Únor 2005

Neplatiči do mlýnku na maso

Jan Kovalík

Odvážné Kladno se továrny na neštěstí zatím nebojí. V industriální zóně na kraji Kladna roste nová fabrika. Nejedná se ale o počin nového investora, který by do regionu přinesl práci nebo kapitál. V činžáku pro zaměstnance bývalého masokombinátu roste fabrika na nešťastné lidi. Postavil ji magistrát a do městského těla tím vložil cosi jako časovanou kapsli s jedem. Otázka zní, proč.

Cesta končí

Nikde ani živáčka. Z mlhy zahalující kladenskou periferii se činžák v komplexu bývalých jatek vynořuje jako pomník dávno zapomenuté války. Rozbitá okna ve špinavých chodbách představují jediné zdroje matného osvětlení. Na ohořelých dveřích jsou někdy fixou napsána jména současných obyvatel, někde dveře chybí úplně. Tady ve čtyřech patrech bydlí ti, kteří městu opakovaně odmítli platit nájem a pravděpodobně ho nikdy platit nebudou. Ale i ti, jejichž dům šel do demolice a radnice jim zde nabídla náhradní ubytování. Nebo ti, kteří se ranou osudu dostali do nečekané platební neschopnosti. Dnes už jsou ale důvody lhostejné: pro radnici i pro lidi okolo představují zdejších obyvatelé jeden nerozlišitelný chumel. Úřední čeština třetího tisíciletí jim přiřkla název „problémoví neplatiči“ a tady v masokombinátu jich dnes přežívá něco kolem dvou stovek. Až na pár výjimek všechno samí Romové.

Magda Poláková bydlela spolu s rodiči a čtyřletým synem v ubytovně pro hendikepované seniory. Stále stoupající nájem ve specializovaném bytě si pak už rodiče nemohli dovolit. Odešli do malého sociálního bytu, kde již mladá matka s dítětem bydlet nemohla. Po marném pokusu najít ubytování v přeplněném azylovém domě a bez manžela, který byl v té době ve vězení, se paní Poláková ocitla na ulici. Ve snaze najít dítěti střechu nad hlavou se nabourala do prázdné místnosti v „masokombinátu“, kde ji nakonec město nechalo bydlet po slibu, že zaplatí dluh na nájmu zanechaný předchozím obyvatelem. Dnes tedy paní Poláková platí tři tisíce za pokoj o dvanácti metrech čtverečních a splácí dluh, za který nemůže. Čeká každým dnem druhé dítě a představa, že jej porodí zrovna v místě, kde mladí ubíjejí nudu čicháním toluenu a staří bojují o každý kousek místa k žití, ji vůbec neláká. „Moc bych chtěla, aby děti vyrůstaly jinde. Tady se pořád někdo hádá a rve, děti i rodiče. Ale dostat se odtud prostě nejde. Už jsem to vzdala,“ říká paní Poláková. „Ne, ne, odtud žádná cesta nevede,“ říká Milan Adam, další usedlík, který se za minimální mzdu stará o úklid kolem domu. „Tady vás to prostě semele.“

Podle svaté Anny

Ani kladenský primátor Dan Jiránek nezná nikoho, komu by se povedlo z masokombinátu uniknout. „No, pokud nám nezaplatí dluh, nemají žádnou šanci,“ říká. Ale zaplatit je těžké. Magdu Polákovou například už několikrát uvrhlo do nových dluhů vyúčtování za elektřinu spálenou na společné chodbě: přestože tam většinou nesvítí ani slabá žárovka, doplatek se pravidelně pohybuje kolem deseti tisíc korun. Část osazenstva domu je totiž na společný rozvod připojena ilegálně a úřad místo vyšetřování a trestu viníkům prostě vzniklou škodu rozpočítá na všechny. Nepředstavitelné? V „normálním“ činžáku určitě. „Policie tam párkrát byla, ale co mají dělat, když za chvíli jsou už zase všichni napojení,“ vysvětluje primátor, proč pro „masokombinát“ vláda zákona neplatí.

Na pomoc lidem, kteří se ocitli až na dohled dna, nemá radnice vyčleněny žádné prostředky. Podle primátora Jiránka by v podobných případech měly pomáhat neziskové organizace. Žádnou z nich však jménem města s takovým úkolem neoslovil. Čím se tedy Kladnu řešení ŕ la masokombinát vyplatí? „Společensky to nefunguje vůbec. Z pohledu primátora je to vytěsnění problému na okraj, ale neumíme s tím zacházet lépe. A kdybych to bral pragmaticky, řeknu, že voliči jsou mi za toto řešení vděční,“ říká Dan Jiránek.

„Podívejte, bavíme se o etniku, které se nehodlá nikdy přizpůsobit,“ doplňuje šéfa Jiránkův náměstek Antonín Kajgr (ODS). „Mají přístřeší a nemusí spát v lese. To je až dost. Vždyť si je vemte na pár dní domů a uvidíte: co je ze dřeva, spálí, co ze železa, prodají.“

Dělá tedy radnice něco aspoň pro děti, které v zoufalém prostředí vyrůstají? „Co můžeme dělat? To je především věc rodičů, jak si své děti vychovají. Nemůžeme všechny občany donekonečna vodit za ruku,“ říká opoziční zastupitel Radek Poláček (ČSSD). A nebojí se otcové města, že nahnání sociálně slabých či rozvrácených rodin do společné pasti bez naděje na únik může stvořit líheň zločinu, kriminality, drog a zlomených charakterů? „Toho se nebojím,“ říká primátor Jiránek. „A ani to není moje věc. O pořádek se má starat policie.“

Nutno říci, že v Česku už existují i jiná řešení. Prostějovská kolonie Svatá Anna čítala před čtyřmi lety 217 obyvatel, které tvořilo čtyřiatřicet rodin. Stejně jako na Kladně šlo o neplatiče nájemného. „Bylo nám jasné, že soustřeďovat tyto lidi na jedno místo je naprosto nesystémové a ve finále se nám to vymstí,“ říká starosta Prostějova Jan Tesař (ODS).

Radnice se proto před třemi roky rozhodla pro novátorské řešení. Skupina úředníků nejprve obyvatele Svaté Anny „zmapovala“: navštěvovali zejména sociálně nejslabší a problémové rodiny a v neformálních rozhovorech zkoumali jejich schopnost a ochotu spolupracovat, adaptovat se ve společnosti a vést s trochou pomoci agendu běžného života. Osmnácti rodinám pak město nabídlo obecní byt a dalších šestnáct rodin přišlo s vlastním řešením: samy si našly nemovitosti v okolí Prostějova, na které jim pak radnice poskytla půjčku. Když se pět let budou o nemovitost starat, neposkytnou ji jako útočiště dalším osobám a udrží dobré vztahy s okolím, nemusí půjčené peníze vracet a město nemovitosti přepíše na jejich jméno, v opačném případě je čeká soud. Po třech letech musela radnice jednu rodinu z obecního bytu vystěhovat, všichni ostatní dohodu vzorně plní.

„Pro magistrát to bylo levné řešení. Celkově jsme zaplatili šest a půl milionu korun, ale rekonstrukce Svaté Anny nebo stavba nové podobné lokality by vyšla na mnohem víc – a situaci by to stejně neřešilo,“ říká Marie Hájková z bytového odboru radnice, která projekt vedla. „Dodnes samozřejmě řešíme různé problémy, třeba občasné stížnosti sousedů na moc velký hluk, ale to jsou už potíže řešitelné vzájemnou rozmluvou a komunikací.“

(Respekt, www.respekt.cz)