Únor 2005

Maďarská menšina si zaslouží respekt

Peter Kaszás

Slovenská média a slovenští politici se už čtrnáct let snaží namluvit veřejnému mínění na Slovensku, že úvahy maďarské menšiny o získání například autonomie, patří mezi radikální, až extrémní řešení. A taktéž podporují představu, že každý politik, který navrhuje taková rozuzlení, je radikální nacionalista, extremista a populista. Podobné myšlenky se objevily nedávno na stránkách Respektu v Čechách, a to z pera Petra Morvaye, který napsal, že „docházejí jí totiž tradiční chytlavá témata – posledním byla samostatná maďarská univerzita, která už od září jakž takž funguje –, a na síle v ní proto nabírá hlas menšinových radikálů požadujících teritoriální autonomii či zrušení Benešových dekretů“ (I chudí Maďaři chtějí do Evropy – Respekt č. 48/2004).

Raději finskou cestou

Příkladů toho, že požadavky některých maďarských politiků žijících na Slovensku nejsou nesmyslné, najdeme v Evropě hodně. Rád bych hned na úvod poznamenal, že ve Finské republice existují tři univerzity, na kterých je vyučovacím jazykem výhradně švédština. A existuje víc bilingválních univerzit, na kterých písemné testy, zkoušky či diplomovou práci je možné vykonat nejen ve finštině, ale i ve švédštině. Jde jen o to, aby šestiprocentní švédská menšina měla ta samá práva, jako čtyřiadevadesátiprocentní finská většina.

A to ze strany Finska vůbec není nějaká „milost“, vzhledem k tomu, že Finsko víc jak pět set let patřilo Švédskému království, podobně jako Slovensko Uherskému, a ve Finsku se stejně dlouhý čas používala jako oficiální jazyk švédština, tak jako na Slovensku maďarština. Ve Finsku nemá většina zapotřebí určovat svoji identitu tím, že omezuje práva menšinám. Proto může být i švédština oficiálním jazykem Finska, a proto může mít menšina stejná práva jako většina ve všech sférách života: existuje i švédský vojenský útvar, švédská církevní diecéze, jen deníků vychází ve švédštině jedenáct a… ani nemluvě co všechno ještě. Základ demokracie Finska je rovnoprávnost mezi občany státu.

A toto pravidlo je asi příčinou i toho, že ve Finsku není světovou hanbou, když děti, pocházející ze smíšených manželství, dávají rodiče do škol s výukou ve švédštině.

Švédy obývané Alandské ostrovy – které patří taktéž k Finsku – od roku 1920 mají autonomii, kde se nesmí oficiálně používat finština. Trvalé bydliště na Alandách může získat takový finský státní občan, který minimálně pět let žije v provincii a dobře hovoří švédsky. Vykonávat obchodní činnost, vlastnit či nakupovat nemovitosti a půdu mohou jen ti, kteří mají trvalé bydlišti na Alandách. Je to extremismus? Je to nacionalismus? Nikdo to tu takto nevnímá a nikoho ani nenapadne o tom takto hovořit.

Tak jako se za nacionalismus nepovažuje ani to, že Jihotyrolané či belgičtí Němci taktéž dostali autonomii. Přitom je po první světové válce odtrhli od jejich národů za úplně stejných okolností jako slovenské Maďary. S naprostou samozřejmostí se dnes na stěnách státních úřadů v jižním Tyrolsku lesknou tabulky, které veřejnost upozorňují na právo svobodného používání jazyků. V provincii má němčina stejné postavení jako italština. Školáci se vzájemně učí jazyk druhé národnostní skupiny a pracoviště oficiálních úřadů v jednotlivých obcích se proporčně rozdělí podle toho, kolik lidí má za mateřský jazyk němčinu a kolik italštinu.

V roce 1964 proběhla reforma církevní administrativy a byla vytvořená diecéze Bozen-Brixen, ve které se i němčina používá jako oficiální jazyk pro církevní záležitosti. A jen na okraj – v Brixenu funguje pro budoucí teology či kněze Vysoká škola teologie a filozofie, na které se většina předmětů vyučuje v němčině.

V případě Němců žijících v Belgii je k tomu ještě třeba připočítat, že navzdory tomu, že jich je jen pětašedesát tisíc, mají svoji vládu. Není to náhodou extrémní nacionalismus? A přitom v Belgii žije jen necelé jedno procento Němců. (Na Slovensku šli opačnou cestou a předvídavě zavedli víc reforem státní správy, které měly předejít autonomním snahám.)

Problematika dvojího občanství – což je nápad pocházející od Světového svazu Maďarů, tedy nepravdivě se v médiích píše, že tato iniciativa patří opoziční straně Fidesz – je podobná. V Německu, v Izraeli, v Chorvatsku totiž též vadí etnický původ při získání státní příslušnosti. Jenže tam to nikoho nevzrušuje a nikdo není kvůli tomu označován za extrémního nacionalistu, ani populistu.

Nevysmívat se slabším

Všechna tato fakta se slovenská média a politici snaží po čtrnáct let tajit před veřejností a hrají tak se všemi na slepou bábu. A to, co Peter Morvay jako redaktor deníku SME píše na Slovensku o Maďarech, zřejmě píše z povinnosti pracovního zadání. (Kdy na Slovensku dostal u slovenských novin práci takový žurnalista, který aspoň trošku podpořil maďarskou menšinu?). Dokonce slovenští čtenáři se pravděpodobně radují, když vidí maďarské jméno nad takovými řádky, které mají k Maďarům nepřátelský vztah. Ale proč to píše Peter Morvay v českých novinách? Komu a co tím chce dokázat?

Autor těchto řádků si myslí, že vysmívat se nešťastné, potrápené menšině je stejně nemravné, jako se vysmívat tělesně postiženému. Češi by měli dávat pozor, aby nesprávné myšlenky o maďarské menšině nepustili přes slovensko-české hranice.

(Respekt, www.respekt.cz)