Únor 2005

Evropa bez hranic a tvarůžek

Benjamin Kuras

Tak jsem poprvé projel Evropu na čerstvě vystavený český pas. Britský jsem před odjezdem z Česka nejprve ztratil, pak zas našel - a jak už se mně často stává - opět ztratil a opět našel, ale to už jsem byl psychicky připravený jej nikdy nenajít a muset si hrát na Čecha a nic než Čecha.

Na průjezdu do Německa se mě německý pohraničník zeptal německy, jak to že mám anglické auto. S Němci mluvím nejraději anglicky a zadrmolil jsem bleskurychle: "Ukradl jsem ho v Česku a vezu je do Anglie prodat, aby si Angličani nemysleli, že jim v Česku nikdo nebude krást auta jen proto, že mají řízení na druhé straně, a samozřejmě kecám." Pohraničník předstíral, že mně rozuměl, pokývl vážně hlavou a řekl: "Na ja, das ist okey."

Mezi Německem a Francií se už nikdo neobtěžuje v celnických kukaních ani posedávat, akorát vás značky žádají zpomalit, abyste si na zúžené silnici neublížili. V Lucembursku, Belgii a pak zas ve Francii už máte na dálnici jen malou modrou zlatě ohvězdičkovanou cedulku oznamující jméno státu tak malým písmem, že byste si jí taky nemuseli všimnout.

Dvě mladé hezké holky předsunuté stráže britských imigračních úřadů seděly v budce v Calais před vjezdem na loď a kontrolovaly každého, protože Británie nepodepsala schengenskou dohodu. "Máte od auta registrační papíry?" zeptaly se mě, když si prohlédly český pas. Ty jsem beze slova předložil, s anglickými policajtkami se nevtipkuje.

"Jak dlouho bydlíte ve Spojeném království?"

"Šestatřicet let."

"To nemáte britský pas?"

"Mám, ale nemůžu ho najít."

Průjezd hladký, pro Čecha bez jiného evropského pasu určitě radostný, pro před lety zběhlé světáky nic nového. Neradostné ale bylo toto zjištění, provázené překvapením, zděšením, úzkostí a nakonec vztekem. Krabice olomouckých tvarůžků v obyčejném prodyšném balení ještě na konci druhého dne jízdy nedávala v autě najevo sebemenší známky čichové přítomnosti. Dokonce ani dne třetího a čtvrtého. Kde je ta tradiční lahodná jemná vůně čerstvě zakáleného hanáckého kravského chlíva, kterou je tvarůžek u fajnšmekrů tak proslulý, ptal jsem se. A němečtí přátelé, u nichž jsem pár dní pobyl a tvarůžek nabídl, vyslovili překvapení, že ten slavný echter Olmützer není o nic kurióznější než jeho různé mdlé napodobeniny německé.

Pod jménem Olmützer jej někdy koncem 70. let mezi deseti nejlepšími sýry světa uváděl známý labužník, sloupkař a hudební kritik Timesů Bernard Levin. Článek jsem si dlouho schovával, ale jako obvykle jsem jej ztratil, pak znovu našel, pak znovu ztratil a pak už nenašel. Moji italští kamarádi, kterým jsem jej vozíval v období dočasné české nezávislosti v 90. letech, mlaskávali rozkoší nad sýrem, který je completamente diverso. Ten si hlídejte a rozmazlujte, radívali Čechům, kteří se v té době za tvarůžek styděli, jako by to byl nějaký ohavný pozůstatek bolševismu.

A vy už asi tušíte, co jsem si před touto jízdou jako hanácký lokálšovinista nedokázal představit, že by si Češi, potažmo Hanáci, nechali líbit. A ať se mně nikdo nesnaží namluvit, že by si to mohli způsobit Hanáci sami, nějakou nedbalostí tvarůžkářů v Lošticích. Znám Loštice jako své boty a nikdy mě nezklamaly. Evropskou unii jsem si naopak dávno zvykl podezírat ze všech špatností, dokud neprokáže nevinu. Málokdy jsem se mýlil. Takže sázím krk, že olomoucký tvarůžek jakýmisi pasterizačními deodorizačními a desaporizačními regulacemi zabila Evropská unie. Zavraždila, vykleštila, zardousila jedinou českou kulinární specialitu, která mohla Evropu kulturně obohatit. Rozdupala na cimprcampr klenot, který mohl konkurovat francouzským vacherinům, munsterům, maroilleům, pontlevecqům a pontmoutierům.

A já jsem si je hned po příjezdu do Francie všechny nakoupil, abych si ověřil, zda to postihlo i je. Nepostihlo. V autě se okamžitě rozprostřela jemná lahodná vůně čerstvě zakálených kravských chlívů alsaských, normanských, burgundských a savojských.

Francie proradná.

A my jsme ji milovali.