Únor 2005

Nepi, šohaj, nepi vodu

Benjamin Kuras

Tuhle se mně jeden finanční ekonom snažil vysvětlit, že díky vytrvalému ekonomickému růstu a globalizaci je všechno na světě rok od roku levnější. Pojmem "všechno" myslel zřejmě počítače a leteckou dopravu, což jsou jediné dvě věci, které se zlevňují - a čirou náhodou taky jediné dvě věci, které finanční ekonom potřebuje k životu a kterých si stačí všimnout. Všech ostatních věcí si všímat nemůže, protože se mu nevejdou do oné růstové teorie, bez níž by si nevydělal - jak říká české pořekadlo - ani na slanou vodu.

No a vidíte: my pořád používáme vodu jako symbol levnosti, a uniká nám, že hovoříme o jedné z nejrychleji se zdražujících komodit na světě. Bývaly doby, kdy pitná voda byla samozřejmostí bezplatně v každé restauraci na celém světě. V Itálii a ve Francii se ještě před nějakými deseti lety dávalo zdarma na stůl stejné množství vody jako vína a voda se pila hojně mezi hlty vína. Proto jste taky ve Francii a Itálii nikdy nenarazili na opilce, a taky vás nikdy ani ze dvou litrů vína nebolela hlava z dehydratace.

Dnes už je to samozřejmé jen v Americe, kde dostanete džbán vody z vodovodu na stůl automaticky, jen dosednete ke stolu. A to jen díky čtvrt tisíciletí starému zákonu, který bral v úvahu široké americké pustiny, kterými se musel člověk prokousávat, než našel koutek civilizace. Podle tohoto zákona upřít komukoli vodu je trestný čin podléhající mnoha letům vězení. Ačkoli asi nepotrvá dlouho, než se v zájmu ekonomického růstu podaří i tento zákon zrušit. Všude v Evropě vám vodu z vodovodu už dnes odmítnou dát a vnutí vám vodu láhvovanou. Ta není o nic kvalitnější, pokud to není zapečetěná San Pellegrino, ačkoli i ta může být několik let stará. A napočítají vám za ni cenu peprnou. Takže voda peprná.

Když si objednáte vodu vedle vína v restauraci české, nejprve se na vás podívají jako na sirotka, a pak vám ji účtují za cenu podobnou ceně vína. Holt nepi, šohaj, nepi vodu, byla by ti jen na škodu. Na ruzyňském letišti vás tato škoda přijde na 60 korun za půllitr, za což jste si už mohli rovnou koupit pivo, a dobře vám tak.

Kdysi se těmto vodám honosně říkávalo "voda minerální", dnes je to často už jen voda pramenitá, voda čerstvá, voda přírodní, nebo jen voda stolní. V Česku je to voda dobrá. To na rozdíl od vody špatné, za kterou by se vám hospodský styděl účtovat.

Teda styděl by se ještě donedávna. To než zjistil - hospodský nejen český, nýbrž panevropský - že na špatné vodě se dá vydělat víc, než na čemkoli jiném. Pak se například v anglických restauracích zčista jasna začaly objevovat speciální láhve s esteticky řešenou nálepkou oznamující, že jde o "kvalitní stolní vodu speciálně láhvovanou pro tuto restauraci". Taková jakási obdoba cuvé du patron nebo offerta speciale della casa. Ta vám pak na účet přidává až pět liber za litr plus 15% servis.

Pak nějakého amatérského chemika napadlo vzít si od takovéto vody vzorek do domácí laboratoře, kde zjistil, že za těch pět liber a sedmdesát pět pencí pil normální vodu z vodovodu, zchlazenou krásně do mlžného povlaku na láhvi. I udal je na jakýsi ten úřad, který se podobnými podvody zabývá, a dozvěděl se, že restaurace se nedopustila žádného porušení zákona, jestliže vodu nepodávala v lahvích, které by předstíraly, že obsahují vodu označenou specificky jako minerální nebo pramenitou, nebo pod nějakou existující obchodní značkou. A pokud samozřejmě voda není zdravotně závadná. A taky pokud je cena uvedena na nápojovém lístku.

Pak na tento megabyznys najela kdejaká mezinárodní nápojová firma, z nichž nejvíc se nedávno proslavila britská pobočka Coca-Coly. Té firmy, která "je tu na to, aby osvěžila každého, k němuž se dostane," jak praví její marketingový slogan. Zahákla se na trend britských stolovníků přecházejících ve velkém od slazených umělých limonád na minerální a čiré vody. Na žíznivý britský trh, posedlý nedůvěrou ke zdravotním kvalitám vody vodovodní, vtrhla s elegantní lahví se jménem Dasani a podtitulkem pure neboli čirá, čistá, echt, nefalšovaná. Prodává se v obchodech za 95 pencí půllitr, což znamená, že slušná restaurace vám za ni může účtovat tři libry. Na její propagaci Coca-Cola vydala 7 milionů liber.

No a zas nějaký amatérský chemik si ji analyzoval a zjistil, že její chemické složení odpovídá složení normální městské vodovodní vody v městečku Sidcup přilehlém k jižnímu okraji Londýna. S nepatrnou změnou odfiltrování chloru a organických obsahů a přidání vápníku, magnesia a sodíku. Sidcup je jakoby náhodou čtvrť, kde má Coca-Cola jednu ze svých hlavních britských plniček. Na dotazy drzých novinářů pak manažer sidcupské Coca-Coly přiznal, že ji tam stáčejí z vodovodu a vysvětlil: "Tato voda splnila 99,92 procenta testů kvality. Dodáváme produkt skvělé kvality za velmi rozumnou cenu. Její marketing je poctivý, poradili jsme se předem s právníky."

Není divu, že privatizace - přesněji řečeno korporatizace - všech zdrojů vody na planetě je silně na pořadu globalizačních projektů nadnárodních megafirem, které už zanedlouho budou mít na všechnu světovou vodu patent a copyright.

Ekonomický růst se tomu říká. Dokonce udržitelný.