Únor 2005

Vlámský blok je zpátky

Alexander Le Roy

Rázný způsob vypořádání se s pravicovým extremismem zvolila Belgie. Před Vánoci nejvyšší soud zakázal Vlámský blok, v současnosti nejsilnější stranu ve vlámské části belgické federace. Důvod? „Opakované a systematické povzbuzování k diskriminaci.“

Samostatné Flandry

Co se týče přistěhovalců (především z islámských zemí), nebral si Vlámský blok servítky. Otázka je, zda v Evropě zcela unikátní zákaz nejsilnější politické strany problém pravicového extremismu vyřeší. Vlámský blok se hbitě přejmenoval na Vlámský zájem a pokračuje ve své činnosti. A především – problémy, které způsobují už léta rostoucí příliv voličů (ze 3 na 24 procent během patnácti let) soudním zákazem nezmizely.

Ústředním bodem programu Vlámského bloku není ovšem ani tak protipřistěhovalecká hysterie, jako snaha o nezávislost vlámsky mluvících Flander na Belgii. Mnoho Vlámů má poměrně oprávněný pocit, že doplácí na francouzsky mluvící Valonsko. Podle bývalého vlámského premiéra Patricka Dewaela se dokonce jedná o více peněz, než jde ze západu Německa do bývalé NDR. Vlámům, kteří z 80 procent volí pravicové strany, se vůbec nelíbí, že financují socialistické Valonsko, kde skoro 40 procent obyvatel pracuje ve státních službách.

Svou roli tu hrají i resentimenty z minulosti – až do 70. let 20. století byla Belgie zemí pod politickou dominancí Valonska a kulturní dominancí francouzštiny. Po ústavních reformách v roce 1970 sice došlo k uznání většiny vlámských požadavků, ale penězotok z Flander do Valonska zůstal zachován. A s ním i jeden z hlavních důvodů samotné existence Vlámského bloku, pro který je plná nezávislost bohatších a početnějších Flander řešením všech problémů. Vlámským separatistům hraje do karet i zkorumpovanost belgických politických elit a celková zahnilost „stranického státu“.

Od 80. let se v programu Vlámského bloku stále více objevuje boj proti přistěhovalcům, kterých je v Belgii více než milion. Podle vlámských separatistů je jich příliš mnoho a především příliš „nepřizpůsobivých“. Vůdce strany Filip Dewinter počátkem 90. let prohlašoval, že chce „bílou Evropu“ a všichni neevropští imigranti by měli odejít. O té doby Vlámský blok trochu uhladil hrany. Vykázat všechny cizince už podle Dewintera není možné, takže by tento osud měl postihnout „jen“ ilegální a kriminální cizince. Další přistěhovalectví by však mělo být omezeno na státy EU. Své radikální výroky z minulosti vysvětluje nyní Filip Dewinter tak, že ještě počátkem devadesátých let byli „malá bojovná strana, pokoušející se provokacemi prolomit různá tabu“. Kromě toho už dnes všechny cizince vykázat prostě nejde.

K voličům Vlámského bloku však zdaleka nepatří jen ostří hoši v těžkých botách. Kromě nespokojenosti se stavem belgického státu láká některé voliče důsledná podpora volného trhu, jiné boj za tradiční rodinné hodnoty (včetně zákazu umělých potratů a eutanazie) a opět další zrušení monarchie. Jsou to ale především obavy ze stále rostoucí zločinnosti, které přivádějí Filipu Dewinterovi stále více voličů.

A jsou to právě cizinci, především početná marocká menšina, která se na zločinnosti a vandalismu, rozšířeném ve velkých městech, nadproporčně podílí. A jsou to především přistěhovalci z islámských zemí, kteří přenášejí do Belgie své vlastní politické boje. Belgičany příliš netěší, když socialističtí radní tureckého původu prosazují zbourání pomníku obětem arménské genocidy v Bruselu, marocká mládež pořádá násilné protižidovské demonstrace v Antverpách (v sousedním holandském Amsterdamu zase koordinovaně ruší každoroční dvouminutovou vzpomínku na oběti holocaustu 4. května) a vůdci severoafrické komunity požadují zavedení arabštiny jako čtvrtého oficiálního jazyka. Vůdce Arabsko-evropské ligy Abu Jahjah, který je idolem belgické arabské mládeže, zase o Vlámech prohlásil, že jsou stupidní idioti a vítá smrt každého amerického, britského nebo holandského vojáka v Iráku.

Kdo se nás zastane?

Tyto kroky části přistěhovalců z islámských zemí vedou k paradoxním situacím, že extrémně pravicové strany volí nejen řada „obyčejných“ lidí, ale dokonce i mnoho ortodoxních Židů – především v Antverpách, kde jich žije skoro 20 000.

Jak k tomu došlo? Jednoduše. Stejně jako ostatní občané, mají i belgičtí Židé pocit, že se stát obává důrazně zakročit proti islámským extremistům i obyčejným vandalům z řad marocké mládeže, která je terorizuje. Židé se v jejím hledáčku ocitli především od počátku izraelských operací na palestinských územích na jaře 2002. Počet útoků na antverpské Židy tehdy vzrostl na desítky za měsíc a nešlo přitom o žádné maličkosti – útoky zápalnými lahvemi na synagogy, zapalování židovských aut, fyzické útoky… Izraelský deník Haaretz zaznamenal výpověď jedné z obětí, studenta náboženské školy S. D., kterého napadli čtyři mladíci: „začali mě bít pěstmi, povalili mě na zem a kopali do mě vší silou několik minut“. Za dva týdny byl na tom samém místě svědkem útoku několika desítek mladíků na svého strýce… A dodává: „Jediný, kdo nás podporuje, je Vlámský blok. Ostatním je jedno, že jsou Židé biti a ponižováni přímo v ulicích Antverp. Muslimové se tu cítí být pány a nikdo proti tomu nic nedělá.“

Ale nejde jen o útoky arabské mládeže. Židé se v Belgii už od konce 80. let necítí být tak vítáni jako kdysi, před vypuknutím první intifády. Bývalý židovský náměstek starosty Antverp za Liberálně-demokratickou stranu Andre Gantman říká: „Belgická vláda je předvoj opozice k Arielu Sharonovi, v médiích se objevují přirovnání izraelské armády k SS a palestinský teror nevyvolává v Belgii žádnou odezvu.“ Židovskou podporu Vlámskému bloku sice vidí nerad, ale rozumí, „proč se moji přátelé chytají Vlámského bloku jako posledního stébla naděje“. „Dewinter alespoň nemá na rukou krev,“ pokračuje s odkazem na to, jak si belgický ministr z jeho vlastní strany potřásal při návštěvě Izraele rukou s vůdcem Hamasu, šejkem Ahmadem Jasínem.

(Respekt, www.respekt.cz)