Únor 2005

Benešovská legenda

Emanuel Mandler

Vidíme-li obrovské severokorejské obrazy s postavou diktátora Kim Čong-ila, víme, oč jde. Ze státníka se vytváří legenda. Zdánlivě je takový obraz státníka jako v severní Koreji u nás nemyslitelný. Ale je tomu tak doopravdy? V moderní obdobě se vytváří legendární obraz o určité osobě mnohem důmyslněji, než jak to dělají v Koreji. Novodobý legendární obraz se nejčastěji opírá o některé reálné skutečnosti, které všelijak překrucuje tak, aby celek byl ne-skutečný. Přitom se vydává - a obvykle je i tak i přijímán - jako obraz skutečný.

Naše oficiální politika účinně přispěla k legendárnímu obrazu pomocí Lex Beneš: Edvard Beneš se zasloužil o stát. Že jde o zákon-legendu, to je patrné na první pohled. Edvard Beneš zemřel v roce 1948 a Česká republika vznikla 1. ledna 1993. Skutečného je na tomto obrazu tolik, že Benešovy zásluhy se mohou týkat Československé republiky, státu, který vznikl v roce 1945. Budeme se alespoň zčásti zabývat tím, jak to bylo s vytvořením legendy o Benešovi. To nám mimo jiné umožní všimnout si osoby tohoto státníka v angažovaných obdobích.

Nejprve si zopakujme základní data o dr. Edvardu Benešovi. Edvard Beneš byl profesor sociologie, spolupracovník TGM za války. spolu s ním a M. R. Štefánikem vůdčím představitelem zahraničního odboje. 1916-18 působil jako tajemník Národní rady československé v Paříži. (V té době ovšem ještě Československo neexistovalo!) Jako účastník mírové konference "vytvořil" Československou republiku a to na základě Wilsonova požadavku na právo národů na sebeurčení. V letech 1918-35 byl ministrem zahraničí a významným funkcionářem Společnosti národů. V roce 1935 byl zvolen prezidentem. Po mnichovském diktátu emigroval a vytvořil v Londýně exilovou vládu. Byla uznána jako součást antihitlerovské koalice. 1943 odjel do Moskvy a podepsal československo-sovětskou smlouvu. Jednal o poválečném uspořádání republiky s českými komunisty a se sovětským diktátorem Stalinem. Byl autorem projektu poválečné revoluce. V říjnu 1945 zvolen prezidentem. Několik měsíců po převzetí moci komunisty v únoru 1948 zemřel.

Stručně naznačím - opravdu jen naznačím - několikanásobnou legendarizaci, tedy vytvoření legendy o dr. Edvardu Benešovi. Jedním z podkladů takové legendarizace byla Benešova účast na mírové konferenci po první světové válce. - Podal obdivuhodný výkon. Až do té doby existovalo jen Rakousko-Uhersko a Beneš dosáhl uznání velmocí pro stát sestavený z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Z hlediska národního je to ještě markantnější, Čechů bylo v novém státě necelých 50 % všeho obyvatelstva, 3,5 milionu Němců v českém a moravském pohraničí se nechtělo za živého Boha stát součástí českého státu. Tito sudetští Němci museli být přičleněni násilím. Na jižním Slovensku zůstala tři čtvrtě milionová maďarská menšina..

Vytvoření takového státu byl novodobý zázrak a jeden ze základů benešovské legendy. Neobešel se bez mystifikací, které předkládal Edvard Beneš bez mrknutí oka mírové konferenci. Mohli bychom se s nimi smířit, kdyby se v budoucnosti, to znamená ve dvacátých letech přičiněním české politiky upravily. Neupravily se. Horší je, že jak Edvard Beneš, tak nacionalistické české strany a dokonce i prezident Masaryk měli úplně mylnou představu, jak takový stát udržet. Domnívali se, že stačí individuální svobody.

Československá ústava z roku 1920 uznávala státotvornost nikoli všech národů na území nového státu, ale dokonce ani ne českého a slovenského národa. Československá republika byla založena na představě o jediném, československém národě (spojujícím Čechy a Slováky). Ten formálně zajistil Slovanům většinu ve státě a měl ostatní národy ovládat. Jenže československý národ vydržel jen několik let, Slováci toto omezení své národní existence nepřijali, začali se vzpouzet a požadovat autonomii.

Československý stát byl tedy říše, mnohonárodnostní soustátí, řízené z jednoho centra. Známe několik takových říší: Rakousko-Uhersko, sovětské impérium, koloniální impéria hlavně Anglie a Francie. Minulé století bylo dobou rozpadu těchto říší - ani jediná nevydržela pro napětí a konflikty mezi národnostmi, které sdružovala.

Ve státě, který vytvořili Masaryk s Benešem, byli vládnoucím národem Češi. Slováci, jak již bylo řečeno, nedostali autonomii a třímilionovou německou menšinu nebylo možno připojit k republice a udržet v jejích hranicích jinak, než násilím. Německo Adolfa Hitlera vyvíjelo silný tlak na získání pohraničních oblastí Čech a Moravy s německým obyvatelstvem, což se mu mnichovským diktátem v září 1938 podařilo.

V březnu následujícího roku se odtrhlo Slovensko a Německo zabralo Čechy a Moravu. Legendarizace Edvarda Beneše tím nepokročila, naopak. Značný počet obyvatelstva mu měl za zlé, že přijal mnichovský diktát a jeho (dosti pochopitelné) nerozhodné jednání v té době. Teprve v poslední době chápeme, že se proti vůli celé Evropy nedalo s Německem bojovat. Dr. Edvard Beneš po Mnichově abdikoval a odjel do zahraničí.

A přece legendarizace Edvarda Beneše, popřípadě její předpoklady, postupovala. Se souhlasem většiny londýnské emigrace dr. Beneš v říjnu 1940 ustavil československou vládu vedenou dr. Šrámkem , a poradní sbor, tzv. Státní radu. Prohlásil, že abdikoval pod nátlakem, a že je tedy fakticky stále prezidentem Československé republiky, která nikdy nepřestala existovat. Na ustavující schůzi Státní rady jasně prohlásil, že

"Naše prozatímní státní zřízení je proniknuto především zásadou kontinuity republiky… My jsme především nikdy nepřijali a nikdy neuznali dohody mnichovské… Všecko to, co je s dohodou tou spojeno, stalo se porušením do té doby existujících a nás se týkajících smluv mezinárodních a všech našich ústavních a jiných zákonů vnitřních…

Z Londýna Edvard Beneš navazoval styky s moskevskou komunistickou emigrací (Gottwald, Slánský, Kopecký a další). Po zdařilém atentátu na Heydricha (a po nacistické odvetě, vyhlazení Lidic) vážnost Beneše a československé vlády v zahraničí podstatně stoupla. Tím, že byly uznány jako legálně existující, legitimní státní československé orgány (které legální nebyly) byl tedy s vlastní pomocí Edvarda Beneše učiněn další krok k jeho legendarizaci. Edvard Beneš přece nemohl být prezidentem podle ústavy z roku 1920, když abdikoval a ještě stačil svému legálně zvolenému nástupci dr. Emilu Háchovi gratulovat k jeho zvolení prezidentem.

Dodatkem k tomu můžeme říci, že to vše věcně nebylo nutné. Za války, v mimořádných situacích vznikají nové státní orgány jako výraz revoluční situace, nebylo důvodu, proč takto nezřídit vedení zahraničního odboje, zejména s důrazem na okupaci Čech a Moravy.

Obnovení říše. Vraťme se k tomu, co jsme říkali o říších. V emigraci bylo Edvardu Benešovi jasné, že obnovené Československo bude mít po válce šanci jen tehdy, zajistí-li Němcům, Slovákům, Maďarům a Polákům rovnoprávné postavení, anebo naopak podaří-li se vytvořit národní stát. Obrovská většina obyvatelstva a zejména odbojové skupiny, dokud nebyly rozprášeny nacisty, byly pro druhé řešení, a to už proto, že to měla být odveta za Mnichov. To znamenalo vystěhovat Němce a Maďary.

Aby se mohl dohodnout s komunisty a se Stalinem, vymyslel dr. Beneš, že lze využít poválečné radikalizace k tomu, aby tu vypukla revoluce. To souvisí s tím, že Beneš v exilu přetrhal všechny svazky s německou protinacistickou emigrací, vedenou Wenzlem Jakschem. Po národní stránce to znamenalo zkonfiskovat majetek Němců a Maďarů a obě tato etnika vystěhovat, po sociální stránce pak vyvlastnit velké a větší podniky, ať již byly v rukou kohokoli. Po setkání s J. V. Stalinem přednesl Edvard Beneš v prosinci 1943 tuto ideu reprezentantům českých komunistů v Moskvě v čele s Klementem Gottwaldem.

Nezapomeňme, že již tehdy šlo o legendarizaci. Velkými ústupky komunistům a Sovětskému svazu si Edvard Beneš zajistil aspoň na jistou dobu jejich podporu pro zmíněnou teorii kontinuity s první republikou a pro funkci prezidenta republiky. Tím pro vážnost své osoby udělal opravdu hodně.

Vytvoření Národní fronty bylo dalším sloupem národně socialistické revoluce, která měla začít hned po válce. První krok k ní byl učiněn rovněž jednáním Edvarda Beneše s moskevskými komunisty. Shodli se, že tato vláda má být sestavena z tří dělnických stran (komunisté, národní socialisté, sociální demokraté) a kromě nich ještě z katolíků a "zemědělců". Zlověstné pro budoucnost České republiky bylo, že tu nepadlo ani slovo o opozici.

Iluze o Sovětském svazu a mnichovský komplex vedl prezidenta k závěru, že Západ (Velká Británie a Francie) nejsou schopny ubránit obnovené Československo, vydané v šanc germánské agresivitě. To se ovšem, pokud jde o schopnosti západních mocností, nemýlil. A tak upnul své naděje k mocné totalitní mocnosti na Východě, o níž si za války dělal iluze obdobně jako mnoho liberálních osobností na Západě. Zoufalý zápas národů Sovětského svazu o přežití jej vedl k přesvědčení, že sovětský komunismus se průběhem války a po ní zliberalizuje. Již v březnu 1943 poslal účastníkům domácího odboje zprávu, v níž o Sovětském svazu říká:

"Všechny hrozby bolševismem a bolševickým Ruskem jsou směšné báchorky. Máme s Ruskem o své samostatnosti a jednotnosti svého území pevnou dohodu. Rusko prostě uznává předmnichovskou republiku a pomůže nám ji obnovit v dřívější formě. Nějaké zapojení naší republiky do Sovětského svazu je směšností…"

Vládní program.

Benešův plán na poválečnou revoluci bylo třeba propracovat. Udělali to nikoli politici z londýnského exilu, ale komunisté, a předložili vytvořený program ostatním stranám Národní fronty jako program první československé vlády.

Tolerance dr. Beneše ke komunistům se nám může dnes zdát těžko pochopitelnou. Ale v zásadě nepochopitelná není. Především Edvard Beneš byl socialista, chtěl první republiku obnovit v "socializujícím se" (pozor, nikoli v komunistickém!) vydání. Za další nutně potřeboval spolupráci komunistů a Sovětského svazu pro uskutečnění poválečné revoluce, zejména pokud jde o vyhnání Němců.

Ale byla tu další nepříjemná okolnost, jíž si byl Edvard Beneš velmi dobře vědom. Věděl, že po válce bude mít ve střední Evropě rozhodující vliv Sovětský svaz a že také v Československu bude svou mocí (i vojenskou, bude-li toho třeba) podporovat komunisty. To jen zvýrazňovalo jeho nechuť dostat se s komunisty do sporu a zvyšovalo ochotu s nimi spolupracovat.

Košický vládní program tedy rozváděl Benešův projekt. Byly v něm ovšem i věci nové nebo částečně nové. Tak hned začátek, který obsahoval oslavu Rudé armády a neblahé zjištění, že se československá armáda svou výzbrojí i organizací připodobní armádě sovětské. Dalším krokem "vpřed" mělo být nahrazení nacistické správy vládou demokratických orgánů. Obecně vzato to bylo samozřejmě pozitivní, nicméně pro budoucnost byl velmi důležitý charakter těchto orgánů. Již ve vládním programu příliš demokratický nebyl; prvorepublikové správní orgány měly být nahrazeny "lidem volenými národními výbory". Ty měly v okruhu své působnosti (místní NV, okresní, zemské) spravovat všechny veřejné záležitosti včetně bezpečnostních.

Blíže nespecifikovaný "lid" však měl právo národní výbory neustále kontrolovat a měl mít možnost je kdykoli odvolat. Vláda chtěla vládnout - a také vládla - právě na základě národních výborů. Samy o sobě by národní výbory sloužily komunistů, avšak s ohledem na personální složení vlády jim sloužily dvojnásobně (komunisty byli jak ministr vnitra, tak ministr zemědělství, jehož resort po válce rozdával rolníkům půdu zabavenou Němcům).

Národní výbory byly správní instituce, které se Edvardu Benešovi vůbec nelíbily, ale nezbylo mu než je akceptovat. Jinak tomu bylo s národnostní otázkou. Košický program sice velmi jemně, nicméně jasně deklaroval to, co Edvard Beneš požadoval, to je konfiskaci majetku Němců a Maďarů a jejich vyhnání z Československa. O tom ještě pro význam těchto opatření pro poválečnou revoluci, ještě budeme hovořit. Ale mezitím se stala věc pro Edvarda Beneše nemilá.

V prosinci roku 1943 se na Slovensku v tzv. Vánoční dohodě spojily slovenské protinacistické síly a v pozdním létě 1944 z jejich podnětu propuklo na Slovensku protinacistické povstání. Banskobystrická deklarace vrcholného povstaleckého orgánu, Slovenské národní rady, z 1. září 1944 znamenala revoluční čin pro celý stát. Slovenská národní rada se touto deklarací prohlásila vrcholným orgánem domácího slovenského odboje a potvrdila, že "přebírá dnešním dnem na celém Slovensku zákonodárnou a výkonnou moc". Pokud jde o budoucí, obnovenou republiku, Slovenská národní rada prohlásila:

"Jsme pro bratrské soužití s českým národem v nové Československé republice. Ústavněprávní, sociální, hospodářské a kulturní otázky republiky budou vzájemnou dohodou definitivně uspořádané zvolenými zástupci slovenského a českého lidu v duchu demokratických zásad, pokroku a sociální spravedlnosti."

To byl konec tzv. čechoslovakismu, přežívající domněnky, že existuje společný československý národ, a nesporná Benešova prohra. Nerad musel s vládním programem souhlasit, ale do konce života nezměnil svůj názor na slovenský národ, který vyjádřil v prosinci 1943 takto:

"Mne nikdy nedostanete k tomu, abych uznal slovenský národ. Je to mé vědecké přesvědčení, které nezměním... Zastávám neochvějně názor, že Slováci jsou Češi a že slovenský jazyk jest jen jedním z nářečí českého jazyka, tak jako tomu je s hanáčtinou nebo jinými nářečími české řeči. Nikomu nebráním, aby o sobě říkal že je Slovák, avšak nedopustím, aby se říkalo, že existuje národ slovenský…“

Poválečná revoluce byla dalším stupněm legendarizace osoby dr. Beneše. Dodnes a právě dnes jsou slavné tzv. Benešovy dekrety, přesněji dekrety prezidenta republiky. Ustálený název vede dodnes k časté domněnce, že Edvard Beneš tyto dekrety koncipoval, ale pokud jde o ty důležité, politické a mocenské, sestavila většinu z nich vláda a prezident je podepsal.

To nic nemění na skutečnosti, že tyto politické dekrety až na výjimky rozvíjejí právě projekt dr. Beneše. Dr. Edvard Beneš svými dekrety ustavil Prozatímní národní shromáždění, jehož úkolem bylo nejen připravit volby, ale také potvrdit, "že nynější prezident zůstává podle § 58 odst. 5 ústavní listiny ve své funkci až do nové volby prezidenta republiky". Kontinuita s první republikou byla fiktivní, což se týká jak funkce prezidenta republiky, tak vlády a prozatímního parlamentu.

V Národní frontě se uskutečnila Benešova představa o zamezení opozice a o vládě omezeného množství stran. Zestátnění a vyhnání Němců bylo rovněž obsaženo v jeho původním projektu. U revolučních norem a událostí, které původním Benešovým projektům (v rozvinutém znění) napomáhaly, se zastavme.

Konfiskace velkých a větších majetků se uskutečnila v rozsahu o dosti větším, než si to dr. Beneš představoval. Spolu s konfiskacemi německého majetku získal stát přes 2/3 průmyslových podniků. Toto tzv. znárodnění bylo podobně jako instituce, které měly vyvlastněné podniky řídit, obsaženo v Benešových dekretech. Obnovená Československá republika se stala socialistickým státem, který ještě nebyl tímto způsobem definován, ale měl již (opět podle ustanovení Benešových dekretů) určité jednotné instituce k řízení hospodářství (tzv. Hospodářská rada, řídící se dekretem č. 109/1945 Sb. O řízení výroby). Tato socialistická tendence byla ještě zvýrazněna jednoznačnou zahraničněpolitickou orientací ČR na Sovětský svaz.

Retribuční dekrety a lidové soudy.

Předválečné československé trestní právo by bylo jistě postačovalo k potrestání zrádců a kolaborantů s nacisty. Jenomže existovala představa, že někteří viníci z období protektorátu vyžadují vyšší tresty. Navíc radikální živly viděly svou příležitost a různé vrstvy projevovaly zájem, aby byly odstraněny osoby, které se sice ničím neprovinily, ale byly z toho či onoho důvodu nepohodlné. A tak vznikly podle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. tzv. lidové soudy, což byla vlastně obdoba stanných soudů, a celé tzv. retribuční soudnictví. Na jeho základě byly potrestáni jak někteří nepochybní viníci, tak i lidé, s nimiž si některé kruhy v Československu potřebovaly vyřídit účty. Mezi nimi byli také vlastníci, jejichž jmění tak propadlo státu.

Vyhnání Němců z Československa byl vlastně základ poválečné revoluce. Dr. Benešovi a pražské vládě šlo od května 1945 o to, aby do postupimské konference (koncem července 1945) bylo z Československa vyhnáno co nejvíc Němců, a aby tak velmoci byly postaveny víceméně před hotovou věc. Stále se ještě říká, že dr. Beneš usiloval o co nejhumánnější způsob odsunu Němců, a vůbec že za to nemohl. Nic neodpovídá méně pravdě než takové tvrzení. Na doklad toho uvádím dva dnes již známé úryvky z projevů Edvarda Beneše. První pronesl 12. května 1945 v Brně několik dní před proslulým brněnským pochodem smrti. Zde řekl:

"Náš zběsilý soused (…) si vytvořil situaci, jejíž důsledky postihnou celé dnešní i budoucí generace, ponesou je jako zasloužený a plně mu náležející trest (…) Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidsky snesitelným a jeví se nám už jako veliká lidská nestvůra. (…) Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat."

A o čtyři dny později na pražském Staroměstském náměstí se vyjádřil takto:

"Bude třeba (…) vylikvidovat Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků provést."

Je pravda, že podobným způsobem hovořili i ostatní čeští politici. Ale Edvard Beneš byl prezident. Zahájil éru tzv. divokého odsunu, která trvala až do postupimské konference. Vyhnání Němců bylo hnacím motorem revolučního dění. O způsobu, jímž se tehdy jednalo s Němci, píše Tomáš Staněk:

"Podezřelé osoby, ale někdy i celé velké skupiny Němců bez rozdílu, (včetně starých lidí žen a dětí) byly zajišťovány a internovány… Podle některých informací bylo v Československu údajně využito 1 215 objektů jako internačních, trestních a sběrných táborů, 846 jako pracovních středisek a 215 věznic, kterými při kratší nebo delší době pobytu prošlo více než 300 000 osob. (…) Životní podmínky v internačních, pracovních a dalších střediscích, ve vazbě a v zajateckých táborech byly velmi svízelné. (…) K nejzávažnějším důsledkům postupu vojenských, správních a bezpečnostních orgánů patřilo po zakončení války a pak v června až srpnu 1945 nucené vysídlování Němců z jejich domovů; část obyvatelstva byla soustředěna, další nasazena na práce (mnohdy do značně vzdálených míst), nebo přesunuta za hranice. Usedlosti, byty a domky byly obsazeny, německý majetek byl někde dokonce vydrancován. (…) Němci museli nejčastěji ve velmi krátké době (někdy do třiceti i méně minut) opustit svá bydliště a po provedení prohlídek, soustředění a kontrole věcí, které si stačili vzít, pak byli zařazováni do pěších kolon nebo transportů."

Legenda o všem dobrém.

Znárodnění, vyhnání Němců a konfiskace jejich veškerého majetku, rozsudky lidových soudů, to vše dělaly národní výbory, řízené vládou. Byl to mimořádně úspěšný výsledek komunistů. Nicméně již tehdy se to pokládalo rovněž za velký úspěch politiky dr. Edvarda Beneše. Tím spíš, když komunisté přešli do útoku a převzali v únoru 1948 moc ve státě. Edvard Beneš proti tomu nemohl nic dělat, mohl však odstoupit a s tím si počkal čtyři měsíce. Nicméně v historické paměti národa je zaznamenáno, že byl z politiky odstraněn člověk, který se snažil zabránit komunistům v jejich destruktivní činnosti a měl největší zásluhy o obnovení československého státu včetně jeho pozitivních důsledků pro český národ.

A tak si to nakonec sesumarizujme a doplňme o některé důsledky:

· Dr. Beneš se stal za 2. světové války prezidentem. Stalo se tak nelegitimním způsobem. Vytvořil československou vládu, která byla uznána velmocemi jako součást antihitlerovské koalice. Důsledkem toho bylo obnovení Československa v předválečných hranicích (až na Podkarpatskou Rus, kterou si vzali Rusové)

· Dr. Beneš byl architektem poválečné revoluce. Ta vedla:

o k etnické čistce německého obyvatelstva a zvýšení nenávisti mezi Čechy a vyhnanými sudetskými Němci,

o ke konfiskaci majetku maďarského obyvatelstva (odsun Maďarů velmoci nepovolily),

o ke konfiskaci více než 2/3 průmyslových podniků, které přešly do vlastnictví státu,

o k vytvoření socialistického státu s omezenou pluralitou a demokracií a s prvními institucemi pro jednotné řízení státních podniků,

o k rozkolísání právního řádu zejména zavedením lidových (stanných) soudů,

o k závislosti ČR na Sovětském svazu,

o k rychlému postupu komunistické strany k uchopení moci.

Mohli bychom dokonce pokračovat. Nicméně šlo o to ukázat, jak se benešovská legenda neopírá o fakta, popřípadě jak se opírá o fakta, která jsou interpretována jednostranně, popřípadě falešně. V době, kdy Edvard Beneš nežije, podporuje benešovskou legendu pouze nacionalistická politika, historiografie a nacionalisticky zaměřená média.