Únor 2005

Já jako pars pro toto

Emanuel Mandler

Začínám tedy od sebe. Uvažoval jsem před nedávnem, kolika už lidem záleželo na tom, abych nesměl či nemohl psát a veřejně se vyjadřovat. Nedopočítal jsem se, protože vím jen o některých a velkou část z dalších neznám. Ale vím o časopise, který dokonce ani o mně nemá (nesmí) psát, a obávám se, že není v mediálním světě osamocen. Když se pak člověk těchto myšlenek přidržuje, zjišťuje zajímavé věci.

Především: Nejsem tak významná osobnost, aby příslušným médiím stálo za to soustředit se právě jen na mne. Je naopak pravděpodobné, že takto postižených individuí je slušná řádka. Je-li tomu tak, potom veřejnost se nedozví ani jejich jména, ani názory, které ostatně mohou být docela zajímavé. Tito lidé mají svobodu projevu, ale mohou ji realizovat nejspíš v hospodě. Neboli: pro svobodu projevu je důležitá možnost tuto svobodu realizovat.

Dále: Zamlčování toho, co jsem chtěl říci, začalo v listopadu 1989. Tehdy si Občanské fórum a Václav Havel osobně popletli přátele a nepřátele. S komunisty a s Národní frontou se paktovali, ale Demokratickou iniciativu, jejímž jsem byl funkcionářem, považovali za nepřítele (a to jsme byli nejen členy, ale i spoluzakladateli Občanského fóra!). Výslovně nám dvakrát zakázali vystupovat na veřejnost. Na tom je pozoruhodná jak okolnost, že takový zákaz se v některých institucích udržel patnáct let, tak to, že tehdejší činitelé Občanského fóra dodnes nepřišli na svůj omyl a nedistancovali se od něho. Nemůže tomu být jinak, než že to za omyl nepovažují. Mýlím se snad, domnívám-li se, že shledávají dodnes za legitimní součást svobody slova to, když se komukoli zabrání ve svobodném vyjadřování?

Po listopadu 1989 jsem v nemilosti nebyl sám; OF uzavřelo představitele vznikajících demokratických stran do tzv. koncepční (později politické) komise, jejíž členové opět nemohli vystoupit na veřejnost. Proč? Podle Václava Havla a Občanského fóra patřily strany minulosti a budoucnost se otevírala před politickými silami rázu hnutí. Kdo chtěl proti tomu něco říci, nedostal možnost vyjádřit se.

Z toho ovšem vyplývá, že možnost realizovat svobodu slova mají odepřenu ti, kteří nesplňují určité ideologické konvence. Základem naší národní jednoty je nedopustit destrukci "výsledků druhé světové války" (jinak řečeno vyhnání Němců). Naše oficiální politika i historiografie se činí v tom smyslu, aby o těchto záležitostech nikdo kriticky (a nejlépe vůbec) nemluvil - jako by se nestaly. Z toho lze snadno odvodit, že omezenou možnost svobody projevu mají zvláště ti, o nichž by se dalo předpokládat, že naruší zmíněnou ideologickou konvenci. Oficiální historická věda to neustále hlídá. Ideologické a osobní se tu spojuje a zdá se, že alespoň na tomto poli ("výsledky druhé světové války") dosáhla ideologie značných úspěchů.

Před půldruhým rokem jsem se vyjádřil v diskusi jisté rozhlasové stanice, že sudetští Němci nejen podruhé světové válce neměli být vyhnáni, ale že měli zůstat tam, kde po staletí bydleli jejich předkové. Ing. Václava Žáka to dovedlo k dlouhé promluvě o tom, jaké to bylo pro sudetské Němce štěstí, že je Češi vyhnali, a šéf stanice mi vytkl, že jsem "neřízená střela". Jistě, střela řízená (jím) by přece řekla, že odsun Němců byl v pořádku, bohužel došlo k excesům… Tato stanice se poté, zdá se zcela dobrovolně, zřekla potěšení pozvat mne k jakékoli diskusi.

Tak, jak píši o sobě jako o "pars pro toto", vyhlíží celá situace v oblasti svobody projevu dosti zlověstně. Není tomu tak docela. Skutečnost je, alespoň v mém případě, taková, že existují noviny, do kterých mohu psát, a nakladatelství, ve kterém mohu vydat knížku. Dokonce se mohu vyjadřovat v jednom televizním pořadu. Jisté možnosti pro realizaci svobody projevu tedy existují pro mne i pro ostatní.

Nicméně určité poučení jsem si odnesl. Spočívá v tom, že skutečná svoboda není pouze otázkou formulace listin svobod. Jsou lidé, kteří se na tyto formulace odvolávají a přitom si myslí pravý opak. Jejich jednání tomu pak odpovídá. Už proto je třeba o skutečnou svobodu neustále vést obtížný zápas - a to opravdu neplatí ani jen pro mne, ani jen pro jiné jednotlivce. Platí to pro všechny.