Únor 2005

Mýty a legendy v roce 2004

Emanuel Mandler

Je to už tak na světě zařízeno, že člověk žije vždy v určitém společenství a že v tomto společenství existují mýty a legendy, jimž většinou věří. My nejsme výjimkou. A hůř - v době mobilně televizní mají své mýty a legendy i jednotlivé generace a nikdo jim je nemůže vzít. Ostatně ani nechce.

Zde nám ovšem jde o legendy a mýty s výrazně politickým základem. A jen o zvláště závažné. Určitě neexistují národy, které by se bez takových mýtů obešly, otázka je, jakého druhu tyto mýty jsou a jakým způsobem danou společnost poznamenávají. Pro český národ, který na přelomu 18. a 19. století vznikal z chudých a krajně nepříznivých poměrů, je příznačné, že jeho původně slaboučká, ale postupně rychle sílící existence je s mýty a legendami bezprostředně spojena - ať už jde o rukopisná falsa, nebo o domnění, že náš národ vznikl jako výkvět evropské reformace. Vytvoření samostatného státu v roce 1918 vedlo mimo jiné k masarykovsko-osvoboditelské legendě a k mýtu, že Československo je nejdemokratičtější stát na světě.

A tak by bylo možno pokračovat. Bohužel mýty a legendy se hromadí a je-li jich přesmíru, společnosti hodně škodí. A to je právě náš případ. Třetí republika (1945-1948) přidala národní společnosti legendu o Edvardu Benešovi, mýtus o nebezpečnosti vlastnictví a o tom, že s Němci by nebylo možno žít v jednom státě pohromadě.

Rok 1968 připojil mýtus o osvobozeneckém rázu reformního komunismu a dubčekovskou legendu. Když se rozpadlo sovětské impérium a naše společnost se mohla vyvázat z komunistického režimu, vznikl a stále panuje mýtus o tom, jak jsme se osvobodili sami. Jelikož letos uplynulo 15 let od listopadu 1989, bylo zajímavé, co a jak se dozvíme o tomto mýtu..

Stojí za připomenutí, že rok předtím přinesl výrazné posílení benešovské legendy tím, že sněmovna uzákonila Lex Beneš (Edvard Beneš se zasloužil o stát), takže z hlediska "výsledků druhé světové války" byl letos klid. Zato se náš exprezident zasloužil o vytvoření nové legendy. Je to legenda čalfovská. Václav Havel se zaměřil na zdůraznění toho, že bez Mariána Čalfy jakožto premiéra první svobodně zvolené vlády by se vývoj našeho státu ubíral obtížnými zákruty, prostě že "bez Čalfy" by to v letech 1990-1992 nešlo. Jelikož toto více než problematické tvrzení se nesetkalo s náležitě silným odporem, přilepila se čalfovská legenda k mýtům o roce 1989.

Nechci teď s těmito mýty polemizovat. Ale zajímalo by mne, jak až daleko dojde v Česku mytizace naší společnosti a její minulosti. Je pravda, že některé starší mýty samy od sebe blednou, v podstatě však nemizí. A nové mýty k tomuto řetězci připojují naše politika a média.

Ve shonu všedního dne na to nemyslíme. Ale podstatné je, že tento řetězec je neblahý. Způsobuje, že vidíme svět a jeho jednotlivé části jako obraz v pokrouceném zrcadle. A protože zmíněné mýty jsou obecné, deformují rovněž naši politiku. Jeden příklad za mnohé: přemrštěné přeceňování toho, jak jsme se v listopadu 1989 osvobodili, podporuje domněnku české politiky, že se uprostřed střední Evropy, plné nejrůznějších a protikladných sil a tlaků obejdeme sami bez cizí pomoci. To je ovšem, jak ukázal rok 1938 a 1948, fatální omyl. Je třeba pokračovat?