Únor 2005

Prezident 1. ledna 2005

Emanuel Mandler

Chcete-li někoho a něco spravedlivě ohodnotit, uděláte nejlíp, když si na místě dotyčného představíte sám sebe. To lze doporučit například proto, abychom dokázali ocenit obtížnost novoročního projevu prezidenta republiky. Novoroční projev musí být krátký, nemůže postihnout všechny obory naší společnosti, ani její hlubiny, ale některých důležitých oblastí a problémů by si všimnout měl, a přitom by měl vyznít pokud možno s umírněným optimismem. Aniž je třeba zacházet do podrobností, lze říci, že tyto elementární požadavky letos Václav Klaus splnil. Že to myslel vážně, to vyjádřil hned na počátku variací na proslulé téma "jak - tak":

"Za něco jsme se pochválili, ale za něco jsme na sebe pyšní nebyli. Z něčeho máme velikou radost, něčeho je nám naopak moc líto. Pro některé z nás to byl nejkrásnější rok života, pro jiné ten nejhorší."

Proti tomu jistě nelze nic namítat. Nehodní intelektuálové ale budou hledat nedostatky hned v prezidentových slovech po dalších dvou větách:

"Dělíme se na optimisty a pesimisty, na ty s věčně rozesmátou tváří a na škarohlídy, na úspěšné a neúspěšné. Nenechme to tak. Ať ti první zkusí nebýt nepokorní a těm druhým ať podají pomocnou ruku. Nedopusťme, aby mezi jedněmi a druhými vznikl příkop, který by nás rozděloval. Nenechme si nikým vzít tu poměrně vysokou míru jednoty, která u nás - až dosud - převažovala nad - také stále přítomnou - nevraživostí, nepřejícností a závistí."

Zde je stručně, ale výstižně vyjádřena problematika Klausova postoje. Úspěšný člověk nemusí mít - a často nemá - věčně rozesmátou tvář a právě tak lidé neúspěšní nemusí být škarohlídy (což se dotýká i mne osobně). Ale prezident je hlavou státu, a už proto není třeba, abych napadal vše, co vidí jinak než já - to by toho bylo. Jenomže poslední věta z výše uvedeného citátu je slovo do pranice. V třiadvaceti slovech prezident glorifikoval naši jednotu. Přitom věcně o ní prohlásit, že je problematická, je značný eufemismus.

Naše "poměrně vysoká míra jednoty" je jednotou společnosti, která nechce připustit, že obrala sudetské Němce o všechen majetek a vyhnala je z jejich vlasti. Je to jednota pospolitosti, která odmítá odškodnit potomky šlechtických rodů a katolickou církev. Tuto pospolitost prezident negativně hájí tím, že kritizuje "politiku". Vyhnání Němců, konfiskace církevního a šlechtického majetku, to vše byly nepochybně akty "nevraživosti, nepřejícnosti a závisti". "Poměrně vysoká míra jednoty" však nestojí proti nim, naopak z nich vyrůstá a zdůvodňuje je. Znemožňuje vytvoření příkopu, který by rozděloval jedny nepřejícníky od druhých.

Jistěže tak, jak tu my občané spolu bydlíme, komunikujeme, pracujeme nejsme ztělesněním nevraživosti, nepřejícnosti a závisti; máme také jiné, lepší vlastnosti. Ale v případech, o kterých tu byla řeč, vítězí u nás na celé čáře nepřejícná a nenávistná závist. Prezident to s námi umí, hovoří, jako by to bylo naopak a jako by naše vůle po jednotě nenávistnou závist potlačovala. Je to snadné: z padesáti závistníků se stanou hodní chlapci tím, že se spojí.

Český prezident by musel být opravdu hodně statečný muž, kdyby se chtěl postavit této jednotě; ostatně je pravděpodobné, že zaujetí takového postoje by ho stálo funkci hlavy státu. Jenomže nic takového mu nehrozí. Už dávno zvolil druhý, nacionalistický postup: ztotožnit se s touto jednotou, která nám jednou může přijít hodně draho.