Únor 2005

Síla tradice?

Emanuel Mandler

V důsledku pozoruhodných událostí našeho vnitropolitického vývoje se mimořádně zajímáme o budoucnost české politické scény po příštích volbách. Z množství textů o tomto tématu mě zaujal zejména článek Jiřího Pehe ODS je záludnější než KSČM, otištěný 9. prosince v Lidových novinách (též v CS-magazínu 01/2005 - pozn. red. CS-magazínu). Myslím, že cesta myšlení, jíž se vydal, je dosti zajímavá. V každém případě je také dlouhá a k pochopení současné i budoucí vnitropolitické situace bude vyžadovat určitá zastavení nutná k reflexi a k diskusím.

Taková reflexe, usilující se dobrat toho, co se stane, je zatím, zejména pokud jde o politické strany, hodně jednostranná. Na rozdíl od ní, zabývající se budoucností politických stran podle toho, jak tu jsou před námi, by vážnější zamyšlení mělo vycházet rovněž z toho, jak česká politická struktura vznikala a jak se proměňovala. Chybí tedy srovnání s tím, co bylo. Nikdy totiž nevzniká stranická struktura na zeleném drnu.

Nebylo tomu tak ani za první (předválečné) republiky. Všechny závažnější politické proudy (sociálně demokratická i komunistická levice, národní sociálové, agrární strana, strana lidová, strana národně demokratická) - ty všechny strany vznikaly a všelijak se slučovaly již za Rakouska-Uherska. Tím a rovněž okolností, že v novém státě měly politické strany svobodu, bylo dáno jejich směřování a po volbách i stranická struktura politiky. Je důležité, že z čtyř dnešních českých parlamentních stran tkví tři svými kořeny až v Rakousku-Uhersku (sociální demokraté, komunisté, lidovci). Ve srovnání s tím je dnes parlamentních stran málo. Po roce 1945 byly povoleny pouze čtyři české strany: ty, které byly uvedeny a spolu s nimi strana národně socialistická (situací na Slovensku se tu nezabýváme). Byly to tzv. strany Národní fronty.

Tehdy to byly strany revoluční, a to v tom smyslu, že řídily poválečnou revoluci, která přeměnila mocnými majetkovými konfiskacemi obnovovanou první republiku ve stát socialistický, podstatně politicky zjednodušený zákazem opozice a národnostně zjednodušený vyhnáním třímilionového německého etnika, zejména z Čech a Moravy. Tento socialistický stát se na rozdíl od předválečného stavu neopíral o Západ, nýbrž o Sovětský svaz. Poválečná revoluce stála na dvou pilířích. První byl socialistický, druhý nacionalistický. Období tzv. třetí republiky (1945 - únor 1948) bylo charakterizováno urputným bojem o další socializaci státu, který usilovali komunisté, podněcováni Stalinem, přeměnit v stát sovětského typu. Jak víme, v únoru 1948 se jim to podařilo. Zmocnili se samojediní vlády a přeměnili ostatní strany Národní fronty v neškodné "převodní páky".

Zaměření jednotlivých stran v období 1945 - 1948 je hodno pozoru. Na jednom konci českého politického spektra stála strana národně socialistická, která byla silně nacionalistická a méně výrazně socialistická. Kolem ní se sdružovali lidé a síly, které by se uplatnily v bývalých prvorepublikánských stranách (zejména agrární a živnostenské); ty však neexistovaly a existovat nemohly. Národní socialisté, podporováni o něco slabší křesťanskou lidovou stranou, byly hlavní překážkou komunistů v boji o mocenský monopol. Kromě ohromné výhody, kterou komunistům poskytovala přízeň Sovětského svazu, bylo v očích zradikalizované veřejnosti jejich další předností to, že byli výrazně socialističtí (komunističtí) a zároveň neméně nacionalističtí (po únoru 1948 uplatňovali ve své politice obojí: jak další majetkové konfiskace, tak nenávist vůči sudetským Němcům). Sociální demokracie byla ze všech stran nejslabší, rozpolcená na levicové a "pravicové" křídlo. V únoru 1948 hrála neslavnou úlohu tím, že se nedokázala postavit proti komunistům.

Srovnáme-li politicky stranickou situaci v době třetí republiky a dnes, zjistíme značné podobnosti. Komunisté se po listopadovém převratu otřepali, mladší generace nezažily jejich nelegitimní mocenské, právní a silně kriminální skutky po únoru. Tato strana opět sdružuje důraz na socialistické výhody (ty si zase mnozí z nás z předlistopadové doby pamatují velmi dobře) s mocným nacionalismem. Sociální demokracie jim opět nemůže konkurovat pro vnitřní konflikty a sváry. Lidová strana se jako vždy přidá k tomu, kdo vytvoří vládu. Politickou silou, která svým zaměřením stojí na druhém, pravicovém křídle politického spektra, je Občanská demokratická strana. Je ze všech stran nejsilnější a jejím základem je podobně jako u její předchůdkyně, strany národně socialistické, nacionalismus, slovní zdůrazňování individuálních práv.

A zde je na místě připomenout to, co uvádí Jiří Pehe v článku ODS je záludnější než KSČM. Podle něho "současná KSČM nemůže být skutečnou hrozbou demokracii, i kdyby nakrásně takové choutky třeba měla. Mezinárodní i vnitropolitická situace v současném Česku je naprosto odlišná od let 1945 až 1948, kdy komunisté postupně uchvátili moc. Neexistuje ani Sovětský svaz, ani rozdělená Evropa. Naopak…". "Komunisté v českých poměrech jsou politicky slabí, protože nemutovali do postkomunistických podob. Jsou jasně viditelní a identifikovatelní, a pokud nezmění své jméno, nepomůže jim příliš ani nesmělé volání po reformách". Jiří Pehe se domnívá, že ani případná účast komunistů v nějaké vládní koalici není nebezpečná; za daných poměrů by se jejich politika musela pohybovat v rámci demokratických mantinelů.

Naopak ale ODS má sice plná ústa reforem a demokracie. Avšak nedokázala se plně distancovat od svých minulých hříchů (dodejme, že s hříchy KSČ nesrovnatelnými) a napájí se z temných vod českého nacionalismu a populismu. Dostane-li se k vládě, " prvním jejím ´reformním´ krokem by mohl být například útok na veřejnoprávní média, omezení nezávislosti institucí, které garantují ústavní liberalismus, a obsazování teplých míst svými klienty. Takový přístup může být sice bolševický, ale protože není praktikován KSČM, vláda silné ruky může probíhat za nadšeného aplausu mnoha občanů, kteří se rádi nechají přesvědčit, že se tak děje v zájmu efektivnějšího vládnutí a tvrdého boje o národní zájmy."

Zde, zdá se, Jiří Pehe poněkud přehání, hovoří-li o eventuální snaze ODS omezit nezávislost institucí a veřejnoprávních médiích jako o bolševických. "Bolševický" má přece mocnější a tragičtější obsah než autokratický. Tím spíš je třeba odlišit autokratické choutky nekomunistických stran od bolševického jednání - i když vykazují určitou podobnost.

V zásadě se ovšem dnešní situace přece jen podobá stavu věcí po květnu 1945, a to s jistým zrcadlovým převrácením. Komunisté nejsou aktuálním (pouze aktuálním!) nebezpečím pro demokracii, sociální demokracie se udrží když tak nějakým zázrakem, a největším nebezpečím naší demokracie je ODS, která se vším pravděpodobností vyhraje příští volby. Na toto nebezpečí právě Jiří Pehe upozorňuje.

Zdaleka by nebylo tak velké, kdyby ODS byla sama. Ale to, čím se naše stranicko politická situace podobá oné poválečné, je opět jakási "národní fronta" - jednota všech parlamentních stran, založená na mocném nacionalismu a populismu. Na tomto podkladě jednoty "nás všech" se může neformálně spojit ODS s kýmkoli i - s komunistickou stranou. A v tom je také nebezpečí komunistů pro českou demokracii závažnější, než jak by to vyplývalo z podnětného článku Jiřího Pehe.