Únor 2005

Český film v zajetí iluzí a tabu

Přemysl Martinek

Přibližně čtyřikrát do roka vznikají v tuzemském tisku "národní" mánie okolo úspěchů a proher české kinematografie. Tyto mánie jsou časově spjaty s konáním největších filmových festivalů (Cannes, Berlín, Benátky). Samostatnou kapitolou je zpravodajství z předávání amerických Oscarů, které na pár dnů většinou zahltí česká média. V případě festivalů se "pouze" několik dnů v Česku píše o tom, kdo z Hollywoodu si udělal na ten který festival čas, jestli nejsou soutěžní filmy divné, nebo příliš depresivní a kdo z našich tvůrců se do některé z programových sekcí dostal. Dále se dočteme o tom, že vynikající české filmy se do prestižních soutěží z důvodů víceméně neznámých opět nedostaly, neboť programoví ředitelé velkých festivalů východní Evropu - a zejména nás - programově opomíjejí. Tato mediálně vykalkulovaná "blokáda" českého umu odvádí tuzemskou veřejnost od věcné debaty nad kvalitou české kinematografie a nad její schopností konkurovat například silně subvencovanému evropskému filmu.

Zkreslený obraz

Žádná blokáda prostě neexistuje. Český film má hlavně díky výbornému renomé ze šedesátých let stále mnoho zastánců a obdivovatelů. Pokud se podíváme do prestižních zahraničních periodik, zjistíme, že se současnému i staršímu českému filmu čas od času věnují v nějaké širší shrnující studii (například francouzský Positif, britský Sight and Sound). Jejich hodnocení současné české tvorby však bývá více než rozpačité. Zároveň však nové české filmy nalezneme v programu mnoha festivalů. Například během loňského Londýnského filmového festivalu byly uvedeny čtyři nové česko-slovenské snímky (Kruté radosti, Fimfárum, Nevěrné hry a Městečko, které se navíc ocitlo v soutěžní sekci). Krátce po festivalu pak následovala samostatná přehlídka dalších českých filmů. Takovýto "servis" v poměrně konzervativním britském filmovém prostředí rozhodně nemá každá ze zemí bývalého východního bloku. Dalším příkladem může být poměrně úspěšné uvedení filmu Výlet režisérky Alice Nellis v rámci Festivalu ženských filmů ve Francii a také na Pařížském filmovém festivalu, oboje opět vloni. České filmy se promítají dokonce i v Argentině.

Uvedení na festivalu samozřejmě samo o sobě neznamená, že je daný film dobrý, o čemž svědčí i fakt, že jde v podstatě o menší a ne tak renomované akce. Výjimkou je třeba film klasika Jana Němce Noční hovory s matkou (oceněný na festivalu v Locarnu v roce 2001), který se stal velmi výraznou událostí pro určité zahraniční kulturní prostředí. Problém je tedy spíše jinde. Čeští filmoví novináři se o prezentaci českého filmu v zahraničí nezajímají soustavně, vážně. Daleko raději si užívají výhod novinářských akreditací na největších přehlídkách a píší články o oblečcích hereckých stars. Samozřejmě, tyto články vznikají na objednávku příslušných redakcí, které v prostoru bulvárem natolik kontaminovaného deníkového tisku nestojí o hlubší reflexi kulturních událostí a orientují se především na americkou velkostudiovou produkci.

S tou má ostatně současný český film mnoho společného či přesněji řečeno: mnohem víc společného, než by se na první pohled mohlo zdát. Není náhoda, že se naše filmy celkem pravidelně objevují v užších nominacích na prestižního Oscara nebo slaví úspěchy v zámořské distribuci (Kolja, Musíme si pomáhat, Želary, Babí léto).

Život v muzeu

Česká distribuce je také více podobná té americké než možná v kterékoliv jiné evropské zemi. Je to problém peněz. Odvážné tituly, které by obohacovaly například začínající tvůrce, u nás k vidění téměř nejsou. Navíc - navzdory útěšným pocitům filmových "klubistů", kteří si každoročně "umělecky" zanotují na Letní filmové škole v Uherském Hradišti - v České republice fakticky neexistuje široká vrstva "artových" diváků, natožpak účinná síť "artových" kin. To málo, co se promítá v rámci programu filmových klubů a pražských kin Aero a Světozor, je totiž zase jen tvorba úzké skupiny režisérů, jejichž práce jsou v kontextu historie světové kinematografie zásadní, ale pro aktuální současnost umělecky téměř bezvýznamné. V průběhu loňského podzimu a letošního jara naši distributoři představili atraktivní tituly jako Daleko do nebe amerického "zázračného" dítěte Todda Haynse, 25. hodina kultovního černého filmaře Spike Leeho, festivalový hit plný hereckých hvězd Hodiny nebo ambiciózní debut Rekonstrukce dánského režiséra Boého oceněný v Cannes.

Jednalo se o filmy, jejichž kvalita "válcovala" laickou i odbornou veřejnost v západní Evropě. U nás se ovšem promítaly skoro výhradně v multiplexech, kde paradoxně nedojdou takové pozornosti jako v dobře fungující síti klubových kin. Ostatně některé z těchto děl české filmové kluby vůbec nezařadily do svého programu. Není se pak co divit, že distributoři začali být ostražitější a současná nabídka v českých kinech je o třídu horší. Dokonce to došlo tak daleko, že některé již zakoupené filmy se do distribuce vůbec nedostaly (například snímek Za všechno může láska dánského režiséra Thomase Vinterberga, autora i u nás úspěšné Rodinné oslavy). Čeští režiséři, podobně jako právě žurnalisté, částečně i vinou těchto poměrů neudržují kontakt s opravdu aktuálním neamerickým i americkým umělecky hledajícím filmovým světem.

To se pochopitelně podepisuje na kvalitě jejich filmů, respektive na kvalitě celého tuzemského filmového prostředí. To málo, co se vejde do programu našich filmových festivalů, prostě nestačí.

Češi (ne)baví svět

Tvůrci jako Petr Zelenka nebo David Ondříček baví holandskou mládež v Rotterdamu, Ondřej Trojan a Petr Jarchovský se procházejí po červeném koberci v Los Angeles a dojímají americké publikum. Nicméně výrazný úspěch na evropské scéně naší kinematografii už řadu let chybí a ještě dlouho chybět bude. Zájem o národní kinematografii jako celek se již nejspíš nepodaří probudit. Takto zajímaví a populární jsme byli na začátku devadesátých let, kdy se v evropských metropolích konaly rozsáhlé retrospektivy československých tvůrců "nové vlny". Ostatně řada menších festivalů se k těmto tvůrcům stále vrací (v lednu tohoto roku se například uskutečnila rozsáhlá retrospektiva Jana Němce na festivalu v Terstu) a v odborných periodicích vycházejí jejich profily (Karel Vachek byl jedním z šesti nejvýraznějších osobností současného dokumentu pro redakci časopisu Positif). V dnešní době se však daleko lépe jako celek prosazují "exotičtější" destinace, jako jsou asijské, latinskoamerické nebo blízkovýchodní země. Navíc se Evropa kvůli systému koprodukcí od podobného rozškatulkovávání na národní kinematografie odklání. Naší hrané kinematografii se však především nedostává režisérů, kteří se nebojí experimentovat. Jako příklad může sloužit úspěch maďarského filmu Škyt, který získal evropskou filmovou cenu za nejlepší debut roku 2002.

K takto osobitým dílům však mají ti čeští filmaři, kteří pro drtivou většinu české společnosti reprezentují tuto profesi, hodně daleko. Sentiment, jednoduchá klišé, klipové obrázky a nudné příběhy bychom ovšem mohli vyvážet - a také je vyvážíme, viz oscarová bodování. Nejcharakterističtějšími rysy současného tuzemského hraného filmu jsou absolutní myšlenková průměrnost, snaha podbízet se divákovi a především absence zásadních témat. To snad už i nepříliš vydařený film Juraje Jakubiska Post coitum vychází ve srovnání s filmy od autorů o generaci mladších jako svěží a aktuální dílo.

Pokud se podíváme na tituly, které v poslední době zvítězily v Cannes, Benátkách či Berlíně, nalezneme velmi provokativní, často politické filmy. Ty se u nás také nenosí. Průměrnost je tak obohacena o prudérnost. Jako by se současné filmy vůbec nelišily od těch prvorepublikových. Lidské tělo zůstává tabu, vyhraněný politický názor zůstává tabu, a co je nejhorší, aktuální proměny české společnosti zůstávají tabu. Nedovedu si představit, že by jakýkoliv z našich filmů dokázal oslovit porotce typu Davida Cronenberga, Davida Lynche nebo Quentina Tarantina, kteří v nedávné minulosti předsedali porotám v Cannes. Těžko se takové filmy navíc prodávají "západním" médiím, chybějí mezinárodní hvězdy, chybí energie, chybí prostě všechno to, co dělá soutěž na velkých festivalech soutěží.

Docela jednoduchá odpověď

Problematická je také neschopnost českého filmu fungovat v rámci evropských koprodukcí. Tento systém, který poměrně úspěšně dokázal uživit malé kinematografie, například portugalskou, už úspěšně přejali třeba Poláci a Maďaři; výrazně pomáhá i při restaurování rumunské kinematografie. O prospěšnosti takovéhoto spojení svědčí i - dnes už bohužel letitý - úspěch filmu Návrat idiota, který byl nominován na evropskou filmovou cenu za nejlepší scénář. Silný německý koproducent dokázal Gedeonův snímek náležitě představit a prodat. A to jsme zpátky u problému financování kvalitní české tvorby. Jak je vůbec možné, že režiséři jako Petr Václav nebo právě Saša Gedeon, kteří stojí za dvěma v evropském kontextu nejúspěšnějšími, respektive umělecky nejrespektovanějšími hranými filmy minulých let (Marian, Návrat idiota) netočí? Jak je možné, že stát není schopen za patnáct let vytvořit jakoukoliv koncepci ekonomického rozvoje českého filmu a jeho prezentaci na největších filmových trzích?

Odpověď je asi jednoduchá. Dokud se budou ze státních peněz financovat vysoce ziskové sporty a podobné masové zábavy, pak se na současném stavu nic nezmění. Respektive změní. Již dnes je možné sledovat boom stupidních filmů typu Kameňák. Ty jsou samozřejmě financovány ze soukromých zdrojů, a dokonale tak propojují spodní patro českého podnikatelského prostředí s vulgárností spodiny českých normalizačních režisérů typu Zdeňka Trošky. O České televizi raději nemluvit.

Proč tedy nejsou české filmy na velkých festivalech? Především proto, že v České republice není zdravé filmové prostředí. Klesá kvalita distribuce, v nedohlednu je koncepční podpora ze strany státu, filmová kritika je naprosto nekompetentní a hlavně fenomenálně neinformovaná (platí to především pro největší české deníky), začínající filmaři ztrácejí kontakt s kvalitními filmy, anebo je pro jistotu raději vůbec nezajímají. Dokud se tyto problémy postupně nezačnou řešit, budeme i nadále číst o tom, že letos se zase žádný český film nikam nedostal

(http://vulgo.net)