Únor 2005

Jsem šlechtic, kdo je míň

Luděk Navara

Křížové tažení proti potomkům šlechtických rodů v Česku přineslo první viditelný výsledek: Ústavní soud obrátil restituci Colloredo-Mansfeldů naruby jak králičí kůži. Jen si připomeňme, že součástí tohoto státem organizovaného útoku proti šlechtě (tituly byly mimochodem zrušeny v roce 1918) byl i pokyn pozemkovým úřadům, aby prověřovaly restituce šlechtického majetku. Samozřejmě, že šlo o diskriminaci skupiny osob podle původu, a samozřejmě, že je to v rozporu s ústavními principy. Člověk čekal, co z toho bude. Samozřejmě, že z toho nebylo nic.

Potomci šlechty v zemi skýtají ten nejsnadnější cíl, jaký si lze představit: na první pohled cizáci, často s německými jmény, velkým majetkem a dlouhou a bohužel dobře zmapovanou historií sahající až někam k Bílé hoře. Jaký to rozdíl od neprobádatelné minulosti některých českých politiků v první generaci...

Je však ostudné, že na tažení proti potomkům šlechty se podílí stát, který ještě před půlstoletím, za války, jejich majetky nedokázal ochránit a zajistit jim a i dalším občanům bezpečnost a lidská práva. Josef Colloredo-Mansfeld, o jehož německé národnosti včera (13. 01. 2005 - pozn. red. CS-magazínu) Ústavní soud nepochyboval, byl gestapem obrán o majetek, vystěhován do jiné obce a poslán na nucené práce. Jeho bratr padl na západní frontě a druhý bratr v roce 1938, v době mnichovské krize slíbil věrnost republice a prezidentu Benešovi. Což byla chyba, měli své majetky zavčas prodat a nakoupit je jinde.

A to může být i dobrý návod pro všechny ostatní šlechtické potomky, kteří v Česku něco získali: Prodejte vše a zavčas zmizte. Tradice v této zemi s podivuhodnými a stále oživovanými dějinami nepracuje pro vás, ale proti vám.

(MFDNES)