Únor 2005

Největší vítězství slovenského cyklisty

Luděk Navara

Slovenský sportovec Robert Hutyra si sestrojil horkovzdušný balon a v roce 1983 přeletěl na Západ i s rodinou a svým závodním kolem. Odvážnému uprchlíkovi blahopřál i americký prezident Ronald Reagan.

Byl to úspěšný závod. V roce 1967 cyklistický závodník Robert Hutyra s převahou vyhrál závod kolem rakouského Burgenlandu s šestiminutovým náskokem. O něco dříve byl v podobném závodě kolem Dolního Rakouska třetí. Pětinásobný mistr Slovenska a dvojnásobný mistr Československa dokázal zatnout zuby a myslet jen na vítězství. „Dlouhé roky sportování poznamenaly mou povahu a myšlení,“ řekne později. Největší vítězství totiž mělo teprve přijít. Paradoxně až v době, kdy bude mít svou vrcholnou sportovní formu dávno za sebou.

Vystudovaný stavební technik a úspěšný sportovec Robert Hutyra z jihoslovenského Šamorína zažije v srpnu 1968 obrovské životní zklamání. Do Československa vtrhly sovětské tanky a tisíce lidí donutily k útěku ze země nebo k rezignaci. Tehdy však jeho manželka čekala dítě, tak musel zůstat. Ale myšlenka na útěk ho neopustila.

Jenomže hranice, které se jako zázrakem (či spíše nedopatřením) v osmašedesátém krátce otevřely, byly za pár let neprostupnější než dřív. Normalizační režim železnou oponu přivedl k naprosté dokonalosti. Stejně jako to dokázali komunisté v sousedním východním Německu NDR. A právě tam se odehraje událost, která bude pro další Hutyrův život klíčová.

Vzor z východního Německa

Východoněmecký technik Peter Strelzyk a jeho přítel Günter Wetzl začali koncem sedmdesátých let podnikat utajené jízdy po venkově. Objížděli prodejny s textilem a vždy nakoupili kousek balonové látky. Nákup velkého množství by totiž byl podezřelý. Než měli potřebný materiál pohromadě, najezdili asi 4000 km. Balon sestrojili ve sklepě a úspěšně se jim s ním podařilo překonat železnou oponu.

„Koncem roku 1979 se mi do rukou náhodou dostal výstřižek novin ze Západu,“ vzpomíná Hutyra. Zpráva popisovala útěk obou rodin a Hutyrovi myšlenka na úlet balonem začala vážně vrtat hlavou. O rok později už mohli studenti v bratislavské univerzitní knihovně narazit na hubeného muže zajímajícího se o jediný obor - balonové létání. Moc tam toho nenašel. Nevěděl, jak sestrojit koš, jak ho upevnit a jak zkonstruovat hořáky.

Pak mu pomohla náhoda. Na cestě z Prahy do Bratislavy vzal stopaře z východního Německa, který věděl hodně podrobností o balonovém útěku. „Gondola byla tvořená ocelovou konstrukcí,“ řekl mu stopař. Byla to dobrá rada, o pár měsíců později už měl o balonu přesnou představu. Spočítal si, že bude potřebovat 1500 metrů čtverečních látky. Začal kupoval kousky po třiceti metrech. V létě 1981 se s manželkou definitivně rozhodují pro stavbu balonu a rozdělují si práci - otec rodiny střihá látku, matka pásy sešívá na šicím stroji. Tají to i před zvídavými dětmi, takže si zaberou celý jeden pokoj ve svém domě. Na konci roku 1981 byl balon hotov. A v březnu 1982 přišla první zkouška, našel si k ní vhodné a odlehlé místo na východním Slovensku.

Byla to katastrofa. Ukázalo se, že špatně bylo úplně všechno. Nafukovací zařízení nestačilo, hořák byl slabý a balon prodyšný, takže vzduch unikal pryč. Švy praskaly. Vztekl se a balon na místě spálil. Největší vítězství bylo tehdy opravdu hodně daleko. Balon ho přišel na 18 000 tehdejších korun, to nebyly malé peníze.

Zkusil to znovu. Tentokrát na to šel vědecky. Nakoupil vzorky různých materiálů, zahříval je v kamnech, zkoušel jejich pevnost a prodyšnost. Pak našel správný materiál. Látka na nepromokavé pláště z umělého vlákna. Později budou novináři nepřesně psát, že si balon ušil z plášťů do deště. Ale zkonstruován byl důmyslně. Zvolili tentokrát pro jistotu dvojitý šev. Vzor: americké džíny.

Ale to se už blížily Vánoce 1982. Tušil, či spíše věděl, že to budou jejich poslední Vánoce v Československu.V zaměstnání dal výpověď, stejně jako jeho manželka. Vysvětlili všem, že se budou stěhovat do Brna. Balon byl prakticky hotový, zbývalo jen dodělat hořák. Ten pořád dával jen slabý výkon. Pak dostal nápad, když sledoval v televizi film natočený podle románu Julese Vernea. Všiml si, že plyn, než vytryskne z hořáku, předehřívá spirála. To bylo ono. Už nic nebránilo úspěšnému startu. Snad jen najít vhodné místo.

Věřil si jako nikdy. „Varianty možného neúspěchu vůbec nepřipadaly v úvahu. Mou povahu ovlivnil sport. Vše, co chci udělat a dokázat, může mít jen jedno řešení. A úvahy na téma 'Co když se to nepodaří?' jsem si vůbec nepřipouštěl. Takže balon byl vyrobený kvalitněji než profesionální, mé teoretické znalosti o meteorologii, větrech výškových, přízemních, to bylo skoro roční studium v univerzitní knihovně. Bez stoprocentního přesvědčení bych rodinu do balonu neposadil,“ popíše později Hutyra ze svého amerického domova. Jenže ani úlet s dobře připraveným balonem není nijak jednoduchou záležitostí. Původní plán byl následující: vystoupit do výšky u Bratislavy a nechat se unášet východním větrem nad rakouské území. Chtělo to maličkost: východní vítr.

Jenže v létě 1983 byl východní vítr na jižním Slovensku stejně nedosažitelný jako povolení k vycestování na Západ od komunistických úřadů. Ostatně Hutyra byl v té době dokonce už bez pasu - nedůvěřiví úředníci pro jistotu nespolehlivému někdejšímu závodníkovi odebrali cestovní doklady. Minulo léto, děti musely znovu nastoupit do školy a východní vítr stále nepřicházel.

Rozhodl se změnit plány. Koncem srpna přišlo severozápadní proudění. Kdyby startoval ze Slovenska, dostal by se nad sousední Maďarsko. Pokud si však najde místo ke startu na jihu Moravy, vítr ho donese nad rakouské území. Bylo rozhodnuto.

4. září klečí Hutyra v bratislavském Modrém kostele, kde byly pokřtěny jeho obě děti. Modlí se. „Riskuji život své rodiny.“ Potřebuje k tomu boží požehnání. Vypadalo to, že ho dostal. O dva dny později už balon odpočíval v úkrytu na místě startu nedaleko Božic na Znojemsku. Až ho Hutyrovi vytáhnou, bude noc, devět hodin, patnáct minut, 7. září.

Na místě už měli Hutyrovi veškeré zařízení potřebné ke startu, ale také veškerý majetek. Dvě tašky a závodní kolo, které si otec rodiny přivázal na ocelovou konstrukci. A také čtyři lahve s propan-butanem. Děti o plánu věděly od předvčerejška. Čtrnáctiletá dcera i jedenáctiletý syn byli nadšeni. „Pro ně to bylo největší dobrodružství a nezapomenutelný let balonem. Pro manželku, která balon šila, byl let zkouškou nervů, aby vše dobře fungovalo,“ popisuje Hutyra.

Na řadu přišla montáž plošiny a nafukování balonu. O půl jedenácté večer začal Hutyra s nahříváním. Trvalo to deset minut. Kotevní lana se napjala. Čtyřčlenná rodina se mačkala v ocelové gondole, která měla rozměry jeden krát jeden metr. „Po startu u mne převládl pocit uvolnění a všechno to napětí posledních měsíců příprav ze mne okamžitě spadlo,“ říká amatérský balonový letec.

Nebezpečný přelet

Ale to nejnebezpečnější je mělo teprve čekat. Od hranice byli asi deset kilometrů a pohraničníci jim mohli útěk ještě pořádně zkomplikovat. Když Hutyra vyráběl gondolu, udělal podlahu z tři milimetry silného ocelového plechu, aby byli chráněni před případnými střelami. Když kapesním nožem přeřezali lana, balon nahoru přímo vystřelil. Bylo to o půl jedenácté večer.

O pět minut později došel plyn v první bombě a začaly problémy. Balon klesal a bylo třeba vyměnit bomby. Hutyra byl nervózní, omylem otáčel uzávěrem na opačnou stranu. Koruny stromů se k nim nebezpečně přiblížily. Byli zase u země a zase na českém území. Naštěstí je zachránilo závodní kolo, které se zachytilo větví a zafungovalo jako kotva. Mezitím Hutyra vyměnil bombu a znovu začal zahřívat vzduch v balonu. Snad to stihne dřív, než je někdo uvidí. Stihl.

Balon se podruhé vznesl a rychle dosáhl výšky kolem dvou kilometrů. Tak si to naplánovali, aby byli v bezpečí před střelami pohraničníků. Hutyra také vsadil na moment překvapení, na to, že vojáci na hranici nebudou schopni se rychle zorientovat a radar jej zobrazí jako klidný bod, nikoli letící cíl. Taky to vyšlo. Když byli nahoře, v dostatečné výšce, dovolili si na chvíli vypnout hořák. „Nezapomenutelný okamžik přeletu pro mne a celou rodinu nastal po vystoupání nad mraky osvětlené polovičním Měsícem v úplném tichu po vypnutí hořáku. Trvalo to možná několik minut. Ty máme v paměti jako věčnost. Je to zážitek, na který rádi vzpomínáme.“

Ale to už o nich dole věděli. Ze záznamu pohraničního útvaru ve Znojmě plyne, že ještě předtím, než ho zaznamenali pohraničníci, spatřil jej náhodný chodec. „Dodatečně bylo zjištěno, že let balonu krátce předtím zpozoroval občan Toman z Dyjákovic, který poznatek nehlásil,“ zapsal do hlášení pohraničního útvaru Znojmo důstojník Bartůšek. Pohraničníci zjistili poprvé „vzdušný cíl“ ve 22.39, kdy ho spatřila hlídka za Dyjákovicemi a řádně o něm informovala nadřízené. Pak jej znovu uviděli pohraničníci přímo na hranici, v Hevlíně, to bylo ve 22.50.

Vzduchoplavci nahoře zatím zažívali krásný pocit z pomalého letu. Navzdory temnotě se orientují kupodivu dobře. Rakouské vesnice jsou dobře osvětlené, ty české podstatně hůř. A mezi nimi úplně temné pohraniční pásmo. Zamířili nad ně.

Vítr však slábl a balon se vlekl. Hutyra shodil dolů další bombu a balon se otřásl. Ve 22.59 se pohraničníci vzpamatovali. Dole pod gondolou se rozsvěcují světlomety a vojáci vystřelují světelné rakety. Jedna z nich sice ozáří balon, ale nikdo po nich nestřílí. Naštěstí.

Přistání ve vinohradu

Hutyra přesto rychle přidává plyn a balon letí vzhůru. Vystoupali až na dva a půl kilometru, tam však foukal špatný vítr a balon se začal nebezpečně otáčet zpátky.

Nad špatně osvětlené české vesnice.

Tak zase museli dolů. Ale to už byli nad Rakouskem a bylo načase pomalu hledat místo k přistání. Světla televizní věže na Falkensteinu pozoroval Hutyra dříve dalekohledem z československého území. Nyní je měl prakticky na dosah. Chtěl ještě letět o kousek dál a najít vhodné místo na přistání. Instinkt mu ale říkal, aby už neriskoval.

Instinkt byl správný. O kus dál vedly dráty vysokého napětí. Takže skončili ve vinohradu a poslední pochybnosti, zda jsou skutečně v Rakousku, rozptýlily sloupky. Vinohrady na české straně hranice měly tehdy zásadně betonové sloupky a na rakouské dřevěné. Podívali se na ně. Vinohrad, v kterém přistáli, měl sloupky ze dřeva. Přistáli mezi veltlínem poblíž božích muk. Byli šťastní. Let netrval ani hodinu.

Českoslovenští pohraničníci o zdařilém útěku v té chvíli nemají ještě ani tušení. Situaci totiž vyhodnotili špatně. Ukáží to zápisy o narušení vzdušného prostoru, které byly odtajněny až po pádu komunismu. Z hlášení vyplývá, že vojáci dostali mylnou informaci, že balon letěl na rakouské straně hranice a do Československa nepronikl.

Po obdržení této informace rozhodl náčelník štábu brigády pohraničního vojska ukončit všechna opatření a nadále provádět jen vzdušná pozorování. Na hranici nepadl jediný výstřel.

Hutyra s rodinou se usadil v USA. A jeho příběh nemůže skončit jinak než šťastně: všechno totiž dopadlo, jak nejlépe mohlo. „Tady ve Státech pokračuji ve své profesi stavbaře. Život je v mých očích spíš rodinný,“ popisuje někdejší uprchlík. Ze svého amerického domova napsal: „Bylo to nejlepší rozhodnutí v našem životě. Při různých rodinných oslavách naše děti občas prohodí: Děkujeme.“ A to je Hutyrovo největší vítězství.

(MFDNES)