Únor 2005

Čestmír Šikola: Před 65 lety vytáhl do boje

Luděk Navara

Je dosud poslední žijící bojovník z proslulé odbojové skupiny Clay-Eva. Z okupované vlasti odeslal na 800 zpráv do Londýna. Za komunistů putoval do vězení a po roce 1990 bojoval o čest s předsedou komunistů Miroslavem Grebeníčkem. Jeho bojová cesta začala v lednu, přesně před pětašedesáti lety.

Vlastně ten osudový krok udělal přesně 4. ledna 1940. Byl jedním z vysokoškoláků, který zažil zatýkání po studentských bouřích 17. listopadu 1939. Tehdy ho odvezli do Ruzyně a zmlátili. Padl obličejem do bláta. Zážitků měl dost.

Po propuštění z ruzyňské věznice se rozhodl, že uteče z okupované vlasti a bude bojovat. Čtvrtého ledna odjel (už bývalý) student fakulty chemicko-technického inženýrství rychlíkem ze svého domova v Malé Skále u Turnova a o den později překročil hranici na Slovensko.

4. března 1940 už byl ve Francii a dostal zbraň. Pušku, která pocházela z první světové války...

Těžký začátek

"Podmínky byly tvrdé. Spali jsme na pryčnách v dřevěných barácích postavených pro uprchlíky ze Španělska. V jednom baráku nás bylo šedesát. Škvírami profukoval vítr z nedalekých Pyrenejí," vzpomínal později Šikola. Tehdy se z něj už stával bojovník "bez ohledu na podmínky".

A vypadalo to, že rozhodující boj ve Francii skutečně přijde, Šikola s dalšími českými spolubojovníky "nafasovali" bojová jízdní kola. To ještě nevěděl, že až budou prchat před postupující nacistickou armádou, budou se jim náramně hodit. Francouzi totiž ustupovali. V tom lepším případě. "Francouzská armáda byla v rozkladu. Její vojáci netečně seděli, popíjeli víno a očekávali zajetí," popisoval Šikola, když svůj příběh vyprávěl spisovateli Jaroslavu Pospíšilovi. Po porážce Francie se však bojovalo dál. Šikola se s ostatními českými vojáky dostal za Kanál, do Anglie. "V Anglii se formovala československá zahraniční armáda. Tak jsem do ní vstoupil," vypráví.

Tam za Kanálem se poprvé setkal s prezidentem Benešem. "Byl to opravdový džentlmen. Dvakrát jsem s ním mluvil. Ale nedá se říci že bych bojoval za něj. Já jsem nebojoval za někoho, ale za něco," říká dnes pětaosmdesátiletý stařík ve svém domku v Malé Skále. I když přece jen - slova už nyní nalézá pomaleji.

Klíčové rozhodnutí

Ale tehdy Šikolu čekalo jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v životě. Na začátku roku 1942 si ho zavolali nadřízení. Ptali se, zda by měl zájem o účast ve speciální misi. Vysadili by ho s vysílačkou v protektorátu. Dostal čas na rozmyšlenou. "Za tři dny ti zavoláme," řekli mu. Už mu neřekli, že z takové mise nemusí být cesty nazpět. Ale to věděl. Ostatně věděl i to, že žádný čas na rozmyšlenou nepotřebuje. "Pane štábní kapitáne, počítejte se mnou, abyste nemusel jezdit znovu za tři dny," řekl tehdy.

Na podzim 1942 je dali poprvé dohromady. Samozřejmě "nanečisto", ale skupina Clay-Eva už byla na světě. Pak spolu budou žít rok, kdy se budou spoléhat jen jeden na druhého.

Velitelem skupiny byl Antonín Bartoš, Jiří Štokman byl šifrantem a Šikola telegrafistou. Skákali padákem, učili se cvičně plnit zpravodajské úkoly. Všechno to však trvalo nějak příliš dlouho. Navíc se ještě ukázalo, že nemohou letět přes Německo, bylo to příliš nebezpečné. Čekala je tedy dlouhá cesta do jižní Itálie, odkud měli doletět nad území protektorátu přes Jugoslávii a Maďarsko. To už se psal rok 1944.

O půlnoci z 12. na 13. dubna se v letadle rozsvítilo červené světlo. Skákali. Dopadli v pořádku, seskočili na východní Moravě u Bystřice pod Hostýnem. Všichni si na poslední chvíli přeříkali své vymyšlené (krycí) životní příběhy, zkontrolovali falešné doklady. Všichni měli ampulku s jedem pro krajní případy. "Neměli jsme v kritické situaci jiné východisko než zemřít, dostat se gestapu do rukou by nebylo nic příjemného," říká dnes.

Vlastně měli mít štěstí. Už při seskoku je viděl protektorátní četník, ale neohlásil to. A čeští vlastenci jim budou pomáhat vlastně pořád. Řada z nich kvůli tomu skončí v koncentračních táborech. Ale přízeň obyčejných lidí, kteří jim poskytnou pomoc - to bude jejich největší "tajná zbraň". "Nejraději vzpomínám na to, že jsem se za války dostal mezi lidi, kteří mi pomáhali," vzpomíná dnes. Takže mohli začít pracovat - budovat síť spolupracovníků a hlavně vysílat. Do Londýna.

Za rok působení získali informace o ledasčem. Například do Londýna poslali zprávu o továrnách, kde se vyráběly rakety V1 a V2, které nacisté využívali na bombardování Londýna. Sám Šikola strávil vysíláním celkem 130 hodin.

Ale pak, když jim na severovýchodní Moravě hořela půda pod nohama, začalo jít do tuhého. Stáhli se na jih. "Situací, kdy jsem měl strach o život, bylo víc. Nejobtížnější to bylo v Tvrdonicích, tam to bylo opravdu těžké," říká.

V Tvrdonicích skupina málem skončila. Bylo to začátkem února, když gestapo obklíčilo dům, ve kterém se skrýval velitel Bartoš. Ten spal a na útěk bylo najednou pozdě. Divoká přestřelka skončila pro velitele skupiny šťastně. Zůstal za ním jeden mrtvý Němec a dva zranění. Bartoš ještě stihl varovat své druhy ve vedlejší vesnici. Ale objevilo se ještě další nebezpečí. Nacisté uvažovali o pomstě. Jednou z možností bylo postřílet vybrané tvrdonické muže pro výstrahu a připravit tak obci osud podobný Lidicím či Ležákům. Nakonec si to rozmysleli, konec války už byl přece jen nablízku. "Oddechli jsme si," vzpomínal na tehdejší "dobré zprávy" později Šikola.

Skupina se však musela skrývat. Měnila útočiště, muži přespávali občas ve vinohradnických boudách, u obětavých vlastenců, kde se dalo. A pak přišel konec války. Velitel Bartoš se rozjel do Košic, kde prozatímně jednala vláda, a dovezl dva pytle. V nich byly uniformy s hodnostmi poručíka, jedna z nich byla pro Šikolu. Šikola se stal vzápětí kapitánem a v normální zemi by ho čekala šťastná budoucnost v armádě. Jenže Československo nemělo být normální zemí. "Samozřejmě, jedna totalita střídala druhou, obě měly něco společného. Svým postojem či jednáním jsem se snažil bojovat proti oběma," říká.

Nebezpečný bojovník

Že je nebezpečný bojovník, to však věděli i komunisté. Takže putoval do vězení, naštěstí "jen" na dva a půl roku. Než ho zavřeli, stihl ještě zakopat u svého domu v Malé Skále to nejcennější - pistoli, s níž vyskočil z letadla nad Moravou. Snad se jednou bude hodit. Netušil, že ji budou hledat minohledačkou až po pádu komunismu po dvaačtyřiceti letech...

Když ho komunisté zatýkali, vypadalo to skoro jako manévry. Všechny cesty na Malou Skálu byly střeženy. Jeho případ dostal na starost obávaný prokurátor Karel Vaš, který po pádu komunismu čelil obvinění z justiční vraždy generála Heliodora Píky (soudy ho ale nakonec nepotrestaly). Šikolovi "přišili" neoznámení trestného činu, konkrétně to, že neudal kamaráda, který se rozhodl odejít do zahraničí za svobodným životem.

A tehdy se Šikolu poprvé komunisté pokusili "odstřihnout" od jeho vlastní minulosti, od jeho hrdinských úspěchů za války. Netušil, že o svou minulost bude tvrdě bojovat až do konce života.

"Soud tehdy rozhodl, že mne zbavují všech vyznamenání. Ale jestli někdo něco udělal, toho vás přece nikdo nezbaví," říká dnes. Jeho dva spolubojovníci stihli emigrovat, on zůstal. "Dřív jsem toho trochu litoval, dnes už ne. Na útěk jsem nepomyslel, musel bych opustit manželku," říká.

Ale po pádu komunismu si musel ještě vybojovat další kolo boje. Tentokrát už beze zbraní. Šlo jen o "maličkost", o to, že se Šikolovi nelíbilo, jak komunističtí historikové popisovali pohled na válečné dějiny. V knize, jejímž spoluautorem je současný předseda KSČM Miroslav Grebeníček, se píše, že výsadkáři z Londýna neměli za úkol bojovat proti nacismu, ale rozvracet komunistický odboj. Což se Šikoly, který za války nezištně spolupracoval i s komunisty, dotklo.

Žaloval Grebeníčka, požadoval omluvu. Šéf komunistů (k případu byl nyní znovu dotazován, ale aniž vyslechl otázku, položil telefon) se však hájil tím, že autorem příslušné pasáže je jeho spoluautor. Bylo to chytré, spoluautor je totiž po smrti.

"Samozřejmě, že je to spor o minulost, o to, jak se na ni dívat. Komunisté si přisuzovali dobré věci ve svůj prospěch," říká Šikola. Zatímco svůj boj proti nacistickým okupantům vyhrál, boj s Grebeníčkem už do vítězného konce dotáhnout nedokázal. Soudci si případ přehazovali sem a tam a po pěti letech, když soud jeho žalobu poněkolikáté zamítl, mu došla trpělivost a další odvolání už nepodal. "Už jsem se tím nechtěl zabývat," říká.

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)