Únor 2005

Věčná válka o majetek Colloredů

Luděk Navara

Unikátní zámek v Opočně vzali Colloredům nacisté, později komunisté. Nyní jim ho zase odebral soud. Colloredové přišli minulý týden (13. 01. 2005 - pozn. red. CS-magazínu) o zámek v Opočně. Ústavní soud rozhodl, že soudní verdikty, které zámek Colloredům původně přiřkly, neplatí.

Kdo chce sledovat nekonečnou válku o opočenský majetek, musí se ponořit pořádně hluboko do historie. Všechno totiž začalo už za Albrechta z Valdštejna. V té době už byl krásný arkádový zámek v Opočně pýchou tamního kraje. Nepohodlný hrad nechal přestavět na zámek v tehdy moderním renesančním slohu Vilém Trčka z Lípy. Trčkové byli bohatí a zámek měl být jejich skvělou vizitkou. Byl. Ale jen krátce.

Trčkové vsadili na Albrechta z Valdštejna a vsadili špatně. Třicetiletá válka měnila mapu Evropy a skvělý vojevůdce Valdštejn ve službách katolických Habsburků rozehrál ve válečném zmatku hodně vysokou hru: nabídl nepřátelským Švédům, že svého císaře zradí, když získá českou korunu. První konspirační schůzka, které se účastnili čeští pobělohorští emigranti, se odehrála v Jičíně v květnu 1633. Valdštejn, který stál v čele mocné armády, slíbil, že se Habsburkům postaví. Jenže zůstalo u slibu. Byl těžce nemocný, syfilis si vybírala svou daň - nemoc zasáhla mozek i tělo. A tak se na nic nezmohl. Zato habsburský císař Ferdinand II. ano.

Nechal Valdštejna zavraždit. Spiklenci vtrhli v Chebu do Valdštejnovy ložnice a tam nemocného velitele propíchli přímo na lůžku. S ním zemřeli i jeho věrní. Mezi nimi Adam Trčka. A stejně jako tomu bylo před časem po Bílé hoře, císař vzal poraženým majetek a nabídl ho svým věrným.

Panství Trčků v Opočně skončilo. Získali ho Colloredové, italsko-rakousko-německý rod. Že nepatřili k tradiční české šlechtě, jim čeští vlastenci budou připomínat ještě po staletích. Že však otázka jejich češství bude předmětem soudního jednání ještě na začátku třetího tisíciletí, to nejspíš netušil nikdo.

Sami Colloredové v těch letech dělali kariéru, jak se na dobu a lidi jejich postavení patřilo. Jeden se stal arcibiskupem, další polní maršálem, další zase ministrem vídeňské vlády. A také se věnovali tradičním "koníčkům". Hlavně sběratelství cenné sbírky jsou dnes předmětem obdivu návštěvníků, ale také terčem dalšího ze soudních sporů. Sám zámek zažil v roce 1813 své hodiny slávy: přijel tam kníže Metternich a jednala protinapoleonská koalice.

Občané Československa

Po vzniku československé republiky šlechtici přestali být v "kurzu". Tituly byly dokonce zrušeny a pozemková reforma zasáhla i opočenské panství. Colloredové přišli o velkou část pozemků. Byly vykoupeny a rozparcelovány. Reformu tehdy veřejnost vnímala jako spravedlivou odplatu za Bílou horu.

To už se však blížily špatné časy. Pro Čechy i pro Colloredy, kteří se mezitím sblížili sňatky s řadou původních českých rodů. V sousedním Německu se dostal k moci Hitler a nová republika byla ohrožena. Řada českých šlechticů proto považovala za nutné vyjádřit své vlastenecké cítění nejdříve prezidentu Benešovi a později i prezidentu Háchovi. Za Colloredy podepsal deklaraci české šlechty Vikard Colloredo-Mansfeld, bratr posledního předválečného vlastníka opočenského zámku: "Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu," stojí v deklaraci.

O půl roku později, v roce 1940, se v podolské porodnici v Praze narodilo děvčátko - nynější dědička opočenského zámku Kristina Colloredo-Mansfeldová. Podle prohlášení ministerstva vnitra prý byla zapsána jako říšská (tedy německá) občanka a její otec se prý tehdy pokusil vyplnit přihlášku k německé národní příslušnosti. Jenže vyplněný dotazník se nikdy nenašel. "Můj otec říšské Němce nesnášel," říká dnes naopak Kristina. Otázku, nakolik Colloredové nenáviděli Němce, řeší soudy. Nezpochybnitelné však je, že opačně to fungovalo: Němci (tedy nacisté) nenáviděli Colloredy.

Nejdřív si pozvali na gestapo Josefova bratra Vikarda a zkoušeli ho donutit ke spolupráci. Bez výsledku. Gestapo tedy 16. února 1942 vydalo konfiskační nařízení, kterým se šesti příslušníkům rodiny včetně Josefa, otce Kristiny, zabavuje veškerý majetek. "Snahy výše jmenovaných byly nepřátelské říši," píše se v konfiskačním rozhodnutí. Nařízení tehdy vstupovalo v platnost doručením nebo zveřejněním. Nacisté Colloredům přičetli nejspíš k tíži i jejich aktivní odboj: jeden z bratrů bojoval v československé armádě v Anglii, další příbuzný zase padl v americké uniformě jako letec nad Biskajským zálivem.

Takže Josef se musel vystěhovat z Opočna (na zámek prý měla jednu dobu zálusk manželka obávaného říšského protektora Reinharda Heydricha) a byl mu přikázán pobyt ve vesničce Rozběřice u Hradce Králové. Současně mu v rámci totálního nasazení přidělili práci v nedaleké továrně na naftové motory. Pamětníci prý dodnes vzpomínají, jak každý den jezdil do práce na kole.

"Pamatuji si, že tam všude byly plísně, vypadalo to hrozně, moje matka byla nemocná," vzpomíná si matně Kristina Colloredo-Mansfeldová. Nucený pobyt a práci v továrně však těžce nesl i Josef, který byl najednou odříznut od svých lesů. Když byl ještě doma svým pánem, pobýval nejraději v lesovně pod hřebeny Orlických hor, kam si nosil nákup pět kilometrů v batohu.

Konec války a nové starosti

Jenže mělo být ještě hůř. Skončila válka a Josef Colloredo-Mansfeld byl po letech nuceného vyhnanství zatčen. Byl označen za Němce (to byla ta osudová přihláška, která se nikdy nenašla) a ocitl se v táboře pro české Němce v Praze na Hagiboru. O návratu na opočenský zámek si mohl zatím nechat zdát.

Vlastně z české větve rodiny dopadl nejhůř. Jeho bratr Bedřich bojoval v československé armádě v Anglii, s občanstvím neměl problémy. Podobně na tom byl i Jeroným, který se vrátil do zámku ve Zbirohu. Ale Vikard, který okupaci strávil prací v Baťově továrně na Moravě, na tom byl také hůř: byl označen za zrádce a zámek v Dobříši mu úřady zkonfiskovaly podle Benešových dekretů. Naštěstí mu pomohlo, že na konci války bojoval s partyzány proti nacistům, a tak zámek nebyl ještě úplně ztracen.

Josef Colloredo-Mansfeld se tedy pustil do boje o občanství a poté i o zámek. Od minulého čtvrtka víme, že neúspěšného. V roce 1947 sice dostal zpět občanství (což bylo však později zpochybněno), ale zámek už do nástupu komunismu vybojovat nestihl. Nepomohl ani Nejvyšší správní soud, k němuž si stěžoval. Poslední poválečné rozhodnutí pochází z prosince 1948, kdy bylo jeho odvolání odmítnuto výměrem ministerstva zemědělství.

Půldruharoční hraběnka

Dávno předtím se však už rodina rozhodla pro odchod ze země. S pomocí švýcarského a anglického velvyslance se dostali do kanadského Ontaria. "Nechci se vracet, nechám si jen krásné vzpomínky," řekl tehdy Josef a své slovo splnil. Nevrátil se. Paradoxně umřel pár týdnů po pádu komunismu, v lednu 1990. "Kdyby byl živ déle, možná by nám to ve sporu pomohlo," říká dcera. Ale to už štafetu boje o zámek převzala ona. Chtěla být stejně úspěšná jako její příbuzní, ti své zámky na Dobříši i ve Zbirohu vysoudili už před lety. Bylo to však jen další kolo nekonečné války. Kristina Colloredo-Mansfeldová se stala něčím, co by se dalo nazvat "půldruharoční hraběnkou" - tak krátce trvalo její vlastnictví krásného zámku.

(MFDNES)