Únor 2005

Tak tohle jsme žili

Tomáš Němeček

Skryté trendy patnáctého roku svobody. Nebývá zvykem psát při výroční bilanci o tom, co se mohlo stát a nestalo. Pro rok 2004 jsou však z českého pohledu významné čtyři právě takové non-události.

Nepřišel žádný teroristický útok. Celý prostor bývalého Rakouska-Uherska zatím na mapě atentátů chybí, což v roce Beslanu a Madridu není úplná samozřejmost.

Historický vstup do Evropské unie nepřinesl žádné podstatné potíže – naopak. Optimisté měli pravdu a skeptici se mýlili.

Třetím „ne“ je vysoká neúčast v trojích volbách: nepřišlo 70 % lidí. Je to zpráva o protestu či apatii voličů, nebo o znicotnění politiky v Česku 2004?

Konečně pak se patnáctý rok svobody nestal rokem tlusté čáry za minulostí. A to je možná nejpřekvapivější zpráva.

Brzy na tlustou čáru

Začněme odzadu. Nástup Karla Hoffmanna, jednoho z pohlavárů okupantského režimu 70. a 80. let, k čtyřletému trestu na Pankráci uzavírá éru soudního vyrovnávání s komunistickou minulostí. Přesněji řečeno: pár rozsudků ještě možná bude, ale těžko už skončí kriminálem. Vzhledem k uběhlému času uslyšíme nanejvýš „podmínka“, „promlčeno“ a odkazy na chatrné zdraví zločinců (z toho důvodu byl ostatně i Hoffmann záhy propuštěn). Současně, až symbolicky, letos zazněly první „vymazávací“ rozsudky, v nichž se spolupracovníci StB domáhají odstranění svých jmen z historických registrů. Tyto neblahé precedenty stvrdil i Nejvyšší soud.

Na tušenou změnu atmosféry zareagovali dva nejvyšší politici v zemi, kteří mnohokrát osvědčili talent vystihnout většinové smýšlení i vkus. Stanislav Gross jmenoval šéfem Úřadu vlády velitele bolševické jednotky na rozhánění demonstrantů; Václav Klaus pronesl na Den republiky známou řeč o smíření s minulostí. Kupodivu narazili oba. Pod veřejným tlakem „mlátička Přibyl“ odstoupil a proti Klausově výzvě zazněl nezvykle jednotný odpor intelektuálů, médií, lidí se zájmem o veřejné dění. Patnáct let po převratu může být členství v KSČ – totiž kariéristické, nereflektované, dodnes nelitované členství ve straně potlačující občanskou svobodu – stále vážný problém. Naposledy se o tom přesvědčila minulý týden (od 13. 12. 2004 – pozn. red. CS-magazínu) zamítnutá kandidátka do Ústavního soudu, státní zástupkyně Jaroslava Novotná. A v příštích letech to bude kariérní překážka čím dál větší, nikoli menší; už kvůli generační obměně.

Nástup třicátníků šlo letos pozorovat od podniků přes politiku až po porodnost (očekávaných 97 800 dětí je nejvyšší počet za deset let). Kdo by čekal, že obměna přinese smířlivé zapomnění vůči komunistům, mýlí se. Třicátníci jsou poslední generace, která má ještě autentický zážitek nesvobody. Ke smířlivosti nemají důvod, demokracii berou za svou a doba po roce 1989 je jejich „budováním státu“. S postupem času bude členství v KSČ přitěžující okolností v životopise: proč svěřovat Úřad vlády Přibylovi, když se na místo hlásí sto jiných uchazečů bez škraloupu, s lepším vzděláním a bohatší praxí než pohotovostní pluk SNB? V konkurenčním boji nakonec nebudou lustrační zákony nutné; budou stačit Darwinovy.

Unie není konec dějin

Rok 2004 vstoupí do učebnic jako letopočet vstupu do Evropské unie. Prospělo to zemi? V sekulárních Čechách se prospěšnost měří na prvním místě peněženkou, takže: v zásadě ano. Zdražení bylo nepatrné, zato díky odbourání cel vzrostl vývoz o 29 %. Z příběhů, které se skrývají za statistikou, lze vybrat třeba následující. Budějovická Madeta zavírá část svých provozů, protože jihočeští farmáři dnes vyvážejí mléko do lépe platících a slušnějších bavorských mlékáren.

Ale zemi prospívá i nová spoluzodpovědnost za svět, kde své dříve netušené možnosti teprve ohledává. Vladimír Špidla vzpomíná, jak na jednom z prvních summitů prosadil – z principiálních důvodů a proti vůli Francie – zařazení palestinského hnutí Hamás na „černou listinu“ teroristů. Rozhodnutí mělo důsledek, za nějž izraelský ministr zahraničí při své návštěvě Prahy opakovaně děkoval: Hamásu díky nové nálepce vyschl přívod evropských dotací a počet atentátů z jeho dílny klesl za tři čtvrtě roku na desetinu.

Na prospěšnost našeho unijního členství se dá dívat ještě jinak. Kupříkladu hlavní a nejúčinnější tlak na zastavení státních dluhů přichází momentálně z Bruselu. Totéž platí o omezení různých veřejných podpor: nebýt vstupu do liberálnějšího evropského prostoru, lije zdejší vláda peníze do hutí a traktoráren bez jakýchkoli zábran dodnes. Evropskými pravidly se ostatně proti svým kolegům zaštiťuje nejen ministr financí, ale i životního prostředí. „Můžete mě přehlasovat, jenže konečné slovo má Brusel,“ upozorňoval ministr Ambrozek, když se letos bouřlivě jednalo o rezervacích pro hnízdící ptáky nebo obchodu s emisemi.

Existuje pochopitelně i příklad, kdy odbourání ochranných bariér a zavedení evropských pravidel vedlo k horšímu: Česko se stalo nejlevnější tranzitní zemí pro kamionovou přepravu. Na počtu letošních havárií včetně smrtelných už je to znát a vláda zatím nemá rychlý a účinný recept.

Ani uvnitř unie nenastává konec dějin. Nekončí veřejný zápas idejí, v němž momentálně ve většině členských zemí vítězí levice nad pravicí. Ani toto společenství neodstraní sklon mocností typu Francie a Německa válcovat menší názorové oponenty. Ale přesto je tu ten obtížně popsatelný pocit z návštěvy Bruselu jako mozkového centra kontinentu. Jakkoli město působí studeně a byrokratický aparát přebujele, stejně zůstává základní úžas z pestře barevné směsi národů. Tak se to přece jen stalo, dožili jsme se toho – evropský prostor, kde jsme doma, sahá od Portugalska po Estonsko.

Vláda mlčí, volič na prázdninách

Jednou z otázek letoška je vysoká volební neúčast. V Brně bylo neplatné dosud největší místní referendum, protože nepřišla předepsaná polovina voličů – kdyby se tak přísné pravidlo vztahovalo na volby, neplatí z trojích letošních ani jedny. Doma zůstalo i v nejlepších případech 70 % voličů.

Čeho je to výraz? Apatie a nezájmu o veřejné věci? Nezdá se, vždyť jinak angažovanost lidí roste, přibývá občanských spolků, dobrovolníků, charitativních dárců. Nezájmu o Evropský parlament, kraje, senát? Možná, ale při srovnatelných volbách v Německu nebo Maďarsku bývá účast vyšší. Anebo lhostejnosti k politice vůbec? Měli pravdu vysokoškolští studenti, když při pochodu Prahou k výročí 17. listopadu skandovali „Není koho volit“?

Zhruba od poloviny tohoto roku, od střídání v premiérském křesle, přestala vláda nastolovat témata veřejné debaty. Ne snad že by to měla dělat jen ona a jistě to není její jediný úkol, ale to ticho a prázdno je nápadné. (S opoziční ODS je to o málo lepší, přinejmenším v otázce Evropy a daní ale zná její názor každý.) A tak nejzajímavější věci například ve zdravotnictví se letos děly zezdola. Tlak na zveřejňování informací o kvalitě léčby dnes vyvíjejí nejen zapálení aktivisté a novináři, ale uvažují o něm lékařské odborné společnosti a zdravotní pojišťovny – jen ministerstvo ne. Podobně je zajímavější sledovat, jak řídí své nemocnice kraje nebo rozrůstající se soukromé zdravotnické impérium na severní Moravě, než číst x-tou ministerskou koncepci.

Očekávání v politice jsou teď nastavena velmi nízko. Ale přitom leccos nasvědčuje tomu, že lidé by byli po letech opět ochotni k reformám, pokud uvidí jejich smysl. Je tu táhnoucí příklad úspěšného Slovenska, letošní hvězdy regionu. Rok 2005 tedy leží před Grossovou vládou jako prázdná bílá pláň. Premiér po dlouhém mlčení ohlásil, že si troufá na víc než běžnou správu a údržbu a že půjde do velkého střetu o program sociální demokracie po britském vzoru. Po letech, kdy tuzemští politici brali jméno Tonyho Blaira nadarmo, už se tomu nechce věřit. Ale kdyby to byla pravda, pak se voliči možná vrátí z prázdnin.

Mimo zónu

Statistiky o počtu nových aut, televizí s plazmovou obrazovkou, mobilů-“véček“, přípojek vysokorychlostního internetu a zahraničních dovolených lze pro stručnost shrnout třemi slovy: blahobyt stále roste. K všeobecnému pohodlí přispívá, že letos narukovalo posledních 878 branců a povinná vojenská služba skončila.

Česko žilo v roce 2004 v prosperitě, zábavě a bezpečí. I japonští turisté cestující do Evropy si pochvalují, že zdejší region je mimo zónu teroru, která jinak letos dosáhla do Španělska i do Ruska a děsila celý západní svět. To nemusí být navždy.

Navždy není zaručeno nic, ani demokracie. Nakonec stejně záleží na tom, kolik lidí by bylo ochotno ji bránit.

(Respekt, www.respekt.cz)