Únor 2005

V éře Rychetského

Tomáš Němeček

Ústavní soud potvrdil svou zásadní proměnu. Zapomeňte na starý Ústavní soud. Už to není instance poslední záchrany pro ty, jimž komunisté sebrali majetek – naopak. Ve sporu o zámek Opočno se zde minulý čtvrtek (13. 01. 2005 - pozn. red. CS-magazínu) nedomohla ochrany restituentka proti státu, ale stát proti restituentce. A nešlo o náhodné či technické rozhodnutí – byl to silný výrok, jakési pomyslné „programové prohlášení“ nových ústavních soudců. Tedy ještě jednou: 13. ledna 2005 skončilo v České republice navracení velkého majetku; soudní cestou se ho už nikdo nedomůže.

Tvář nového konstitučního tribunálu pod předsednictvím Pavla Rychetského dosud není zcela zřetelná, pomalu se však začíná rýsovat. Už podruhé pomohli soudci silnějšímu proti slabšímu, ve shodě s politickým přáním. Není vyloučeno, že ještě někdy v budoucnu příjemně překvapí. Dosavadní étos této instituce je však pryč.

Utrum!

Dalo se tušit, že na první generaci Ústavního soudu z let 1993–2003 budeme ještě vzpomínat s nostalgií. Ale že to bude tak brzy? Jistě, těžko spekulovat, jak by v oněch letech o Opočnu rozhodl brilantní Vladimír Čermák nebo tehdejší předseda Zdeněk Kessler, oba jsou už po smrti. Konstituční tribunál však tehdy bral restituenty v ochranu. Důrazně připomínal nižším soudům, aby dbaly smyslu zákona – jímž je „zmírnění křivd“ – a vycházely obětem komunistů vstříc. Jde-li o spravedlnost, lze jít i pár kroků nad zákon, prohlásil v jednom z bilančních rozhovorů Vladimír Čermák. A to také poslední instance dělala: v jednotlivých případech prolomila Benešovy dekrety o konfiskaci majetku i „nepřekročitelnou“ hranici restitucí, 25. únor 1948.

Nyní se situace obrátila. Tři soudy od okresního po Nejvyšší rozhodly odvážně – a je to nový Ústavní soud, kdo nařizuje jít o pár kroků zpátky a pečlivěji hledat možné důvody, proč Opočno nevrátit. Už nikoli „spravedlnost především“, ale „přesné dodržení dekretů především“. (Však za verdiktem není filozof práva Čermák, ale soudce-zpravodaj Jan Musil, bývalý rektor Policejní akademie.)

Protože ústavní soudci nemohli úplně pominout verdikty svých předchůdců, vymysleli k nim upřesnění: Dobrá, lze napravovat křivdy před únorem 1948, ale jen kvůli těm, kdo přišli o majetek kvůli nacistické rasové perzekuci. Nikoli kvůli Colloredo-Mansfeldům, jimž v roce 1942 sebrali zámek nacisti coby „nepřátelům říše“ a v roce 1945 obnovená republika coby „německý majetek“ (když se rodina úspěšně odvolala, konfiskaci dokonali v roce 1949 komunisti). Jasněji to říci nešlo: to je tečka za šlechtickými restitucemi.

První byl Rajter

Kdo si myslí, že je to zpráva důležitá leda pro potomky starých rodů, je na omylu. Jednak je spravedlnost nedělitelná, jednak je to druhý takto zneklidňující verdikt. Tím prvním byl případ Rajter z prosince 2003: sedlák z Mostecka, bojující proti stavbě velké továrny za humny, si stěžoval, že místní politici zpupně a protizákonně odmítli vypsat o nové stavbě referendum. Tříčlenný ústavní senát v hanebném rozsudku, o nějž se přičinil soudce a bývalý lidovecký politik Miloslav Výborný, stížnost smetl s prapodivným zdůvodněním, že soud nemůže nahrazovat politickou vůli samosprávy.

Tehdy se dalo doufat, že případ Rajter je ojedinělý úlet. Teď však Ústavní soud znovu pomáhá veřejné moci proti vzpurnému a politicky ocejchovanému občanovi. Tehdejší premiér Miloš Zeman mluvil o Rajterových jako o „ekoteroristech“; a projevy letité nechuti ČSSD k restitucím německy mluvící šlechty nemá cenu obsáhle vypočítávat. Jeden příklad za všechny: zatímco v roce 1992 získal hrabě Colloredo-Mansfeld, otec dnešní žadatelky o opočenský zámek, od ministerstva vnitra tzv. osvědčení o státní příslušnosti (což byla zákonná podmínka k restituci), v roce 2003 – za éry Stanislava Grosse – tentýž úřad osvědčení zase zrušil. Právní jistota jak řemen.

Nikdo netvrdí, že Ústavní soud pracuje na vyloženou politickou objednávku. Možná je tak naladěn proto, že tři z nových soudců byli předtím aktivní politici a že prezident Klaus vybíral své kandidáty z konformnějších právníků než jeho předchůdce. Možná měla na oba verdikty v neformálních diskusích vliv i osobnost předsedy. Pavel Rychetský si přece jako Zemanův vicepremiér také přál výstavbu továrny na Mostecku – a verdikt o Opočnu je zcela ve shodě s jeho dlouholetými postoji k restitucím. „Doufám, že nechcete papouškovat směšnou tezi, že co bylo ukradeno, musí být vráceno,“ zněla kdysi jeho památná odpověď ohledně osudu církevního a šlechtického majetku za vlády ČSSD.

Ještě mají šanci

Na dvou špatných verdiktech je nejhorší, že jiné významné slovo zatím z Brna nezaznělo. Pravda, dosud nepromluvili všichni členové Ústavního soudu. Kvůli neschopnosti či neochotě prezidenta Klause obsadit prázdná místa (z 15 křesel jsou stále dvě volná) nemohl tribunál dlouho zasednout v plné sestavě – a jedině v plénu může rušit zákony. Nelze zatím odhadnout, jak bude rozhodovat o svobodě slova, o regulaci nájemného či třeba o potratech. Očekávání však stojí velmi nízko. Renomé po předchůdcích se Rychetského týmu podařilo promarnit a začíná od nuly.

(Respekt, www.respekt.cz)