Únor 2005

Sám sebe chválím i vystavuji

Martina Pachmanová

Výkonný umělec coby generální ředitel největší galerie v zemi? To ve světě asi nemá obdoby. Je jistě dobře, že na stránkách nejčtenějšího českého deníku bylo letos na podzim otevřeno téma, které tuzemskou uměleckou a uměleckohistorickou obec dlouho pálí a které často doprovázejí nejrůznější antipatie a útoky. Navíc je to téma, které se nepřechází bez povšimnutí ani v zahraničí. Současné dění v Národní galerii v Praze se zde totiž většinou diskutuje buď v kuloárech, nebo na stránkách odborných periodik, k nimž se většina společnosti nikdy nedostane.

Jiná věc ovšem je, že polemický text, kterým byla diskuse otevřena (Noemi Smolíková: Knížák přijde Čechy draho, CS-magazín 11/2004), se místy opírá o diskutabilní a někdy i irelevantní argumenty a bohužel opomíjí ty nejzásadnější problémy. Mé výtky se týkají především kritiky badatelské a vydavatelské činnosti NG. Smolíková má pravdu, když píše, jak důležité je vydávání odborných a vývozu schopných katalogů a koncipování reprezentativních výstav a expozic. Kritizuje tuto instituci za to, že dosud nerealizovala přehledné výstavy a publikace meziválečných umělců (Zrzavý, Šíma, Štyrský, Filla), nevypracovala podrobnou dokumentaci unikátní české funkcionalistické architektury či nevydala několikajazyčný katalog o české moderní fotografii. Volání po monografii Zrzavého, když loni vyšla ohromná kniha o jeho díle z pera Karla Srpa, je zřejmě nedorozumění. To, že tvorba ostatních jmenovaných umělců není zpracovaná na té nejvyšší úrovni a světová odborná veřejnost se o ni tudíž téměř nezajímá, je pravda. NG však není jediná instituce, která má díla těchto umělců ve sbírkách, ačkoli - a v tom je třeba se Smolíkovou souhlasit - jako svrchovaná státní umělecká instituce by měla podobné podniky iniciovat či se na nich podílet.

Kritika týkající se architektury a fotografie je ještě ošemetnější. Sbírka moderní architektury sice ve Veletržním paláci existuje, oproti sbírkám a archivům Národního technického muzea je však rozsahem daleko menší. Pokud má tedy k dokumentaci českého funkcionalismu 20. a 30. let dojít, vyžaduje to spolupráci minimálně těchto dvou institucí. Je známo, že fotografii NG nikdy nesbírala a její nákupy z 90. let se vztahují spíše ke konceptuální fotografii, snímkům dokumentujícím experimentální umělecké projevy - performance, happeningy, akce - a v poslední době také k novým médiím. Dnes, kdy fotografie hraje jednu z klíčových úloh v současném umění, je tato strategie nepochybně zaostalá a málo pochopitelná. Nemělo by se však zapomínat, že sbíráním fotografie se dlouhodobě a erudovaně zabývají Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (UPM) a Moravská galerie v Brně a že stálou expozici českého moderního umění ve Veletržním paláci dnes alespoň dílčím způsobem doplňují zápůjčky z UPM. Ona publikace o české moderní a avantgardní fotografii, kterou by bylo možné koupit v New Yorku, Londýně či Paříži a po níž Noemi Smolíková volá, již také existuje. Jejím autorem je Vladimír Birgus a ve spolupráci s tuzemským nakladatelstvím Kant ji před dvěma lety vydalo prestižní americké The MIT Press.

Šumy a zmatky

S názorem, že Knížák přijde Čechy draho, přesto souhlasím. Generálnímu řediteli NG se totiž díky populistické a mediálně zdatné politice dlouhodobě daří zastiňovat či zesměšňovat problémy, které za jeho vedení v této instituci vznikly a na něž v poslední době poukazují nejen domácí, ale i zahraniční odborníci. Ti, kteří upozorňují, jakého obdivu se Knížákovi dostává zpoza našich hranic, se opírají o nepřesné či dílčí informace. Jinak by jim nemohla ujít kritika z prestižních světových periodik i uměleckohistorických kruhů. Jedno z nejčtenějších anglosaských periodik věnujících se restaurátorství, muzeologii, výstavní politice a trhu s uměním, The Art Newspaper, před časem uveřejnilo článek Czech national collections in dissaray (České národní sbírky ve zmatku). Jeho autor Lucy Abel Smith se mimo jiné soustředil i na novou stálou expozici NG ve Veletržním paláci, která dle jeho názoru promarnila možnost vystavit vedle sebe volné a užité umění a zápůjčky z UPM do expozice malířství a sochařství začlenila jen jako jakýsi módní doplněk. Kromě nedostatku interdisciplinárního pojetí rovněž právem kritizuje lpění na „velkých mistrech“, které potlačuje souvislosti mezi různými autory, proudy a národnostmi. Na závěr svého článku autor konstatuje, že je obtížné zbavit se dojmu, že počet budov spravovaných NG je neúměrný objemu jejích sbírek a rozsahu výstavního programu.

To však pan Smith ještě netušil, že se řediteli Knížákovi následně podaří získat ještě dva další objekty: dům U Černé Matky Boží a Schwarzenberský palác na Hradčanech. Zatímco druhý se pomalu začíná renovovat, v Gočárově domě U Černé Matky Boží (původně spravovaném Českým muzeem výtvarných umění, které drželo vysokou kvalitu výstavního programu) NG v loňském roce otevřela Muzeum českého kubismu. Otevřela jej i přesto, že vrcholná kubistická díla byla ponechána ve Veletržním paláci a že na rohu Celetné ulice a Uhelného trhu najdeme exponáty spíše druhořadého charakteru. To, co se v popiskách pod mnohými vystavenými architektonickými návrhy, ba i některými malbami uvádí jako kresba tužkou, uhlem a perem či jako akvarel, navíc ve skutečnosti nejsou než xerokopie, a to ještě velmi špatné kvality. Patro věnované krátkodobým výstavám většinou zeje prázdnotou, a tak je těžké zbavit se dojmu, že hlavním smyslem nového muzea pod hlavičkou NG a pod ministerskou záštitou je manifestovat kulturní a politickou moc jediné instituce.

Knížák se navíc již několik let netají tím, že má do budoucna zájem získat výstavní prostory Galerie Rudolfinum a pojmout pod střechu NG již zmiňované UPM. Jsou to možná řeči plané a naivní. Sám fakt, že se podobně megalomanská myšlenka vůbec zrodila, je však znepokojivý.

Já, já, hlavně já

Nemíním se zde věnovat ani hulvátské rétorice ředitele NG, ani jeho neustálým výpadům proti komukoli, kdo s ním nesdílí totožný názor, ani notoricky známým kauzám Knížák v. David Černý či mlžení generálního ředitele ohledně poničení sbírek NG v době povodní před dvěma lety. V tomto ohledu bych ráda navázala na snahu Noemi Smolíkové poukázat především na odborné problémy spjaté s chodem této instituce. Především ony jsou totiž důvodem k tomu, aby se česká veřejnost - stejně jako tvůrci a strážci kulturní politiky státu - začala objektivněji zabývat tím, co se dnes v NG děje. Odborné problémy NG nejsou jen akademickou rozpravou pro hrstku kunsthistoriků, nýbrž věcí veřejnou, která z dlouhodobé perspektivy ovlivňuje naše povědomí o kulturní historii, ale také pozici českého umění (a tedy i viditelnost České republiky) ve světě.

Již samo jmenování výkonného umělce generálním ředitelem NG nemá ve světě obdoby. Taková místa jsou v evropských i amerických muzeích obsazována odborníky a to, na co již v době Knížákova nástupu do této instituce bylo poukazováno - tedy na pravděpodobný střet zájmů -, se bohužel za pět let, co Milan Knížák stojí v čele galerie, ukázalo jako nesporný fakt. NG je dnes muzeem jednoho muže - ředitele, umělce a kurátora v jedné osobě. To, co se navenek může jevit jako projev až nadlidské výkonnosti a aktivity, je však velmi dvojsečné.

Knížák hned po svém nástupu vypsal výběrové řízení na koncepci stálé expozice umění 19. a 20. století. Ačkoli byl členem výběrové komise, do soutěže se sám přihlásil a se svým projektem zvítězil. „Nečiním si nárok vytvořit detailní návrh. K tomu nemám ani dostatek znalostí, ani čas na to, abych je mohl získat.“ Takto začínala Knížákova „koncepce“, postavená především na prezentaci osobností - Mikolášem Alšem či Bohumilem Kubištou počínaje a Karlem Neprašem, Alešem Veselým a Milanem Knížákem konče. I s odstupem let se zdá neuvěřitelné, jak hladce novému generálnímu řediteli prošel návrh, který zviditelňoval jeho samého jako autora expozice i prezentovaného umělce a který navíc nikterak neskrýval odbornou nezpůsobilost a diletantismus.

Hry s čísly

Národní galerie dnes vyzdvihuje velký počet návštěvníků. Oproti dobám, kdy se člověk ve Veletržním paláci cítil jako Robinson Crusoe, se jistě mnoho změnilo. Do sbírek galerie se však stále ještě netáhnou davy a ve světových měřítcích jsou udávané počty docela nicotné. Chce-li se NG v tomto ohledu srovnávat se světovými muzei, měla by průběžně aktualizovat stálou expozici a soustředit se na krátkodobé výstavy, které přesahují regionální význam a jsou schopny exportu. Kromě loňského prvního pražského bienále současného umění, bombastické, organizačně nedotažené, kontroverzní, ale přesto důležité přehlídky současného umění, kterou NG připravila ve spolupráci s časopisem Flash Art a jedním z jejíchž kurátorů byl Milan Knížák, se však NG v tomto ohledu příliš nedaří.

Proklamovaným „hitem“ loňského roku měla být posmrtná výstava V. V. Modrého ve Valdštejnské jízdárně. Retrospektivu zapomenutého plzeňského umělce připravil Milan Knížák a byl rovněž autorem nákladné monografie, v níž tohoto obskurního malíře, vyznačujícího se naivizujícím, místy líbivě kýčovitým lyrismem, troufale přirovnává k Váchalovi, Drtikolovi, a dokonce ke Kupkovi. Za šest měsíců trvání výstavy zhlédlo dílo „génia“ V. V. Modrého kolem šesti tisíc diváků (tedy nějakých 33 lidí denně)! Podobně málo navštěvovaná je stálá (!) expozice Krajina v českém umění 17.-19. století, vycházející z národoveckých představ aktuálních naposledy v době pozdního obrozenectví.

Kunsthistorik nepřítelem

Podobně nekoncepční a problematická je i výstavní politika NG v současném umění, a to i tam, kde se jedná o mezinárodně uznávané umělce. Po výstavě Adrieny Šimotové, která se připravovala ještě za bývalého vedení (a již, jak se dobře ví, Knížák zpočátku tvrdě bojkotoval), NG neuspořádala žádnou zásadní retrospektivu. V posledních dvou letech se sice ve „Veletržáku“ konaly výstavy dvou významných osobností, Vladimíra Kopeckého a Václava Ciglera, byly to však výstavy bez řádného kurátorského vedení, připravené narychlo samotnými umělci, kteří si navíc většinu nákladů hradili z vlastní kapsy! Jistě, resort kultury je v tuzemsku dlouhodobě podfinancován. Ale může-li NG zaplatit mnohamilionovou stavbu nového výtahu ve dvoraně Veletržního paláce, tím spíš by mohla najít peníze na realizaci reprezentativní a důstojné výstavy těm, kteří tak významně ovlivnili poválečné umění.

Podle výročních zpráv vydávala NG ještě v druhé polovině 90. let (kdy se konaly výstavy jako Mistr Theodorik) až 50 milionů ročně na výstavní činnost, v loňském roce to bylo milionů zhruba devět. Knížákovo vedení totiž proklamuje, že hlavním úkolem NG není pořádat výstavy, nýbrž uchovávat sbírky a řádně o ně pečovat. Jenže kterýkoli zkušený ředitel či manažer velkého světového muzea dnes ví, že bez výstavních „trháků“ se neobejde a že právě díky krátkodobým projektům překročí práh jeho instituce i ti, které by do stálých sbírek nikdy nedostal. Jinak řečeno: NG by měla dělat obojí - starat se o sbírky v expozicích i v depozitářích a také je veřejnosti ukazovat, proměňovat je a pořádat krátkodobé a putovní výstavy. Vinou své personální politiky to však NG nyní ani dělat nemůže. Vždyť zatímco ve Veletržním paláci ještě před několika lety pracovalo jedenáct kurátorů na plný úvazek, dnes jich zde je pět (plus jeden na třetinový úvazek). A dějí se tu i takové absurdity, že historička umění přijatá na místo kurátorky fotografie a nových médií se od počátku svého angažmá zabývá přípravou výstavy klasika českého malířství Václava Špály.

Generální ředitel NG dnes má jednoho velkého nepřítele a není jim nikdo jiný než kunsthistorik. Knížák si je dobře vědom toho, že své lapsy před odbornou veřejností nedokáže obhájit, a svou diletantskou pravdu si hájí politickou mocí a tím, že se sám pasuje do role samozvaného odborníka. Oproti mnoha kunsthistorikům má jistě manažerské nadání. Pouštět se však do odborných úkolů, na něž nemá ani vzdělání - a ani čas se je doučit - a vyzdvihovat je pak do nebe je troufalé. (Je docela pochopitelné, že se Knížák cítí největším odborníkem na moderní a současné umění a že oproti Veletržnímu paláci si například Sbírka starého umění NG, do jejíž odborných problémů je pro nevystudovaného ředitele daleko obtížnější intervenovat, evidentně udržuje jistou odbornou integritu.) I proto většina ředitelů velkých evropských muzeí, kteří jsou vystudovaní historikové umění, ke Knížákovi přistupuje s nedůvěrou.

Teď hned!

Na závěr bych připojila jednu osobní zkušenost. Asi před dvěma lety mně volal kdosi z kurátorského oddělení Veletržního paláce. NG prý připravuje výstavu u příležitosti rozšíření EU, která by měla prezentovat ženy-umělkyně ze všech nově přistupujících zemí, a jelikož se v této oblasti dobře orientuji, mohla bych snad pomoci a dát na nějaké umělkyně typy. A je to prý opravdu naléhavé, jelikož do konce týdne je nutné podat kdesi v evropských strukturách žádost o grant na výstavu. Slušně jsem odmítla. Ta výstava se nakonec neuskutečnila, ale představa, že se na půdě NG mohou připravovat expozice podobně přibližným a rychlokvašeným způsobem, je pro mě dodnes odstrašující.

Martina Pachmanová se narodila roku 1970. Pracuje jako odborná asistentka na katedře dějin umění a estetiky Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Působí též jako výtvarná kurátorka a kritička. Soustřeďuje se na moderní umění se zvláštním zřetelem k otázkám genderu, sexuální politiky a feminismu. Studovala i pracovala v USA, kde také získala Fulbrightovo stipendium. Je autorkou knihy rozhovorů Věrnost v pohybu: Hovory o feminismu, dějinách a vizualitě (2001) a editorkou i spolupřekladatelkou „antologie současného amerického myšlení o feminismu, dějinách a vizualitě“ Neviditelná žena (2002). Nakladatelství Argo připravuje k vydání autorčinu publikaci Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu.

(MFDNES)