Únor 2005

S disidenty nesnídám

Zbyněk Petráček

EU udělala s Castrem špatný obchod. Pro občana této země to zní jako otřesná zpráva. Vláda v Havaně se rozhodla obnovit diplomatické vztahy s těmi zeměmi Unie, které na doporučení Prodiho Evropské komise přestaly zvát na svá kubánské vyslanectví tamní disidenty. Odměnila tak evropskou „vstřícnost a ochotu k dialogu“.

V tuzemsku si mnozí – od pravičáků po levičáky – ještě vzpomenou, jak v prosinci 1988 francouzský prezident Mitterrand v rámci své pražské návštěvy posnídal s českými disidenty. Byla to vzpruha nejenom morální, ale též praktická. Koneckonců i tajná policie si navzdory své bohorovnosti přece jen rozmyslí sebrat člověka, který kráčí z vyslanectví evropské mocnosti. Takže summa summarum na adresu minulého týdne (od 03. 01. 2005 – pozn. red. CS-magazínu): Kapituluje-li nějaká evropská země před terorismem, jak učinilo před rokem Španělsko, dá se to pochopit, neboť se pokouší chránit vlastní občany. Ale kapitulují-li evropské země před ničím nehrozící vládou v Havaně, a to na úkor tamních vězňů svědomí, je to pouze ostuda.

Něco za něco

V březnu tomu budou už dva roky, kdy – v době amerického útoku na Irák, tedy v mediálním stínu – Fidel Castro nechal zavřít 75 opozičníků s tresty převyšujícími dvacet let. EU reagovala hned v červnu diplomatickými sankcemi, konkrétně rozhodnutím, že havanská vyslanectví států EU budou zvát na své akce pronásledované zástupce tamní opozice. Jenže od loňského června Castrův režim propustil čtrnáct vězněných a Evropa se přiklonila k „politice dialogu“. Výsledek?

Několik evropských států, pod vedením Španělska, už prostě disidenty nikam nezve a minulé pondělí Havana opáčila stejnou notou: zahájila jednání s Velkou Británií, Francií, Německem, Itálií, Rakouskem, Řeckem, Portugalskem a Švédskem – poté, co již v prosinci obnovila diplomatické vztahy se Španělskem, Belgií a Maďarskem. Na černé listině Havany tak zůstávají už jen například Česko, Slovensko, Polsko a Nizozemí. Pozor, to neznamená, že vstřícnost Evropy a ochota k dialogu je principiálně špatná. Jde ale o její dávkování.

Kdyby všechny členské státy EU jako jeden muž či jedna žena trvaly na principu izolace Kuby, mohly by se sice principiálně bušit do hrudi, ale kubánští vězni by zůstali za mřížemi. Kdyby naopak všichni členové EU po propuštění několika vězňů zcela vyměkli, jejich jediný možný tlak by zmizel. Právě v tom spočívá problém dávkování. Je to prostě obchod, ať už se to někomu líbí, nebo nelíbí. Propustí-li Kuba 14 vězňů ze 75, tedy necelých 19 %, ať prokáže vstřícnost a ochotu k dialogu obdobný podíl členů EU, tedy nanejvýš 5 (a to ještě necháváme stranou lidnatost, která hraje roli v rámci rozhodovacích procesů podle evropské ústavní smlouvy). Jinými slovy: Evropská unie ustoupila příliš lacino, a to včetně Maďarska, které coby pamětník komunismu mohlo prokázat jakous takous citlivost.¨

Polsko jako jestřáb

Svým způsobem je to historický paradox. Přirozeným spojencem Kuby by měly být USA a nepřítelem Španělsko. Vždyť právě po vítězství Washingtonu v americko-španělské válce roku 1898 získala Kuba jako jedna z posledních španělských kolonií nezávislost. V realitě je tomu nyní právě naopak. Vláda Josého Zapatera se stala se svou zásadou „vstřícnosti a dialogu“ evropskou lokomotivou normalizace vztahů s Havanou. Ač se zaklíná sekularismem, je geneticky nasáklá křesťanstvím až za hrob. Jednání ve stylu „dostanu-li facku na jednu tvář, nastavím i druhou“ prosazuje nejenom vůči teroristům a Iráku, ale i vůči Kubě.

Jistě, poslat bombardéry na Havanu kvůli pár desítkám vězňů svědomí by neprošlo ani v superjestřábí vládě, natožpak v OSN. Nicméně i vstřícnost by měla mít své hranice, respektive jemné dávky. Výsledkem je nyní mimo jiné spor mezi Polskem a Evropským parlamentem, v jehož čele stojí – shodou okolností – Španěl (přesněji Katalánec) Josep Borrel. Podle jeho názoru Polsko svou důsledností vůči Castrově Kubě příliš podléhá americkému vlivu. Místopředseda polského Sejmu Kazimierz Ujazdowski pro změnu opáčil, že „španělští socialisté mají raději Castra než demokratické principy“. Přehání? Asi ano, jak už to v podobně vyhrocených situacích chodí.

Komu se hesla o dialogu líbí, ten může poukazovat na to, že kubánští disidenti si nijak hlasitě na evropskou politiku nestěžují. Nejznámější z nich, Oswaldo Payá, zůstal diplomaticky neutrální. „Boj disidentů za změnu režimu je nezávislý na pomoci jiných zemí,“ citovala jeho slova agentura AP. „Změny na Kubě závisí na nás, Kubáncích.“ Ale čistě hypoteticky. Kdyby před šestnácti lety François Mitterrand odmítl setkání s československými disidenty a jeho země následně dostala od jakešovské Prahy nějaký diplomatický bonus, považovali bychom to stále za ukázku vstřícnosti a dialogu?

(Respekt, www.respekt.cz)