Únor 2005

Petr Fejk: Život nemá smysl

Alena Plavcová

Po pražské zoo jdeme s jejím ředitelem Petrem Fejkem (40).Tedy spíš běžíme, sotva mu stačíme. Cestou zapózuje s chameleonem v ruce, vynadá někomu mobilem, že v pavilonu malých šelem strašně vržou dveře, v indonéské džungli pohovoří s dozorem a v letu vyřeší pár provozních problémů. A mezi řečí řekne, že když sem chodil jako kluk, gorily se celé dny bavily tím, že zvracely a zase to žraly. Na to prý nikdy nezapomene. Pražská ZOO, před dvěma lety zničená povodněmi, letos přilákala tolik návštěvníků jako nikdy předtím. S jejím ředitelem o gorilách v náručí, poťouchlých slonech, krutých kachnách a o tom, že zvíře má mít stejná práva jako člověk

Zvíře většinou pozná svého ošetřovatele. Pozná některé i svého ředitele?

Znám zvířata jménem a ta vnímavější, kontaktnější na jméno reagují. Ale na mne? To teda určitě ne. I když je pravda, že mě pozná samec od goril, protože poznává lidi, které vidí opakovaně. Když přijdu na tu vyhlídku plnou návštěvníků, dívá se jenom na mne.

Dělá vám to dobře?

Vlastně mi to docela lichotí. Ale jinak nejsem na žádné zvíře vázaný, že bych k němu třeba chodil častěji. To vyžaduje stálý kontakt, aby vznikla důvěra. A na to nemám čas.

Za těch osm let, co jste tady, jste neměl čas na vztah k žádnému zvířeti?

Mám vztah ke zvířatům, s kterými jsem něco prožil. Například povodně. Nejsugestivnější téma v zahradě jsou pro mne od té doby gorily. V roce 1998 jsme projektovali nový pavilon, za tři roky jsme ho otevřeli. Jenom sehnat tu skupinu goril byla obrovská práce. Některé byly z Austrálie, jedno mládě jsme zachránili z rukou šejka, který ho chtěl utratit. Byl to sameček a jmenoval se Pong.

Pong se utopil, jestli si dobře pamatuji...

Ano, utopil se při povodni. Ale všechny ostatní gorily jsem měl v náručí při stěhování. Roky práce byly pryč. Půl roku jsme pak bušili na dveře koordinátora chovu goril v evropských zoologických zahradách, sháněli jsme samce, to je úzký profil. A nakonec jsme dostali z Anglie dvanáctiletého Richarda, po dvou měsících samici spářil a přišlo mládě. První mládě gorily v České republice! Je to neuvěřitelná story.

Jaký je pocit držet v rukou gorilu?

No hrozný! Ty gorily se strachy všechny pokálely. Ona vypadá ohromná, ale když ji pak máte na rukou, zjistíte, že to je většinou jen srst. A ta bezvládnost... Já od té doby negativně prožívám, když se lidoopi, speciálně gorily, uspávají. Stačí lusknout prstem a z dominantního vládce území se stane kus hadru, nic. Tomu zvířeti vezmete identitu. Taky strašně těžce snáším transport zvířat, jakékoli násilné chování vůči nim. Nepřeji si nic jiného, než aby ty gorily už měly zasloužený klid v luxusu toho pavilonu.

Jenom jestli si to myslí i zvířata. Mimochodem, neměl by povodňový příběh lachtana Gastona, který uplaval na svobodu 500 kilometrů, happy end, kdybyste ho nechytili?

Neměl šanci. To bylo od počátku vystresované zvíře, které si nepřálo nic jiného než vrátit se zpátky.

Jak to víte?

No protože uhynul na infarkt, to prokázala pitva, prožíval extrémní stres. Zvířata jsou konzervativní a tíhnou k tomu, kde se cítí bezpečně, kde mají zajištěné základní potřeby a kde jsou prostě zvyklá. Neznám zvíře, které by uvítalo změnu jako nějakou šanci být víc samo sebou. Žirafám trvalo dva roky, než si zvykly na nový pavilon. Gaston tady byl celý život. Nad tou situací neměl vůbec vládu. To byl teritoriální samec, který chce mít vládu nad svým územím, v podstatě prožije celý život na jednom místě. Je naprosto vyloučeno, podle toho, co o zvířatech víme, aby něco takového považoval za šanci dostat se ze zoo.

Využívali jste někdy zvířecího psychologa?

Byly takové nabídky, ale nefunguje to. Protože nejlepší psycholog je ošetřovatel, který to zvíře dokonale zná. A nejlepší ošetřovatelé jsou ti, kteří mají zvláštní druh empatie, vcítění ke zvířatům. Často se ale stává, že je to zvláštní napojení na zvířata vyřazuje ze světa lidí.

Takže byste potřebovali psychologa spíš pro ně?

No, tak to se taky stávalo. Já jsem třeba od těchhle lidí chtěl, aby se pravidelně zúčastňovali prezentace svých zvířat pro veřejnost. A oni toho absolutně nebyli schopni. Před světem lidí prchali do světa zvířat. Jsou ošetřovatelé, kteří chodí ke gepardům, a nic se jim nestane, vědí naprosto přesně, co mají udělat, aby je zvíře respektovalo. Je to speciální nadání. Já ten dar nemám vůbec.

S kterým zvířetem je největší potíž?

Určitě se slony. Všechno musíte stokrát víc dimenzovat než v jiných expozicích, přesto je neustálé riziko, že zareagují nějak neočekávaně. Mohou zabít tím, že se leknou. Když se veterinář jen mihne kolem jejich výběhu, tak na něj slonice útočí, prostě proto, že s ním mají své zkušenosti. Sloni mají dlouhou paměť. Nesmějí utéci, nesmějí zničit žádnou bariéru, všechno musí stoprocentně fungovat. Navíc by měli žít ve velkých stádech, musí mít velký prostor a potřebují ničit, lámat stromy, jsou to devastátoři. A to jim poskytnout v prostředí zoo je velice obtížné. Potíž je taky s lidoopy, protože jsou to inteligentní a na aktivitu strašně náročná zvířata. Když se nudí, je to jako u lidí, negativně to ovlivňuje jejich psychiku. Neustále je musíte aktivizovat.

Jak se to dělá? Schováváte jim žrádlo?

Většinou se samozřejmě motivují žrádlem. Stačí jednoduchý fígl: že jim nedáte krmení do misky, ale po celé expozici rozhodíte malá semínka, která musí hledat. To je jejich přirozená aktivita. A taky členitost prostředí. Když je tam opravdová voda, opravdový písek, opravdové stromy, opravdové liány, opravdové listí, zabaví se. Je to skupinové zvíře, takže když je jich deset, nemusíte už nic vymýšlet. Ovšem nejlepší aktivizace je mít mládě. Ta gorila je najednou úplně jiná, na osm let má zábavu. Je po nudě.

Setkal jste se u zvířat s něčím takovým, jako je škodolibost?

To leckdy ano. A samozřejmě čím vývojově vyšší druh, tím víc škodolibosti, triků a fíglů. Měli jsme třeba dlouholetý pár ledních medvědů. Přišla nová lední medvědice, ale ta stará ji držela, při jakémkoli prvním pohybu, ve vodním příkopu. Trvalo to tři dny a už jsme měli strach o její zdraví. A když jsme tam přišli čtvrtý den, najednou koukáme, že je něco jinak. V tom příkopu byl samec a ty samice běhaly po výběhu spolu, jako by se domluvily. Jsou taky zvířata, která matou barvou těla. U některých ryb když si sameček namlouvá samičku, změní barvu. Ale když je méně dominantní, může se mu při změně barvy stát, že ho dominantnější samec zlikviduje. Takže on dokáže měnit barvu jenom v té části těla, kterou vidí samička. Existuje druh kachen, kde samička si vybírá samce, se kterým zplodí mláďata, tím, že ho potápí. Že ho vystavuje kritické životní situaci. Takhle jich nejdřív několik zahubí. A spáří se s tím, který to přežije.

Váš předchůdce Zdeněk Veselovský, který šéfoval pražské zoo třicet let, tvrdil, že zvířata v zoo se někdy baví lidmi víc než lidi zvířaty. A uváděl příklad gorilího samce Titana, který se tak dlouho bušil v hruď, až shromáždil dav zvědavců, a pak po něm házel výkaly. Zažil jste něco podobného?

Je pravda, že pro některé druhy zvířat jsou návštěvníci v zoo požehnáním, protože jsou velkým zdrojem zábavy a rozptýlení. Naši sloni se například strašně bavili tím, že házeli po návštěvnících šutříky. To sklo na ochozu za návštěvníky bylo neustále rozbité. Vždycky nechali lidi dojít až k sobě, pak vzali do chobotu kámen a strašně je těšilo, jak lidi prchají a ječí.

Které zvíře vás přijde na nejvíc peněz?

To vím přesně: lední medvěd. Zhruba na 450 korun denně. Jejich krmná dávka je obrovská a jsou to hlavně mořské ryby, takže je to drahé.

Máte z nějakého zvířete strach?

To ne. Spíš mám takovou provozní panickou představu, že unikne nebezpečné zvíře. Útěk šelmy nebo jiného zvířete, které může zabít, to jsou nejhorší noční můry ředitele zoo. Já jsem vždycky tíhnul ke katastrofickým snům, pořád dokolečka se mi třeba zdávalo, že jsem neřekl ani slovo u maturity. Když jsem učil, měl jsem sen, že řvu na žáky, a čím víc řvu, tím víc se mi smějí. Povodně se mi zdávaly, že se nějaké zvíře topí a my se pořád radíme. A teď se mi zase zdá, že uteklo nebezpečné zvíře. Ještě se to naštěstí nestalo, ale ze zkušeností ze zoo po světě vím, že se to občas stává a ani sebelepší bezpečnostní opatření nevyloučí to jedno promile pravděpodobnosti. V jedné francouzské zoo levhart unikl z výběhu a zabil malé dítě. To bych si pravděpodobně neodpustil.

Sebelepší zoologická zahrada má přece jen ten etický problém, že bere živým tvorům svobodu. Napadají vás odpůrci zoo?

Za osm let jsem nezažil žádnou přímou konfrontaci, i když s některými aktivisty komunikuji. Greenpeace mi například nabídli místo v jejich výboru, což mi sice polichotilo, ale musel jsem jim napsat, že to je vyloučené, protože občas napadají někoho, od koho já chci pomoc nebo peníze. Ale já jsem od začátku prohlašoval, že považuji zoo za rozporuplný jev. A smysl má jenom ta zoo, která to dělá dobře.

Týdeník Respekt vám nedávno vytkl, že budujete luxusní zvěřinec a myslíte víc na lidi než na zvířata. Jinak byste omezil počet chovaných druhů a odpustil si lákadla typu velkých šelem, kterým nemůžete vytvořit dobré podmínky...

Zoo je civilizační produkt a nikdy nebude ideální. Ale na druhé straně má obrovskou sílu v tom, že oslovuje, třeba Zoo Praha, milion lidí ročně. Lidi sem táhne autenticita. A ta nám pomáhá něco v lidech nenásilnou formou změnit, probudit v nich vztah ke zvířatům. Jediná cesta je dělat zoo kvalitně. Já sám bych byl pro tvrdší kompromis, například bych tady opravdu nechoval slony, protože dát jim kvalitní podmínky, to téměř nejde, pražská zoo je malá. Ale myslím si, že lze dělat dobře žirafy, podívejte se na náš výběh. Lze dělat dobře lidoopy, podívejte se na naše lidoopince. Jde dělat dobře vlky, jeleny, kočkovité šelmy...

Existují v zoologických zahradách nějaké národní zvláštnosti?

To ano, mnoho zemí od nás na východ má vůči zvířatům pro nás naprosto nekultivovaný, zanedbaný, povýšený vztah. To se ale netýká jen arabského světa nebo chudých asijských zemí. Třeba v Japonsku nebo v Číně mají sice velké, krásně upravené zahrady, ale uprostřed té zahrady je malá klec, kde imitují skálu a je na ní jeden kamzík. Američani zase tíhnou k tomu dělat z toho Hollywood, všechno kašírují úplně dokonale, ale cítíte v tom spíš tu show. A Němci jsou tak strašně vážní a vědečtí, že nudí, zoo nemůže být stránka vytržená z učebnice. Já myslím, že střední Evropa to cítí správně a české zahrady vyznívají ve srovnání se světem velice dobře.

Přemýšlíte někdy o budoucnosti, kudy půjde vývoj dál? Dneska už by bylo nepřijatelné ukazovat v cirkuse "sloního muže", postupně se zakazuje drezúra zvířat v cirkusech. Nebude jednou i zoo jako přežitek zakázána?

Nemyslím si, že to povede k zákazu zoo, jejich obliba a význam naopak stoupá, zažíváme teď skoro boom. Spíš budou dostávat přísnější regule, které vystihnou zvyšující se citlivost lidí na držení zvířat v zajetí. Například už dneska existují na každý zvířecí druh chovatelské normy. Jak velký výběh, jak kvalitní veterinární péče. Normy to budou posouvat, takže se třeba za dvacet let řekne, že se sloni nesmějí chovat pod deset zvířat a jejich výběh nesmí být menší než šest hektarů.

Genom šimpanze je téměř shodný s lidským. Jak se stavíte k požadavkům, aby opice měly stejná práva jako lidé?

No, tak to je samozřejmost! Bohužel zvíře je podle našeho právního řádu pořád jen majetek, to by se mělo změnit. A já jsem přesvědčen, že všechny normy koneckonců vedou k tomu prosadit, aby člověk a zvíře měli stejná práva. Co je to vlastně za právo? Plnohodnotně prožít svůj život.

Nejlépe na svobodě...

...ale všichni jsme přece nějakým způsobem omezovaní. Zakážete kouření? Člověk se tím ničí, je to civilizační projev neurózy, nesmysl, který zbytněl. Nebo výroba hospodářských zvířat, třeba slepičárny. Vývoj asi nepovede k tomu, že se zakáže kouřit a zakáží se slepičárny, ale bude se ten produkt kultivovat. Kdyby bylo na světě všechno v pořádku, vedlo by to ke zrušení zoo. Ale tak, jak se bude vyvíjet civilizace, bude stoupat počet zvířat, která do přírody vrátit nelze.

Zkuste mi po pravdě odpovědět: Proč to děláte? Pro zvířata, nebo pro lidi?

To je přesně fifty fifty. I mezi řediteli zoo o tom občas mluvíme. Někdy vystoupí nějaký ředitel a řekne: "Musíme víc myslet na ta zvířata." A druhý zase říká: "Na co si to hrajete? Děláme to pro lidi. Nebýt lidí, není žádná zoo."

Chodil jste jako kluk rád do zoo?

Jasně. To byl ostatně můj jediný věcný argument, proč to chci dělat! (směje se) Protože kdybych býval ani nechodil rád do zoo, tak by mě tady na začátku umlátili krumpáčem - já nemám žádné zoologické vzdělání ani praxi v zahradách. Ale jsem odkojený Zoo Dvůr Králové nad Labem, protože nedaleko jsem měl babičku a dědu a trávil tam každý léto.

Chodí do zoo vaše dvě děti?

Až je to mrzí. Bohužel většinou nechodí pro radost, ale z praktických důvodů. Prostě tady potřebuji v sobotu něco vyřídit, takže se spíš než jim věnuji pracovním věcem. Dokonce se mi tady i ztratily, protože jsem jim řekl: "Tady chvilku počkejte." A vrátil jsem se za tři hodiny.

Občas říkáte, že vás zoo změnila. V jakém smyslu?

Já jsem se úplně odstřihnul od všeho minulého. Vlastně pracuji pořád, všechno jsem podřídil práci. Všechno. Nedá se říci, že by můj rodinný život s tou prací konvenoval. Koliduje. V podstatě to nezvládám. Teď se omlouvám všem, kteří to budou číst, ale když mám řešit, jestli práce, nebo rodina, vždycky to nějak vyřeším ve prospěch zoo.

Jednou jste prohlásil, že manažer by neměl dlouho setrvávat na jednom místě, protože pak ztrácí tah na bránu. Vy jste v zoo už osmý rok. Změnil jste názor?

Kdyby nepřišla povodeň, tak bych tu už asi nebyl. Uvažoval jsem o odchodu. Po otevření gorilince a afrického domu jsem měl pocit, že možná přišel vhodný čas. Tak jsem si říkal, že půjdu někam, kde to bude nová výzva a kde mi to taky vytvoří prostor pro rodinné zázemí. Ale musím říci, že to byly jen teoretické úvahy.

Máte rád výzvy?

Určitě bych spíš šel do podniku, který potřebuje změnit, kde to nefunguje. Teď se po těch dvou letech od povodně uzavřelo moje nejnáročnější pracovní období, bude prostor na podobné úvahy. Zatím pořád sháním peníze, řeším dopravní obslužnost a nedořešené téma jsou taky sloni. Momentálně jsem naladěn: Děj se vůle Páně. Nemám problém tu zůstat a pokračovat.

Jste věřící člověk?

Jsem naprostý ateista a skeptik. Nevěřím ve vyšší smysl života. Život podle mne nemá smysl. Je to jenom lidská hra, že má, pud sebezáchovy, kterého se držíme.

Co dává člověku právo myslet si, že je pán tvorstva?

No, on dočasně pán tvorstva je. Tedy až do chvíle nějaké přírodní katastrofy. Já jsem pesimista a jsem přesvědčen, že svět směřuje do záhuby. Určitě to skončí špatně, protože rovnováhu nelze najít. A všechny aktivity, jako je třeba zoo, nemají šanci něco změnit. Lidi čím dál víc ukrajují z přírody a je to čím dál rychlejší. Za nějakých tři sta let bude konec.

Jak jde tohle dohromady s vaší enormní manažerskou aktivitou?

Ale já věřím, že by se měl život prožít kultivovaně, na úrovni, aktivně, že bychom se měli snažit měnit věci k lepšímu. To je jako když mám ženu a mohu se s ní celý život hádat, anebo se snažit, aby to proběhlo k nějakému šťastnému obrazu.

Je podle vás lidský život cennější než život zvířete?

To stoprocentně ne. Z filozofického hlediska máme úplně stejnou hodnotu jako zvíře, strom nebo kámen. Jen zdánlivě jsme na tom jinak, protože máme schopnost sebereflexe a tíhneme k tomu ve všem hledat smysl, řád, význam. Podle mě ale ve skutečnosti pouze existujeme. Nic víc.

PhDr. Petr Fejk (40) vystudoval češtinu a historii na Filozofické fakultě UK, učil literaturu a filozofii na gymnáziu v Libni, později byl manažerem rockového klubu Belmondo. Roku 1997 se po konkursu stal ředitelem Zoo Praha. Přes devastující povodně se za jeho působení zvedla návštěvnost víc než dvojnásobně (950 000 návštěvníků za rok 2004), byla vybudována řada nových expozic (nejnověji pavilon Indonéská džungle, největší a nejnákladnější projekt českých zoo za 185 milionů Kč). Zoo Praha přijde ročně na 160 milionů korun provozních nákladů. 40-50 procent si vydělá vlastní aktivitou, zbylou část tvoří dotace a dary sponzorů. Petr Fejk je ženatý, jeho manželka je módní návrhářka Martina Nevařilová. Vychovávají spolu syna Olivera a dceru Adélu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)