Únor 2005

Jak je ti, Rakousko

Marek Pokorný

Zpráva z moravského pohraničí o prvním roce v Unii. Prospěl tuzemským živnostníkům vstup do Evropské unie? Petru Kofroňovi určitě. Sedmatřicetiletý bývalý lodní kapitán z Vranovské přehrady má malou reklamní agenturu, s níž už před lety prorazil na rakouský trh. Jeho první zakázkou byl návrh a příprava vinných etiket. „Byla to tehdy spíš výjimka, historický klientelismus ve stylu ,obchoduji hlavně s tím, koho už dobře znám’ jde v Rakousku jen těžko prorazit,“ vzpomíná. Dnes má zhruba dvě desítky zaměstnanců a čtvrtinu jeho příjmů tvoří zakázky pro rakouské partnery. Vstup do Unie mu výrazně prospěl. „Padly celní bariéry, jednodušeji se obchoduje. Nemusíme vyplňovat celní deklarace a spoustu dalších papírů,“ pochvaluje si. Je to typický, nebo spíš výjimečný příběh? A co na novou konkurenci říkají Rakušané?

Na oběd a ke kadeřnici

Je ospalé poslední prosincové úterý a v poloprázdných ulicích jihomoravského Znojma už není ani památky po čilém předvánočním ruchu. V malém kadeřnickém salonu Petry Tkané těsně vedle hlavní třídy však mají plno. „Noch mehr?“ ptá se kadeřnice zhruba třináctileté dívky, zda má vlasy ještě více zkrátit. Na židlích čekají další tři ženy – dvě z nich jsou stejně jako dívka z nedalekého Rakouska. „Jezdíme sem tak dvakrát do roka. Nakoupíme, zajdeme si na oběd a já vždycky ke kadeřnici,“ říká černovlasá čtyřicátnice v natáčkách. „U nás ve Vídni to stojí zhruba trojnásobek,“ pochvaluje si.

I ve třináct kilometrů vzdáleném městečku Retz se čtyřmi tisícovkami obyvatel je pošmourný povánoční den. Na rozdíl od Znojma jsou však všechna tři tamní kadeřnictví poloprázdná. Není to bezprostřední důsledek vstupu do Unie – nižší ceny v Česku objevili Rakušané během krátké doby hned v roce 1990 po pádu režimu a otevření hranic. „Během půl roku nám poklesl počet zákazníků zhruba o třetinu,“ vzpomíná Luise Tiefenbacherová z kadeřnického salonu Piglmaier. Ona sama to má do znojemských obchodů 15 minut autem, ze zásady však nakupuje v Rakousku, aby podpořila místní živnostníky.

Zákazníků z druhé strany hranic je sice ve Znojmě stále dost – nakupují především potraviny a využívají levnějších služeb – ale jejich počet klesá, protože se ceny pomalu srovnávají. Příkladem může být malá pumpa v Grundu zhruba dvacet kilometrů od hranic. V první polovině devadesátých let zkrachovala, protože rakouští řidiči jezdili pro benzin na Znojemsko, kde stál téměř o polovinu méně. Po roce 2000 se znovu otevřela: benzin je tam sice stále dražší než na Moravě, ale rozdíl se zmenšil a řidičům z větší vzdálenosti od hranic už se zajížďka nevyplatí.

Kouzla vídeňské byrokracie

Podobnou cestou jako Petr Kofroň, zmíněný v úvodu, šel i jiný moravský živnostník. Jaroslav Jäger (57) začal podnikat v Rakousku počátkem devadesátých let. „Dováželi jsme tam dřevěné polotovary. Například dřevěné krabice, které jsme dávali dohromady až na místě – prostě proto, že rozložených se jich na kamion vešlo pětkrát víc,“ říká. Několik let šlo vše hladce. Pak ale Rakušané začali více chránit svůj domácí trh před konkurencí. Tamní celníci přesunuli skládání krabic do úřední kolonky „kompletace investičních celků“ – a čeští zaměstnanci byli rázem ze hry, protože to dělat v Rakousku nemohli. Firma pana Jägera funguje dál, ale do Rakouska pouze dováží palivové dříví.

Od 1. května si pan Jäger sliboval, že vše bude opět jednodušší, jenže zatím je zklamán. „Například se mohu zúčastnit výběrových řízení na stavby, ale na co? Ty práce tam pak stejně nemohu dělat,“ říká. Proč? V Česku pan Jäger staví například rodinné domky – sežene zakázku a vybere jednotlivé řemeslníky, kteří dům postaví. I když teoreticky mohou Češi v Rakousku pracovat na živnostenské listy (Rakušané si vůči novým členským zemím vymohli přechodný zákaz svobodného cestování za prací, ten se však na živnostníky nevztahuje), prakticky to možné není. Rakouská strana totiž české živnostenské listy nechce uznávat.

„Notářsky ověřený překlad jim nestačí. Chtějí mít zaručeno, co přesně která profese znamená a jestli odpovídá té rakouské – a takové potvrzení s razítkem u nás nikdo nevydává,“ říká ředitelka znojemské Hospodářské komory Jana Ondrušová. Podle ní sice v Rakousku pracuje řada místních, ale v drtivé většině na pracovní povolení získaná v první polovině devadesátých let. „O tom, že by uspěl v posledním roce někdo nový, nevím,“ krčí rameny.

Zkušenosti má znojemský instalatér Bronislav Šabacký (39). Hned na jaře si domluvil, že ve třicet kilometrů vzdáleném Hollabrunnu nastoupí na živnostenský list jako instalatér a u svého dosavadního zaměstnavatele dal k poslednímu srpnu výpověď. Je leden a zmíněné místo je v nedohlednu. „Chtějí stále další a další papíry. Příští týden si musím dělat plynařské zkoušky, přestože tu práci dělám již řadu let,“ říká zklamaně Šabacký.

„Rakušané jen chtějí mít jistotu, že tu profesi umíte, že nemůžete být nebezpečný,“ vysvětluje Eva Farkačová, ředitelka české pobočky Hospodářské rozvojové agentury Dolního Rakouska. „Chyba je na naší straně, že se česká ministerstva nejsou schopna dohodnout, kdo by za to měl ručit,“ dodává a upozorňuje na to, že v Rakousku jsou pravidla pro živnostníky přísnější než v Česku (mimo jiné je tam povinné členství v hospodářské komoře) a Rakušané jsou celkově byrokratičtější než Češi. „Samozřejmě se jim to ale hodí a aktivně proti tomu nic nebudou dělat, protože si tak chrání svůj pracovní trh,“ připouští Farkačová. Čeští podnikatelé, kteří chtějí uspět, mají podle ní mnohem větší šanci, když jim pomůže nějaký tamní partner. To potvrzuje i již citovaný Petr Kofroň. „V řadě věcí spolupracujeme s Rakousko-českou hospodářskou společností. Bez ní bychom pronikali mnohem obtížněji.“

Mléko a meruňky

Zřejmě největší změnou je tak pád celních bariér, díky němuž čeští výrobci mohou mnohem jednodušeji exportovat. Známý je případ chovatelů krav: část své produkce prodávají mlékárnám v rakouském a německém pohraničí, které platí více než tuzemské. Uvolnění hranic si ale pochvalují i někteří ovocnáři, zejména pěstitelé meruněk. „Jednoznačně to vítáme. Letos jsme vyvezli desetkrát více meruněk než loni a i přes nadúrodu jsme dosáhli lepších cen,“ říká Vratislav Hycl, šéf sadů největšího tuzemského pěstitele meruněk Patria Kobylí.

Otevření trhu ovšem přineslo konkurenci i Čechům: na druhou stranu sem proudí například polská jablka. Tamní zemědělci totiž nemusí oproti našim platit zdravotní a sociální pojištění (platí je za ně stát – je to jedna z výjimek, kterou si Poláci při vstupu do Unie vyjednali), takže jsou lacinější. „A jejich ceně pět korun za kilogram nemůžeme konkurovat,“ říká Hycl.

(Respekt, www.respekt.cz)