Únor 2005

Petr Nárožný: Namlouval jsem si, jak jsem bezvadnej

Tomáš Poláček

Petr Nárožný je mužem tří tváří. Tak předně chodící encyklopedií, snad nejsečtělejším z českých herců. Taky si nostalgicky uvědomuje příchod stáří. Říká: "Můj svět byl jiný, než je ten dnešní." Ale pořád je s ním zábava. Sotva pozdraví, už se ptá: "Jestlipak víte, kdo je nejbohatším mužem planety?" Bill Gates? "Správně, a ten celý rozčilený telefonuje své ženě a nadává jí: Ty náno pitomá, když jsem ti říkal, abys koupila čínu, tak jsem myslel jídlo!"

Když jste kdysi se Šimkem a Sobotou bavili diváky v Semaforu, vy jste hrával běsa, nerváka, co se vzteká kvůli maličkostem. Takový jste?

No tak... moc jsem nezmoudřel. Naštvat se dovedu pořád a docela rychle.

I kvůli blbostem?

Já nevím, jestli to jsou blbosti. Dovede mě třeba rozčilit, když se má vyjet na zájezd ve tři hodiny, a nejede se. Zpoždění dodnes nedokážu odpouštět, pro mne je omluvenka jen vlastní parte. Když si dám s někým schůzku ve čtyři a on přijde ve čtvrt na pět s větou: "Praha byla zacpaná", tak kdybych měl sekeru, má ji v hlavě. Dochvilnost je vlastnost králů, a tak si ji chci vynutit. Často marně.

Žádnou změnu k lepšímu jste u sebe nezaznamenal?

To snad ano. Totiž - dlouho jsem míval pocit, že musím přesvědčit každého, kdo se v něčem evidentně mýlí, protože o tom nic neví. Třetinu života jsem strávil přesvědčováním těch, kteří si to možná ani nezasloužili! A toho jsem se už zbavit dokázal, což je velká úleva. Když si totiž vyměňujete názory s hlupákem, tak zhloupnete.

Jak to vaše přesvědčování vypadalo?

Povídáte si o Janu Žižkovi a někdo vám řekne, že to byl největší hrdina, nebo starej loupežník. A já na to: "Počkej - co o tom víš, co máš nastudováno? Předpokládám, že aspoň Jana Žižku od Pekaře... Budeme o tom mluvit?" A když mi odpoví: "Ale ne, tohle já nečtu," tak jdu od toho. Dřív jsem měl pocit, že se musím pohádat, protože po hospodách a divadelních šatnách je hodně lidí ochotných vyjádřit se ke všemu. Já mám rád fachmany. Pokorně naslouchám astronomovi a strašně mě to baví. Nebo bych se rád bavil se Šebrlem o desetiboji - vyptával bych se na fajnovosti, jestli je důležité, jak jdou disciplíny za sebou, jak je pro svaly těžké adaptovat se na každou další... Jsem prostě zvědavý.

Myslíte, že život lidí, kteří toho hodně vědí, bývá šťastný? Znám třeba slavného vědce, který chtěl skočit do Vltavy.

Antonín Dvořák chodil na nádraží obdivovat parní lokomotivy a údajně řekl, že by vyměnil všechny své symfonie za to, kdyby uměl takovou lokomotivu udělat. A já bych dal půlku svých komedií, kdybych věděl třetinu věcí o protektorátu a první republice, které ví historik Robert Kvaček. Právě on mi na podobnou otázku už před lety řekl: "Ale Petře, to už bys snad mohl vědět, že znalost historie štěstí a úlevu nepřináší - pravý opak."

Moderátoři bývají trapní

Není vám líto, že zatímco v seriálu Pojišťovna štěstí jste hrál hezkou roli, tak v celovečerním filmu se pro vás místo nenajde?

Přiznám se, že na české filmy moc nechodím. Mám pocit, že mi nic zvláštního nedávají.

Na jaké tedy chodíte?

Spíš na americké - teď už asi český intelektuál leze po zdi a říká si, no, teď se Nárožnej odkopal... Chodím na filmy, jako je třeba O Schmidtovi. V něm hraje Jack Nicholson chlapa, který jde do penze, dotýká se to problémů stáří, kdy člověku odejde životní partner, kdy zjistí, že se mu tak úplně nepovedly děti... Nádhernej film. Anebo Invaze barbarů, Ztraceno v překladu - tohle se u nás netočí.

Proč vás neoslovuje mladá generace českých režisérů?

Blbě se mi o tom mluví, protože člověk vždycky vypadá, že si stěžuje, a navíc tady byly třeba Želary, o kterých psal Rejžek jako o velekýči, ale podle mne to byl dobrý film a Aňa Geislerová zvládla těžkou roli krásně. Ale jinak je to jednoduché - mladí filmaři i jejich producenti pochopili, že do kina chodí jenom mladí lidé.

Takže se točí o mladých, pro mladé...

... a s mladými. Je to logické. Řeknu vám to jinak - posteskl jsem si kdysi jednomu producentovi: "Maďaři mají tolik filmů třeba o krvavé revoluci ze šestapadesátého roku; jeden z pohledu komunisty, další o študákovi, který má dostat trest smrti... Ale máme my nějaký kvalitní film o únoru 1948? Nemáme, když pominu špatného Občana Brycha. Co Milada Horáková a tisíce tragických osudů - to není téma?"

Co vám producent odpověděl?

"Petře, máš svatou pravdu. Akorát by na to dnes už nikdo nechodil. Natočil bys to za šedesát milionů a film by vydělal možná sedm." A já se bojím, že měl pravdu.

Vidíte v mladé herecké generaci nějakého mistra?

Jestli mám jmenovat jednoho, tak Ivana Trojana. Neznám ho, jen dlouho hraji s jeho tátou, který své syny stejně nikdy nechválí. Ale viděl jsem Ivana na jevišti Dejvického divadla, kde byl skvělý. Znamenitý! Je vybíravý, takže nikdy nehrál v laciných věcech. A abych nezapomněl, druhý je Ondra Vetchý. Neuvěřitelně autentický herec, kterému ve filmu všechno uvěřím. Na divadle s ním hraji, tak nechci chválit. Aby nezpychl.

Stejně je zvláštní, jak málo našich herců by mohlo mít týdenní přehlídku svých filmů.

Z mé generace je takový jen jeden. Petr Čepek. Největší představitel herecké generace šedesátých let. Za žádný film by se nemusel stydět, a myslím, že dodnes nezestárly. Petr byl velký hráč.

A co taková přehlídka Petra Nárožného?

Ježíšikriste! Nevzpomínám si, že bych ve filmu dosáhl nějakého úspěchu. Vždyť jsem začal hrát po roce '68, a položme si otázku, co se v té době točilo. A v tom jsem hrál, k čemuž není co dodat.

Sledoval jste se v té tolik úspěšné Pojišťovně štěstí?

Viděl jsem pár dílů, o zbytku si nechal vyprávět a myslím si, že se to povedlo, protože seriál je z osmdesáti procent ženská záležitost. A ženy mají rády emoce. Netěší je cyklus o Hitlerových generálech, a dokonce ani seriály, v nichž se stavějí most a hrozí zřícením. Mají radši, když někdo s někým chodí, někdo někoho opustí, do toho někdo umírá a narodí se dítě... A Pojišťovna navíc měla spád. Dnes už nikdo nevydrží, když si dva sednou do křesel a patnáct minut mluví o životě.

Její režisér Jiří Adamec říká, že často měníte slovník své postavy. Kde se ve vás vzalo tohle herecké sebevědomí?

Vylepšovat s režisérovým souhlasem texty, o to jsem se snažil vždycky a často jsem tím spoustu kolegů i štval. V divadle už léta pracuji s velice respektovaným a náročným režisérem Láďou Smočkem, a i ten mi to trpí. Slyší na mne, když si chci něco změnit, aby to bylo údernější nebo pestřejší. Nebo režisér Dudek, ten za mnou při práci na seriálu Hospoda chodil: "Petře, tady je to divný, neměl byste něco lepšího?" Tím se nevytahuji. Jen konstatuji, že takhle pracuji rád.

Na ten styl jste si navykl v Semaforu?

Myslím, že ještě dřív, už jako konferenciér skupiny Rangers. Nemohl jsem - ani nechtěl - pořád říkat vtipy. Musel jsem vážit každé slovo a vždycky se připravit, nebylo se za koho schovat. A na rozdíl od dnešní doby šlo i o to, aby mělo vyprávění pointu.

Říkáte na rozdíl od dnešní doby?

Kdybych si měl postěžovat, tak právě pointu moderní moderátoři jakoby nepotřebují. Viděl jsem různá udělování cen, vždyť my jsme země, která jich má asi nejvíc; chybí jen grand prix optiků o nejlepší brýle, která by měla dvouhodinový přenos v hlavním vysílacím čase, a půl roku dopředu by se řešilo, kdo ho bude moderovat. Hypertrofie cen je tu příšerná a já jsem si všiml, že nastoupila generace mladých, obdivovaných moderátorů, na které, když se dívám, tak pochybuji o svém zdravém rozumu. Říkám si, že asi nemám smysl pro humor.

Co podle vás neumějí?

Vím, že se doba změnila, že je tu generace, která má jiné výrazy, vyrostla na klipech, miluje střih a rychlost... Tomu rozumím. Zároveň myslím, že jsem kluk, který se rád směje, ale co jsem opravdu nepochopil, to je v současnosti tolik ceněná kategorie trapna. Tím myslím, že to jako trapno začíná, pak je to trapné a trapně to končí.

Můžete tohle nějak upřesnit?

Podívejte se - když jsem roku 1973 přišel do Semaforu, napadla mě taková trapná scénka, která neměla pointu. Bylo to jenom blbý. A režisér Roháč mi řekl: "Vy jste zapomněl na základní klaunský zákon. Můžete lidem půl hodiny předvádět, že hrajete na housle falešně, že vám padají z ruky. Ale na konci z nich musí vypadnout housličky velké jak škatulka od sirek a vy na ně zahrajete něco od Paganiniho." Tak to je věc, kterou ti mladí asi neuznávají. I když... možná, že jsem jenom starej.

Jak vyrobit celebritu

Je vám šestašedesát. Co takhle omezit skoro každodenní divadlo a mnohem víc si číst nebo sledovat váš oblíbený box?

Víte, ono se mnoho herců těší na penzi, říkají: "Na všechno se vykašlat, bejt pánem svého času, nemuset!" Vykládají vám, jak teď budou rybařit a konečně si dostudují literaturu o francouzské revoluci... Jenže Milan Lasica trefně říká, že herec, který přestane hrát, je jako by ho vytáhli ze zásuvky.

Zažil jste to u někoho z kolegů?

Zažil, a je to vždycky smutné setkání. Ale ještě jedna věc je důležitá - v naší milované vlasti patří moje generace, pokud to nejsou restituenti, k těm nezajištěným. A penze je pádem do chudoby, nemá-li člověk nějaký jiný příjem. Kdo je odkázaný na důchod, tak si nejde ani koupit noviny, protože večer jsou zadarmo zprávy v televizi. Asi by se mi jinak žilo, kdybych měl barák na Vinohradech a v jeho přízemí banku, já bych teď byl velice rád na safari nebo na rok v Americe, kde bych se třeba trochu naučil angličtinu. Ale to stojí dost peněz, které naše generace většinou nemá.

Věříte, že u nás jednou bude dobrý divadelní herec zároveň bohatým člověkem?

Nedělám si valné iluze, že je to někde ve světě jiné. Živit se jenom divadlem, to je napůl na žebráckou hůl všude. Dobře zaplacené jsou jen hvězdy, což nemusí být nejlepší herci, ale jsou to ti, na které přijde nejvíc lidí. A ostatní, často znamenití herci, ti berou mnohem míň. Herectví se u nás pořád měří Hollywoodem, celebritami, co mají ve svých kalifornských domech šestaosmdesát ložnic, ale zapomíná se na ty tisíce bezejmenných, urostlých kluků, kteří umějí stepovat, zpívat, tančit, vypadají nádherně, ale pořád chodí na castingy a přes den obsluhují v bistrech.

Ale u nás mají průměrní herci skutečné existenční problémy.

Ano, asi je lepší být průměrný inženýr než průměrný herec. Ale já jsem šťastný, že převrat byl a že žiji ve svobodné, kapitalistické společnosti. I když jsem smířený s tím, že se nedočkám doby, kdy lidé, kteří si to zaslouží, budou slušně vydělávat. V Německu nebo v Holandsku, kde neměli čtyřicet let komunisty, je na tom internista, středoškolský kantor nebo dobrý holič - tedy střední třída - přece jen mnohem lépe. U nás je chudá. Je tady špička pyramidy bohatých lidí - a na mnohé z nich radši nebudou jejich vnuci příliš vzpomínat. Ale ten grunt, který stabilizuje demokratický režim a vnáší do života klid, neboli zajištěná a početná střední třída, ten u nás není. Odrazem toho je neustále vrtkavá politická situace.

Zaujala mě myšlenka, že hvězda mnohdy nemusí být nejlepším hercem. Zažil jste v nějakém divadle takovou situaci?

V divadle ne. Tohle spíš platí o showbyznysu. V divadle to moc nejde, tam jste na jevišti sám a nahatej. Ale v showbyznysu lze hvězdy vytvářet snadno, někdy pouhým opakováním. Léta jsem měl v hlavě projekt, a dokonce jsem o něm mluvil s produkcí na Nově - říkal jsem, že do roka stvořím nejpopulárnějšího Čecha. Muže číslo jedna, populárnějšího než Karel IV. nebo Masaryk.

Jak byste to udělal?

Vybral bych padesátiletého chlapa, který dělá na dráze ve městě X, má manželku, dvě děti a bydlí s babičkou. Pět minut před zprávami bych k němu přišel s mikrofonem a zeptal se: "Tak, pane Nováku, jak dneska bylo?" A on by řekl: "Ale, dneska byla taková zima v práci! Navíc jsem si roztrhl kalhoty za sedm stovek." Do toho by vstoupila jeho žena: "Kdyby ses převlík, tak bys je neroztrhl. Jo, a já měla taky den, pane redaktore, kluk přines pětku. Zapomněl doma úkol, blbec." Stop! Konec. A druhý den, za pět minut půl osmé, znovu u Nováků, protože opakování je matka úspěchu.

Tuším, co by se stalo...

Garantuji vám, že za půl roku přijdou Novákovi do nákupního centra a hned u nich budou prodavačky s blokem: "To je Novák, viděli jste ho! Vypadá úplně jako v tý televizi a nedělal na nás žádnou hvězdu, podepsal se všem!" Lidé by každý den probírali, co se včera u Nováků stalo, a toho železničáře by možná lidi chtěli mít i za prezidenta.

Nejspíš máte pravdu. Není smutné, že se celebrity stávají i z holek, co se svlékly někde před kamerou?

To je určitě dluh českých veřejnoprávních médií. Chápu, že nemůžete přijít do komerční televize se slovy: "Udělám hodinovou show s biochemikem, který vymyslel převratný lék proti AIDS." V televizi pokývají hlavou a řeknou: "No jo, ale vždyť ho nikdo nezná," a dělat to nebudou. Ale platíme si veřejnoprávní televizi, a od té bych chtěl, aby se do ní i takové programy dostaly. I když je problém udělat to zajímavě a zábavně. Vědec je totiž vždycky ve srovnání - v uvozovkách - s hvězdou suchar a lidi mu nerozumějí; nemá nic společného s celebritou, která se pošesté rozvedla, do toho ji někdo zmlátil a ještě strávila večer s nádherným, dvoumetrovým černochem, který hraje v Americe basketbal. Když se ti dva dokonce těší na děťátko, tak to eventuální těhotenství řeší celý národ - den po dni.

Takže podle vás je tahle situace vlastně normální?

Asi ano. Tak to prostě je - méně lidí chodí na koncerty komorní hudby a víc jich poslouchá dechovku nebo pop-music, takže bychom se asi zlobili na něco, co nelze zlomit.

S prezidenty na chatě

K Vánocům dnes patří pohádky, hlavně Popelka a Mrazík. Ale co v dobách vašeho dětství - jaké se vyprávěly?

Měl jsem rád klasickou řezničinu v Erbenovi a vraždy v Boženě Němcové. Nejradši pohádku Jak Jaromil k štěstí přišel, protože ta je od Němcové nejdelší. Maminka říkala: "Ježíšikriste, Péťo, ta je moc dlouhá," tak jsem si poručil Neohroženého Mikeše, ta byla druhá nejdelší. A když maminka přeskočila odstavec, tak jsem ji vrátil: "Nenene, teď ještě musí vytáhnout čarovnej meč..."

Zažil jste Vánoce, na které do smrti nezapomenete?

Určitě bylo krásné, když začala dcera vnímat svět. Vždyť víte, jak se banálně píše o dětech, co mají ohníčky v očích, roztažené ručičky, koukají na stromeček a lámou si hlavy, proč ten Ježíšek přinesl právě medvídka, který se jim tak líbil... To jsou nezapomenutelné chvíle. Ale když už jste starej, tak jsou Vánoce - aspoň pro mne - spojené vždycky s nostalgií. Vracím se k rodičům, kteří už tu nejsou, ke kamarádům, kteří odešli... A vždycky bývám naměkko.

Nejraději byste šel do práce?

To ne. Je hodně lidí, kteří skoro nemůžou svátky vydržet a už se těší, jak zase vpadnou do těch vyšlápnutých bot, ale to já ne. Mám rád třeba ten rituál, kdy obejdu tři hřbitovy, rozsvítím svíčky a zavzpomínám. Ale ta veselost už je pryč.

Jak jste prožíval, když umřel Miloslav Šimek, dávný kolega a kamarád, ale se kterým jste se v posledních letech příliš nevídal?

Mockrát v životě budete litovat, že jste více nepěstoval svá přátelství. A dokonce budete litovat i toho, že jste si víc nepovídal s rodiči.

Vám se tolik stýská po mamince?

Je to zvláštní. Děti se chtějí osamostatnit, být dospělými, a svět rodičů jim připadá obyčejný. Lépe si popovídají s dědečkem, protože jeho příběh už zní jako pohádka, ale svět rodičů nás vlastně nezajímá. Jenže, když je člověk starej, tak ho zajímat začne. Květa Fialová to říkala krásně: "Tak strašně ráda bych teď měla maminku aspoň na jeden den, abych si s ní mohla popovídat jako dospělá s dospělou!" I já bych se té svojí rád zeptal, co ji trápilo, co mi do života přála, jestli by byla nadšená z toho, co dělám teď... I když vím, že život má mít svá tajemství, a tohle je možná jedno z nich. Maminka má zůstat maminkou.

O kom si dnes říkáte: "Měl bych ho rychle pozvat na kávu, dokud máme tu možnost"?

Věděl bych o takových lidech. Mnozí, se kterými bych si povídal nejradši, už tady nejsou - strašně rád bych se setkal s Tomášem Garriguem Masarykem.

Na co byste se ho ptal?

Na jeho život. Zlobí mě, že z něj udělali pomník, tatíčka, i když on po tom sám netoužil. Byl to krásný chlap, štíhlý jak jedle, moc se líbil ženám! Taky měl dost problémů v rodině, určitě si jako táta představoval jiný scénář pro své děti. A tak bych se ho zeptal, jak prožil život jako mužskej. Nebo bych byl rád, kdyby Churchill mluvil česky a já si s ním mohl povídat o druhé světové válce.

A z těch žijících osobností, které hovoří česky?

Bude to vypadat neskromně, ale rád bych byl na jedné chatě pohromadě s Václavem Klausem a Václavem Havlem. Protože Havel možná jednou napíše velkou knihu o svém životě v kumštu i v politice a Klaus třeba udělá totéž. Jenže sebe sama vidíme každý trošku zkresleně.

S tím máte osobní zkušenost?

Jistě. Například jsem si dlouho myslel, že působím na lidi otevřeným, bezvadným dojmem, ale pak mi kamarádi řekli: "Ty máš v sobě něco tak zvláštně protivnýho, tak nepříjemně posazenej hlas, a navíc se chováš jako Prušák..." Když jsem pracoval v projekčním ústavu, tak jednou do kanceláře přišel investor - plešatý, vysoký chlapík, který tři hodiny hlasitě vyjednával. Pak za sebou zavřel dveře a já povídám: "Teda pánové, tohle stvoření, to bylo něco tak nepříjemnýho!" Mě vám iritovalo, jak vypadal, jak pozdravil, jak si svlékal kabát, i tón jeho hlasu, když si řekl o kafe..." A deset lidí se rozchechtalo, jak kdyby byli domluvení. Unisono se překřikovali: "A my ti chtěli říct, že to byl tvůj odlitek." Takže člověk sám na sebe opravdu často nevidí.

A kdybyste byl na té chatě s bývalým i současným prezidentem, který by vám byl lidsky bližší?

Já vám to řeknu a půl národa naštvu. Jeden z nich má kumštýřskou duši a druhý je profesor ekonomie. Oba jsou to vzdělaní lidé, o životě hodně vědí, ale lidsky si neporozuměli snad v ničem, o politice ani nemluvím. A mě by strašně zajímalo, čím to je, protože jsem si vždycky říkal, že kdyby se ve správnou chvíli dalo aspoň na čas využít to kladné z obou nesporných osobností, tak to mohlo být pro tenhle národ velké štěstí. Docela rád bych se v tom zorientoval, ale potřeboval bych na to pár dní. Myslím, že bych je dokázal přinutit, aby byli upřímní. Jo, dokázal bych to.

(MFDNES)