Únor 2005

Ankara zamířila k Bruselu

Kateřina Šafaříková

Evropská unie otevřela své brány Turecku. Po přijetí postkomunistických zemí střední a východní Evropy je to další zásadní krok v dějinách sjednocujícího se kontinentu, který změní jeho tvář. Unie se rozšíří o sedmdesátimilionový muslimský stát s hrdou a mladou populací a její hranice se dotknou Iráku.

Ale nepředbíhejme. Členství Turecka v EU ještě není jisté. Turci si z evropské schůzky přivezli datum, kdy začnou vyjednávat o svém vstupu do Unie, zástupy těch, kteří by jim nejradši dveře klubu zase přibouchli, tím ale neprořídly.

Musíte nás uznat, to uznejte

Už dopředu bylo víceméně jasné, že Turecko tentokrát pozvánku do Unie dostane, protože státy, které dlouho odmítaly byť jen dát Turkům šanci pokusit se o evropské členství – především Rakousko a Dánsko –, byly ve výrazné menšině a postupně si to uvědomily. I rakouský kancléř Wolfgang Schüssel, který se stal neoficiálním mluvčím tábora NE Turecku, ještě před začátkem summitu ustoupil ze svého požadavku, aby zemi bylo namísto plnoprávného členství nabídnuto jen jakési „privilegované partnerství“ – stručně řečeno ekonomická integrace bez podílu na politických akcích bloku. Už ve čtvrtek v noci, první den bruselské schůzky, proto Unie Turkům nabídla začátek vstupních rozhovorů.

Jako datum byl stanoven 3. říjen 2005 v době britského předsednictví. První říjnové pondělí pak navrhl Tony Blair – podle Britů se podíval do kalendáře, kdy má volno, a datum bylo na světě.

Turci s návrhem souhlasili, rozhořel se ale spor o Kypr. Evropané totiž po Turcích chtěli, aby ještě v Bruselu parafovali protokol ke své asociační dohodě, čímž její působnost rozšíří na letos přijaté státy včetně Kypru a podle právního výkladu de facto uznají legitimitu vlády v Nikósii, což nyní nedělají. Téma Kypru poté dominovalo summitu až do samého konce v pátek večer a postaralo se o drama, během něhož vyhrožoval odletem z Bruselu nejprve turecký premiér a pak vetováním dohody s Turky kyperský prezident. Až poté, co se do věci osobně vložili Blair či Gerhard Schröder, se podařilo najít řešení přijatelné pro obě strany. Turecko „potvrdilo“, že do 3. října 2005 zmíněný protokol podepíše, a Unie mu dala na srozuměnou, že pokud se tak nestane, vstupní rozhovory nezačnou.

Holandský premiér Jan Peter Balkenende, šéf summitu, řekl, že dohoda nebyla jednoduchá, nicméně Unie ten den „psala své dějiny“. I jeho turecký protějšek Recep Tayyip Erdogan byl spokojen; mluvil o „historickém okamžiku Evropy“, kdy Unie prokázala, že „není křesťanským klubem“. Turecko bylo vyřešeno, schůzka mohla skončit.

Referenda na obzoru

Hlavně proto, že kyperský problém zabral drtivou část summitu, debata pro a proti tureckému členství na něm samém příliš nezazněla. I tak ale dali evropští politici najevo, že jsou si vědomi postoje lidí ve svých zemích. Poražený Schüssel ještě v Bruselu oznámil, že o vstupu Turecka proběhne v Rakousku referendum, podobně jako to už dříve Francouzům slíbil – a v Bruselu zopakoval – Jacques Chirac. Rakušané jsou společně s Francouzi, Němci a Dány podle průzkumů veřejného mínění největšími odpůrci tureckého členství a právě referenda by se mohla stát pro Turky nepřekonatelnou bariérou na jejich evropské cestě, něčím, s čím například Češi konfrontováni nebyli.

Argumenty politiků v neprospěch Turků se ale rozcházejí s obavami lidí. Docela dobře to ukázala debata o Turecku v Evropském parlamentu, která summitu předcházela. Konzervativní poslanci z Německa, Rakouska či Francie se nejčastěji zmiňovali o slabinách Ankary na poli lidských práv, upozorňovali na „civilizačně-kulturní propast“ mezi Tureckem a Evropou a na přetřes přišel i islám. Ze zmíněných průzkumů veřejného mínění ale vyplývá, že jak Francouzi a Němci, tak i Rakušani a Dánové mají strach především z toho, že jejich trhy zaplaví levní turečtí dělníci. Obávají se tedy něčeho, co tu bylo už v době přistoupení Španělů a Portugalců a naposledy Poláků či Čechů, islám-neislám.

Velmi častou zbraní evropských poslanců proti Turkům byly také nedořešené otázky turecké historie. Kromě uznání Kypru poslanci požadovali, aby Turecko normalizovalo své vztahy s Arménií ještě předtím, než začne vyjednávat o členství v EU, zejména aby přiznalo, že se v roce 1915 Turci dopustili genocidy na Arménech. V podobném duchu se vyjádřil také francouzský ministr zahraničí, na nynějším summitu však na toto téma nepřišla řeč. Chirac jen na závěrečné tiskovce prohlásil, že se Turecko musí postavit ke své minulosti čelem, chce-li získat „srdce Francouzů“ v referendu.

Pro Francii jde o citlivou otázku, protože právě ona přijala po roce 1915 nejvíce arménských uprchlíků. V Turecku je však arménské téma tabuizované a slovo genocida odmítají použít i nezávislí turečtí intelektuálové.

S Chorvatskem a bez embarga

Bruselský summit nevejde do historie jen jako „turecký“, ale jednou možná i jako ten, na němž se položily základy evropské „devětadvacítky“. Data zahájení předvstupních rozhovorů se totiž dočkalo nejen Turecko, ale i Chorvatsko. Chorvati se mají začít připravovat na členství počínaje 17. březnem 2005, budou-li do té doby plně spolupracovat s trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Jinak řečeno, musí do Haagu vydat generála Ante Gotovinu, který je obviněn z válečných zločinů a v Chorvatsku se podle informací soudu skrývá. Dalším dvěma státům – Bulharsku a Rumunsku – pak Unie slíbila, že s nimi napřesrok v dubnu podepíše smlouvu o přistoupení, a potvrdila, že jsou 1. ledna 2007 vítáni.

Záhy se též uvidí, jak budou na 17. prosinec 2004 vzpomínat francouzské zbrojovky. Státy EU totiž na poslední chvíli na nátlak Francie zařadily do závěrů summitu odstavec, v němž si slibují, že do půl roku „rozhodnou“ o zbrojním embargu proti Číně. Rozuměj, že ho zruší. To je špatná zpráva. Tou dobrou je nicméně fakt, že zřejmě Chirakovou nepozorností na konci dlouhého dne prošly v odstavci formulace, které se Francii nemohou líbit. EU si totiž zároveň slíbila, že „v tomto kontextu brzy přijme“ mnohem tvrdší kodex na vývoz zbraní do třetích států. Podle jeho regulí si mají členské země vzájemně hlásit, co a kam vyvážejí. Paříž, největší dodavatel zbrojního arzenálu do Číny, Angoly a dalších „bezpečných“ států, takové přiznání barvy zatím odmítala a tvrdila, že embargo a kodex spolu nemají co dělat.

(Respekt, www.respekt.cz)