Únor 2005

Otto von Habsburg: Česky rozumím docela dobře

Zita Senková

Povídání se synem posledního rakouského císaře a vládce českých zemí. V exkluzivním rozhovoru pro MF DNES arcivévoda OTTO VON HABSBURG vypráví o svém dětství, o Janu Masarykovi i tom, proč má ve svém pokoji spoustu map

Otto von Habsburg dostal kdysi otázku: Víte, že dnes hraje fotbal Rakousko a Maďarsko? "A proti komu hrajeme?" zeptal se syn posledního rakouskouherského císaře. Anekdota se stala legendou stejně tak jako Otto von Habsburg sám. Někdejší poslanec Evropského parlamentu za bavorskou Křesťansko-sociální unii CSU ztělesňuje i ve svých 92 letech kus tradiční křesťanské Evropy.

Jak se vám daří?

Mně se pokaždé daří dobře.

To ráda slyším. Povězte mi, kde trávíte nejvíc svého času?

Na cestách při nejrůznějších setkáních. Ročně absolvuji přibližně stovku akcí. Víte, jako dítě jsem si přál hodně cestovat. A tohle přání se mi v požehnané míře splnilo. Své stáří si velice užívám. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že po všech těch válkách, jež jsem zažil, po těch nejtemnějších, velmi krutých časech, se dočkám takového štěstí.

Co vám prolétne hlavou, když se řekne Česká republika?

Čechy, Morava, Slezsko - je to pojem. Kdysi za starých časů tam žily různé národy a národnosti. Dnes je tomu jinak, ale já se stále cítím s nimi, a tudíž také s Českem propojen.

Vážně? Na co z Česka nejčastěji vzpomínáte?

Víte, mám na něj poměrně málo osobních vzpomínek, protože jsem tam byl jako malý kluk a pak dlouhá desetiletí ne. Ale kontakty s Čechy jsem udržoval vždy a jasně si vzpomínám jak na pražské jaro 1968, tak na podzim 1989, kdy padl komunistický režim. Bezprostředně poté jsem se v Praze setkal s Václavem Havlem a od té doby jsem u vás byl několikrát. Naposled docela nedávno, to jsem ve Františkových Lázních odhalil sochu mého prastrýce císaře Františka Josefa. A znovu jsem si uvědomil, že vaše lázeňská města jsou nádherná.

Máte u nás nějaké oblíbené místo?

Řeknu to jinak. Existuje jedno, jehož jméno když vyslovíte, jímají mě výčitky svědomí - Brandýs nad Labem. Moji rodiče tam prožili šťastné chvíle, otec na tomto městě velmi lpěl a matka mi o těch časech nejednou vyprávěla. Brandýs mě už několikrát pozval na návštěvu, ale nikdy jsem to bohužel časově nezvládl. Ale slibuji si, že další příležitost určitě využiji.

Mluvíte ještě česky?

Docela dobře rozumím, ale stěží bych konverzoval. Česky už jsem nepromluvil léta. Jako dítě jsem se učil několika jazykům, kromě těch světových, jako je angličtina a francouzština, jsme studovali maďarštinu, češtinu a chorvatštinu, tedy řeči národů v tehdejší monarchii. Zapomněl jsem i chorvatsky, protože ani tento jazyk jsem aktivně nepoužíval.

Bylo pro malého Ottu těžké zvládnout v dětství tolik jazyků?

Snadné to tedy nebylo. Začínal jsem v šest ráno, do osmi dělal úkoly, pak od deváté až do oběda jsme se učili s učiteli. Byli z Vídně, z Budapešti i z Tyrol. Odpoledne od dvou do pěti učení pokračovalo a poté jsem ještě dvě hodiny psal úkoly. Sourozenci měli stejný program.

Jaký předmět jste měl nejraději?

Dějepis. Také mi byla vštěpována úcta k právu. A k právnímu státu. Matka nás všech osm dětí vedla ke skromnosti a zbožnosti. Základ výchovy tvořila víra v Boha. Matka nám šla příkladem. Nevynechala jedinou mši. Hodně jsme spolu v různých jazycích četli knihy a noviny. Doufám, že v dnešní společnosti zažije víra v Boha renesanci.

Na které Čechy nejvíce vzpomínáte?

Měl jsem několik dobrých českých přátel. Například Jana Masaryka, kterého jsem si velice vážil jako čestného, rozumného a velmi vzdělaného muže. Byl sice patriot, ale neměl zkostnatělé postoje k dějinám jako Edvard Beneš. Jan Masaryk byl velice inteligentní muž, který se zajímal také o umění a vědu. A byl to vynikající klavírista. Jak skvěle hrál!

Kdy jste se poznali?

V polovině druhé světové války jsme se potkali v New Yorku na recepci pro Angličany a Američany. Viděli jsme se v průběhu let ještě několikrát. Jan Masaryk vždy chtěl dobro, ale bohužel sám skončil tragicky.

Léta jezdíte na setkání sudetských Němců. Kriticky se vyjadřujete k takzvaným Benešovým dekretům. Tím jste Čechy dost popudil.

Dekrety jsou špatné především pro vás. Podívejte se na mapu. Všechno srůstá, spojuje se, tak se i vy odpoutejte od minulosti. Když jsem otevřeně řekl, co si myslím o dekretech, dostal jsem z Česka mnoho dopisů. Starší Češi mi nadávali, což jsem očekával. Ale mladá generace byla smířlivá, neutrální a pragmatická. Myslím, že je to generační problém, který se vyřeší sám od sebe. Vyroste nová generace bez předsudků vůči Němcům. Vím, jak vás Němci podporovali za pražského jara 1968 a jak za vámi stáli během listopadových událostí roku 1989. Letos na podzim uplynulo patnáct let od pádu berlínské zdi.

Věřil jste, že se dožijete konce studené války?

To byl velký okamžik. Grandiózní! Vždy jsem doufal, že nastane. Ale často jsem si říkal, že se těchto úžasných změn nedožiji. A podívejte, dočkal jsem se.

Co vás v minulosti naopak nejvíc trápilo?

Nacismus. Věděl jsem, čeho se dočkáme, dřív, než se Hitler dostal k moci. Hitler nebyl lhář, ve své knize Mein Kampf popsal vše, co zamýšlí a co pak také udělal. Jenže nikdo z předních státníků to nečetl. Ani Chamberlain. Kniha ležela u každého zubaře v čekárně, ale nikdo ji ani neotevřel. To se nám stalo osudným.

Kdo měl na vás a vaše postoje největší vliv?

Bezesporu rodiče a jejich výchova. Po smrti otce měla na mě velký vliv moje matka. Mě i sourozence vychovali ke zdravému patriotismu. Z mladosti jsem si odnesl do života pocit přesvědčení, že všechny národy v dunajském prostoru jsou mými krajany, že patříme k sobě, máme společnou minulost i budoucnost.

Angažují se v politice vaše děti?

Nejmladší syn je velvyslancem Maďarska při Evropské unii a politicky se výrazně angažují i mé dvě dcery. Zejména Walburga ve Švédsku. Její strana je zastoupena v Evropském parlamentu, za kterou v evropských volbách kandidovala mladá Bosenka. Pomáhal jsem dva dny v předvolební kampani, bylo to poměrně náročné, protože její volební okrsek byl severně od polárního kruhu. Dva domy jsou tam už vesnice. Více zvířat než lidí. Ale byla zvolena. Bosenka zastupuje Švédsko v Evropě. Není to úžasné?

Máte dům plný nádherných obrazů vaší rodiny. Ale váš pokoj zdobí výhradně nejrůznější mapy. Proč se jimi obklopujete?

Vedou k zamýšlení. K tomu se váže starý příběh z tureckých válek. Existoval jistý baron Monte Cucoli, jehož role v historii je sice bezvýznamná, ale pro mne to byl ten největší generál. Vždy se pokusil vyhrát bitvu, aniž bojoval. Pokaždé, když táhl do války proti Turkům, nechal si od nejlepšího malíře namalovat portrét svého protivníka. Každý den pak proseděl před obrazem celé hodiny, než se vžil do úvah soupeře, jak by asi postupoval. Já si sice nikdy nedal na zeď portrét Stalina či Putina, ale rozvěsil jsem si po pokoji mapy. Geografie je velice důležitá a je nezbytné poučit se z dějin. Ačkoli jeden cynik kdysi řekl: "Jediné poučení z dějin je to, že se z nich nikdy nepoučíme." To je občas bohužel pravda, ale můžeme to přece aspoň zkusit.

OTTO VON HABSBURG, syn posledního císaře rakouského a krále uherského Karla I. a císařovny Zity, se narodil 20. listopadu 1912 v Reichenau v Rakousku. V roce 1930 byl jako osmnáctiletý prohlášen hlavou habsbursko-lotrinského rodu. Žil v USA, po druhé světové válce v Rakousku a Bavorsku, v roce 1961 se zřekl trůnu. V letech 1979-1999 byl členem Evropského parlamentu jako poslanec CSU

(MFDNES)