Únor 2005

Odposlechy trhají rekord

Jaroslav Spurný

Zdejší policie napichuje telefon pětkrát víc než v Německu a stokrát víc než v USA. Policie tento týden (od 03. 01. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) předloží prezidentu Václavu Klausovi analýzu prováděných odposlechů, kterou si u policie objednal před dvěma měsíci. Podle už publikovaných informací policejního prezidia analýza prokázala, že je vše v pořádku. V počtu nasazených odposlechů prý patříme v Evropě k průměru a odposlechy přinášejí policii závažné informace. Jenže policie použila statistická čísla, u kterých i laik – dostane-li tu možnost – po krátkém srovnání pochopí, že jsou neprůkazná a nedokazují vůbec nic.

Hra s čísly

„Zajímalo by mě, jestli institut odposlechů není v České republice zneužívaný,“ prohlásil prezident Václav Klaus letos koncem října. Řekl to poté, co zjistil, že policie zachytila jeden z jeho rozhovorů se srbským podnikatelem Ranko Pecičem, na něhož detektivové nasadili odposlech v rámci prověřování podvodů společnosti H-Systém. Prezident požádal ministra vnitra Františka Bublana, aby jeho znepokojení prošetřil. „Na analýze pracovaly dva měsíce stovky policistů, její výsledky mě uspokojují, prokázaly, že používání odposlechů je v pořádku,“ sdělil ministr těsně před Vánocemi. A šéf policie Jiří Kolář krátce nato zveřejnil základní čísla analýzy.

Podle policejního prezidenta patříme v Evropské unii mezi země, které používají odposlechy v menším počtu. „Na sto tisíc obyvatel je to šestnáct odposlechů. V Rakousku je jich devět, v Německu patnáct, ve Francii dvacet čtyři, ale třeba v Itálii a Holandsku přes šedesát,“ říká Kolář. Jenže policie použila srovnání z roku 1998, kdy bylo v Česku nasazeno policií jen šestnáct set odposlechů – pětina předloňského počtu.

V roce 2004 bylo policejních odposlechů už přes deset tisíc – a další čtyři stovky nasadily tajné služby. V západní Evropě přitom počet odposlechů neroste ani zdaleka tak závratně. „Například v Německu a Rakousku se zvýšil počet odposlechů za pět let o čtvrtinu,“ říká policista z Odboru speciálních služeb, který odposlechy provádí. Takže podle těchto informací jsou srovnání jiná než v oficiální analýze. V Česku bylo loni nasazeno na sto tisíc obyvatel přibližně sto odposlechů, v Rakousku dvanáct, v Německu dvacet, ve Francii dvacet šest. USA odposlechové údaje nezveřejňují, ale podle údajů německého ústavu pro mezinárodní trestní právo tam byl v roce 2002 nasazen jeden odposlech na sto tisíc obyvatel.

Proč nepoužila policie novější počty? „Policejní prezidium se nebude k analýze už nijak vyjadřovat do chvíle, dokud se s ní neseznámí prezident Klaus,“ vzkazuje tisková mluvčí Blanka Kosinová.

Stejně tak se dají zpochybnit i další statistické vývody policejní analýzy – například policejní prezident tvrdí, že odposlechy jsou ze dvou třetin pro policii úspěšné. Jak – to nevysvětluje.

Ale třeba předloni bylo odposlechnuto skoro pět tisíc lidí. Odposlechy je přitom možné nasazovat podle zákona jen ve vymezených závažných případech s minimální horní sazbou trestu osm let. Za takové činy bylo podle údajů justice za rok 2003 odsouzeno jen málo přes pět set pachatelů. I kdyby všechny usvědčil odposlech, což není ani zdaleka jisté, dá se mluvit jen o desetiprocentní úspěšnosti. Ani k této věci se nechce policejní prezidium vyjádřit.

Poslouchejme, ať se bojí

Podle šéfa poslanecké komise pro kontrolu zpravodajské techniky Jiřího Bílého měl analýzu místo ministerstva dělat nezávislý orgán: „Třeba naše komise. Dokázali bychom pracovat objektivněji, nejen s údaji, které se ministerstvu hodí.“ Vedle rostoucího počtu odposlechů považuje poslanec Bílý za velký problém i to, že v Česku prakticky neexistuje kontrola jejich oprávněnosti a toho, co se na policii děje s jejich přepisy. Na každý odposlouchávaný telefon připadnou samozřejmě desítky hovorů sledované osoby s lidmi, kteří nemají s trestným činem nic společného. Často jde o soukromé nebo obchodní informace.

„Policie musí takové hovory skartovat, ale obávám se, aniž samozřejmě mám konkrétní důkaz, že je může zneužívat,“ říká Bílý. Právě o takovém zneužití je přesvědčen předseda ODS Mirek Topolánek, odposlouchávaný kvůli známé úplatkářské aféře Kořistka. (Topolánkův poradce v ní měl nabízet koaličnímu poslanci miliony korun za to, že při hlasování o důvěře nepodpoří vládu.) Topolánek se domnívá, že byl odposloucháván protiprávně a jen proto, aby vládnoucí sociální demokracie mohla do budoucna využít přepisu jeho privátních rozhovorů v politickém boji. Požádal proto o vysvětlení ministerstvo vnitra a počátkem minulého týdne dostal odpověď: „Nemůžeme vám vyhovět, údaje o odposleších jsou tajné.“

Policie – naposled její šéf Kolář v rozhovoru pro BBC – se brání tím, že každý odposlech musí povolit soud a to je záruka dodržování zákonů. „Ne všichni soudci přistupují k povolení odposlechů stejně odpovědně, často ani pořádně neprostudují spis,“ říká k tomu advokát Stanislav Devátý. „Například v případě odposlechů v kauze Kořistka mám informaci, že ostravský soud odposlech nepovolil, tak si policie vyřídila souhlas v Praze 1,“ vysvětluje své pochyby Devátý.

Soudci se brání. „O konkrétních věcech nebudu hovořit, ale povolení se vydává odpovědně,“ říká náměstek pro trestní věci Michal Vacek ze soudu pro Prahu 1. A nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová s ním souhlasí: „V roce 2003 tady soudci zamítli 64 žádostí o odposlech z devíti tisíc předložených. To není zanedbatelný počet,“ píše v e-mailu Benešová.

Ministr spravedlnosti Pavel Němec chce pochyby kolem odposlechů řešit otevřeným přístupem. „Mám návrh, aby se každý, kdo byl odposloucháván, o tom po ukončení akce dověděl,“ říká Němec. „Měl by právo vyžadovat vysvětlení a mohl by se bránit i u soudu.“ Podobná praxe už léta funguje například ve Švédsku, ve Spojených státech nebo ve Velké Británii.

„Jsem rád, že kolem oprávněnosti odposlechů vznikla taková mediální a politická debata,“ říká stínový ministr vnitra Ivan Langer (ODS). „Odposlech je vážný zásah do osobní svobody a z principu se jeho použití nedá veřejně kontrolovat. Ale samotná policie by měla analyzovat jeho důvody a úspěšnost a tvrdě stíhat jeho zneužití. Tato zpráva mě o ničem takovém nepřesvědčila.“

(Respekt, www.respekt.cz)