Únor 2005

Komplex vlastního selhání

Jan Tesař

Prvním a nejvlastnějším problémem Sibylle Plogstedtové, hlavním tématem její knihy, je bolestivá pochybnost, zda se při vyšetřování, před soudem a hlavně potom ve výkonu trestu zachovala důsledně podle vlastních představ a mravních nároků, které si stanovila: otázka, zda selhala, či obstála. Okolo ní se v bludných kruzích točila třicet let.

Výsledkem pro nás Čechy je svrchovaně upřímná kniha s množstvím údajů o naší zapomínané minulosti a hlavně bohatstvím podnětů pro naše hledání sebe samých; ale jinak, z hlediska autorky samé... je tato třicetiletá válka na první pohled (vnějšího pozorovatele) válkou absurdní. Předmětem autorčiných pochyb o sobě samé byl konkrétně její (vynucený) souhlas s vyhoštěním. Každému je zřejmé, že stát, který odsoudí cizince k vyhoštění, se ho na souhlas neptá. To platí nejen o státech totalitních. Protože S. Plogstedtová byla odsouzena k nepodmíněnému trestu vězení a následnému vyhoštění, znamenal její "souhlas" zcela konkrétně to, že byla vyvezena z Československa hned, a nikoli až po uplynutí dalšího zhruba roku věznění, k němuž byla odsouzena. To byla pozornost Husákova režimu vůči Spolkové republice a jejímu veřejnému mínění (ale jinak vcelku dost běžná praxe při politických "zločinech" cizích státních příslušníků).

Svým vynuceným souhlasem S. Plogstedtová nikomu a ničemu neuškodila, nebyl spojen s nějakým "pokáním" a byl pro ni výhodný. (Navíc se tím osvobodila z věznění za podmínek, které vážně ohrožovaly celou její integritu, ale o tom z důvodů logické struktury této mé úvahy pojednám až dále.) Vynucený souhlas s vyhoštěním byl naprosto racionálním činem. Pochybnost o sobě samé je naprosto iracionální - vězeňské trauma, blud. (Na to by oběť arciť odpověděla, že ona si vyhoštění nepřála, a přesto dala souhlas; jde přece o zásadní otázku, že akceptovala donucení. Jak víme, je charakteristickým rysem bludu jeho nevývratnost.)

Takže tu máme v čisté, vzorové podobě komplex vlastního selhání vězně-aktivisty. Tento komplex musí být předmětem našeho studia dějin protitotalitního hnutí, chceme-li je brát vážně. Můžeme blíže určit, jak vzniká tento pocit?

Myslím, že ano. V zásadě jde o problém každého, kdo jako čestný člověk přišel do vězení a jako čestný je také opustil - což, bohužel, není totožné. V tom, dá se říci, je existence komplexu vlastního selhání důležitým rozlišujícím znakem. Jeho přítomnost sice ještě nedokazuje neexistenci selhání, ale vždy neomylně prozrazuje, že v člověku zůstala zachována mravní kritéria a úsilí o vlastní integritu. Nebyl rozemlet totalitním strojem. Jako každý jiný komplex je ovšem i tento svědectvím o traumatu: pochopitelně, vždyť vězení je těžkou újmou, jako každá nesvoboda. Vězení ovšem může být, a v mnoha případech také bývá, daleko menší újmou nežli alternativa, která se nabízí - to tehdy, když dává více vnitřní svobody a lidské integrity než nabízená alternativa. To je však jiná otázka a ta zde není předmětem našeho zájmu. Zde chci pouze říci, že není možné, aby byl člověk omezen na svobodě bez toho, aby utrpěl trauma.

Jakákoli nesvoboda, za každých okolností, zraňuje a křiví - jak jednotlivce, tak lidské pospolitosti. Komplex vlastního selhání je pouze jednou z mnoha možných forem traumatu a postihuje čestné a čisté lidi; ti, kdo vyšli ze zkoušky jako konfidenti či jinak zlomení lidé, tento komplex nemívají. U těch, kteří jím trpí, komplex vlastního selhání často přežívá i po propuštění z vězení a bývá častým důvodem pro zastavení aktivit z vlastního rozhodnutí.

Komplex má různé podoby a může být vázán na různá zastavení křížové cesty, kde vězeň eventuálně zakopl - na vyšetřování nebo jeho některé epizody (zatčení, konfrontace atd.), na soud či na následující utrpení. V případě S. Plogstedtové je to právě tato poslední varianta - i když tu mohou být skrytě přítomny také momenty jiné. Ale o tom vědomě nechci psát, nepokouším se o psychologický rozbor toho, co je u ní mezi řádky, nýbrž pro sebe, pro svou úvahu využívám to, co ona jako můj svědek explicite potvrzuje.

Logicky by arciť první otázkou mělo být, zda je vězňův pocit vlastního selhání důvodný či ne. S. Plogstedtová, jak jsme viděli, k němu žádný důvod nemá: ona představuje důkaz, že komplex může existovat i za těchto podmínek. Co však tehdy, když komplex důvodný je?

Čisté logické kategorie nepostačují pro život. Reálný život, také vězeňský, také již předtím život angažovaného antitotalitního aktivisty, se odehrává z největší části v tom prostoru, který je mezi těmi vyhraněnými logickými kategoriemi. Nejsou jenom ti, u nichž je komplex vlastního selhání evidentně iracionální, jak jsme to viděli v osudu S. Plogstedtové, a ti, kdo se docela zlomili. Mezi nimi je největší počet těch, kteří nějak na své křížové cestě klopýtli.

Je to možná podvědomá obranná reakce, že duchovní svět obránců svobody evokuje komplex selhání dávno předtím, než lze vůbec reálně uvažovat o cestě ke zradě. "Porážka jménem svoboda," odsuzuje se S. Plogstedtová za to, že si nepostavila hlavu a netrvala na tom, že setrvá další rok ve vězení vypočteném na rozklad její osobnosti, když z něho mohla bez sebeponížení vyjít. Specifické morální normy sociálních skupin, jak víme, mají zajistit přežití těchto skupin.

Každý represivní režim, každá perzekuce vytváří vždy (mimo jiné) také zrádce a odpadlíky. To se týká již historických žalářů. Odstrašující příklady jsou všeobecně známy. Snad bychom si měli více uvědomovat, že i ti, jejichž jména připomínají národní a revoluční čítanky pro výstrahu, jsou také, ba především (pokud prošli žalářem) oběťmi - poraženými v zápase o vlastní mravní sebezáchovu. Málokdo z nich nastupoval do zápasu s úmysly předem nízkými.

Problém je však ještě delikátnější. Máme tu také (a možná především) celé kohorty těch, kdo si sice mravně nijak nezadali, ale dopustili se chyb, které jiné poškodily a je pak tísní. Tudíž jsou vlastně deptáni "jen" poznáním vlastní blbosti; jenže každý stratég ví, že sebejistota je jedním z hlavních rysů "morálky" ve smyslu bojové morálky. Nedostatek sebejistoty aktivisty za svobodu je vždy skvělou příležitostí pro tyranovu policii, což je odedávna známo.

Zápas obránce svobody s policejním aparátem tyranie nebyl jednoznačná záležitost nikdy. Brilantní činy Stendhalova Fabricia del Dongo či Ferrante Pally, "muže svobodného", jsou jen vize, touha, ideál z téhož rodu jako náš princ Bajaja. Jejich reálný historický pendant jsou zlé omyly a nešťastná rozhodnutí (například) Garibaldiho, které přispěly k porážkám a za něž se platilo krví. Krví oddaných stoupenců, samozřejmě. (Rakušácký systém byl, jak víme, zpuchřelý, a tak se v něm nenašel fiškus, kterého by napadlo pokusit se využít této skutečnosti a spolu s ní nejčistších citů Garibaldiho k tomu, aby se proto sám vyřadil z boje. Musíme počkat, přijde to teprve později: tyranie je vynalézavá!)

Totalita, ale vlastně i sama moderní doba a její civilizace pronikavě vyhraňuje problém selhání (jakéhokoli druhu) bojovníka za svobodu. Totalitní vězení mnohem víc ohrožuje integritu člověka než žaláře absolutismu, a moderní policie a represivní aparát každého autoritativního režimu jsou pro každé hnutí odporu neporovnatelně nebezpečnější než někdejší ochranky atd., zejména právě tehdy, když je to hnutí autentické, na jiných mocnostech nezávislé. Nechci tím zlehčovat nikoho z těch, kdož kdysi dávno radostně šli umříti na hranici ve jménu svobody, ani nikoho z těch reků lidstva, kteří se shromažďují pod červeným praporem kolem Krista v krásné básni Jana Nerudy. Domnívám se, že v celkovém civilizačním vývoji se projevuje zřetelná neblahá tendence. Bylo-li kdysi řečeno "Nebojte se těch, kteří zabíjejí těla, a duše zabíti nemohou", dostalo to ve století totalismů (dříve než si to odpůrci totalitních režimů uvědomili) hrůzně nový smysl: jsou za tím ukryti ti, jichž báti se je třeba, neboť zabíjejí duše, což díky moderní civilizaci a totalitním režimům (jako její průvodní možné podobě) stále více reálně mohou.

Každý boj je soupeření, v němž jeden využívá chyb, zakolísání a slabostí druhého. Zápas vězně s vyšetřovatelem (zvláště pak, je-li vězeň zcela izolován) však není soubojem dvou rovnocenných protivníků. Není to ani souboj silného se slabým, nýbrž vždycky jen zápas člověka s ohromným strojem, vybudovaným, zaměřeným a rozjetým ke zničení oběti - zničení také, ba především mravnímu, tj. rozbití integrity uvězněného, vyšetřovaného. Nakonec jediné skutečné vítězství, jehož může člověk dosáhnout, je tomuto se ubránit. Jinak, co se týká praktických výsledků, může si vyšetřovaný vést jen jakýsi osobní účet s hlavním kritériem, čemu se podařilo zabránit, koho a co zachránit.

Tento účet může být rozsáhlejší či zcela nicotný, ale neexistuje člověk, který by se v tomto zápase nedopustil "zbytečných" chyb. Toto platilo vždy, už v časech slavných karbonářů nebo Bakunina, ale nabývá to úplně nové kvality, neporovnatelně větší váhy tam, kde je v akci supersofistikovaný stroj moderní politické policie a justice, za nímž stojí totalitní režim s neomezenými ekonomickými možnostmi a jím spoutaná, němá, neživotná a fakticky neexistující společnost.

Praktické šance jakékoli skupiny odporu, jejího předáka, jsou tváří v tvář tomuto stroji mizivé. Člověk se nutně dopouští "chyb", již proto, že vůbec nemůže sledovat hru giganta, kterého má proti sobě a který má ve své dispozici všechny prostředky; tato skutečnost ho přivádí do tísně, také psychologické, takže se nevyhne dalším a ještě větším chybám. Zatknou ho teprve tenkrát, až budou mít dost materiálu, aby ho zdiskreditovali, vysmáli se mu a zpochybnili ho před jeho společníky, ale hlavně před ním samým. Konečným cílem je rozložit ho zevnitř, tak, aby sám si nevěřil a zastavil svou činnost. Takto vzniká komplex vlastního selhání.

Chci upozornit na neblahou (z hlediska revoluce a svobody) roli memoárů revolučních aktivistů a revoluční literatury vůbec. Vězeň píšící memoáry se vždy vyrovnává s traumatizujícím zážitkem vězení a nesvobody. Dokonce i když nevzpomíná na žaláře, viz třeba Napoleon. Lhostejno, zda píše ve vězení či na vězení jen vzpomíná. Se svým traumatem se však různí lidé vyrovnávají různě -- jistěže pod vlivem vnějších okolností (například momentálních svých vlastních i obecnějších politických zájmů, touhy po společenském ocenění - již bychom však neměli považovat za motivaci jen čistě inferiorní, neboť bývá také potřebou balzámu na jizvu). Především ale rozhoduje, jaký je kdo člověk. Nepostačí pouhé obligátní rozlišování, zda jsou memoáry určeny pro veřejnost, byť je jistě důležité. Mnohé memoáry jsou samy sobě účelem, tím hledaným cílem, jejž memoárista sleduje: jsou jeho vyrovnáním se s traumatem, zacelením rány. ¨

Viz Sibylle Plogstedtová. V nejvzácnějších případech, jako je právě ona, se tohoto ráje srdce (čili štěstí z katarze) dosahuje "pouhou" čistou pravdou, jejíž součástí jsou vždy bolestné otázky, zda se člověk zachoval podle mravních kritérií, která si stanovil, zda a nakolik obstojí jimi poměřován. Ale v jiných případech, které bohužel naprosto převažují (podle povahy člověka), se katarze (zdánlivě) dosahuje heroizací vlastní postavy a činů (která může být i nevědomá) anebo aspoň k-sobě-milosrdným zasouváním všech vlastních slabostí do nevědomí, což je v povaze člověka. Potud, řekněme, všechno normální, bohužel. Již v této normalitě jsou ovšem obsažena mnohá nebezpečí pro toho, kdo tuto literaturu nekriticky přebírá a chce podle ní žít.

Pravou pohromu mu však chystá memoárová literatura poplatná romantickému klišé. Romantický ideál, který jsem tu charakterizoval postavami ze Stendhala, byl totiž (naneštěstí) až natolik strhující, že lidi, kteří třeba celý život a všechno, co měli, obětovali boji za svobodu a potom o tom psali, svedl k tomu, aby své vlastní prožitky, svou vlastní drásavou bolest v memoárech oblékali do kostýmu, který neděsí, nýbrž vábí. Bakunin neohrožený v dešti kulí, který pražským šosákům odporně páchl střelným prachem (takže svobodymilovnému člověku krásně voní), v studené a nehybné hrůze Petropavlovské pevnosti načas padl na kolena (tak jako četní jiní v strnulé hrůze kobek ruzyňských). Ale v legendě o tom, na níž se on sám podílel (jistě také proto, že byla balzámem na jeho trauma), se z něho stává jakýsi nový, prý skutečný a pozemský svatý Jiří, jemuž drak nedokáže zranit ani koně. Pravda o hrůze a síle stroje na rozmačkání člověka se ztrácí. Nové pokolení obránců svobody je přitahováno krásou tváře svatého Jiří (a jeho koně), a neví vůbec nic o tom, že drak dávno není pohádková nestvůra, ale železný a stále víc sofistikovaný stroj. Je pak zaskočeno, obelháno v tom, v čem mělo být nejvíce informováno, cvičeno a posilováno - přičemž nestvůra se mezitím stále zdokonaluje. Potom se takto vychovaný člověk setká s praxí, která se mu musí jevit, pokud je poctivý, jako dlouhá řada vlastních nedostatečností, ať toho či onoho druhu: přirozeným výsledkem je komplex vlastního selhání.

Jenomže síla ideálu a krása romantické imaginace jsou takové, že se málokdo odváží porušit je. Postavy tak upřímné a vnitřně pravdivé jako Sibylle Plogstedtová jsou nanejvýš vzácné. Kdo ví, raději mlčí, a ti, kdo jsou na svou čest méně nároční, si utrpěné trauma léčí fabulací podle osvědčeného strhujícího vzoru. Jak by to bylo krásné, kdyby to bývalo bylo tak, jak to nebylo! Vytváří se spirála, na jejímž konci je bolševický člověk zvláštního ražení ve věznici gestapa.

Kolikrát už byla z různých pozic posuzována Fučíkova Reportáž psaná na oprátce - a kdo kdy konstatoval tu lidsky prostou, a tudíž hořkou pravdu v ní ukrytou, komplex (sui generis) vlastního selhání Fučíkova? Nejblíže pravdě je podiv, jejž vyslovil kterýsi publicista v roce 1968: podiv nad literární vášní Fučíkovou, která se nezastavila před tím, že ohrožoval na životech řetěz lidí, kteří jeho psaní na Pankráci umožnili. Jenomže ve skutečnosti to nebyla literární ctižádost, co vedlo Fučíkovo pero, nýbrž jen nanejvýš naléhavě cítěná potřeba ospravedlnit se na budoucím čestném soudu soudruhů (strany) z toho, že se nezachoval dle představ kladených na nastojaščego boľševika.

Toto a jenom toto je celá pravda, a nejsou žádné důvody pomlouvat tohoto statečného člověka, který položil život v boji. Můžeme se ptát, zda je jen náhodou, že v českém prostředí snad vůbec nemůže být viděn problém, a především člověk Fučík takový, jaký je.

Nemohu argumentovat žádnou statistikou, anketou atd., ale myslím, že komplex selhání je formou vězeňského traumatu typickou pro politické vězně z radikální části spektra, rozhodné odpůrce etablovaného režimu. Soudím tak na základě mnoha memoárů z různých dob a zemí i z osobní zkušenosti s vězni. A myslím, že je to přirozené: předpokladem je přece dívat se na celý policejní a justiční systém, na celý etablovaný režim a případně společnost jako na nepřítele a svůj vztah k nim vidět jako uvědomělý zápas, pokračování boje nastoupeného před zatčením, v ilegalitě. Komplex selhání vzniká u těchto nejuvědomělejších bojovníků s vysokými morálními nároky na sebe, vzniká z pocitu, že si před nepřítelem (a hlavně sami před sebou) nějak zadali. To je ta zákonitost onoho zvláštního duchovního světa.

Členové Uhlovy "trockistické" skupiny jsou příkladnými bojovníky tohoto druhu, a jejich ideologická zátěž, jak o ní už byla řeč, s sebou nesla také závislost na starém romantickém klišé v jeho bolševické podobě. Také za to zaplatili, jsou obětí této sugesce v její podobě nejvíc vypjatého kontrastu mezi skutečností a ...zdráhám se již říci "ideálem", ale přece jen se mi nechce říci "lží". Sibylle Plogstedtová skvěle ilustruje také tuto stránku pravdy, nevím, zda vědomě.

Závěrem k tomu: Zápas (nejen z hlediska individua, o sebe sama, ale také v širším smyslu, jako zápas samotného hnutí) je veden o to, zda trýzněný člověk z poznání obrovské převahy svého nepřítele a zároveň vlastní slabosti, nedostatečnosti a přečasto také blbosti vyvodí závěr, že se musí vzdát - anebo zda se, ubitý, zašlapaný do bláta, zahanbený a zesměšněný dokáže nadechnout a znovu se pozvednout k boji. Ale komplex selhání zamlžuje tuto prostou věc a dokáže člověka vláčet i po celá desetiletí v bludných kruzích, v utrpení pochyb o sobě samém a o vlastní "vině".

Kniha S. Plogstedtové, ale i nezávisle na tom, co ona říká už sám její životní příběh třicetiletého točení se v bludném kruhu je můj argument pro tvrzení o tom, že existuje psychologický komplex vlastního selhání, který má mimořádnou důležitost v dějinách vůbec každého boje za svobodu, a zvláště pak hnutí protitotalitního; jde nám tu přitom nikoli jen o studium duševního světa protitotalitních aktivistů (o to, že se trýzeň věznění protáhla u Plogstedtové na celých třicet let a nepochybně poznamenala celý její život), ale také o zcela "materiální" realitu vyjádřenou tím, že po celých těchto třicet let je právě ona jako mimořádněangažovaný člověk, špičkový aktivista, tímto komplexem vyřazena z boje (více či méně, nechci jí ublížit!).

Jak patrno, komplex vlastního selhání revolučního aktivisty se nabízí jako skvělý nástroj represivního aparátu.

Ukázka z knihy Jana Tesaře Zamlčená diagnóza, která vyšla v nakl. Triáda