Únor 2005

Evropa a Amerika - blízké či vzdálené světy

Ota Ulč

NATO spojenci a nezřídka rozpojenci. Se stereotypy, s generalizacemi se ovšem pohybujeme na hodně tenkém ledu. Evropa přece není jednotný útvar ani jazykový, politický, socioekonomický, s touž historickou zkušeností, v tomtéž přírodním panoramatu za těchže meterologických podmínek. Liší se Francouzi od Finů, Britové od Bulharů, Švédové od Španělů. Rovněž ale lze rozpoznat rozdílnosti lidí a života na Aljašce a v Arizoně. V porovnání kontinentů nepřehlédnutelný kontrast je též v hustotě obyvatelstva. Například všichni Angličané, Skotové, Velšané, Severoirčané, přistěhovalci legální a ilegální by se vešli do naší pouštní Nevady a ještě by zbylo dost místa pro Nizozemské království.

Dohadování o plusech a minusech by se případně protáhlo ad infinitum, soustřeďme se jen na nepřehlédnutelný nepoměr mocenské váhy evropské a americké. Společným jmenovatelem značně rozličných Evropanů je negativní hodnocení George W. Bushe, zejména jeho zahraničního počínání. Většina - a přemnoho pozemšťanů kdekoliv - se zdá být přesvědčena, že Washington míní ovládnout celý svět. Pravda, ve Washingtonu máme některé politiky, kongresmany přesvědčené, že USA mohou zasáhnout kdekoliv. Jiní ale jejich kolegové jsou toho mínění, že je v eminentním národním zájmu starat se jen o sebe a na obtížný, hašteřivý světa se vykašlat. Prý polovina zákonodárců nevlastní cestovní pas - nevidí důvod, proč by se měli někam do dálav harcovat.

Evropané mají stejné, ne-li větší množství peněz a týž přístup k nejmodernější technologii, nicméně osm největších high-tech společností, kolosů, je amerických.

Prozatím nejposlednější udělení Nobelových cen potvrzuje zkušenost z předchozích let: sedmdesát procent laureátů sídlí v Americe. Průzkum mínění kapitánů průmyslu v Německu potvrdil jejich přesvědčení, že budoucnost náleží americkému systému, pružnosti a mobilitě tamějšího trhu pracovních sil. Přitahuje ty nejtalentovanější síly, vše důležité bývá vynalezeno právě tam. A příklady táhnou. Nejen někdejší německý kancléř Helmut Kohl poslal své potomky studovat nikoliv do Heidelbergu, natož to Tokia, ale na Harvard do Ameriky.

Moderní masová kultura, jakkoliv nad ní ohrnujeme nos, je americká, stala se spíš pravidlem než výjimkou. Michito Kakutani, literární kritik či kritička (nedovedu rozlišit) si právem stěžuje (The New York Times Magazine, 8. 6. 1997), že místo vývozu nejlepší naší kultury vyvážíme zejména nejhorší brak. Televizní produkty, které doma propadly, exportujeme s velkým ziskem. Stali jsme se kulturními imperialisty, po profitu lačnícími vývozci s velmi špatným vkusem.

Ve dvacátých letech dvacátého století v kinematografii dominovali Němci.V padesátých a šedesátých letech to byli Italové a Francouzi. Bombaj už řadu roků produkuje víc filmů než Hollywood, ale s pramalým dopadem na svět. Jdu po Praze, hledám biograf promítající český film a téměř všude nabízejí jen kalifornské výrobky. Takový stav věcí vyvolává víc než nelibost. Však je to druh hegemonie tak značné, že vlastně nemá v historii precedens.

Antické Atény, Řím, Francie za Ludvíka XIV. či za Napoleona, měly notný vliv v západním světě, ale teď je to celosvětové a proniká nejen do elit, ale i do ostatních vrstev společnosti. Proto se na Ameriku hrnou obvinění z „global arrogance“ - zpupnosti víc zhoubné, než dřív dovedl způsobit starý známý imperialismus. Římská říše a někdejší Francie napřed musely dobýt území, než se mohly zmocnit mozků. Dokonce i Francouzi teď připouštějí, že dominantní vliv angličtiny nezavinilo násilí, že by někdo držel pistoli u cizincovy hlavy. Současná Amerika, se svým důrazem na tvořivosti, originalitě, novotách a nikoliv na tradici, předepsaných pravidlech, značně přitahuje zájemce s největším talentem. A do světa bez hranic opačným směrem pronikají síly s ekonomickým a kulturním vlivem tak důkladným, že dovedou ovlivnit život společnosti, aniž se o to musejí snažit skuteční okupanti.

Evropané jsou přesvědčeni o přednostech, superioritě svého životního stylu se socioekonomickými jistotami od kolébky do hrobu, s možnostmi volného času k dispozici mezi tím. Porovnejme podmínky třeba v Německu (35 hodin pracovní týden, 6 týdnů dovolené a navíc časté sváteční dny) se zpravidla pouhými dvěma týdny dovolené v USA. V srpnu prý 90% Němců odjede do ciziny, zejména se smažit na přecpaných italských plážích (tzv. Teutonic grill ). V USA (a též v Japonsku) pouze třetina zájemců o práci kvalifikuje na podporu v nezaměstnanosti, kdežto v Německu je jich téměř 90% a ve Francii téměř 100%. V Americe podpora trvá pouhých 26 týdnů, v Německu 5 let. V takových podmínkách leckdo přestane práci vyhledávat - zkušenost známá i v České republice. (Pozn. redakce CS-magazínu. Počet hodin pracovního týdne týden dán v Německu kolektivní smlouvou /Manteltarifvertrag/, převážně činí 38 h /35hodinový týden má Francie/, nyní se povinné týdenní pensum zvyšuje. Když si zaměstnanec musí povinně platit pojištění v nezaměstnanosti, bylo by hloupé, aby v nezaměstnanosti nevyužil podpory v nezaměstnanosti. Podpora v nezaměstnanosti netrvala do konce roku 2004 pět let, nýbrž maximálně po 12 až 32 měsících /podle stáří/ klesla ze 67% na 57% /ženatí/ nebo z 57% na 47 % /svobodní/ posledního průměrného čistého měsíčního platu, od ledna 2005 maximálně po 12 /po přechodné období podle stáří i po 24/ měsících klesá podpora na roveň sociálních dávek. Tak jako předtím se dávky vyplácejí nikoli pět let, nýbrž až do vzniku nároku na starobní důchod.)

Znám řadu emigrantů z naší původní domoviny, kteří v tom novém dravém kapitalismu vyhledali kariéru, poskytující kýžené a jimi dřív opuštěné socialistické záruky pohodlné existence. (Však jsem se stal i jedním z nich - univerzitní kantor, nevyhoditelný s definitivou, učit šest, maximálně devět hodin týdně, semestr trvající patnáct týdnů, dva semestry do roka, zbytek času k vlastnímu uvážení a navrch občasný sabbatical.) Tvrdě a hodně pracující Američané, navíc vystaveni existenčním nejistotám, si pak právem postěžují, že Evropané se nemusejí starat o obranu vlastního kontinentu, to ať zajistí Yankee imperialismus, jemuž pak bude vynadáno tak jako tak.

Roh hojnosti v podobě prýštící ropy dodává na pohodě. V Norsku se den co den čtvrtina pracujících neuráčí dostavit do zaměstnání. Velebenou hrdinkou kultu lenosti se stala francouzská autorka Corinne Maier knihou Bonjour Paresse, jakýmsi manifestem na podporu nicnedělání, reakcí na marné výzvy Mezinárodního měnového fondu a prozatím neméně marnými snahami vlády napravit škody, způsobené předchozími socialistickými vládami. Francouzi v průměru pracují 300 hodin méně než Američané. Pracovní týden této autorky, zaměstnankyně ve státním podniku Electricité de France, trvá 20 hodin. Její kritika existujícího stavu věcí však dává smysl, jako například tvrzení „Vše záleží na tom, kdo chodil do jaké školy a jaký diplom tam získal“, nebo že „Práce je organizována způsobem, jak tomu bylo na dvoře krále Ludvíka XIV., jako nějaký velmi komplikovaný rituál, působící na zaměstnance dojmem, že pracují efektivně, i když tomu tak není.“ Kniha obsahuje užitečná doporučení, jako například pohybovat se na pracovišti vždy s nějakými fascikly v podpaží. Vzhledem k obtížím zbavit se lenochodů, šéfové situaci raději řeší jejich povýšením a přesunem jinam. Kniha s takovými radami se výtečně prodává. (Však jedním z důvodů evropského ekonomického zaostávání jsou obtíže zbavit se neužitečné pracovní síly. To ovšem značně tlumí zájem nové, jakkoliv schopné zaměstnance přijímat.)

Značná je nejen existenční nejistota, ale i produktivita amerických pracujících. Snadněji se adaptují, okolnostmi jsou tak nuceni, a mají daleko míň zábran než Evropan přijmout méně žádoucí, hůře placenou práci. Nebo se pustit do vlastního podnikání, což je v USA nebetyčně jednodušší než kdekoliv v Evropě. Pružný americký systém nemá uzavřenou vládnoucí třídu, stále je obohacován novými přírůstky, nezřídka z řad emigrantů. Kubánci - jeden senátor, druhý ministr, Maďaři - jeden finančník, miliardář, druhý hlava Intelu, rovněž gigant.

Paul Kennedy, významný historik na univerzitě Yale, již téměř před dvaceti lety vydal knihu „The Rise and Fall of Great Powers“ o přílišném rozpětí (imperial overreach) Ameriky, jíž hrozí osud dopadnout stejně bídně jako Španělsko v šestnáctém a sedmnáctém století. Tuto teorii úpadkovosti (declinism) dál obohacovala řada následovníků. Mezi nimi není Samuel Huntington, profesor na Harvardově univerzitě. Ten donedávna módní interpretaci odmítá a za příčinu úpadku národů pokládá neschopnost či neochotu adaptace v nových podmínkách., když dojde ke ztrátě iniciativy, ke strachu z rizika, závisti z úspěchu těch odvážných.

A máme před sebou morbus jménem Eurosclerosis. Situace se jen těžko může zlepšit rozšířením Evropské unie východním směrem. Společnosti, které žily dlouhá desetiletí v totalitě, aby se teď učily nejen demokracii, ale se i odnaučily dřívějším, pro několik generací celoživotním způsobům, morálce, mentalitě, ač mnohé z toho je již neodnaučitelné.

Amerika i bez takových handicapů se musí potýkat s nezáviděníhodnými problémy, jednak mezinárodního dopadu, což v případě zbylého policajta světa ani jinak nejde, jednak se značnými domácími starostmi - ať už je to příliv ilegálních přistěhovalců, hrozba mezinárodního terorismu a realita značné disproporce v zahraničním obchodu a ještě hrozivějšího rozpočtového deficitu.

Takže oba s mnohými potížemi zápolící kontinenty mají nadále dost společného.