Únor 2005

Globalizace jako pokrok či pohroma

Ota Ulč

Většina novinek, nápadů v současné době přichází z Ameriky a to už samo o sobě je podezřelé. Po studené válce, hodně statické, přišla další polarizace, v podobě globalizace, hodně dynamické. Zatímco předchozí stav věcí charakterizovalo rozdělení, vysoké zdi, hlavní slovo teď má integrace. Žijeme nyní ve světě beze zdí, všichni jsme napojeni na internet, aniž ho ale nějaký Velký Bratr může zcela kontrolovat. A motorem, toto všechno pohánějícím, je kapitalistický trh. Globalizace ovšem není totožná s amerikanizací. Americká sportovní obuv vzniká téměř výlučně v Asii, zatímco přemnoho japonských automobilů se rodí v Americe.

Mnozí kritici odmítají globalizaci, údajný to potomek, levoboček americké kultury či spíš pseudokultury. Disneyland = Černobyl, takové je francouzské mediální rovnítko. Jaký ale pak má být, smí být, vztah kultury a svobody, bez vzájemného pronikání a ovlivňování? Má spadat pod postulát zachování diversity i barbarský obyčej tzv. dívčí obřízky (genital mutilation) , v řadě afrických a arabských zemí stále tolik populární - eufemismus pro mrzačení obětí, k potěše pana majitele?

Neměl by se ale vítat trend, hrozící homogenitou, ničením individuality, všichni a všechno na jedno brdo. Bezduché kopírování západních moresů, vzdálené jak v čase, tak v prostoru. Za návštěvy švagra v Bangkoku, který tam fungoval jako ředitel Fordovy nadace, nám došel alkohol, obchody v pozdní hodinu již zavřené, odjeli jsme pátrat a vypátrali hříšný nápoj v bowling alley - v kuželkárně moderního amerického typu, tak jak máme doma. Ve vyleštěných prostorách mládež z lepších thajských kruhů se pohybovala způsobem, gesty, manýry, přesně tak jako jejich vrstevníci na opačném konci světa. Westernizace čili „mindless immitation of western patterns of development“, pohled k uzoufání.

Dočítám se, že v Japonsku už je víc oněch identických obchodů „7 – 11“, než v USA, místě jejich zrodu. Ve Francii je již napočítáno přes 750 rychlojídelen McDonald’s. Všeho všudy jsem v životě jen jednou, dvakrát, do něčeho takového vešel a projevil zákaznickou přízeň, mně to nechutná, na rozdíl od milionů strávníků a čím je jich víc, tím významnější je jejich důležitost. V téže Francii se hrdinou mnohých stal vášnivý zemědělský radikál J. Bové, vyhlásivší válku metle mcdonaldizace. Jeho filiálky vandalizuje, občas původce takové paseky zavřou, neméně často je ale veleben významnými předáky včetně prezidenta Chiraca.

Vandal Bové je též myslitel, který identifikoval fašismus, komunismus a kapitalismus jako tři totalitní síly současného věku. Jeho počínání mi připomíná Luddity, rozbíjející tovární stroje v dobách ranné industrializace. Výraz nostalgie, bažení po návratu zlatých starých časů, kdy se lahodnému obědu věnovaly tři hodiny času.

Na globalizaci, amerikánský vynález, lze svést všelicos -- například rostoucí rozvodovost, neposlušnost emancipovaných svéhlaviček, počínání potomstva, rozjívených spratků k nezvládnutí. Úkazy nikoliv řídké v Asii, jež si s modernizací zvlášť pospíšila.

Staré nálepky o politické levici či pravici přestávají platit. Globalizaci odmítají mluvčí v obou směrech politického spektra -- nejen odborářští předáci, zastánci dělníků, ohrožených přesunem výroby do chudého zahraničí s lacinou pracovní silou, ale i pravicoví patrioté, strachující se o hospodářské zdraví vlasti, vystavené konkurenci, přívalu produktů z končin třetího světa. Nadnárodní síly údajně kontrolují náš osud, leckde se už rozlézá psychóza o ztrátě suverenity. (V USA se takto značně ozývají například Pat Buchanan a Ross Perot, rovněž někdejší neúspěšný prezidentský kandidát.)

Do antiglobalistického tábora kromě tradicionalistů, háklivých vlastenců, patří i přemíra zastánců všelijakých postulátů - environmentalisté, ekologové, afrocentristé, etnické lobby, mluvčí všelijak postižených, bojovníci za světový mír a proti hladu. Pod celostránkovým inzerátem na několik stran v The New York Times (15. 11. 1999), který přišel na několik desítek tisíc dolarů, protestujícím proti uniformitě globalizačního úsilí, s fotografiemi a textem, končícím vždy otázkou, zda to je Los Angeles nebo Káhira, Wall Street nebo Buenos Aires, St. Louis či Ukrajina, stát Maine či stát Sarawak, se podepsalo dvacet organizací (Friends of Earth, Greenpeace, Rainforest Action Network, Public Citizen, International Forum on Globalization, International Society for Ecology and Culture, Global Exchange, Project Undergroud, atd., atd.) Tuze se též brojí proti počínání Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a Světové obchodní organizace.Tuto WTO (World Trade Organization) zatracují jako cosi zcela nedemokratického, tajnůstkářského, zlověstného.

Antiglobalizátoři vznášejí některé zcela legitimní námitky proti dosavadnímu stavu věcí. Že potraviny vyvážejí i země s vysokým počtem vlastního podvyživeného obyvatelstva. Že WTO jménem svobodného obchodu tlačí na země třetího světa, aby snížily tarify, zatímco subvence, poskytované vládami Evropské unie vlastním zemědělcům, tvoří 35 procent jejich celkového příjmu (v USA to je 20%).

Na nezřídka velmi hlasité protesty o vykořisťování zejména asijských vesnických žen v továrnách, vlastněných západním kapitálem, se ovšem poskytuje odpověď o neexistenci lepších alternativ. Teď mají bídně placenou práci, dřív ale vůbec neměly příležitost jakéhokoliv výdělku. Globalizaci nežene vpřed dobrota podnikatelů, investorů, ale jejich bažení po zisku. Udělala ale v odhadu řady ekonomů víc užitku, než všechna poskytnutá zahraniční pomoc ze všech zdrojů dohromady.

Univerzálně platný recept pokroku ale neexistuje. Mezinárodní ekonomická integrace je k prospěchu chudých zemí -- bez ní se vpřed nepohnou. Důraz na soběstačnosti (self-sufficiency), jak činí mnozí zastánci antiglobalismu, je ve svých důsledcích velebením chudoby. Žádný stát, který se odřízl od světa, to daleko nedotáhl. A případným škrcením trhu socialistickými experimenty si pramálo posloužil.Tak tomu bylo v sedmdesátých letech v Indii a Srí Lance (dřívějším Ceylonu), tak tomu stále je v Myanmaru (dřívější Barmě). Zatímco globalizace se stala silou, která například v Jižní Koreji za čtyřicet let dosáhla pokroku, který v Evropě trval tři století. Z textilní fabriky Daewo se stal mohutný konglomerát, který se rozmáhá a investuje snad i v České republice.

Globalizace ale rozhodně není zárukou blahobytu. V latinské Americe zaznamenala výtečné výsledky v Chile, ale nikoliv v sousední Bolivii, postižené roční inflací ve výši 23.000 procent. V mexickém městě Puebla montážní hala denně vychrlí 440 volkswagenů , zatímco v Haiti, druhé nejstarší republice v západní hemisféře s tradičně zkorumpovanou despotickou vládou , převládá rekordní bída.

John Gray, profesor na významném učilišti London School of Economics, předpověděl, že den 9/11 znamená začátek konce globalizace. Nelze ovšem popřít skutečnost, že teroristé pocházejí ze zemí nejméně globalizovaných, integrovaných, skutečnou modernizací dotčených - Saúdská Arábie, Jemen, Afghánistán, severozápadní Pákistán. Země, které se nejmíň věnují obchodu -- výměně zboží a služeb -- se rovněž neseznamují s jinými názory, idejemi, nejsou zvyklé na toleranci, na pluralismus.

V Americe a ještě víc v Evropě se objevují známky jakoby únavy z globalizace. O její údajné škodlivosti intelektuálové například v Německu se snaží přesvědčovat země třetího světa. Ty se ale vesměs nechtějí zabývat ideologií, spíš je zajímají fakta, která jdou jiným směrem. Čína a Indie čili dohromady jedna třetina všeho lidstva, se netrápí analýzami západních myslitelů o žádoucnosti globalizace, už se přesvědčily, že to je cesta, jak se vypořádat s chudobou. Výsledky se již dostavují, ne vždy k velké potěše vyvinutých zemí. Indický Bangalore se již stává vážnou konkurencí kalifornskému Sillicon Valley.

Vzhledem ke skutečnosti, že mediální produkty jsou zbožím a prodejné jsou tragedie, negativa a nikoliv pozitiva, nemohl překvapit minimální zájem o zveřejnění tuze příznivého hodnocení stavu hospodaření ve světě v roce 2004. Odborníci ze Světové banky slovem „spectacular“ zejména ocenili pokles chudoby ve východní a jižní Asii. Globální růst ekonomie teď dosahuje čtyř až šesti procent ročně. Klesají rozdíly mezi chudými a bohatými vrstvami obyvatelstva. Martin Wolf, žurnalista pracující pro The Financial Times, ve své nové knize Why Globalization Works tvrdí: „ Nikdy dřív tolik lidí, tak značná část lidstva, se nemohla těšit z tak značného vzrůstu své životní úrovně.“ Mnohé průzkumy potvrzují toto vylepšení v souvislosti s poklesem analfabetismu a fertility.

Příčiny těchto dobrých a proto médii vesměs opomíjených zpráv? Je to globalizace, růst mezinárodního obchodu., odstraňování bariér. Úspěch se prozatím příliš nedaří v Africe a arabských zemích Středního východu. Leckde řádí pohroma AIDS, v USA si nedovedou poradit s deficitem, a s výjimkou vývozců ropy se nikdo neraduje ze stále rostoucích cen této mazlavé suroviny.

A optimistická prognóza výtečného amerického publicisty Thomase L. Friedmana úplně nakonec: jeho „Golden Arches Theory of Conflict Prevention“, že totiž státy, v nichž fungují výkrmny McDonald´s, spolu nikdy neválčí, světový mír tak spolehlivě zachován.