Únor 2005

Klimek a tajnosti české historie

Tomáš Zahradníček

O muži, který přinesl pravdu o první republice. S Antonínem Klimkem (1937–2005), pochovaným minulý pátek (14. 01. 2005 - pozn. red. CS-magazínu) v Praze, odešla neobyčejně vlivná a rázovitá postava českého psaní o historii. Starý pán vyhlížel jako převtělení Buffalo Billa, a když se účastnil nějakých anket, tak v nich vykládal, že doma na počítači hraje „akční střílečky“ a relaxuje při poslechu techna. Před listopadem pracoval v archivech, po něm psal studie a knihy, v českých poměrech nezvykle osobité. Vynalezl si vlastní styl, v němž mohl povědět, co chtěl, a jeho práce působily pozdvižení. Zejména dvousvazkový Boj o Hrad, jeho nejznámější dílo.

Čekání na příležitost

Až v roce 1989 se poprvé představil širší veřejnosti, rovnou jako suverénní autor s výrazným rukopisem. V řadě „Slovo k historii“ vydávané nakladatelstvím Melantrich mu vyšel sešit nazvaný Jak se dělal mír roku 1919. Celá edice byla výrazně perestrojková, kus po kousku také přepisovala nudné kapitoly normalizačního dějepisu. Celý hlavní proud se pomalu připravoval na návrat Masaryka a Beneše a uznání meziválečné republiky. Jenže Klimek ne. Jeho text se zvláštní samozřejmostí nejevil známky indoktrinace režimními výklady, ale nemířil ani k pietní oslavě české demokratické tradice. V atmosféře roku 1989 působilo nezvykle, že si tu neodpustil citovat štiplavou charakteristiku Edvarda Beneše.

V roce 1990 opustil podnikový archiv Škody Plzeň, kde pracoval tři desítky let, obdržel status vědeckého pracovníka ve vojenském historickém ústavu a začal psát. Získal pověst člověka, od něhož se čeká velké dílo. Vešlo totiž ve známost, že tři desítky let v ústraní studoval prameny k politickému a hospodářskému životu první republiky, že si už dávno před listopadem našel cestu do přísně střežených písemností Masaryka a Beneše a ve stozích hradních archivů, těžko přehledných a obtížně srozumitelných, se vyzná jako málokdo jiný.

Chtě nechtě brzy působil jako neformální informační agentura první republiky. Kdo si nevěděl rady při shánění nepublikovaných informací, obracel se přímo na něho a obyčejně dostal dobrou radu. Neformálním přístupem, vlídností a ochotou vůči studentům, novinářům, kolegům i z ciziny i dalším lidem, kteří ho vyhledávali se žádostmi a prosbami, se ostře odlišoval od většiny českých vědců a učitelů na univerzitách s jejich ostražitým a odtažitým chováním, které tu zakořenilo jako stavovská profesní norma.

Omyly a pletichy

První Klimkova samostatná kniha vydaná po listopadu ještě zapadla v popřevratovém knižním chaosu, další se už stala senzací – dvoudílný Boj o Hrad (Praha 1996 a 1998), podrobná historie Masarykova prezidentství. Jeho ohlas, nadšený i kritický, bude po čase těžko srozumitelný bez znalosti atmosféry v české společnosti v polovině 90. let minulého století.

V Praze tehdy vrcholilo sebeuspokojení ze všeho: z české reformy, z odlišnosti od Slovenska, Polska a Maďarska s jejich politickými boji a hospodářskými problémy, z kombinace Havel-Klaus ve vedení státu (noviny tiskly úvahy o jedinečném tandemu světový dramatik-světový ekonom), z úspěchu fotbalistů v Anglii, což celé podbarvoval výklad české historie, který hovořil o jedinečné tradici demokracie a humanismu, podnikavosti a nápaditosti, projevující se vždy, když nejsou Češi utiskováni. Současné i budoucí úspěchy jsou vlastně samozřejmé, nezadržitelně se jen vracíme tam, kde už jsme jednou byli, na špici civilizačního vývoje, vysvětlovali Češi překvapeným cizincům.

Právě tehdy Antonín Klimek zveřejnil své poznatky z archivů o politickém zákulisí první republiky. Na bezmála tisíci stranách Boje o Hrad oživil dosud nepopsané a neznámé panoptikum kalkulů a pletich, všudypřítomné korupce, politického nátlaku na soudy. Hamižnost, nesnášenlivost a omezenost vystoupily jako běžné charakteristiky dobových politiků. Uprostřed tvrdých bojů, vedených všemi myslitelnými způsoby, stojí zakladatelé státu, Masaryk a Beneš, a ani oni nejsou ve výběru prostředků vybíravější než zbytek české politiky. Klimek tu svěřil tisku skoro všechno, co se za desetiletí svých bádání o politické kuchyni první republiky dozvěděl. Bez velkých komentářů a vysvětlování, pěkně jedno po druhém, s důrazem na omyly, trapnosti a hlouposti, aféru po aféře, ve svižném tempu a se zjevnou radostí z vyprávění. Vykládat jeho obraz meziválečného Československa můžeme různě, ale v žádném případě nedával záminku k úvahám o národní výjimečnosti.

Reakce odborného tisku byly vesměs odmítavé, zato u mladé publicistiky takřka bezvýhradně obdivné. Historici Klimkovi vytýkali to, že jen sebral dlouhou řadu historek a drbů z politického zákulisí, lépe či hůře doložitelných, a že jejich zřetězení a odvyprávění nelze pokládat za seriózní psaní historie. V horším případě ještě dodávali, že je jeho počínání nevýchovné, neodpovědné a nebezpečné. Studenti a novináři byli naopak vesměs nadšení, že někdo naráz a v přístupné formě vypsal politické tajnosti meziválečné éry. Sám Antonín Klimek byl přesvědčený o tom, že nesmlouvavá kritika, publikace nepohodlných údajů a bourání vlasteneckých mýtů jsou počínáním velmi masarykovským.

Střízlivý pohled

Boj o Hrad představuje originální autorský počin, který ovlivnil pohled na českou historii i na naši dobu. Pietní vztah k první republice z 90. let by tak jako tak postupně nahrazoval kritičtější přístup. Také české premiantství a ostrovanství bylo na ústupu pod tlakem politických a hospodářských událostí, nastávala léta „blbé nálady“, během nichž se společnost učila střízlivějšímu pohledu na sebe samu. Nebýt Antonína Klimka, mohlo však vyjasňování toho, co skutečně jsou české politické tradice, trvat ještě dlouhá léta, ne-li desetiletí. Kdyby Boj o Hrad sám nesepsal, zůstala by většina informací v něm obsažených dodnes nezveřejněná. Jeho dílo svým vlivem prakticky znemožnilo další naivní výklady o zlaté éře české demokracie a vytlačilo je na okraj odborné i veřejné debaty.

P. S.: Při loučení s autorem, který věnoval dlouhá léta svého života psaní, se sluší alespoň připomenout názvy jeho ostatních významnějších publikací z posledních let: Vítěz, který prohrál: Generál Radola Gajda (spoluautor Petr Hofman, 1995), Československá zahraniční politika 1918–1939 (spoluautor Eduard Kubů, 1995), The Life of Edvard Beneš 1884–1948 (spoluautor Zbyněk Zeman, 1997), Velké dějiny zemí Koruny české sv. XIII a XIV. (2000 a 2002, druhý svazek s Petrem Hofmanem).

Potud Respekt.

Sice se má dodržovat pravidlo de mortuis nil nisi bene (o mrtvých jen dobře), ale redakce CS-magazínu nezbývá než konstatovat, že odvážný autor Boje o Hrad nakonec podlehl establishmentu historiků ve službách českého národního státu. Zejména zřetelné je to v jeho dvou dílech Velkých dějin zemí koruny české, kde nepříjemné skutečnosti zpracoval metodou zametání pod koberec. Klimkův sestup do lživého konformního nacionalistického výkladu českých dějin dobře zachytil loni na podzim snímek ČT o Edvardu Benešovi, kde Klimek na něj pěl pajány. Bylo to odporné.