Únor 2005

Ukrajinské cesty na západ

Tomáš Zahradníček

Je těžké rozhodnout, zda jsou historické tradice Ukrajiny dostatečně nosné, aby jí otevřely cestu do Evropské unie. Ukrajina tedy po volbách směřuje na západ. Má k tomu ale opravdu předpoklady? Tradice? Otázky západních politiků i komentátorů se v rozpacích obracejí do minulosti s nadějí, že znalost historie pomůže v rozhodování, jak se zachovat, až teď Ukrajina požádá o další pomoc, o půjčky, nebo rovnou pošle přihlášku do Evropské unie.

V Česku panuje přesvědčení, že demokratické tradice zdejší společnosti pomáhaly přežívat nacistickou i komunistickou nadvládu a velmi podobná slova člověk dnes uslyší na západně Ukrajiny. Někdejší východní Halič se stala za perestrojky baštou prozápadních sil a zůstala jí i během letošního volebního klání. Lvovští intelektuálové to rádi vysvětlují působením rakouských tradic: od roku 1772 do roku 1918, tedy bezmála 150 let patřil kraj k habsburské říši. Bylo to sice chudé a opožděné, ale přece jen Rakousko a odehrával se tam i podobný společenský a politický vývoj jako v jiných regionech.

Dva pokusy o obrození

Ukrajinské národní hnutí se v 19. století zpočátku opíralo o řeckokatolickou církev, později o vlastenecké spolky, politické strany, družstva a záložny, tělocvičné jednoty, noviny a časopisy, základní a střední školy. Ve Lvově a další větších městech východní Haliče stále žili převážně Poláci, Židé a Němci, jenže to byly městské ostrovy uprostřed ukrajinského venkova. Ukrajinci byli na vzestupu a talentovaní žáci už automaticky nepřecházeli na polštinu nebo němčinu, rostoucí část z nich s obrozeneckou houževnatostí pěstovala a prosazovala ukrajinštinu.

Bezprostředně před první světovou válkou bylo možné podle dobových odhadů počítat v Rakousku mezi ukrajinskou inteligenci asi 15 tisíc lidí. Jenom několik desítek z nich patřilo k celorakouské elitě, ale ani tam už Ukrajinci nechyběli, příkladem může být hojně překládaný spisovatel Ivan Franko či chemik prof. Ivan Horbačevskyj, profesor pražské lékařské fakulty a v akademickém roce 1902-1903 rektor české univerzity. Ukrajinská univerzita se měla ve Lvově otevřít v roce 1916, což ale zmařila první světová válka.

Na jejím konci se také Ukrajinci pokusili vyhlásit nezávislý stát v Kyjevě i ve Lvově, ale nedokázali ho vybojovat proti bolševikům ani proti Polákům. Kyjev ovládla znovu Moskva, Halič patřila Polsku až do září 1939. Další regiony, na něž si ukrajinské hnutí v roce 1918 činilo nárok, připadly Československu (Podkarpatská Rus) a Rumunsku (Bukovina). Vzpomínky na tyto dočasné správce jsou dnes různé a Československo z nich vychází celkem nejlépe. Hořkosti ze starých křivd (zejména od polského státu) ovšem brzy překryly zážitky z připojování k Sovětskému svazu, který do roku 1944 pohltil všechny regiony dnešní západní Ukrajiny. Nositelé ukrajinské kultury přitom byli systematicky zlikvidováni, jen malé části se podařilo uprchnout do emigrace.

Jenže v početném národě se v každém dalším ročníku našel jistý počet studentů, kteří objevovali zakázaná jména a záhadně zachované exempláře knihy a časopisů stažených z knihoven. Možná stačila i procházka po rozsáhlém historickém centru Lvova, výstavném městu nápadně podobném Vídni, Praze a Krakovu, aby i studenta vzorného třídního původu napadaly nebezpečné otázky.

Za sovětské vlády zažila Ukrajina dva pokusy o obrození. Ve dvacátých letech lákala propaganda z Kyjeva emigranty k návratu s tvrzením, že ustavení Sovětského svazu znamená vážně federaci, v níž bude mít Ukrajina jistou volnost. Tak se do Kyjeva z Vídně přestěhoval národní vůdce, profesor historie Mychajlo Hruševskyj a s ním dalších vědeckých a kulturních veličin. Po několika letech začali z Kyjeva mizet, stopy po nich končí v polovině třicátých let ve vyšetřovnách tajné policie.

Další, nesmělý pokus o renesanci národní kultury přišel v Kyjevě a ve Lvově po Stalinově smrti s nástupem mladé poválečné generace literátů a novinářů. Skončil opět vlnou perzekucí. To už se ale ani v SSSR za psaní nestřílelo, takže procesy s mladými básníky a redaktory vytvořily personální základnu pozdějšího disentu 70. a 80. let.

Těžko rozhodovat, zda jsou to všechno tradice dostatečně nosné. Jisté ale je, že na otázku po prozápadních trendech v moderní ukrajinské společnosti mohou Ukrajinci odpovídat celé hodiny a že to budou působivé historie. Současné politické dilema takové výklady vyřešit nemohou, ale napovědět snad ano. Zvlášť většině nových členů EU by mohly znít povědomě.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)