Únor 2005

Hrozba jménem tsunami

Matyáš Zrno

Skoro všechno bylo špatně. Zemětřesení se objevilo v místech, kde ho nikdo nečekal. Systém včasné výstrahy neexistoval. A nejvíce postižená byla těžce zkoušená místa – indonéská provincie Aceh, kde již 26 let zuří boj za nezávislost, a krvavou občanskou válkou rozdělená Srí Lanka. Počet mrtvých dosáhl 150 tisíc.

Příliš drahá technika

Není to sice největší tsunami v dějinách, ale nejspíše mělo nejvíce devastující účinky a též zasáhlo nejvíce států. Zemětřesení o síle 9 stupňů Richterovy stupnice vzniklo na severním pobřeží Sumatry a přílivové vlny se následně šířily rychlostí 500 kilometrů za hodinu směrem k Indonésii, Malajsii, Thajsku, Indii, Srí Lance a Maledivám a zasáhly dokonce i africké Somálsko. Ironií osudu byl indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono v okamžiku neštěstí na návštěvě v provincii Papua – u obětí předchozího zemětřesení z počátku prosince.

Zatímco ničivému přívalu vody na severní Sumatru šlo jen těžko zabránit, jižní Thajsko dostihla přílivová vlna hodinu po zemětřesení a Indii a Srí Lanku až za dvě a půl hodiny. Bylo je možné varovat? Thajský meteorolog Thammasarote Smith v rozhovoru pro BBC řekl: „Thajská vláda měla hodinu na to, aby evakuovala pobřeží, a neučinila to. Zemětřesení se předvídat nedá, ale jeho následky – tsunami – ano.“ Rozhlas a televize tak nakonec vysílaly jen varování, že na jihovýchodním pobřeží bude špatné počasí. Varování jednak přišlo pozdě, jednak rozhodně nevystihovalo to, co se skutečně stane. Zhruba tisíc lidí, včetně vnuka krále Bhumibola Adulyadeje, tak možná nemuselo zahynout.

Vědci věděli, co se děje. Ale jedna věc je zaregistrovat zemětřesení a druhá odhadnout následky v podobě tsunami. Na to je potřeba přístrojů, které Indonésie ani Thajsko nemá. A také je nutný integrovaný systém včasné výstrahy, který by spojoval jednotlivé státy v oblasti. Takový systém bohužel neexistuje. Přesněji řečeno existuje, ale jen v Tichém oceánu, kde byl založen v roce 1964, rok poté, co tsunami poničilo pobřeží Aljašky (zahynuly tehdy čtyři a půl tisíce lidí). V USA sídlící Národní úřad pro oceány a atmosféru (NOAA) koordinuje činnost všech větších pacifických států. V Indickém oceánu, kde se tsunami vyskytuje mnohem méně, něco takového chybí. Američtí vědci tak sice věděli, co přijde, ale neměli žádný kanál, kterým by to předali svým kolegům v jihovýchodní Asii.

Začít znovu

Pro země, jako je Indie, Indonésie či Thajsko, znamená tsunami velkou tragédii, z ekonomického hlediska však nejde o pohromu. Thajsko oceňuje škody na 0,5 % svého HDP, Indonésie na 0,2 % (pro srovnání: hurikány ve Střední Americe připravily Honduras v 80. letech o 47 % HDP). Horší je situace v Maledivách a na Srí Lance. V Maledivách sice zahynuly „pouze“ desítky lidí, nějakým způsobem však byly zasaženy tři čtvrtiny obyvatel a především turistický ruch – klíčové (prakticky jediné) odvětví zdejší ekonomiky.

V turismus doufala i Srí Lanka, kde před dvěma lety konečně došlo k příměří mezi vládou a separatisty z hnutí Tamilských tygrů. Letos sice přijelo půl milionu turistů, tsunami však očekávanému turistickému boomu učinilo konec. Komunikace z metropole Kolombo k turistickým lokalitám na jihu jsou zničené a katastrofa navíc ukázala na přetrvávající rozdělení země. Tamilští tygři, kontrolující severovýchodní část Srí Lanky, odmítli spolupracovat při záchranných operacích. Podobná situace je v indonéském Acehu – po skoro třicet let trvajícím boji za nezávislost je celá oblast dlouhodobě uzavřena pro zahraniční novináře i humanitární organizace. Zcela specifickým příkladem je Somálsko, jehož vláda ze strachu o život sídlí v sousední Keni a kde není nikdo, kdo by záchranné práce mohl koordinovat nebo alespoň odhadnout škody.

Jen přímá humanitární pomoc si podle koordinátora OSN Jana Egelanda vyžádá až několik miliard dolarů. Problém však nejsou jen peníze – jsou poničena letiště a přístavy a zmizely cesty, takže dopravit pomoc na místo je obrovský problém. Chybí především pitná voda a hrozí infekce. Situaci komplikuje rabování a celkový chaos (například na Srí Lance využili vězňové ve městě Matara nepřítomnosti stráží a 200 jich uprchlo). Největší výzvou bude znovu vybudovat živobytí pro miliony lidí, kteří přišli o své domovy. Postavit znovu hotel není pro žádného investora problém. Ale kdo bude investovat do výstavby rybářské vesnice?

Postavit stan nestačí, říká Šimon Pánek ze Společnosti Člověk v tísni

Co je nutné udělat pro skutečně efektivní pomoc postiženým?

Především je nutné jednat racionálně a ne jen realizovat vlastní představy, jak pomáhat. Nemá cenu pořádat materiální sbírky, protože přeprava stojí tolik, že se za stejnou sumu dá přímo na místě nakoupit mnohem více. Posílat by se měly jedině specializované přístroje, chybějící léky apod., nikoli třeba potraviny, které pravděpodobně shnijí na letišti. Nejlepší jsou tedy peníze.

Právě před rokem postihlo ničivé zemětřesení íránské město Bám. Jaké zkušenosti plynou z tamní situace?

Základní potřeba (potraviny, přikrývky, stany) byla pokryta během několika dnů. A pak se objevil obvyklý nešvar – nedostatečná koordinace. Nepotřebné věci (obnošené šatstvo, nevhodné potraviny či balená voda již po zprovoznění vodovodu) přicházely i 40 dnů po zemětřesení. V prvních dnech se stává, že dorazí něčeho více a něčeho méně, ale už tak týden po katastrofě by mělo chodit jen to potřebné. Předtím, než se pošle pomoc, je nutné provést tzv. průzkum potřeb, což je v dnešní době možné i na dálku. Důležitá je také koordinace s ostatními organizacemi. Například Člověk v tísni je součástí dynamické skupiny evropských humanitárních organizací Aliance 2015. Na Srí Lance jsme proto zatím uvolnili peníze našim německým partnerům z German Agro Action, kteří tam mají stálou misi a vyznají se v situaci. Naopak v Bámu podporují Němci, Irové a Italové Člověka v tísni, který tam má své zastoupení a realizuje projekty za více než milion eur. Nemá zkrátka smysl otevírat všude vlastní kancelář s auty, počítači atd. V místě, kde už úspěšně pracují jiní, je nutno co nejvíce snižovat nutné režijní náklady.

Dá se z íránské zkušenosti čerpat i nyní?

Důležitá je dlouhodobá pomoc. V prvních dnech, kdy je katastrofa na titulních stránkách novin, přichází pomoci dost. Problém je s obnovou infrastruktury, která si obvykle vyžádá 2–3 roky, zatímco úplná rekonvalescence trvá nejméně pět sedm let. V tak zničených oblastech, jako byl třeba Leninakan v Arménii, vidíme následky dodnes – ve městě jsou stále trosky, je viditelný odliv populace, je zde horší ekonomická situace než ve zbytku země. Celkově platí, že čím déle lidé žijí mimo svůj domov, tím více se jich snaží začít nový život někde jinde. V Bámu stále drtivá většina lidí žije v provizorním ubytování za městem. Ti, co měli prostředky nebo příbuzné, se už odstěhovali. Obnova města pokračuje velmi pomalu. Nestačí jen opravit zničené budovy, je nutné vypracovat úplně nový urbanistický plán a to je složitý proces. Je zkrátka nutné myslet v horizontu alespoň 2–3 let, nikoli pouze lidi nakrmit, napojit a postavit jim stan.

(Respekt, www.respekt.cz)