Únor 2005

Súdán: mír po 21 letech

Matyáš Zrno, Aleš Opatrný

Občanská válka v Súdánu mezi vládou a povstalci na jihu země je – alespoň oficiálně – u konce. Za přítomnosti mnoha afrických státníků a amerického ministra zahraničí Colina Powella podepsali mírovou dohodu súdánský viceprezident Ali Osman Mohammed Taha a vůdce rebelů John Garang. Ten tak ukončil dlouhou cestu od chvíle, kdy coby někdejší plukovník súdánské armády založil v roce 1983 v etiopském exilu Súdánskou lidovou osvobozeneckou armádu (SPLA) a zahájil 21 let trvající válku afrického, křesťansko-animistického jihu proti arabsko-muslimskému severu. Slavnostní ceremonii na stadionu v keňském hlavním městě Nairobi přihlížely tisíce nadšených súdánských uprchlíků. Desetitisíce se jich už spontánně vydaly zpět do svých domovů. Respektive do toho, co z nich zbylo.

Všichni proti všem

Šlo o nejdelší válečný konflikt na africkém kontinentě, který má na svědomí více než dva miliony obětí a čtyři miliony uprchlíků. S výjimkou 70. let se zde bojuje už od získání nezávislosti v roce 1956 a válka za sebou zanechala totálně zdevastovanou zemi – v jižním Súdánu, na území velkém jako Francie a Německo dohromady, není jediná zpevněná silnice, jediné fungující město, chybí školy, nemocnice, neexistují noviny. Zemědělské usedlosti v oblasti, která mohla být obilnicí Afriky, jsou zničené a lidé z větší části závisí na humanitární pomoci.

Ačkoli súdánskou občanskou válku vyprovokovala centrální vláda svou bezohlednou islamizací a přehlížením afrického jihu, v konfliktu se ušpinily obě strany. Arabské milice, podporované vládou, běžně přepadaly vesnice, muže zabíjely a ženy a děti odvlékaly do otroctví (unesení malí chlapci jsou často po islamizaci využiti jako vojáci). I v řadách SPLA ale působí dětští vojáci, byť ne vždy nedobrovolně – služba v armádě je jednou z mála možností, jak se pravidelně najíst – a jižní povstalci běžně rabují a rozkrádají humanitární pomoc. Chaos dovršují různá kmenová vojska, která válčí nezávisle na sobě a třeba i několikrát za sebou mění stranu.

Na cestě k míru stála nejen vzájemná nenávist obou stran, ale i ambice sousedních zemí. Situace v Africkém rohu totiž přesně odpovídá heslu, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. Jižním povstalcům už od 60. let poskytovala pomoc křesťanská Etiopie a Súdán na oplátku podporoval eritrejské a tigrejské separatisty bojující proti vládě etiopského císaře Haile Selassieho. Po levicovém puči v Etiopii začala tehdy silně socialistická SPLA dostávat i sovětské zbraně, nakoupené ovšem za libyjské peníze (Libye měla vlastní spory s Chartúmem, po změně režimu v roce 1986 ale obrátila a naopak poskytla Súdánu proti povstalcům bojové letouny i s libyjskými posádkami). Počátkem 90. let se sice Súdánem podporovaná etiopská opozice dostala k moci, ale súdánský vývoz islámské revoluce do sousedních zemí a pokus o zavraždění egyptského prezidenta Husního Mubáraka v Addis Abebě v roce 1995 rozhodly, že staré spojenectví mezi Etiopií a SPLA bylo obnoveno. Po vzniku nezávislé Eritreje v roce 1993 se SPLA i další súdánské opoziční skupiny těšily i eritrejské podpoře. Dalším zúčastněným je Uganda, kam se SPLA stáhla po dočasném vypovězení z Etiopie v roce 1991, a Súdán začal na oplátku podporovat tzv. Armádu Božího odporu, která terorizuje severní Ugandu. Všechny tři sousední země začaly proti Súdánu vystupovat nejen podporou SPLA a dalších skupin, ale i přímo vojensky. A to s tichou podporou Spojených států a Izraele, které mají se Súdánem, svého času hostitelskou zemí Usámy bin Ládina, vlastní nevyřízené účty.

Vlivem toho to se Súdánem už vypadalo dost špatně, ale v hodině dvanácté (v roce 1998) se situace od základů změnila. Vypukla válka mezi Eritreou a Etiopií, Uganda, bojující navíc ještě v Kongu a Rwandě, začala jevit známky vyčerpání, a tak všeobecná únava připravila koncem 90. let cestu k míru.

Za 6 let nezávislost

Své zájmy ale nemají v Súdánu jen sousedé. Na suroviny stále hladová Čína ze značné části ovládá súdánský ropný průmysl a právě čínským zájmům vděčí Súdán za to, že Rada bezpečnosti neodhlasovala proti jeho režimu hospodářské sankce. Vlastní sankce vyhlásily pouze Spojené státy, jejichž aktivita sehrála při přípravě mírové dohody klíčovou roli. Tvrdá rétorika amerického prezidenta po 11. září 2001 přispěla k značnému změknutí Chartúmu, který se začal obávat, že „texaský kovboj“ by si na něj mohl také posvítit, a koordinované diplomatické úsilí USA, Velké Británie, Itálie a Norska tak v roce 2002 přivedlo obě strany konfliktu k jednacímu stolu.

Od července získá jih autonomii a John Garang se má stát viceprezidentem centrální vlády. Za šest let budou mít občané jihu možnost hlasovat v referendu o nezávislosti. To by znamenalo rozdělení Sudánu a vznik nového státu, což pro Chartúm není až zas tak tragické, jak by se mohlo zdát. Více než separace jihu se centrální vláda bála původního cíle SPLA, tedy „nového demokratického Súdánu“. V něm by současná pučistická vláda Národní islámské fronty, která v posledních svobodných volbách v roce 1986 získala jen 10 procent hlasů, určitě nehrála první housle. Dále se obě strany dohodly na zrušení islámských zákonů ve vztahu k odlišným vyznáním, na úlohách svých ozbrojených sil a na rovnoměrném rozdělení příjmů z těžby ropy. Na dodržování míru má dohlížet sedm tisíc modrých přileb a celý proces má zůstat pod drobnohledem OSN i států zapojených do vyjednávání. Situace ze 70. let, kdy byl mír jen oddychovým časem před dalším kolem bojů, by se tak neměla opakovat.

A co Dárfúr?

Mír, který uzavřela vláda s jihem, dává dobrý příklad i pro západosúdánský Dárfúr. Tamní rebelové se dožadují podobného rozdělení území, nerostného bohatství a pravomocí, jako tomu je na jihu. Jsou však i důvody k obavám – povstalci v Dárfúru připomínají neustálé porušování příměří z devátého listopadu 2004 a bojí se, že mír s jihem uvolní nyní vládě ruce pro silové řešení v Dárfúru. Radikální část rebelů si pak uvědomuje, že i oni si budou muset autonomii vydobýt pouze a jen bojem. Dalším problémem mírové dohody je, že mimo ni zůstala současná súdánská opozice. Mír, uzavřený vládnoucí vojenskou juntou, tak může trpět nedostatkem legitimity. To se může vymstít při příští změně vlády v Chartúmu.

(Respekt, www.respekt.cz)