Březen 2005

Romano Guardini, učitel teologů

Josef Beránek

„Naši mladí lidé jsou zraněni. Je třeba mluvit k nim klidně, jako mluvíme s člověkem vracejícím se z dalekých zemí. Byli vydáni napospas učitelům, jejichž jedinou ctižádostí bylo nedovolit jim myslit. Nyní se musíme pokusit vrátit naší mládeži duchovní pohyb.“ Tato slova byla určena poválečnému Německu a pro muže, který je jejich autorem, jsou svým způsobem příznačná. Romano Guardini bývá řazen k největším evropským myslitelům té doby, k Jaspersovi či k Buberovi. Sám se však nepovažoval za filozofa ani systematického teologa, ale za učitele.

Guardini se narodil před sto dvaceti lety (17. února 1885) jako obchodníkův syn v italské Veroně. Vyrůstal však v Německu, kde se také po studiích usadil. Povahou, stylem jednání i přístupem k životu zůstal Ital, předválečné Německo ho však přitáhlo kulturním a vědeckým rozmachem, jako skutečné centrum Evropy. Na univerzitě studoval matematiku a přírodní vědy, přesedlal na ekonomii a sociologii, až se nakonec pustil do teologie. (Předtím prodělával těžké deprese a krizi víry. V kritickém období před kněžskou dráhou dokonce Guardini, považovaný později za vzor uvážlivosti a vyrovnanosti, uvažoval o sebevraždě.)

Místo teologické fakulty si pro vyučování vybral světskou univerzitu, kde měl přednášky na pomezí antropologie a filozofie. Jednak tu měli posluchači větší nároky, jednak se Guardini vyhnul církevnímu dozoru. Svým žákům nabídl intelektuálně náročný pohled na svět z katolických pozic. V době, kdy bylo módní ohánět se Freudem, například Guardini upozorňoval na zjednodušující rysy jeho teorií – a zároveň oproti tehdejšímu církevnímu učení hájil významnou roli sexuality v lidském životě. Se studenty probíral snad všechna témata, která později vyzdvihl Druhý vatikánský koncil: liturgickou reformu (na mších zpívali německy a stáli všichni okolo oltáře), docenění stvořeného světa, spoluzodpovědnost laiků za fungování církve a především důraz na svobodu svědomí.

Nacisté počátkem války zrušili jeho studentskou organizaci i Guardiniho katedru. Na vlastní žádost byl penzionován, zůstal v Berlíně a vedl zde duchovní cvičení. Po válce se mezi studenty vrátil. V předvečer koncilu předal křeslo svému žákovi Karlu Rahnerovi, uznávanému dnes za největšího teologa 20. století. Návrh na jmenování kardinálem Guardini vzhledem k věku (bylo mu osmdesát let) odmítl. Zemřel v roce 1968 v Mnichově.

(Respekt, www.respekt.cz)