Březen 2005

Kruté Slovensko

Hana Čápová, Roman Krištof, Alexander Mušinka

Zpráva, že romské děti na východním Slovensku jedí hladem trávu, znepříjemnila snídani řadě zdejších čtenářů novin. Přišli s ní loni v září výzkumníci Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), kteří takové scény spatřili na vlastní oči. Od té doby se mimo jiné stalo to, že napadl sníh. A vznikla tak otázka, co se v místech srdcervoucí chudoby děje teď.

Hledači pokladů

Pasoucí se děti vídal i Karel Novák z Úřadu vládní zmocněnkyně pro záležitosti Romů. „Ano, tady v Rudňanech se to odehrávalo přímo pod našimi okny,“ říká. „Jeden čas byl hlavní stravou dětí šťovík. Měly pak hrozné průjmy.“ Teď je situace o něco lepší, od září mají v některých školách – záleží na dobré vůli obce – děti z rodin v hmotné nouzi jídlo skoro zadarmo.

Rudňany mají tři a půl tisíce obyvatel, skoro polovina z nich žije ve třech osadách na okraji vsi. Největší vznikla na místě bývalého rudného dolu. První lidé se nastěhovali do baráku po dělnících před čtvrt stoletím, když místo začalo být po závalu nebezpečné. Kolem postupně vyrostly desítky chatrčí. Jedna z nich – hned u jediného zdroje vody pro celou osadu, zahnuté trubky trčící kolmo ze země – patří Zdeně Pokutové a jejímu muži. Uvnitř je mnohem útulněji, než stavba tři krát tři metry bez oken slibuje zvenčí. Polena narovnaná kolem malých kamen, na stole čistý ubrus, dva gauče, zároveň k sezení i na spaní. Paní Zdena je jedním z mála obyvatel osady, kdo má práci. Už druhý rok dělá – díky projektu Společnosti Člověk v tísni, který tu zaváděl už zmíněný Karel Novák – zdravotní asistentku. Má službu v čekárně u doktora, vede matky z osady k pořádku a vysvětluje jim, co vlastně lékař říká. Po práci poskytuje první pomoc lidem v osadě a snaží se udělat, co je v jejích silách pro ty, kdo kvůli poplatkům nejdou k lékaři. „Na to mám tady svou tašku,“ říká paní Zdena. Zdravotnickou brašnu má plnou léků a obvazů. „Dostala jsem ji od mladíka z Čech a podívejte, kolik tam toho mám. Některé léky jsem musela koupit sama.“

Předloni měla paní Zdena za práci asistentky plat pět a půl tisíce korun, po loňské sociální reformě slovenské vlády ale pracuje za tzv. aktivační příplatek (viz rámeček) – patnáct set korun pro ty, kdo kromě dávky přijmou nějakou veřejně prospěšnou práci. „Starosta říkal, že víc peněz pro mě teď nemá. Ale sliboval, že až bude moci, znovu mě zaměstná. Snad to vyjde,“ říká paní Zdena. Debata o práci probudí vzpomínky v jejím manželovi: „Léta jsem dělal tady v rudných dolech. Jednou jsem byl dokonce z mého závodu na rok vypůjčený do Ostravy.“ To ale už dávno neplatí: od osmdesátých let, kdy se doly zavřely, žádnou stálou práci nesehnal a teď je v penzi. Díky jeho důchodu a příjmu paní Zdeny vyjdou, v osadě jsou ale spíš výjimkou. Přesto nedokáží účinně pomoci dceři, která má osm dětí. „Musí se vejít na dvě postele, některé děti mají peřinu, jiné spí jen pod dekou. Děti mají co chvíli silný kašel a teplotu,“ říká paní Zdena. „Teď jsem jim koupila aspoň každému silné ponožky.“

Většina obyvatel osady je navíc zadlužená u lichvářů, neboli – jak se v romské komunitě říká – úžerníků. Ti jsou jako jediní ochotni chudobným osadníkům půjčit v mimořádných situacích (například v nutnosti zaplatit pohřeb někoho z rodiny), vzhledem k obrovským úrokům si ale od dlužníka brzy berou veškeré sociální dávky a zhruba čtvrtinu mu pak znovu půjčí na živobytí. Po snížení dávek žijí početné rodiny odhadem za dva tisíce korun měsíčně. Lidé proto začali hledat různé způsoby, jak přijít aspoň k nějaké koruně navíc. „Rudňany jsou úplně překopané. Lidé se snažili v zemi najít staré nepoužívané kabely, aby kov z nich mohli prodat,“ říká Karel Novák. „Někdy se stalo, že v místě, kde měl podle pamětníků kabel být, kopali třeba týden, a nic nenašli.“ V další rudňanské osadě, kousek od staré fabriky, zase roztloukali betonové bloky jejího torza, aby z nich mohli vytáhnout vyztužovací dráty.

Právě to je jeden z důvodů, proč Karel Novák sociální reformu a snížení dávek kritizuje. „Mělo se postupovat obráceně. Nejdřív otevřít lidem možnosti a pak jim krátit peníze. Takhle se ocitli v bezvýchodné pasti,“ říká s tím, že problém často není v neochotě Romů pracovat, ale v nedostatku míst: „Někteří lidé chodí každý den patnáct kilometrů do města vybírat jídlo z kontejnerů. Kromě toho musí sehnat dřevo. To je práce, která jim zabere celý den.“

Desiderova píseň

Mrazivé ráno na periferii východoslovenského Trebišova slova vládního úředníka potvrzuje: skupina mužů z nedaleké romské osady tu za pomoci malých sekyrek zápolí s několika obrovskými pařezy. Primitivní nástroje jim vynášejí sotva náruč dřeva za tři čtyři hodiny těžké práce. Ale aspoň že teplo na další den je zajištěno. Pařezy tu nedávno složili lesníci, kteří pro ně neměli žádné využití, a tak je dali těm, kterým pomohou. „Loni jsem si dřevo na zimu koupil za tisícovku na pile,“ říká jeden z mužů, otec pěti dětí. „Letos už na to nemám. Bral jsem šestnáct tisíc, teď máme jen sedm tisíc korun.“ Právě tady, v jedné z největších a nejbědnějších slovenských osad, vypukly před rokem nepokoje spojené s rabováním jídla.

Muži zápolící s pařezy nás po chvíli posílají za jedním z vůdců místní komunity, Šándorem Desiderem. Ošuntělá bytovka na kraji osady, kam nás pan Desider zve do přízemního bytu svého bratra, skýtá na zdejší poměry komfortní bydlení. Teče tu voda a zdi drží teplo z kamínek. Hlouběji v osadě se kulisy mění. Hlubokým bahnem mezi chatrčemi z plechu a poničenými unimobuňkami se plouhají lidé s dřevem na zádech, v jednom z vchodů stojí mladík se sáčkem toluenu před tváří.

Šándor Desider (35) patří v osadě k těm nejschopnějším, protože tu nevyrostl. Propadl se sem z normálního světa. Vyrostl v bytě nedalekého družstva, kde rodiče pracovali. Začal se učit zemědělským mechanikem a o své budoucnosti měl jasno. Bude jako otec dělat v družstvu. Pak ale otec zemřel, matka čekala rok a půl na vdovský důchod a on učení nechal, aby mohl živit sourozence. Začátkem 90. let jeho existence dostala další ránu, nový majitel privatizovaného statku propustil většinu zaměstnanců, a tak přišel o místo krmiče i byt. Nedoučeného Roma, tehdy už otce dvou dětí, do práce nikdo nechtěl. Město mu přidělilo unimobuňku v osadě, kterou loni hlad dohnal k povstání.

„Všechny televize vysílaly reportáž o rabování v Trhovišti a pak v Čierne pri Čope. Naši lidé se dívali a řekli si: Musíme stát jeden za druhým, jít všichni jednotně za naším cílem – za zvýšením dávek,“ vzpomíná Šándor Desider. „A když už rabovali, tak také jedli. Byli hladoví.“ Protesty se nakonec rozšířily jen do šesti z celkem šesti set šedesáti osad.

Synovec Šándora Desidera bere do ruky kytaru a bytem se nese píseň, která o událostech loňského jara vypráví: Ráno jsem vstal a podíval se oknem. Ani nemohu vyjít z domu, hned mě chtějí zbít. Policajti vtrhli do domu. Okamžitě mě začali mlátit. Nebijte tátu. Máme strach, že ho zabijí.Romové začali krást. Mocní jim strhli peníze. Nedali jim práci. Romové utíkají poli. Mají strach, že je zbijí.

„Pojďte, přijela Ingrid Zubková,“ zvedá se Šándor Desider a vede nás do vedlejšího vchodu, kde je komunitní centrum. Mladá romská speciální pedagožka z Trebišova má jeho obdiv. „Myslíte, že rabování zastavila policie tím, že nás mlátila? Ne. Zastavila ho Ingrid Zubková tím, že sem dovezla potraviny. Osobně jsem obešel každou rodinu, aby si jídlo vyzvedli,“ říká. „A už tu zůstala. Řekla si: Toto já vezmu do ruky, toto dám do pořádku, pro tyto lidi něco udělám. Je naší nadějí.“ Urostlá mladá žena – až do letošních prázdnin učitelka speciální školy, teď předsedkyně sdružení, které pracuje v trebišovské osadě – vchází do dveří s počítačem v rukou, a ještě než se přivítá s několika lidmi, kteří se hned seběhli, plánuje, na který stůl přijde nový a kam starý počítač.

Svou rok trvající práci v osadě popisuje velmi střídmě, jako zcela samozřejmou věc. A neustále zdůrazňuje: „Podněty vychází od lidí z osady, já jen píši projekty a sháním peníze.“ Kromě toho, že její sdružení zaměstnává několik terénních sociálních pracovníků – jedním z nich se stal právě Šándor Desider – v osadě vyškolila a zaměstnala další lidi jako zdravotní hlídky. Děti, které se schází v komunitním centru, se snaží motivovat ke studiu. „Říkám jim: Přemýšlejte o tom, v jakých podmínkách žijete a proč,“ říká Ingrid Zubková. „Gádžové nežijí v osadách bez vody hlavně proto, že mají vzdělání a díky tomu i práci.“ Rozběhla také projekt odklízení odpadu a zaměstnala v něm lidi za aktivační příplatek. Do Šándora Desidera vlil zájem Ingrid Zubkové o osadu novou naději. „Mohli bychom odkoupit pozemky za osadou, postavit skleníky a pěstovat zeleninu,“ plánuje. „Pro sebe i na prodej. Peníze by pak mohly jít třeba na to, abychom zbourali tyhle hrozné chatrče a postavili si lepší bydlení.“

David vyvádí svůj lid

V osadě u vesnice Svinia za Prešovem snili Romové Šándorův sen o odchodu z chatrčí už od poloviny 90. let. Tehdy je poprvé navštívil student etnologie Alexander Mušinka, který doprovázel svého kanadského profesora kulturní antropologie Davida Scheffela z University College of the Cariboo v Kamloops. Ten si totiž přál, aby studenti, kteří za ním přijeli z jeho vlasti poznávat kulturu střední Evropy, viděli i romskou osadu. „Když jsme na plácku uprostřed osady vystoupili z autobusu, třeštili jsme oči, uprostřed jaké bídy jsme se ocitli,“ vzpomíná Alexander Mušinka, dnes pracovník Filozofické fakulty univerzity v Prešově a zároveň tamního Krajského centra pro romské otázky. Nahé děti, voda pro všechny z jedné hadice, všude špína a odpadky. Pro něj i pro Davida Scheffela se tahle návštěva stala osudovou. Zatímco prešovský rodák Mušinka se rozhodl, že studovat neznámou komunitu nepojede nikam do Afriky, když ji má přímo pod nosem, Scheffel se rozhodl konat. Udělat vše pro to, aby se život tamních lidí zlepšil. Oba začali do osady jezdit pravidelně a víc než svému oboru se věnovali sociální práci. Postupně si získali důvěru Romů.

Stejně jako v Trebišově, i ve Svinii patřil k nejschopnějším člověk, který strávil aspoň část života mimo osadu. V případě Ignáce Červeňáka (40) to ovšem nebylo učiliště, ale vězení. „I pobyt v kriminále je cesta vzhůru,“ komentuje Alexander Mušinka několikaletý trest, který si pan Červeňák v mládí odseděl za různé, převážně drobné prohřešky. „Je díky němu relativně socializovaný. Má zkušenosti se světem mimo osadu. Lidé tam žijí v úplné izolaci, třicet kilometrů vzdálená Levoča je pro ně totéž jako New York. Vědí, že to tam někde je, ale to je tak asi všechno. Nikdy tam nebyli.“ Proto na tak banální věc – výlet do deset kilometrů vzdáleného Prešova – Romové ve Svinii dodnes s dojetím vzpomínají. „Naše děti vzal do města,“ popisuje Ignác Červeňák to, čím si je Alexander Mušinka získal. „A svou dcerku vzal na prázdniny sem k nám.“ Když v roce 1998 osadu spláchla velká voda, plány antropologů na nové a lepší bydlení začaly díky lepší možnosti sehnat peníze dostávat konkrétní podobu. To už měli nejen důvěru, ale i srdce místních.

Romové ve Svinii začali snít sen o lepším životě. Uklízeli osadu, učili se řemeslo v truhlářské dílně, ženy dělaly svíčky a háčkované tašky. Začali si také spořit a všechno běželo jako na drátku. David Scheffel sehnal na tyto aktivity grant z Kanadské mezinárodní rozvojové agentury (CIDA) a z dalších zdrojů (vládních i nevládních, kanadských, amerických, evropských, slovenských) neuvěřitelných 150 milionů korun na samotnou výstavbu, peníze z evropského fondu Phare měly přijít na vodovod a kanalizaci. Nová osada měla respektovat vztahy uvnitř komunity. „Žádné bytovky, to u Romů ve Svinii nefunguje. Nikdo to sice detailně nezkoumal, ale myslím si, že je to proto, že bytovka nedává pocit soukromého vlastnictví. A nic bez práce a bez zásluhy, to taky nefunguje – bez účasti na stavbě nevznikne k domu vztah,“ říká Alexander Mušinka. „Naopak bylo třeba zohlednit, že v osadě je osm rodinných klanů a ty musí zůstat pohromadě. Zároveň ale bylo třeba respektovat sociální hierarchii uvnitř klanů.“ Projekt nakonec vypadal tak, že na náměstíčku byly nejhezčí domy vůdců jednotlivých klanů. Paprskovitě dozadu od nich se rozbíhaly domky ostatních z rodinného klanu – úplně vzadu měli zůstat ti líní, alkoholici, feťáci.

Už stačilo jediné. Aby zastupitelstvo obce změnilo územní plán tak, aby se z pole staly parcely. Příznivci projektu, starosta a zastupitelé za SDK, v něm o jeden hlas převažovali nad odpůrci z HZDS. Tehdy udělal starosta osudovou chybu. Scházel jen měsíc do voleb, a proto prohlásil, že tak zásadní věc musí rozhodnout noví politici.

Toho se také bojím

Výsledek voleb odpovídal obavám pana Červeňáka. Na radnici získali převahu politici HZDS. Volili je i samotní Romové. „Nebudete tomu věřit,“ říká. „Za polovičku chleba a za kilo špekáčků si Romáky koupili.“ A hlavně za slib, že každý, kdo zvolí jejich stranu, dostane ještě 50 korun navíc. „A protože volební zákon říká, že negramotný člověk si může vzít s sebou za plentu někoho na pomoc, využili toho a pohlídali si, aby koupení Romové opravdu volili HZDS,“ říká Alexander Mušinka.

Změna územního plánu se pak samozřejmě nekonala. První usnesení nového zastupitelstva znělo: Nic se stavět nebude. Pan Mušinka si s tak iracionálním chováním bílé většiny dodnes neví rady. „Čekal jsem, že se budou chovat podle zdravého selského rozumu,“ říká. „Podle našeho průzkumu mezi lidmi má obec čtyři největší problémy – Romy, nezaměstnanost, vodovod a kanalizaci. Všechno jsme mohli naším projektem vyřešit. Podmínkou pro investory bylo, že dají práci místním. A vodovod a kanalizaci bychom byli udělali spolu s osadou za evropské peníze i obci.“

Je neděle po poledni, starostka Svinie Agnesa Uličná se právě vrací z kostela. Na dotaz, proč zamítla projekt, jen zavrtí hlavou: „Nebudu vám k tomu dávat žádné informace.“ A mizí za vrátky svého domu. Její zástupce Milan Kandra je sdílnější. „Jen o Romech se tu debatuje, ale problémy mají i normální lidi. Jim nikdo vstříc nevyjde,“ říká. „Třeba moje dcera – dostala od dědečka pozemek, s manželem si vzali 900 000 korun půjčku na stavbu domku, ale nestačilo jim to. Teď nemají na jeho dokončení a musí bydlet u nás. Romové nedělají a mají dávky. My se točíme, jak se dá, ale přesto nám nikdo nic zadarmo dát nechce.“ Místostarosta se dostává do varu. „Nemají mít tolik dětí, když se o ně neumí postarat,“ pozvedá hlas. „Ještě aby se mi nakonec vysmáli: Jsi hloupý, chodíš do práce a ani děti dělat neumíš. Cože? Jak tady bude vypadat soužití bílých a Romů za deset let? Toho se také bojím. Ale od toho jsou jiní, aby to řešili. Vládní zmocněnkyně pro otázky Romů za to bere plat.“

Přesto nebyla léta práce a snažení marná. Především, umožnila aspoň některým dohlédnout za hranice ghetta a tahle zkušenost už jim zůstane. „Chytilo mě to, mnoho věcí jsem se naučil,“ říká Ignác Červeňák. „Posílali nás na školení, začal jsem se bavit se starostou. Začal jsem koukat na naši osadu jinak. Dřív mi bylo jedno, jak žijeme. A najednou mi bylo jasné, že ten náš život musíme změnit. Pro nás Romy je to dost těžké. Ale dřív jsme se sami mezi sebou o problému osady vůbec nebavili. Teď ano. Mluvíme o lepším životě. O tom, že děti musí chodit do školy.“

Dvě možnosti

„Politikům, kteří mluví jako místostarosta Svinie, vždycky říkám: Když nebudete něco dělat, ti vaši Romové vás jednou snědí. Máte jen dvě možnosti. Buď je vystřílíte, nebo jim pomůžete,“ říká starosta Spišského Hrhova Vladimír Ledecký. Sám za sedm let ve funkci udělal, co bylo v jeho silách pro to, aby se život tří stovek lidí v hrhovské osadě zlepšil. Přestože je jeho přístup na Slovensku zatím ojedinělý, věří, že příklady táhnou. Zároveň svým kolegům starostům rozumí: „Zpočátku jsem bral Romy jako většina ostatních. Jako někoho, s kým jsou jen problémy a stát na ně doplácí. Pak mi ale došlo, že jestli na ně někdy v budoucnu chceme přestat doplácet, musíme jim teď pomoci.“ Vladimír Ledecký spojil důvěrnou znalost prostředí se studiem romistiky na univerzitě v Nitře. První znal z dětství, s dětmi z osady vyrostl. Vzdělání si doplnil až ve funkci starosty.

První romská rodina přišla do jeho vsi před sto lety, nejbohatší sedlák si ji odněkud přivezl na práci. Postupně se romská komunita rozrostla do dvou osad – jedna sousedí se Spišským Hrhovem, druhá je uprostřed lesů, v katastru sousední obce. V obou osadách dnes žije šest set Romů – stejně jako bílých v Hrhově. Jak se romská komunita rozrůstala, rostla i nevraživost bílých vůči ní.

Z dětství si zároveň pamatuje, jaký rozdíl byl mezi dětmi z blízké osady a z té, která je tři kilometry daleko. „V té vzdálené pásli rodiče krávy a děti brali s sebou. Ve škole se ukázaly, leda když byla zima,“ vzpomíná. „Ty první jsme brali jako rovnocenné partnery, druhými jsme společně s našimi Romy pohrdali.“ Jako starosta si proto řekl, že příčina bídy je jednak ve vydělení, jednak v nevzdělanosti. A začal konat. Ve škole zavedl obědy pro romské děti zadarmo a rodinám, jejichž děti zameškávaly vyučování, odmítla obec vydat část sociálních dávek. Takže dnes je docházka romských dětí stoprocentní.

Univerzita také starostovi pomohla lépe pochopit romskou mentalitu. „Jsou to drobnosti, ale fungují,“ říká pan Ledecký. „Třeba to, že výplata za měsíc je pro Romy chiméra, co bude za měsíc? Ale když jim peníze dáváte každý den po práci, větší dříče abyste pohledal. Jednoduše, vyplatí se nám nechtít po nich, aby se přizpůsobili našemu vnímání, ale přizpůsobit se jejich.“ Starosta také dělá vše pro to, aby měl práce pro své Romy dost. Nové bytovky, kanalizaci, vodovod, to všechno dělá místo cizích firem firma zřizovaná obcí a zaměstnává místní lidi. Dnes má v osadě práci neuvěřitelných 40 procent mužů, v porovnání s celoslovenským průměrem blízkým nule.

Papír z Prahy

Podobně smýšlejících starostů je ale zatím na Slovensku jen málo. Pro neziskové organizace je proto zkušenost z krachu projektu Svinia pobídkou ke změně strategie. Ještě víc než s Romy je třeba pracovat s bílými. „Gádžové jsou ti, kdo tvoří pravidla,“ říká Karel Novák. „Nejde jít jen do osady a bílé pak postavit před hotovou věc. Každý projekt pak vyhodnotí záporně: No jo, zase něco pro cikány.“ Michal Smetanka, který Karla Nováka vystřídal v dresu Společnosti Člověk v tísni po jeho odchodu do bratislavského úřadu vlády, má pro takové angažmá ideální předpoklady. „Živil jsem se strategickým plánováním obcí – od jejich technické infrastruktury až po sociální rozvoj,“ říká. „Když nechodíte ke starostovi na kafíčko, pak se s některými věcmi těžko hýbe.“ Dnes má hlavní stan v kanceláři spřízněného starosty Spišského Hrhova, pro ostatní má po ruce účinnou vějičku: „Nabídnu obci strategický plán nebo projekt – za podmínky, že se bude týkat i Romů. Na to se 99 % starostů chytne. Potěší je, že nemusí zaplatit 15 tisíc, ale nějaký blázen jim projekt napíše zadarmo.“

Nápady, co dělat, Michal Smetanka přímo hýří. Loni na podzim dostalo čtyřicet lidí ve třech spišských osadách kozy. Americká nadace Heiffer Project International takhle pomáhá chudým v rozvojovém světě. Princip je prostý. Rodina dostane do opatrování jednu březí kozu. Z mláďat pak jednu, znovu březí, kozičku vrátí. Dostane ji někdo další a koza s ostatními mláďaty je pak už majetkem rodiny. Mít každý den mléko a moci předat zvířata synovi, to už je něco. A řada lidí kvůli tomu byla ochotna naučit se zapomenuté dovednosti nezbytné pro to, aby zájemce splnil vstupní podmínku: mít postavený chlév a nasušené seno.

Během několika měsíců chce Michal Smetanka založit agenturu, která bude Romům zprostředkovávat práci v cizině. „Když to jde agenturám lichvářů, kteří lidi nutí k otrocké práci téměř bez mzdy, půjde to i nám,“ říká. „Zaměstnavatelům poskytneme stejné služby – partu lidí, o kterou se nebudou muset starat – seženeme jim ubytování, náhradu za ty, kdo odejdou. Navíc budeme schopni dát dohromady partu zedníků nebo dřevorubců z celého Slovenska, nejen z jedné lokality. Na rozdíl od úžerníků ale budeme lidem dávat celý plat.“ Podle Michala Smetanky je právě tohle cesta, jak časem vrátit Romy také na slovenský trh práce. „Dnes tu Roma do práce nikdo nevezme,“ říká. „Ale když přijde s papírem, že byl v Irsku nebo v Praze, možná ho pak i tady někdo zaměstná.“

Takové úvahy a první vlaštovky pomoci znějí slibně, ale aby se situace Romů na Slovensku opravdu zlepšila, je třeba mnohem víc lidí a mnohem víc peněz. Dzurindova vláda však zatím k podobnému angažmá nejeví žádnou ochotu. „Naše interpretace je taková, že vláda o dopadech své reformy buď nic neví, nebo nechce vědět,“ píše k tomu Mezinárodní organizace pro migraci ve své poslední zprávě pro český kabinet a dodává: „Proto nemůžeme v dohledné době čekat žádnou angažovanost státních orgánů při komplexním a systémovém řešení problému chudoby a sociálního vyloučení, založeném na etnicky definované diskriminaci.“ Mluvčí Martin Danko tlumočí reakci ministra Ludovíta Kaníka: „Problémy části romské komunity nejsou způsobené sociální reformou. Jde o dlouhodobě neřešený společenský problém, který se netýká jen jednoho resortu. Proto také návrhy na jeho řešení nejsou v kompetenci resortu práce.

Marťani píší vzkaz

Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) právě dokončila svoji třetí a poslední zprávu o situaci romské komunity na Slovensku. Toto mapování jí zadalo Grossovo ministerstvo vnitra po povodních v roce 2002. Tehdy se totiž při přidělování náhradních bytů ukázalo, že především v pražské čtvrti Karlín žije velký počet slovenských Romů. První zpráva se skutečně věnovala především migraci a usazování příslušníků romských komunit u nás. Žádný mimořádný pohyb však výzkumníci nezjistili – už léta k nám za příbuznými a za prací přichází zhruba stejný počet lidí – tak asi čtyřicet až šedesát rodin ročně. Nezměnila to ani sociální reforma na začátku loňského roku, která život slovenských Romů podstatně ztížila. Proto se IOM v dalších dvou zprávách začal víc věnovat tomu, co je skutečně důležité – situaci mnoha slovenských Romů a důsledkům, které pro ně měla zmíněná sociální a také zdravotní reforma.

Snížení sociálních dávek v průměru na polovinu zasáhlo loni na začátku roku citelně rozpočet zhruba půl milionu rodin lidí bez práce. Například rodině s více než čtyřmi dětmi se teď vyplácí 4500 korun, zatímco dříve dostávala 10 500 korun. Ze zákona mají právo přilepšit si k dávce – tzv. aktivačním příspěvkem ve výši 1500 korun – nezaměstnaní, kteří přijmou veřejně prospěšnou práci. Právě radikální škrty v sociálních dávkách jsou posledním krokem sociální reformy ministra práce Ľudovíta Kaníka. Na rozdíl od těch předchozích – díky nastartování ekonomického růstu, liberalizaci zákoníku práce a přísnosti úřadů práce – se mu na Slovensku povedlo v letech 2002 až 2004 snížit nezaměstnanost z 19 na 14 %, ale vzbudil vlnu nevole. Kaníkovo obecně platné zdůvodnění tohoto kroku – „nová sociální politika podřizuje celý sociální systém principu pracovat se vyplatí“ – je totiž pro několik set tisíc Romů z osad a městských ghett vzkazem z Marsu. Šance lidí, kteří nemají ani výuční list a často jsou negramotní, uplatnit se na trhu práce jsou totiž skoro nulové.

Jediným důsledkem Kaníkovy reformy pro jejich život tak není pobídka k aktivitě, ale nevyhnutelný propad do ještě větší bídy než dosud. Přitom právě dlouhotrvající chudoba je největší nebezpečí pro Romy samotné a v důsledku také pro majoritní společnost. Část slovenské romské populace se totiž vyznačuje tzv. kulturou chudoby (viz rámeček).

Podle IOM se radikálně zhoršuje zdravotní stav romských dětí: Jsou u nich patrné známky podvýživy a jejich kojenecká úmrtnost je třikrát vyšší než slovenský průměr. Naopak v romské populaci roste kriminalita, od drobných krádeží až po loupežná přepadení. Aktivita lichvářů na jaře mírně klesla, klesly i úroky – na 20 až 30 %. Dnes už se znovu pohybují mezi 50 a 100 %.

Těším se, až si Romové uvědomí své možnosti, říká šéfredaktor slovenského deníku SME Martin M. Šimečka

Jak slovenská média reflektovala sociální reformu ministra Kaníka a její dopad na několik set tisíc Romů v osadách?

Jak která. My jsme byli zpočátku k reformě vstřícní. Připadala nám racionální, byla s ní spojena očekávání. Když ale přišly nepokoje Romů, začali jsme pátrat po jejich příčinách. Ukázalo se, že reforma jejich možnosti ještě zhoršila – i když ani předtím jich moc neměli. Proto jsme ji začali kritizovat. Teď říkáme, že romská menšina je tak fatální problém této společnosti, že se nedá vnímat jako součást celkové reformy. Je to specifický problém a musíme s ním něco dělat.

Při návštěvě osad člověk vidí, že lidé jsou tam v pasti – negramotní, obklopeni všeobecnou averzí, bez šance sehnat práci a pomoci si sami. Co si podle vás vláda slibovala od toho, že těmhle lidem seškrtá dávky?

Vláda si řekla: Reforma se nesmí ohlížet na etnické menšiny. Jsou jen chudí a bohatí lidé. Výchozí bod byl, že sociální síť je zneužívaná. Je nutno ji změnit tak, aby z ní vypadli lidé, kteří mohou pracovat, a nechtějí. Byla odmítnuta představa, že Romové jsou něco jiného, prostě občan jako občan. Rozlišovat lidi podle etnika by byla diskriminace. Praxe ale ukázala, že tak to bohužel nefunguje. Na Slovensku dneska Roma nikdo nezaměstná – a s tím se v reformě nepočítalo.

Na Slovensku se už našli lidé s velkorysými projekty na pomoc Romům – vše ale skončilo kvůli odporu zastupitelů a občanů. Kde se v lidech bere taková nevraživost?

Známé slovenské pořekadlo zní: Když zdechla koza mně, ať zdechne i sousedovi. Vystihuje neochotu přát druhým. Bílí Slováci mají pocit – s tím jsme se setkali při psaní reportáží – Romové dostanou peníze a co my? Proč jim staví domy, a nám nic nedají? Je to samozřejmě nelogické, když budou Romové žít slušně, pomohou si i bílí. Ale logiku v tom nehledejte.

Starosta Spišského Hrhova dělá pro Romy v osadách, co je v jeho silách. Říká: Máme dvě možnosti, vystřílet je, nebo jim pomoci. Nebo nás za pár let snědí. Jak myslíte, že bude vypadat soužití bílých s Romy za deset let?

Považuji za děsivé, že Romové jsou bezbranní. Žádnou revoluci neudělají. Jsou tak zdevastovaní a bezmocní, společnost jim stále staví do cesty další a další bariéry, které jim ještě víc znemožňují se bouřit. Jakmile by jen trochu získali vzdělání, jakmile by se jejich životní úroveň jen trochu zlepšila, začali by se organizovat, politicky fungovat. Jakmile si uvědomí své možnosti, nastane jiný typ krize – střet zájmů, který už bude organizovaný. Uvítal bych to. Společnost si musí uvědomit, v jak beznadějné situaci Romové jsou. Zatím ji k tomu nic nenutí. Nechci podezírat vládu z toho, že by je uměle udržovala v tomto stavu – to by bylo příliš cynické – ale no – kdybych šel hlouběji, nejsem si jist, že někde v podvědomí tam tenhle motiv nefunguje.

Umíte si představit, co byste dělal jako patnáctiletý kluk z romské osady?

Rozumem si – i když s hrůzou – umím bezvýchodnost jeho situace představit. Ale vžít se do ní neumím. Ti lidé jsou téměř bez šancí. Dítě, které žije v chatrči s deseti lidmi, nemá šanci se naučit do školy. Fyzicky nemůže, nemá kde. Tohle naše společnost nechce uznat, ani vláda to nevnímá. Ta lhostejnost vlády a společnosti mě děsí stejně jako situace Romů.

Život v kultuře chudoby

Kultura chudoby je pojem, který se objevil ve společenských vědách v souvislosti s prací amerického antropologa Oscara Lewise (1914–1970). Charakterizuje společnost, pro niž se chudoba stala standardem – sdíleným způsobem života. Kultura chudoby ovšem podle Lewise není pouze záležitostí strádání, stavem nedostatku něčeho. Je to kultura v tradičním antropologickém pojetí, tedy taková, která poskytuje lidským bytostem návod na život a připravený soubor řešení problémů. Zároveň však svým nositelům znemožňuje zpětnou integraci do struktur většinové společnosti – tito lidé nejsou schopni „chopit se šance“ na změnu životního stylu, která se jim naskytne, ani využít programů nabízených jim ať již státem, či nevládními organizacemi. Dojde-li přitom jednou k přivyknutí na kulturu chudoby jakožto životní strategii, má tento stav tendenci se mezigeneračně předávat. Jinak řečeno, dlouhodobý stav chudoby může vést k tomu, že generace, která se do takového prostředí narodí, ho nevnímá jako něco mimořádného.

Samozřejmě ne v každé chudé společnosti je kultura chudoby. Jak Oscar Lewis dokládá, existuje či existovalo mnoho společenství – např. nejnižší kasty v Indii či židovské komunity ve východní Evropě –, které trpěly značnou materiální chudobou, ale nevykazovaly rysy charakteristické pro kulturu chudoby. Měly například bohatou sociální organizaci a vlastní reprezentanty či autority. Definičním znakem kultury chudoby a jejím ustavujícím prvkem tedy není jen chudoba jako taková, ale charakteristický soubor hodnot a norem (a od nich odvozené postoje a jednání), které osoby v daném společenství sdílí. Za charakteristické rysy kultury chudoby jsou považovány zejména: nedůvěra ke státním institucím, solidarita omezená především na rozšířenou rodinu, životní strategie zaměřená na přítomnost, absence majetku, uzavřený ekonomický systém charakterizovaný zastavováním věcí a půjčováním peněz na vysoké úroky, rané sexuální zkušenosti a vysoká porodnost, časté pocity fatalismu, v případě mužů slabé ego projevující se vychloubačností a podobně.

Pochopení kultury chudoby má zásadní význam pro volbu sociální pomoci postiženému společenství. Velmi zjednodušeně řečeno, v případě chudých společností se stačí orientovat na programy ekonomického růstu a chudoba by se měla ztratit. V případě kultury chudoby peníze samy o sobě nepomohou. Je nutné změnit celý kulturní vzorec a smířit se s tím, že řešení bude mít mnohem delší a komplikovanější charakter než řešení chudoby (v časové rovině můžeme uvažovat i o několika generacích). Na to, abychom si vzájemně porozuměli, totiž musíme změnit i sami sebe.

(Respekt, www.respekt.cz)