Březen 2005

Holocaust se může opakovat

Ondřej Císař

Podle sociologa Zygmunta Baumana je třeba se bránit otevřenou společností. Uklidňující víra v nelidskost konkrétních plánovačů a vykonavatelů „konečného řešení židovské otázky“ byla zpochybněna nejpozději vydáním reportáže Hannah Arendtové z procesu s Adolfem Eichmannem, který proběhl v Jeruzalémě v roce 1961. Arendtová ukázala, že holocaust nebyl prováděn morálně zrůdnými jednotlivci se sadistickými sklony, ale lidmi, kteří byli „děsivě normální“. Holocaust nebyl uskutečňován lidmi představujícími Zlo nezemského pekla, ale loajálními občany nacistického státu plnícími své banální úkoly ve struktuře státního aparátu.

Podobný přístup sdílí také slavná Baumanova kniha z roku 1989 Modernita a holocaust, která nedávno vyšla i v Česku, není historií holocaustu. Jde jí naopak o zapracování této děsivé zkušenosti do současného sociálněvědného výzkumu a do naší každodenní praxe. Po holocaustu přestává být možná slepá víra v osvobozující potenciál moderního technologického pokroku.

Slepí katani

Dávno víme, že modernita v sobě obsahuje destruktivní možnosti, ale teprve šedesát let patří mezi naše civilizační výdobytky také Osvětim a Treblinka. Podle Baumana holocaust nepředstavuje nelogickou přetržku pokroku lidstva, ale realizaci jedné z možností tohoto pokroku. Proto je nebezpečné, když holocaust přenecháváme historikům. Holocaust není věcí minulosti, ale otázkou dneška. Nástroje, které jej pomohly uskutečnit, jsou nám i dnes nebezpečně na dosah.

Moderní společnost je totiž podle Baumana společností „zahradnickou“, tj. společností, které jde o vlastní zdokonalení a kultivaci na základě racionálního poznání. Moderní antisemitismus je pak třeba chápat na pozadí tohoto východiska. Zatímco předmoderní pogromy probíhaly víceméně spontánně, moderní genocida židů se stala vyjádřením touhy po uskutečnění nové, dokonalé (v nacistické verzi: rasově čisté) společnosti.

Západní modernita přitom poskytla vykonavatelům tohoto programu nezbytné technické a expertní prostředky. Podle Baumana proto není možné o holocaustu uvažovat beze vztahu k modernímu inženýrsko-kultivačnímu projektu. Jak je však možné, že na projektu holocaustu participovali jednotlivci, kteří se nijak nelišili od nás samých? Jak je možné, že se vykonavateli holocaustu stali zcela normální lidé, milující manželé a hýčkající otcové?

Baumanova odpověď leží v sociálních podmínkách moderní společnosti. V protikladu k pohledu tradiční sociologie, která vyzdvihuje pacifikující roli sociálních institucí, Bauman upozorňuje na to, že moderní společnost dokáže zlo produkovat. Odmítá tím přesvědčení o morálním jednání jako společenském produktu.

Ztracená blízkost

Podle Baumana naše jednání získává určitý etický základ jen skrze konkrétní zkušenost odpovědnosti za druhého člověka. Ve svém důsledku pak může být tato zkušenost zdrojem rezistence vůči takovému společenskému projektu, který by jí byl protikladný. Právě zde nacházíme původ odporu těch Němců, kteří se zřekli spoluúčasti na programu racionální genocidy židů.

Většina se však podřídila a na holocaustu participovala. Proč onen zdroj odpovědnosti za druhého nefungoval? To je otázka, která je stejně aktuální dnes, jako byla v roce 1945. Odpověď podle Baumana dává povaha sociálních vztahů navazovaných moderní společností. Organizaci moderní společnosti charakterizuje zprostředkovanost jednání. Jinými slovy řečeno, prostředí, v němž jednáme, nám nedovoluje nahlédnout konečné důsledky našeho jednání.

Náš morální horizont a okruh dopadu našeho jednání se v moderní společnosti přestávají překrývat. V nepřehledné struktuře moderních institucí si můžeme zároveň zachovat čisté svědomí a zároveň přispívat k vyvražďování určité sociální skupiny. Z našeho bezprostředního prostředí nezískáváme žádnou informaci o tom, že bychom někomu ubližovali. Konečné důsledky našeho jednání jsou zneviditelněné. Odpovědnost za druhého tak může efektivně fungovat jen za podmínky sociální blízkosti. Bauman tvrdí: „Jakmile zmizí blízkost, je umlčena odpovědnost.“

Právě proto je nebezpečí holocaustu stále aktuálním problémem. Složitost sociálního uspořádání za posledních šedesát let totiž dále vzrostla. To se projevuje nejpatrněji v rozvoji moderních zbraní, které zcela smazávají vztah mezi naším rozhodnutím zmáčknout tlačítko a rozškvařenými těly na místě zásahu. Právě díky zbraním zabíjejícím na dálku jsou lidé schopni vykonat činy, které by jim, byly-li by spáchány v kontextu jejich každodenní zkušenosti, nedaly po zbytek života spát.

Bauman však nepodává paušální odsudek moderní společnosti. Koneckonců říká, že moderní civilizace, ač byla nutnou podmínkou holocaustu, nebyla podmínkou dostatečnou. Holocaust mohl proběhnout proto, že zklamaly všechny pojistky, které jsou do moderních institucí zabudované. Jednalo se především o koncentraci politické moci v nacistickém Německu. Díky likvidaci podmínek demokratické plurality se nacisté mohli pasovat do pozice „tvůrců reality“. Jen oni definovali skutečnost, jen oni tvarovali podmínky individuálních voleb. A tyto podmínky byly nastaveny tak, aby racionální rozhodování mnoha jednotlivců směřovalo k jednomu cíli – vyhlazení židů.

Bez plurality to nejde

Z hlediska dneška je proto nejdůležitějším Baumanovým příspěvkem to, že detailně analyzuje podmínky produkce zla v moderní společnosti a takto umožňuje přemýšlet, jak tyto podmínky minimalizovat. Takovou minimalizaci umožní jedině instituce zajišťující politickou a kulturní pluralitu, která zabraňuje absolutizaci jednoho jediného postoje či politické vize. Nebezpečí modernity mohou být zvládnuta jen tehdy, pokud bude její inženýrské nasazení drženo pod kontrolou. A tato kontrola může být realizována jen za podmínek společenského a politického pluralismu, který dokáže rozložit jakýkoli pokus o monopolizaci pravdy. Baumanova kniha proto klade důraz na otevřenost a pluralitu jako základní překážku nejen genocidního jednání, ale jakéhokoli jednání, které není morálně ospravedlnitelné. Veřejnost a otevřenost totiž jednající nutí k tomu, aby své činy ospravedlnili tváří v tvář druhým.

(Respekt, www.respekt.cz)