Březen 2005

Tenorista železný a zlatý

Věra Drápelová

Málokterý operní zpěvák toho stihl tolik, co Plácido Domingo - kromě zpěvu a natáčení i filmování a dirigování. Jednu z největších poklon vysekl slavnému španělskému tenoristu Plácidu Domingovi slovutný shakespearovský herec sir Lawrence Olivier: "To je neuvěřitelné! Domingo hraje Othella stejně dobře jako já a navíc má hlas!" prohlásil prý jednou překvapeně.

Plácido Domingo neudivuje jen hereckým nadáním. Málokterý operní zpěvák toho stihl tolik, co on. Skoro celý život se míhá v tryskáčích od scény ke scéně. Byly časy, kdy dopoledne natáčel v Londýně a večer vystupoval v Salcburku. Ročně zpíval desítky představení v desítkách zemí. K tomu přidejme obrovskou intenzitu práce ve studiích, filmování, dirigování a v poslední době ještě funkci intendanta hned dvou amerických operních scén. A třebaže mu 21. ledna bude 64 let, jeho fyzická ani psychická kondice neochabují. Domingo je jako ze železa.

Kdo je největší?

O pověst nejlepšího tenora 20. století však soupeří s několika kolegy. Z těch žijících ho asi nejvíce ohrožuje Luciano Pavarotti. Vztahy vysokého černovlasého krasavce a rozložitého obra s bílým kapesníkem prošly bouřlivým vývojem, než se ustálily (aspoň navenek) ve vzájemný zdvořilý respekt, který je dovedl až na pódium římských Caracallových lázní při prvním koncertu "tří tenorů".

Bývaly však časy, kdy gentleman Domingo odkládal svou uhlazenost a obviňoval Luciana, že rafinovanou reklamní taktikou sabotuje jeho úspěchy. Domingo sršel hněvem, když na něj z novin a časopisů křičely titulky Největší světový tenor a pod nimi zářila rozesmátá tvář vousatého goliáše. Nakonec odpověděl vlastní reklamní smrští: vrhl se na populární žánr a jeho společné album Perhaps Love natočené spolu s Johnem Denverem okamžitě vylétlo na vrcholy žebříčků. Domingo pronikl do televizních zábavných pořadů, stal se hvězdou programu Vánoce ve Vídni, vstoupil do hokejových hal a vůbec držel krok s dravým Italem a jeho štábem. Podařilo se. Domingo se spolu s Pavarottim a Carrerasem stali symbolem zmasovění a komercializace opery posledních desetiletí.

Divadlo mu svědčí

Na rozdíl od Pavarottiho, který na jevišti vždycky připomínal sunoucí se obelisk, a stadiony mu tudíž očividně prospívaly, však Domingovi vždy nejvíce svědčilo divadlo. A také stříbrné plátno. Hrál v Rosiho filmové verzi Bizetovy Carmen nebo v Zeffirelliho podobě Verdiho Othella.

Na rozdíl od Luciana také není rozeným tenorem. Jeho hlas, vyznačující se nádherně temnou bronzovou barvou, nestoupá do výšek tak snadno, obávané vysoké C není jeho parádním vrcholem.

Zato měl vždy nesrovnatelně bohatší repertoár. A třebaže nebyl nikdy typem skutečného zpívajícího herce (považujme Olivierovu chválu za hodně devótní), vždy se dokázal tak připravit, že uměl ztvárnit psychologicky komplikované hrdiny, jakým je třeba Hoffmann z Offenbachových Hoffmannových povídek. Do těchto vod se Pavarotti ani nepouštěl.

Přeškolený baryton

Domingovy začátky vůbec nejsou spojeny s operou. Narodil se v Madridu, kde jeho rodiče zpívali v zarzuelách, španělské odrůdě operety. Při jednom turné po Střední Americe jim učarovalo Mexiko, rozhodli se tam usadit a založit vlastní divadelní společnost. Mexiko tedy lze považovat za Domingovu druhou vlast.

Už jako chlapec vystupoval v menších rolích po boku rodičů, kteří mu umožnili dále rozvíjet hudební talent. V šestnácti letech vstoupil na konzervatoř v Ciudad de México - a ve stejném roce se zbrkle oženil s jednou spolužačkou. "Mysleli jsme si, že je to nesmrtelná láska," vzpomínal Domingo později. Nezletilý novomanžel dělal spoustu věcí, aby svou ženu uživil, dokonce vyplňoval hrou na klavír pauzy mezi striptýzovými výstupy v nočním baru. Manželství dlouho nevydrželo.

V zarzuelách zpíval Domingo barytonové party, ty jsou však o něco vyšší než v normálních operách, proto ani nebylo divu, že se rozhodl přeškolit na tenor. Byla to však dřina. "Hlas mi selhával," přiznal. Hodně mu pomohl přítel a učitel Franco Iglesias a druhá Domingova žena Marta, tehdy sólistka Mexické národní opery. Vštěpovali mu techniku ovládání bránice. Domingo ji nakonec zvládl. "Od té doby užíval při zpěvu bránici, nikoli hrdlo - utrácí úroky, a ne kapitál," naznačuje Iglesias tajemství tenoristovy výdrže.

Na mezinárodní scéně

Jako operní tenor debutoval roku 1961 v mexickém městě Monterrey v úloze Alfreda z Verdiho La Traviaty a brzy nato vzbudil širší pozornost v americkém Dallasu jako Edgardo v Lucii z Lammermooru. Následovalo první stálé angažmá v Izraeli, kde během tří let odzpíval dvanáct různých rolí ve více než 300 představeních.

Získal takovou jistotu, že mohl roku 1966 suverénně zaskočit za proslulého tenoristu Franka Corelliho v Metropolitní opeře. Oslnil sametovým hlasem, vřelým projevem i přitažlivým zevnějškem. Jeho mezinárodní kariéra se rozjela na plné obrátky.

Na své barytonové začátky ovšem Domingo nezapomněl ani v pozdějších letech, kdy na světových jevištích triumfoval jako Samson nebo Radames. Jednou si v rakouském rozhlasu dovolil hříčku, když nazpíval oba party v duetu tenora a barytona z Verdiho Dona Carlose.

Na kompaktní disk natočil i komplet Rossiniho Lazebníka sevillského, v němž si troufl na hlavní úlohu Figara, která je parádním kouskem špičkových barytonistů. Sklidil jen jízlivé poznámky kritiků, že z Figara udělal tenorovou roli bez výšek a že se postaral o jeden z nejzbytečnějších snímků na trhu.

V Domingově obsáhlé diskografii se jistě najde víc podobných čistě komerčních projektů, ale jsou i takové, jež se řadí do zlatého fondu nahrávacího průmyslu. Nicméně názory na to, zda měl opravdu zapotřebí vrhat se do nejrůznějších stylů a odzpívat doslova všechno, co bylo napsáno pro tenor, se mezi odborníky různí.

Vražedný Othello

Je fakt, že za čtyři desetiletí své profesionální dráhy dokázal Domingo nastudovat na 120 nejrůznějších rolí (Pavarotti vystačil s pětadvaceti). Při této ohromné šíři, různosti a rychlosti se snad ani nedalo zabránit určitému uniformnímu střihu, který nemusel být vždy vyvážen opulentním hlasem a nespornou muzikalitou.

Nejednoznačné zůstávají i pohledy na to, jak Domingovu pěveckou dráhu ovlivnila jeho patrně nejparádnější role - Verdiho Othello. Part žárlivého maurského vojevůdce je považován za vražednou záležitost. Není zcela vyloučeno, že i "železný" Domingo jeho sílu pocítil a že obrat k operám Richarda Wagnera byl východiskem z čehosi, co snad nemuselo být vyloženou hlasovou krizí, ale určitě ztrátou dostatečné lehkosti nutné pro italskou hudbu. Dodejme, že konkurent Pavarotti sice Othella natočil na CD, ale na jevišti ho nikdy nezpíval. Domingo přece jen možná částečně doplatil na honbu za komerčním úspěchem po vzoru slavného rivala.

Na všech frontách

Přes všechny možné námitky Domingo dosáhl všeho, čeho může operní hvězda dosáhnout. Přitom neustále hledá - a nachází - nové možnosti seberealizace. Už řadu let se profiluje jako dirigent. Třebaže se mu občas vytýká jistá těžkopádnost, dokáže bezesporu využít zkušeností zpěváka.

"Vycházím z předpokladu, že všechny nástroje zpívají. Některé sladčeji než jiné; některé jsou schopny vyzpívat krásné legato; jiné jsou schopné vydat rytmické a energické zvuky. Ale všechny potřebují dech, lhostejno, zda jsou to smyčce, dechy nebo bicí," zdůrazňuje.

Kromě aktivní umělecké činnosti Dominga zlákalo i řízení operního provozu. V současnosti šéfuje hned dvěma americkým divadlům - v Los Angeles a ve Washingtonu. Spekulace, že se stane příštím intendantem newyorské Metropolitní opery, se nakonec nepotvrdily. A k tomu všemu ještě roku 1993 založil pěveckou soutěž Operalia, která si získala značné renomé.

Stále zpívá

Domingo přitom stále zpívá. Soudobý italský skladatel Gian Carlo Menotti pro něj například napsal operu Goya. Její světová premiéra se sice konala už roku 1986, ale loni v létě ji ve Vídni oživilo Divadlo na Vídeňce - opět s Domingem v hlavní roli slavného malíře.

Letos v lednu a únoru lze tenoristu vidět v Barceloně jako Wagnerova Parsifala, v březnu vystoupí v Chicagu a posléze v New Yorku jako Siegmund ve Valkýře. Metropolitní opera pro něj ostatně chystá i zbrusu nové role. Během nadcházejících dvou let by měl na jejích prknech ztvárnit Cyrana z Bergeraku, jehož příběh zhudebnil italský skladatel první poloviny 20. století Franco Alfano (který je spíš než vlastní tvorbou znám tím, že dokončil Pucciniho Turandot), a měl by účinkovat i ve světové novince čínsko-amerického komponisty Tan Duna s názvem První císař. Nejblíže Praze, kde naposledy vystupoval roku 1994 ve Sportovní hale na Výstavišti (a předtím v prosinci 1990 v kostele sv. Jakuba), bude v červnu: objeví se v sérii představení Parsifala ve Vídeňské státní opeře.

Ze života Plácida Dominga

* poprvé se oženil v 16 letech a měl syna Josého; s druhou ženou, sopranistkou Martou Ornelasovou, má dva syny, Plácida a Alvareze

* při představení v milánské La Scale v roce 2001, když zpíval v díle Giuseppe Verdiho titulní úlohu Othella, ztratil hlas; asi po 45 minutách se na scénu vrátil a za ohromných ovací posluchačů kus dozpíval

* v repertoáru má přes 80 rolí, velkou pozornost věnuje i španělské zarzuele a zpívá i muzikálové melodie

* některé role ztvárnil ve filmu - například z opery Madame Butterfly, La Traviata (1982), Carmen (1984), Othello (1986)

* v roce 1983 vydal knihu Mých prvních čtyřicet let (vyšla i česky)

* v říjnu 2002 se stal čestným rytířem Britského impéria

(MFDNES)