Březen 2005

Juščenko přebarvuje Ukrajinu

Alexander Duleba, Luboš Veselý

První kroky nového prezidenta však ukazují limity jeho moci. Za nadšení statisíců Ukrajinců se Viktor Juščenko stal prezidentem země. Jeho příznivci od něj očekávají, že vyvede Ukrajinu z postkomunistického marasmu, charakterizovaného korupcí, kriminalitou a vládou všemocných oligarchů. Juščenka však na trůn dovedla poměrně široká koalice – a ta se už pár dní po jeho inauguraci začala štěpit.

S Julií nebo bez Julie?

Hned první rozhodnutí novopečeného prezidenta vyvolalo ve vítězném táboře politickou krizi. Juščenko jmenoval premiérkou hvězdu „oranžové“ revoluce plynařskou magnátku Julii Tymošenkovou, jejíž pečlivě spletené copánky se staly pro ukrajinskou revoluci skoro tak typické jako zjizvená tvář dioxinem přiotráveného Viktora Juščenka. Tymošenková však nepatří do Juščenkovy koalice „Naše Ukrajina“ (vede vlastní hnutí „Blok Julie Tymošenkové“) a to se lidem z „Naší Ukrajiny“ nelíbí. V parlamentu prý pro ni ruku nezvednou. Důvodem Juščenkova rozhodnutí je dohoda, kterou spolu podepsali ještě před volbami, podle níž se prý v případě vítězství má Juščenko stát prezidentem a Tymošenková premiérkou. Problém je, že o tomto bodě dohody nic nevěděli ani nejbližší spolupracovníci nového prezidenta. Tymošenková, od které si mnozí slibují tvrdý boj s oligarchy (kteří ji svého času připravili o byznys), by přitom mohla docela dobře zastávat jinou klíčovou funkci. Třeba pozici tajemníka Rady národní bezpečnosti – tento orgán koordinuje silové resorty, včetně generální prokuratury a tajných služeb, a kompetencemi se nachází kdesi mezi prezidentem a předsedou vlády. Agendou ministerského předsedy budou totiž minimálně až do březnových parlamentních voleb v roce 2006 úplně jiné věci než boj s oligarchy – reformy, sestavení jednotné „projuščenkovské“ strany, vítězství ve volbách a následné zformování silné, stabilní, reformní vlády. Klíčové je právě zformování jednotné provládní strany.

Tím je pověřen jeden z Juščenkových nejdůležitějších spojenců – jeho volební manažer Roman Bezsmertnyj, který byl vůdcem slavného stanového tábora na kyjevském náměstí Nezávislosti. Bezsmertnyj má přetavit desetičlennou koalici „Naše Ukrajina“ v jednotnou stranu, která se má stát politickou páteří Juščenkova prezidentství. Jmenování Tymošenkové označil za strategickou chybu, která mu znemožní splnit jeho úlohu.

Proč je transformace „Naší Ukrajiny“ tak důležitá? Pro odpověď se musíme vrátit zpět do „oranžových“ dní. Díky úsilí západních zprostředkovatelů došlo mezi tehdejší opozicí a Kučmovým režimem ke kompromisu ohledně zásadních reforem ústavního systému země. Kučma, který se obával, že nový prezident převezme jeho mamutí pravomoci, prosadil, že od 1. září 2005 se Ukrajina změní z prezidentské na parlamentní republiku. Prezident už nebude moci vládnout pomocí dekretů ani libovolně jmenovat a odvolávat členy vlády. Zůstane mu sice kontrola nad silovými resorty a tajnými službami, ale napříště už potřebuje premiéra, který bude mít v zádech natolik silnou stranu, že se nebude muset obávat o většinu v parlamentu. Takovou stranou se může stát jedině současná koalice „Naše Ukrajina“, která dnes disponuje v 450členném parlamentu 100 hlasy (Blok Julie Tymošenkové má jenom 19 poslanců).

Italský scénář

Pokud k formování silné strany nedojde, hrozí Ukrajině italský scénář – vlády se budou střídat jak na běžícím pásu. V současnosti je v ukrajinském parlamentu zastoupeno 23 politických stran, z nichž řada jsou jen zájmová sdružení jednotlivých oligarchických skupin. Tymošenková potřebuje podporu alespoň 226 poslanců. Pokud zástupci „Naší Ukrajiny“ nakonec poslechnou Juščenka a zvednou pro ni ruku, bude Tymošenková vládnout s podporou celkem 15 stran a 28 nezávislých poslanců. To není příliš stabilní základna. Jsou tu sice i oportunisté, kteří jenom čekají na to, až budou moci dezertovat do tábora vítězů, ale účast těchto často poměrně odporných představitelů bývalé Kučmovy moci ve vládě by Juščenko svým revolučně naladěným příznivcům asi jen těžko vysvětloval.

Nová vláda tak bude záviset na nevyzpytatelné podpoře několika nezávislých poslanců a bude proti ní stát silná opozice komunistů, oligarchů i oportunistů. Pokud se jim podaří získat některé nezávislé, mohou se po 1. září pokusit o revanš. Takový scénář není při současném složení parlamentu úplně nereálný.

Co z toho všeho plyne? Pokud nebude mít Juščenko silnou a jednotnou stranu, která by ve volbách získala alespoň 35–40 %, nebude schopný sestavit stabilní reformní vládu. Může se ještě pokusit zabránit tomu, aby 1. září vstoupila v platnost novelizovaná ústava, a vládnout pomocí dekretů. Ale v takovém případě nesplní demokratické standardy EU a tím promrhá svoji historickou šanci.

Možnosti pro Evropu: ocel, textil, víza

Před Evropskou unií stojí obtížné rozhodnutí: zda přiznat Ukrajině právo na budoucí vstup, včetně dohody o časovém horizontu, a jak nově uspořádat vzájemné vztahy. Ukrajina deklarovala jako svůj cíl vstup do Evropské unie již v polovině 90. let, ale s mezinárodně-politickou izolací prezidenta Kučmy po aférách s vraždou novináře Gongadzeho či prodejem vojenského vybavení do Iráku zůstával z deklarované vůle stále zřetelněji pouze líbivý obal. Nový ukrajinský prezident má teď šanci dát heslu integrace do EU reálný obsah.

EU se ve dnech oranžové revoluce stala symbolem naděje na lepší budoucnost. Doposud byla ale ochotna Ukrajině nabídnout pouze status souseda v rámci nově formulované Evropské politiky sousedství (ENP), jejímž cílem je vybudovat kolem Unie „kruh přátelských států“. Z úst nejvyšších představitelů Bruselu padaly výroky, které je možné považovat spíše za odrazování od úsilí integrovat se s Evropou a nepřímé nabádání k zapojení se do integrace řízené Moskvou. Formát ENP, do níž jsou zapojeny země severní Afriky a Kavkazu, je na Ukrajině považován za nedostatečný a nedůstojný.

Evropská unie by nyní měla nové ukrajinské reprezentaci sama nabídnout změnu či doplnění Akčního plánu spolupráce v rámci ENP. Ukrajina by měla co možná nejdříve získat statut tržní ekonomiky (jaký již má Rusko) a EU by jí měla vyjít vstříc v oblasti vývozu oceli a textilu. Ve střednědobé perspektivě, v případě příznivého vývoje a pokroku v realizaci reforem, by pak Kyjev neměla minout nabídka uzavření asociační smlouvy. Neobyčejně důležitá bude liberalizace vízového režimu s Ukrajinou. To je výzva i pro Českou republiku, jejíž politika v této oblasti patří k nejrestriktivnějším z celé Unie.

(Respekt, www.respekt.cz)