Březen 2005

Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?)

Luděk Frýbort

Politicky nekorektní komentáře amatérského prognostika. Výběr z úvah a esejí 2000 - 2003

(Část 6)

VII. Z evropského zápraží

Tato kapitola si vzala za téma dění vně českých hraničních hor. Ukazuje se však, že bude jeden námět, který převáží nad všemi ostatními a jejž nelze tak jednoduše dělit, tu záležitost česká, tu zahraniční. Samozřejmě že mám na mysli ty tance kolem Evropské unie: vstoupit, či nevstoupit, výhody, nevýhody, otevření, izolace, vyděláme na tom, proděláme, identita, suverenita, subvence, konečně budeme zase Západ, bojíme se Západu, Unie nám pomůže, Unie nás chce vysát a odhodit, referendum, pro, proti ... zdálo by se, že vše už bylo vyřčeno, takže je zbytečné, abych k tématu přikládal svá polínka. Dovolím si je však přesto přiložit, jelikož zjišťuji, že vše bylo sice nejen vyřčeno, ale i stokrát omleto, avšak z dosti úzkého zorného úhlu.

Pohled českého človíčka na Evropskou unii byl pojednán a rozebrán ze všech myslitelných stran; jest však také pohled opačný, z Evropy do Čech. Jím se už zabývá málokdo, ba zdálo by se z řečí českých politiků, jako by se úkaz zvaný Evropská unie vylíhl z ničeho teprve včera a oni jej plni nedůvěry musí čerstvě objevovat. To už asi bude v národní tradici, není-liž pravda, taktéž pan Šašek z Mezihoře musel svého času vyjet na konec světa a tak jej objevit, jinak by snad Čechové dodnes nevěděli, co si mají o tom konci světa myslet. Ale vězme, že jsou i lidé, kteří Evropu ani její Unii objevovat nepotřebují, jelikož náleží k jejich životu jako boty či kafe k snídani; neví-li si kdo rady s evropskými zapeklitostmi, jsou to oni, kdo ji může poskytnout. Českým politikům pak (zvlášť některým), jež vraštíce brvy káží světu, jak by ta Unie měla dle jejich osvíceného zdání správně vypadat, bych zopakoval slova jistého zahraničního diplomata. Nikoli Evropa chce vstoupit do České republiky, nýbrž Češi do Evropy. Amen.

Než se zvedne závora

Zdá se někdy, jako by otcové evropské jednoty před nějakými desíti roky nevěděli tak docela přesně, o čem mluví, když kdekomu nalevo napravo slibovali brzké přijetí do svého spolku. Ve vznešeném rozletu ducha chápali Evropu jako geografický celek a zdálo se jim tudíž samozřejmé, že se pod křídla evropské kvočny seběhnou kuřata až po samotný Ural a Kavkaz; proč by ne, vždyť Rumunsko, Lotyšsko a snad i Moldávie a Ukrajina, všechno je to Evropa, jak lze nalézt v atlasu pro vyšší třídy škol středních. Nyní se čas nachýlil, a o čem se tehdy jen tak nezávazně bájilo, spěje k svému naplnění. Ač přesné datum ještě stále není známo, blíží se asi již opravdu den, kdy budou první vybraná kuřátka vpuštěna.

A hle, najednou se ukazují potíže a nejistoty. Země evropského Západu, pod řečenými křídly již dobře zabydlené, se začínají ošívat a na den připojení se netěšit. Co ze vzdálenosti desíti let znělo slávou hymen a praporů, obrací se k dnešku stránkou daleko šedivější. Kdo to všechno zaplatí, počíná se tázat evropský občan, drže si ruku na portmonce. A nejen to. Zdálo se kdysi, že to půjde jen tak, levou rukou; že se západní bohatství i funkčnost rozlijí na zanedbaný Východ, tím se hladina spojených nádob vyrovná a nic již nebude stát v cestě společnému štěstí.

Jenže se ukázalo, že jsou i jiné hranice než geografické; že závažnější než v atlasu zobrazené uralské rozvodí je předěl jiný, hranice hodnot a obyčejů, probíhající mezi civilizačními oblastmi Západu a Východu; a ta po Urale věru neprobíhá. Nádoby jsou to velmi nespojité, jejichž hladiny se ani za tisíc let nesrovnají, lij do nich co lij. I ošívají se, milí hvězdičkoví Evropané, a nevědí, jak by vzali své nedosti domyšlené sliby zpátky. Ti zámožnější nejsou nikterak nadšeni vyhlídkou, že by ze svých nikterak bezedných zdrojů měli přiživovat houfec zchudlých příbuzných; ti méně zámožní, na proud zlaťáků od evropského oslíčka zvyklí, se štětí, že by se o ně měli dělit s přespolními prosebníky. Kdo by dnes provedl mezi západoevropským občanstvem dotaz o příchylnosti k ideji evropského rozšíření, došel by k výsledku velmi povážlivému, což je všeobecně známo. Nu, naštěstí se přímá demokracie praktikuje pouze ve Švýcarsku, a to členem evropské jednoty není. Profesionálové demokracie partajně-parlamentní pak již dovedou veřejné mínění svých zemí zručně naohýbat tak, aby se jim do jejich šuplátek vešlo. Zcela pominout je ovšem také nemohou; a tak si z vějíře občanských námitek vybrali jednu a povýšili ji na problém veškerý.

Evropské občanstvo má strach z nových členských zemí, sdělují nám, jelikož jedva se hraniční šraňka zvedne, vyhrne se zpoza ní valný houf přičinlivých lidiček, kteří budou ochotní dřít za nízké mzdy a zaberou nám naše pracovní místa.

Nuže, abych se tak jednoznačně vyjádřil, je to nesmysl a západní státníci to dobře vědí. Evropa si jedno takové vyhrnutí zažila dnes před jedenácti lety a dopadlo docela jinak. I v Německu bylo tehdy mnoho řečí o tom, že statisíce pracantů ze zchátralé NDR ovládnou trh práce a vypudí z něj nás starousedlé, pročež nám zbudou jen oči pro pláč a žádost o podporu v nezaměstnanosti. Stalo se pak opravdu, že byl v západní části Německa po nějaký čas dosti napjatý trh nikoli pracovní, nýbrž bytový, čehož páni domácí hbitě využívali k zvyšování činží. To trvalo tak dlouho, než občané, postavení před volbu vysokých nájmů a koupě vlastního baráčku, se jali stavět, nájemní smlouvy vypovídat, až zase byla v ulicích zřít temná okna prázdných bytů a činže se zastavily. Též ceny ojetých rachotin, jak si vzpomínám, vylétly zprvu do závratných výšin, než začalo být rozumnější si pořídit nový vůz a prodejci ojetin měli po konjunktuře.

Co se ale týče ohlašovaných tragédií na trhu pracovních sil, chmurná proroctví vyzněla do prázdna. Prácechtiví Dederoni se skutečně přihrnuli, rozběhli se od Baltu k Alpám, hledali a nacházeli zaměstnání; přitom si však i zařizovali byty, kupovali stoly a almary, rovněž jedli, pili, bydleli, oblékali se a vůbec konzumovali, čímž se trh životních potřeb rozšířil, k jeho naplnění vzrostla produkce, bylo nutno přijmout nové pracovní síly a všechno šlo přirozeným chodem dál. V rozšířivší se Evropě tomu bude nejinak a jen hlavička dosti dutá může předpokládat něco jiného. Kdyby totiž platilo pravidlo, podle nějž by zaměstnanost byla v nepřímé závislosti k hustotě obyvatelstva, musely by panovat naprosto rajské poměry například v Grónsku. Což je pitomost, o níž není třeba ztrácet slov.

Naslouchejme přesněji hlasům evropského lidu: nezaslechneme v jeho chóru ani tak strach z těch pracovitých, pořádných a zákonů dbalých, kteří by přišli a ve vší počestnosti si vydělávali na chléb vezdejší, nýbrž z těch, jež by k jakékoli práci bylo nutno přivléci v řetězech. Z davu vyžírků a příživníků, jejichž prvním výkonem, sotva se evropská šraňka otevře, bude běh k sociálnímu úřadu s žádostí o rozličné podpory, o jejichž podmínkách, rozsahu a výši se už předem nezapomenou podrobně informovat. Strach před těmi, kteří se ani návštěvou sociálního úřadu nebudou obtěžovat, nýbrž se hned jmou dobývat si peněz podvodem, krádeží a loupeží. Obavy z těch, kteří využivše starých známostí z bolševických časů se obratně zapojí do větších i menších mafií, co se jich urodilo mezi Kavkazem a Karpaty, a rozšíří jejich působnost až po mys Finisterre. Rovněž nelze mávnout rukou nad skutečností, že západní občanstvo má jistou povědomost o obecném poklesu morálky v postkomunistických zemích a tuší, že pozvednout Bulharsko na úroveň Německa bude asi krušné; obráceně že by to ale šlo jedna dvě. Krátce, na rozdíl od rozplesaných politiků se prostý evropský občan na den zvednutí šraněk nijak zvlášť netěší a nelze se mu divit.

Aby se postoj evropského občanstva změnil, k tomu klíč neleží v šuplatech bruselských hodnostářů. Mají jej v rukou samy země hodlající přimalovat svou hvězdičku na modrý prapor. Až se přesunou pomezní kameny spojené Evropy z Šumavy a Odry na Karpaty a Bug, přesune se tím i zodpovědnost. Bude už záležet na českých a polských úřadech, jak průchodná či neprůchodná bude pro východní parazitismus evropská hranice. V podmínkách obecné korupce, kdy stačí špatně placenému úředníkovi zamávat před nosem padesáti dolary, aby přivřel oči a udělil příslušné razítko, kyne spíš vyhlídka, že bude průchodná převelmi. Ani pohled na rozličné zákony a způsoby jejich uplatňování v postkomunistických zemích, ponechávající široké mezery k nepostižitelným zlodějnám, pohled na politiky, po nichž jakákoli kritika steče jak voda po oleji, pohled na veřejné činitele, jimž k obhájení jakékoliv špinavosti postačí otevřít ústa a vypustit z nich - nevím, nepovím, nepamatuji se ... inu, nedivme se, že takový pohled západní občanstvo zrovna neinspiruje k přemrštěnému nadšení. Politiky máme, jaké máme a jaké jsme si zvolili. Ve své většině pokládají jim svěřený mandát za soukromou honitbu, v níž jde o to, složit a do vlastní spíže dopravit ten největší kus. Stačí-li nám tento stav, nebo i nestačí-li a zlobíme-li se na své volené zástupce, přičemž je ale znovu a znovu vlastními hlasy potvrzujeme, je to naše věc. Ale pouze do chvíle, než se naše věc stane věcí širší, evropskou. Než se začne bezprostředně týkat občana a voliče od Atlantiku k Alpám, a to nejen svou stránkou finanční. Západoevropský člověk se dívá, kdože se to chystá nakvartýrovat do společného domečku, vidí co vidí a nezdá se mu to.

Zužovat všechno na jediný problém pohybu pracovních sil je povrchní a zavádějící; neuděláme-li si pořádek na vlastním dvorku, ponecháme-li na něm hnůj korupce, starobolševických vazeb, děravých zákonů a papalášské neprůstřelnosti, darmo si budeme stěžovat na neužilost Západu. Buďme si vědomi toho, že mu svým připojením neděláme žádnou milost, kterýžto dojem člověk občas získává z četby českého tisku. Má-li přimalování české hvězdičky být stálé a nepochybné, musíme předem pozvednout svou úroveň nejen hospodářskou, ale především úroveň své spolehlivosti a důvěryhodnosti; západní občan nesmí mít důvod k obavě, že se přimalováním zvedla stavidla podfuku a zločinu. Nestane-li se to ... inu, v zemích mezi Šumavou a Atlantikem přece jen panuje demokracie, i když nepřímá, partajně parlamentní. Ani ona si nesmí nastálo dovolit nevšímavost k mínění a pocitům ve veřejnosti převažujícím.

Nechci mluvit ostatním kandidátům připojení do jejich záležitostí; ale nezměníme-li my Češi velmi brzy a velmi podstatně své politické i jiné způsoby, bude nám v evropské domácnosti patrně vykázán koutek dosti neútulný. Všelijaké kompetence se možná přestěhují z Prahy do Bruselu, ale zodpovědnost za nás samé zůstane v našich rukou. Neboť žádný Brusel nám nemůže přidělit důvěryhodnost a dobré jméno; a pověst slušných, nezáludných lidí, do společné domácnosti spíš přispívajících než z ní vesele čerpajících, bude to, čím budeme měřeni. I po slavném dni připojení, zdůrazňuji; nikdo se nesmí domnívat, že podpisem příslušného lejstra budeme, jak se novočesky říká, za vodou. Tím spíše budeme vydáni kritice svých spolubydlících; a vzbudíme-li jejich nevůli, dají nám to znát. Až do případného vyhazovu ze společného domečku; a nebude-li to možné, do jeho rozpadu.

(Hannover, 2. 6. 2001, ANNONCE, 13. 6. 2001)

Podivná náhoda tomu chtěla, že přesně dva roky po uveřejnění tohoto článku proběhlo referendum o připojení k Evropské unii. Navzdory kvílení pochybovačů vyznělo nad očekávání kladně, čímž se zdá být vše vyřešeno a obavy, jež jsem vyjádřil, překonány. Přesto jsem se k nim rozhodl nejen vrátit, ale ještě je rozvinout, k čemuž přikročím v následujícím článku.

Navíc bych rád zahovořil o jevu, zvaném euroskepse; a navzdory tomu, že jsem na mnoha místech českému občanu horlivě doporučoval nedbat euroskeptiků a hlasovat pro připojení k EU, tvrdím že euroskepse má v Unii i v zemích českých své oprávněné a velmi důležité místo, byť i poněkud jiného rázu, než jakou z průhledných důvodů provozují někteří naši známí borci. Ale o tom dál.

Pokus o amatérskou prognózu

Uhodnouti chválu, neuhodnouti zapomenutí má. (J. A. Komenský o hvězdopravcích)

Bože, kéž jsem prognostikem! Toť živnost, zaručující úspěch. Nejen že se šikovný člověk může její pomocí stát premiérem či předsedou slavné a mocné partaje, ale dokonce se mu ani nemůže přihodit, aby vypustě z hlubin svého ducha předpověď, za pár let někdo přišel a omazal mu ji o nos - koukej, troubo, takovéhle pitomosti jsi tenkrát prorokoval. Ale proč o tom píši: stalo se totiž před nedlouhým časem, že český erár zadal dvorním hvězdopravcům úkol předpovědět vývoj příštích patnácti let. I usedli ti učení mužové, podumali, kvasu popili, prognózu vydali. Byly jí, jak si vzpomínám, plné noviny. Nehodlám ji teď bod po bodu zkoumat, jen bych řekl, že se mi zdála být poněkud povrchní, pokládajíc český rybník za střed světa. Budoucnost, hádal bych, bude složitější. Jaká? Byla by to ode mne přílišná opovážlivost, kdybych se o prognózu pokusil sám? Potloukám se už dvě třetiny století po tomto světě, hledím na jeho dění jak z rákosí českého rybníka, tak i vzdálen jeho břehů, učených knih jsem, pravda, tolik neprostudoval, ale zase mám možná všelijakou zkušenost...

Zahájil bych svou věštbu odhadem, že se na nás přivalí události dvojího druhu: jedny, jež si nadrobíme sami a jen na naší prozíravosti či pošetilosti bude záležet, jakým směrem se rozvinou. Jiné však se zrodí na vzdálených březích a zasáhnou nás, aniž bychom měli možnost je ovlivnit. S učenými hvězdopravci bych se shodl v tom bodu, že všechno může dopadnout buď dobře, nebo zle, ale to, jak vidno, by mohl předvídat i slepý mládenec. Postoupím tedy dál na poli prognostiky a zkusím se podívat, jak by vypadala z alternativ ta zcela nejlepší. Zbytečno je připomínat, že zcela nejlépe nedopadá na tom světě nic.

Zadoufejme tedy, že až udeří rok patnáctý tohoto století, najde zemi českou ve stavu srovnatelném s krajinami na západ od jejích hranic. Že ji budou prozíravě vést mužové a ženy, nemající na mysli nic než veřejný zájem; že ve svých rozhodnutích budou brát ohled na názor a potřeby těch, kteří je zvolili. Snad dokonce se jich na ně budou občas i ptát, třeba prostřednictvím referenda. Lotrovina že bude ve svých velkých formách vymýcena, o tunelech a mafiích že už budou pouze babičky za tmavých zimních večerů vyprávět vnoučatům, a jen několik kapesních zlodějů se bude občanu starat o jistý neklid. Korupce zmizí úplně; český úředník bude pověstný svou neúplatností a dáván světu za vzor. Ostatně nebude úředníků k správě státu třeba mnoho, jelikož bude štíhlý a úsporný, daně bude ukládat nízké a občan jím nebude považován za nesvéprávného šílence, jehož každý krok je nutno shora řídit. Takto ve všem všudy vzorný stát český bude zapojen do souručenství evropských národů, jsa jimi ctěn a vážen pro svou naprostou spolehlivost. České členství pak nebudou evropští národové pokládat za břímě či prokázanou milost, nýbrž za přínos. Řečené souručenství se bude rozprostírat od Atlantiku po Karpaty, ne však přes nebo za ně; tou dobou už mužové evropské politiky budou vědět, že podstatnější než zeměpisný rozsah Evropy je pojem a princip Západu, a nebudou se pokoušet šířit západní struktury tam, kde k jejich uchycení není vhodná půda.

Evropské souručenství bude svým členům skýtat dokonalou ochranu, ponechá jim však plnou míru jejich národní, jazykové a kulturní identity; začlenění v něm nepovede k rozvaření v jednotném guláši, nýbrž se bude podobat louce plné nejrozmanitějších květů. Evropská moc se bude rovnat americké, jíž však nebude zběsile a závistivě konkurovat, nýbrž s ní bude úzce spolupracovat k prospěchu a míru veškerého světa.

Za kteroužto vidinu bych byl schopen se modlit, co by má hříšná duše stačila. Jelikož však její naplnění bude na touhách mé duše asi záležet jen z nepatrné části, dovolil bych si podotknout toto: určitý díl této arcipozitivní prognózy bude závislý na vnějších okolnostech; stěží můžeme sami zařídit, aby vůdcové ostatních evropských národů jednali vždy moudře, nesobecky a předvídavě. Svůj domácí chlívec však vyčistit a v čistou jizbu proměnit můžeme. Můžeme stát pevně na požadavku poctivosti a neúplatnosti ve veřejných službách a žádat postih i odstranění těch, kteří jej porušují. Své politiky můžeme přimět, aby se dali vést veřejným zájmem a ne zdarem soukromých kšeftíků; aby přinejmenším odstoupil ten, který se provinil nesolidností či dokonce podvodem; aby se nepokládali za vznešenou kastu, nadřazenou hloupému poddanému, nýbrž za služebníky občanovy a vykonavatele jeho vůle. Politická síla, skýtající ve své struktuře prostor k působení prokazatelně zkorumpovaných figur a polozločinných spojení, by měla být českému člověku nevolitelná; naše neštěstí pramení z toho, že máme sklon být spokojeni s cíli vyhlášenými, ne však naplňovanými, s politikou jakožto volbou mezi větším a menším zlem.

Zatím není česká demokracie nijak náramná, ale volit v ní ještě smíme; nebudeme-li svého hlasu ani nadále užívat k ničemu víc než k zakonzervování nevalného stavu dneška, inu, nesmíme příliš žehrat na osud, že nám nedopřeje dosáhnout vidin arcipozitivní prognózy. Neboť pochopitelně je možný i scénář opačný. Ve věcech domácích bude k jeho naplnění stačit, zůstanou-li i za patnáct let na stejné úrovni jako nyní.

Politika jako odrazový můstek k soukromým výhodám, úplatnost na všech stupních veřejného života, strany jedna zaměnitelná za druhou a všechny dohromady k ničemu, občan do morku kosti otrávený, politikou i politiky pohrdající a odmítající se jejich hry zúčastnit - mimochodem, otrávený občan, nechavší bohorovné papaláše řádit dle libosti, je ta nejlíbeznější představa, jakou si političtí prospěcháři mohou přát a k níž budou svými činy i nadále bezpochyby mířit. Desetiprocentní volební účast, toť přímo rajský sen; v takové apatii už lze k blahu vlastní kapsy i k ukojení mocichtivosti dělat úplně všechno.

Zopakujme si tedy pro výstrahu: postačí si počínat jako dosud a nebudeme mít proč být veselí. Aniž bychom směli očekávat, že nás v takovém stavu bude sjednocená Evropa vítat s jásotem a slavobránami. Ten stav, nezmění-li se dost radikálně, se bude i za patnáct let nazývat postkomunismus a nebude to doporučující vizitka. To všechno je ale jen půlka nedobré prognózy, totiž ta, již si navaříme sami. Zbývá ještě druhá, námi málo ovlivnitelná.

Může se totiž velmi snadno stát, že za patnáct let už žádné Evropské unie nebude. Nebo bude-li jí ještě, že to bude bezzubý a bezobsažný spolek, umožňující několika stům bruselských pánů za dobré peníze nezávazně žvanit. Ostatně ani ty dobré peníze nemusí být tak zcela jisté; nelze vyloučit, že za patnáct let budou po Praze pobíhat veksláci, kapsy plné bezcenného eura, a chytajíce za šos zámořské turisty budou šeptat - change? change?

Stane se tak, neodolají-li evropští politikové pokušení přijmout do svého klubu všechno až po Dněpr a Rodopy. Vazba zvaná velký třesk, abych tak řekl, mě plní děsem. Zatím se zdá, že k takovému cíli spějí, podobni v tom vinaři, majícímu sud dobrého vína a hodlajícímu udělat z něj dolitím vody sudy dva. Příklad německého východu ukazuje, že i při bilionových subvencích a přímém dozoru se během tuctu let může o něco zlepšit materiální situace, ne však od základu změnit otrocko-socialistický způsob myšlení. Čeho může dosáhnout skupina původních států Unie za mnohem nižší, nevelmi ochotně poskytované finanční pomoci a při mnohem méně bezprostředním dozoru, je nabíledni. Ale Unie budoucnosti může mít i podstatnější starosti než z které kapsy nadělovat chudým příbuzným.

Už dnes není občanstvo starých zemí Unie představou jejího rozšíření nijak nadšeno. Můžeme se dopustit odhadu, že kdyby o něm rozhodoval občan, žádného připojení by nebylo. Na rozdíl od něj je ovšem politicko-partajní kasta rozhodnuta rozšíření prosadit, i kdyby hrom na koze jezdil. Máme-li na zřeteli možnosti negativního scénáře, musíme se obávat i té alternativy, že rozpor mezi občanským souhlasem a vůlí politických vůdců se bude nadále prohlubovat, až se politická kasta pokusí nějak občanskou vůli obejít. V tom případě se do patnácti let západní politik změní v papaláše, živá demokracie ve svou karikaturu, ponechávajíc v platnosti pouhý ceremoniář. Dobré víno Unie se přilitím vody postkomunismu změní v slivky, nechutné a nikomu milé, z dobré, moudré a velmi potřebné myšlenky evropské jednoty zůstane na jazyku pachuť věcí nepovedených.

A může být ještě hůř. Unie chápaná jako konkurence Ameriky, Unie jakožto prostředek oživení velmocenských nostalgií zejména francouzských (německých, odvažuji se hádat, ani tak ne), Unie s už dnes nepřehlédnutelným sklonem k netrpělivosti s občanskou vůlí, nevykazuje-li dostatečnou příchylnost k článkům víry levicového liberalismu ... taková Unie se může do patnácti let pokračováním a zesilováním těchto tendencí změnit v cosi jako Svaz evropských socialistických republik; a komu se to nebude líbit, proti tomu bude zakročeno z pozic Nejvyšší Etiky. Spolupráce s nesocialistickou Amerikou (na tom se asi stěží co změní) bude v takovém případě samozřejmě těžko představitelná, spíš je k očekávání rozkol a nepřátelství, již dnes se hojně projevující vyhlášeným antiamerikanismem mnoha eticko-ušlechtilých duchů. Evropa prostřednictvím požíračných přerozdělovacích zásad upadne k třetímu řádu hospodářské síly, předehnána nejen Japonskem a Austrálií, nýbrž i Malajsií a Mexikem. Je ostatně představitelné, že Velká Británie i jiní údové Unie si v takovém případě všechno rozmyslí a své členství odhlásí, davše přednost osamělé prosperitě před velkolepým zmatkem. Zbytek Unie se tím úžeji upne na Evropu až po Ural, čímž se konečně naplní neblahé heslo velikého De Gaulla. Rusko s nějakým upejpáním evropské dvoření přijme a na následky nebude nutno čekat dlouho. Ruské mafie hospodářské i politické, ruský rozklad, ruská mocichtivost a slovanské mesiášství posilované dobře zachovanými archivy KGB, hodícími se ještě po dlouhá desítiletí k vydírání kdekoho ... snad je možný úpadek ještě hlubší, ale není snadné si jej představit. Nastat však velmi dobře může. Jako v případě obyčejů českého voličstva i zde bude stačit pokračování v současných pošetilostech.

Což by tedy byl druhý prognostický pól, scénář děsivý, nikoli však zcela absurdní. Snad se můžeme těšit zkušeností, že k naplnění extrémních scénářů docházívá v dějinách velmi zřídka, spíš že mají sklon se motat po křivých cestičkách někde mezi oběma póly, přibližujíc se tu k jednomu, ondy k druhému. Ale i pouhé přiblížení se k negativnímu pólu by byl malér jak vymalovaný, z nějž by se těžko vyhrabávala jak Evropská unie, tak i slavné království české.

Prognóza erárních hvězdopravců se ovšem vyslovuje i k možnostem rozsáhlých průšvihů ekologických a jako prognostik-samouk cítím povinnost vzít v potaz i je. I řekl bych: aspoň v tomto punktu není nutné se hned zbláznit, ó lide český. Zvedám paže k věštbě a vidím nikoli město veliké, nýbrž patnáctiletou budoucnost, v níž bohdá ani nepohyneme na následky pojídání hovězího, ani nás nezahubí do povětří vyletěvší Temelín, ani se neuvaříme ve vylivších se vodách vltavských následkem oteplení ovzduší. Příroda vyvádí během dlouhých věků rozličné vylomeniny a ani my od ní nesmíme žádat, aby toho pro naše pohodlí nechala.

Jelikož život na této planetě trvá už asi miliardu let a lidský druh se po ní motá let nejméně milion, nezdá se mi podobné pravdě, že by těch milionů měl být už za patnáct zim konec. Že tou dobou může být planeta leckde pěkně zplundrovaná, je ovšem věc jiná. Ale ani v tomto bodu nepapouškujme módní sejčkování: jsou to země industriálně-obchodního Západu, které ač nejsou přímo porostlé panenským pralesem, přesto si uchovaly pěkný díl přírody a všelikého tvorstva v ní. Země jiné, jež chudoba nutí plundrovat jejich nevalné zdroje, země s obyvatelstvem množícím se tempem zrovna králičím ... dusno je kolem srdce při pomyšlení, kam to mohou do patnácti let přivést.

Ani v této části prognózy si nenamlouvejme, že můžeme k zlepšení toho stavu vykonat mnoho; mocný a vší přírodou pronikající zákon konkurence i v budoucnosti patrně povede k rozšiřování propasti mezi zeměmi industriálními s dobrým nebo aspoň přijatelným stavem životního prostředí a zeměmi vyplundrovanými s životním prostředím žádným. Nezaměňujme odhad budoucnosti se svým horoucím přáním, což je hlavní hřích povrchních prognostiků.

Co ze srovnání obou prognostických pólů vyplývá pro zemi českou ... ve věcech domácích poslouchejme příkazů rozumu a slušnosti, ó Čechové, jelikož to nikdo neudělá za nás. Ve věcech vnějších, jež už tolik ovlivnit nemůžeme, hleďme aspoň, co jsou skutečné hodnoty západní civilizace, a nezaměňujme je za všeevropsko-uralské vidiny. Ve věcech ekologických buďme obezřetní, ale nebojme se příliš. I zde vede dosti přijatelná i osvědčená cesta tisíciletým způsobem západním. Neodstupujme od ní, neběžme v jednom houfu s těmi, kteří zatím v prognostické soutěži lidstva vždy selhali, a budeme mít ... neříkám, že vyhráno. Ale ve výběru možností dobrých i zlých, jak je už od miliardy let skýtá život této planety, můžeme být blíže těm dobrým. Opak je, pravím pro jistotu už pomnohokráté, velmi dobře možný.

(Hannover, 10. 7. 2001, ANNONCE, 25. 7. 2001)

V názorových půtkách o připojení k Evropské unii a v dohadech, co dobrého či nedobrého nám přinese, zazněl několikrát poukaz na Norsko a Švýcarsko. Hle, bývá argumentováno, tyto dvě evropské země unijní námluvy konstantně odmítají, a přesto jsou bohaté a jejich občanům se vede dobře. Chci říci, že je to dosti falešná karta, již naše euroskeptictvo takto vnáší do hry. Norsko jsem po celé jeho třítisícikilometrové délce několikrát procestoval, ale hlubších soudů o příčinách jeho hmotné i morální prosperity bych se zdržel; vímť jen, že je to země nejen překrásná, ale i přeukrutně drahá. Se Švýcarskem však mám díky mnoha kontaktům zkušeností víc a jeho politický systém i tradice znám podstatně lépe; co nevím, doplnili mi ochotně švýcarští krajané. Nerozpakuji se udrobit z této znalosti, aby český čtenář věděl, zač je takové svébytné izolace uprostřed spojené Evropy loket, čím je podmíněna a čím vykoupena. Z plna srdce rád zvolám: Švýcarsko - náš vzor! Posuďme však, je-li tak snadno napodobitelný, jak si leckterá prostá duše představuje.

Rozjímání nad šidítkem aneb O zásadách přímé demokracie

1, O různých zvláštnostech země švýcarské

Lid si vozí pr.... v šestsettrojkách prostřednictvím svých volených zástupců. (Definice z časů, kdy ještě lidovým zástupcům stačívaly šestsettrojky)

Musím říci, že se mi nový lidovecký šéf, pan Cyril Svoboda, docela líbí. Aspoň s ním není nudno na luzích českých. Ještě se ve své funkci neohřál a už ztropil takový vzruch a poplach, až milo pohledět. Volba českého prezidenta by prý měla vyjít z vůle všech občanů, a ne z předem dohodnutého politického kšeftu, vyhlásil ... no, to tomu dal. V tu ránu spustili volení zástupci lamento, jako by je na rožeň napichoval. Nad všechny v tom orchestru vynikl nářek pánů, jejichž partaj si z nedosti jasných důvodů říká občanská. Přímá volba je šidítko, zaúpěl v Lidových novinách z 1. června pan Martin Říman, stínový to ministr modrých ptáčníků. A pan Klaus ani tak dlouze o šidítkách nemudroval, nýbrž praštil pěstí bohatýrskou do stolu a zahřměl - jsme parlamentní demokracie a basta fidli!

Jen tak do nich, pane předsedo. Kampak by to takhle došlo, nechat si do všeho kafrat lůzu (chátru, ulici, případné další tituly nechť doplní některý zkušený činovník Občanské demokratické strany). Povol poddaným maličko a oni, potvory, hned budou chtít přímo volit třeba i ministry, primátory, hejtmany a jiné velkomožné pány ... a až by to dospělo tak daleko, kdovíco by si taky chtěli v čem vozit přímo a ne prostřednictvím volených zástupců! Jak jsou tupí a roztahovační, jistě by si hned basu piva zdarma každého pondělka a dovolenou na Bahamách odhlasovali ... ostatně, co se té basy piva dotýče, taková idea by neměla zapadnout bez povšimnutí. Postupuji ji tímto bez nároku na honorář panu Špidlovi, proslulému poskytovateli bezplatných dobrodiní a životních jistot.Ale tuším, že se už škoda stala. Byl uskutečněn průzkum a ukázal, že poměr zastánců přímé volby k nepřímé mezi lidem českým je zhruba 10 : 1 - no sakra. To už asi teď bude častěji slýchat o té zlopověstné přímé demokracii, tím spíš, že důvěra ve volené zástupce upadla k samému dnu, a říci takhle mezi známými, že očekáváme cokoli rozumného od našich slavných partají, satanský chechtot by nebral konce.

Shrňme tudíž ten pozoruhodný úkaz: princip přímé demokracie je pro mnohého českého poddaného přinejmenším zajímavý, kdežto jeho voleným zástupcům se při témže pomyšlení vytváří pěna kolem úst. Nicméně mnou zmítá nejistota, zda má obojí strana sporu dostatečné ponětí o tom, co taková přímá demokracie obnáší a jak v praxi funguje. Jelikož bych, osměluji se, špetku toho ponětí snad měl, kvačím s ní jak s keserem na český politický jarmark. Vyber si z toho zboží, drahý lide, vyberte si, ó spanilomyslní lidoví zástupcové.

Neboť jest končina v tomto světadíle, rozlohou i lidnatostí zhruba srovnatelná s královstvím českým, v níž se můžeme o té věci poučit. Zjistíme tak hned, že tam přímá demokracie není šidítkem, nýbrž způsob od staletí osvědčený a bez větších potíží provozovaný. Sešliť se již v roce 1291 na louce Rütli nad jezerem Urnským sedláci alpských údolí a zavázali se společnou přísahou, že si budou vládnout a svou svobodu si hájit sami, bez prostřednictví feudálních Lomikarů (existence volených zástupců tehdá ještě nebyla známa). Čas mezitím pokročil, avšak dodnes se Švýcarské spříseženectví - tak zní oficiální titul té podivné země - dobře obejde bez mnohé funkce, již v Čechách i jinde zprostředkují Lomikarové partajní, tvrdíce, že to jinak nejde. Avšak Švýcary jsou země pěkná, čistá, bohatá a svobodná, jíž lze její dokonalou funkčnost jen závidět; i můžeme z jejího příkladu vyvodit, že to snad přece jen jde. Že praxe přímé demokracie nevede tak dočista k zmatku a rozkladu, jak nás varují naši starostliví partajníci.

Ale abychom jen tak pořád dokola neklábosili: něco jsem o švýcarské demokracii věděl sám, a co jsem nevěděl, na to jsem se vyptal ve Švýcarsku žijících našinců, kteří mi ochotně a podrobně vyhověli. Co jsem se dozvěděl, předkládám tímto k posouzení.

Na pozadí rumrejchů, strhnuvších se v Čechách kolem volby hlavy státu, bude možná leckdo překvapen sdělením, že švýcarský stát žádnou hlavu nemá, nepotřebuje a už osm set let se bez ní dobře obejde. Místo ní stojí v jeho čele sedmičlenná státní rada (Bundesrat / Conseil federal), veřejnosti kolektivně odpovědná za svá rozhodnutí. Každý z členů rady má na starosti odborné resorty, většinou víc než jeden. Srovnejme si nízké číslo sedm s těmi hejny ministrů, ministerských předsedů, místopředsedů a ostatních pumprdentů ve zbytku Evropy a začneme něco tušit o úspornosti švýcarského modelu. Neméně poučné je srovnání míst, z nichž se v obojím systému vládne.

Ve Švýcarsku je to Bundeshaus, jeden jediný dům v Bernu, do nějž se vejdou obě komory parlamentu, veškerá ministerská rada i s předsednictvem a všemi spolkovými úřady. V Praze ovšem ... oho. K spočítání nejsou všechny ty paláce, z nichž by se dalo sestavit celé menší, ale pěkně drahé město - inu, co si nemůže dovolit chudobné Švýcarsko, dopřejí si snadno volení zástupci přebohatého lidu českého, že ano. Členové švýcarské státní rady jsou voleni parlamentem. Ten se nazývá Nationalversammlung (národní shromáždění) a sestává ze dvou komor, Národní a Stavovské rady (Nationalrat / Ständerat).

Obsazení Státní rady však není ani tak určováno volebním bojem, ve Švýcarsku ostatně mnohem méně vzrušujícím, jako spíš nepsanou zvykovou tradicí, již vyjadřuje tzv. kouzelná formule. Podle ní jsou v nejvyšší státní radě zastoupeni po dvou liberálové, sociální demokraté a křesťanští demokraté, zbývající místo je vyhrazeno konzervativní a mírně nacionalistické straně Schweizer Volkspartei. Ještě posvátnější je pravidlo, rovněž nepsané, že dva státní radové musí být z francouzské části země a jeden z italské. Zatřetí rovněž naprosto závazně a tradičně platí, že jeden rada musí být z kantonu Zürich a jeden z Bernu, kdyby hrom na koze jezdil. Což je všechno systém značně komplikovaný a nadto nevynucovaný žádným zákonem; i lze si představit, že v Čechách by se partaje na složení státní rady neshodly ani do příštího vrásnění zemského. Švýcarské se shodnou velmi rychle, třebaže mezi sebou nemají žádnou opoziční smlouvu. Visí nad nimi totiž, jak si ještě ukážeme, Damoklův meč lidového hlasování. Také si ukážeme, jak ve Švýcarsku nejdokonaleji funguje právě to, co není řízeno zákonem, nýbrž zvykem, což stojí přinejmenším za zamyšlení.

Jeden z pánů státních radů je předseda. Ale nemá vyšší pravomoc než sedět v čele stolu a řídit schůzi; ostatně předsednictví v radě pravidelně cirkuluje, takže se na každého popořadě dostane. Pro cizinu a kvůli přijímání zahraničních delegací je ovšem nutné, aby předseda dělal, jako by opravdická hlava státu byl, jelikož jednak by zahraničí té bezhlavosti třeba nerozumělo, jednak není únosné, aby před čestnými jednotkami a za zvuku hymen mašírovalo sedm pánů. Ale je po ceremonii a radní pánové i dámy se vrátí ke své obvyklé rovnosti.

Ony ty nejvyšší státní orgány beztak ve Švýcarsku neznamenají tak moc. Rozhodně mnohem méně než u nás nebo jinde, kde si volení zástupci vozí ... ale už mlčím. Na rozdíl od zbytku demokratického světa je totiž švýcarská státní struktura organizována zdola nahoru a ne obráceně. Jejím základem a nejsilnějším nosným sloupem je obec. Počíná si bezmála jako malý, nezávislý stát, který některé ze svých pravomocí, přesahující jeho katastr, dobrovolně přenechal vyšším správním stupňům, kantonu nebo dokonce spolku. Nebo jinak řečeno, obec není podřízená kantonu a ten zase státu, nýbrž spíš jde o rozdělení úloh podle toho, zasahují-li užší nebo širší okruh. Co se kantonů týče, jen sám švejcarský pámbu ví, na základě čeho byly vytvořeny.

Rozhodně ne tak, aby byly všechny stejně velké, kteroužto snahu je zřít u nás; jsou kantony rozlehlé i mrňavé, lidnaté i řídce osídlené. Také nemají za úkol oddělit od sebe jednotlivé národnosti, aby se nepopraly; jazyková hranice neodpovídá kantonální skoro nikde. I to je kus tradice, prastaré, posvátné a neměnné a z toho důvodu nezpochybnitelné. Abychom se konečně dostali k té přímé demokracii: není tomu tak, že by švýcarský občan zvedal ruku naprosto pro všechno.

V některých malých a starodávně tradičních kantonech (Appenzell, Glarus) tomu tak ovšem ještě je; čas od času se tam všichni občané sejdou na veřejném prostranství a osobně hlasují o návrzích zákonů. Nebyl jsem u toho, ale byl jsem ujištěn, že všechno probíhá plynule, ukázněně a věcně, nikdo nevyskakuje z kůže, nikdo nevyužívá příležitosti, aby se před ostatními předvedl nějakou kašpařinou. Většinou se však i ve Švýcarsku přijímají zákony na základě zastupitelského principu.

Jenže - a to je podstatné - páni poslanci a partajníci si naprosto nemohou být jisti posledním slovem. Nemohou si jen tak zvýšit plat, přidělit poukázky na benzin, zneužívat imunity, a vy, pakáži poddaná, do toho nemáte co mluvit, protože na to máme zákon nebo to dočista stojí psáno v ústavě. Nikoli. Vyžírkovský nebo jinak nemravný zákon by dozákonoval velmi brzy.

Dokonce ani ústava není ve Švýcarsku tak nedotknutelně posvátná jako v našem sametovém království, kde se jí zdárně omlouvá neochota k nezbytným změnám. Švýcarská ústava už byla lidovou vůlí změněna, opravena či doplněna mnohokrát a ještě jistě bude. Nad jejími nedokonalostmi jakož i nad povýšeností politiků a jejich sklonem k samoobslužnému principu totiž ve Švýcarsku bdí tradiční a hojně využívaná možnost přímého občanského hlasování. Ale to je látka pro samostatnou kapitolu.

2. O druzích a povaze referend

Švýcarský občan může do záležitostí svého státu přímo zasahovat několika způsoby, z nichž největší váhu má povinné referendum. Čemuž nerozumějme tak, že by k němu občan musel povinně mazat; povinnost spočívá v tom, že určitá témata jsou ze zákona rozhodována referendem, především témata finanční. Bývá prováděno na obecní a kantonální úrovni a občané v něm hlasují o veřejných projektech, přesahujících určitou hranici nákladů. Ve vesnici může obecní rada schválit projekt jen do 50.000 franků (zhruba 1 milion Kč), obecní shromáždění do 1 milionu franků. Co je nad to, musí jít do referenda.

Ve větších městech jsou tyto hranice desetinásobně vyšší, městská rada tudíž může odklepnout projekt do půl milionu, velká obecní rada neboli městský parlament do 10 milionů franků. Velké kantony mají finanční meze ještě desetkrát vyšší, kantonální vláda (Regierungsrat) například kantonu Zürich rozhoduje do 5 milionů, parlament (Kantonalsrat) do sta milionů. Menší a docela maličké kantony mají hranice nižší.

Jen Spolek neboli stát žádnou hranici nemá a taky by byla zbytečná, jelikož stát není ve Švýcarech od toho, aby něco stavěl nebo podnikal. Z čehož plyne: ve švýcarském městečku nemůže nikdo jen tak zvysoka rozhodnout, že se na rynku postaví nějaká velikánská a zbytečná ohavnost, aby si vydělal starostův švagr architekt nebo aby se pomohlo zakázkou firmě, usypavší do partajní kasičky. I kdyby taková snaha byla, vystoupil by svéprávný, sebevědomý občan a pravil: houby, slavní poslancové! Ale ovšem, to mají Švýcaři taková šidítka, jistě by nám sdělil stínový pan Říman.

Kromě těchto případů se povinné referendum koná na spolkové (celostátní) i kantonální úrovni při každé změně ústavy, navržené parlamentem. Rovněž tak při uzavírání závažných mezinárodních smluv (udejme za příklad mnohokrát již odmrštěné členství Švýcarska v Evropské unii) a v případě vydání nouzových zákonů (Notrecht).

Dále následuje referendum fakultativní neboli nepovinné. To se pořádá na kantonální a spolkové úrovni a hlasuje se v něm o zákonech a doplňcích ústavy. Jako všude jinde je nejprve někdo - skupina poslanců nebo jiná zájmová skupina - navrhne. Odborné vládní úřady nebo parlamentní komise návrh zkoumají a vypracují jeho definitivní podobu, načež jej parlament na doporučení vlády a po mnohém vracení a přepracovávání schválí.

Avšak pozor: tím nemají poslanci ani partaje vyhráno, neboť trvá 90 dní, než změna vstoupí v platnost; a sežene-li kdokoli během této doby 50.000 podpisů (na kantonální úrovni jich stačí od 1.000 do 10.000), rozhodne o konečném přijetí referendum. Má svá přesná pravidla a dokonale vypracovaný, i když jednoduchý způsob oboustranné kontroly (kontroluje odděleně navrhovatel i příjemce), aby nemohla hlasovat osoba neoprávněná nebo se někdo z pilnosti nepodepsal dvakrát.

Poctivě je třeba přiznat, že kolem výsledku referenda nepanuje vždy jen samý jásot, jelikož se stává, že vláda či parlament pečlivě, za použití mnoha odborných expertiz a velkých nákladů, vypracuje naléhavě potřebný zákon, a bujný švýcarský lid jej pak s posměchem spláchne. Na druhou stranu je tím značně omezena partajní svévole a sáhodlouhé parlamentní tahanice.

I ve Švýcarsku se stává, že silná zájmová skupina začne prosazovat nějakou zákonnou změnu šitou na vlastní míru, jak vidno, není to jen specialita českých demokratů z povolání. Rozdíl je v tom, že v Čechách zákon na vlastní míru při potřebném počtu hlasů projde, i kdyby v něm stálo, že ve sněmovních lavicích smějí sedět pouze partaje na O. V parlamentu švýcarském stačí jen naznačit, že by se v takovém případě věc navrhla k lidovému hlasování, a hned většinová skupina radši přiběhne s přijatelnějším řešením. Tak přispívá přímá demokracie k rozumnému a rychlému řešení problémů, aniž by hned muselo dojít k referendu; stačí, když se jeho možnost vznáší nad poslaneckými hlavami.

A aby si někdo nemyslel, že švýcarské referendum je taková nudně úřednická záležitost, když se při tom ani nevzpínají vlny bouřlivého volebního boje, tedy uvádím, že je to pěkná folklorní slavnost. Tancuje se, hraje, jódluje a pěje, sčítací archy se vezou na ouřad v malované selské káře, lid se k tomu představení dostavuje v národních krojích a cestou zpátky z ouřadu jest mnohý žejdlík vypit. Něco poněkud jiného je lidová iniciativa. Je k ní třeba sehnat během osmnácti měsíců 100.000 podpisů a předložit je spolu s vypracovaným prováděcím návrhem. Poté proběhne referendum, a dopadne-li kladně, je tím schválena změna nebo doplněk ústavy a ani ten nejvyšší partajní pámbu s ní nehne.

Pročež si můžeme dobře domyslet, proč se u nás při takovém pomyšlení dělá řečená již pěna u tak mnoha demokratických úst. Ó, jak málo by bylo klidu k práci, není-liž pravda, jaký chaos by zavládl, zkusit to tak po švýcarsku! Jak špatně by to dopadalo, jak by asi už nestačilo k četným malérům pronést na půl huby - nevím, nevzpomínám si, nezajímá mě, no comment!

Nutno hned říci, že Švýcaři této možnosti užívají, ale nezneužívají ji. Byla zavedena roku 1891 a od té doby se o změně ústavy hlasovalo zhruba osmdesátkrát, ale jen osmkrát byla referendem přijata. O to víc bylo případů, kdy stačilo referendem prohrozit, a sebevědomá partajní skupina, hotová za každou cenu prosadit svou představu, okamžitě zkrotla. Pravda, všelijaké opoziční smlouvy by se při takových způsobech daly slátat asi stěží.

Je ale slušné povědět i něco o záporech lidových iniciativ: na spolkové úrovni je v nich možno hlasovat o změně ústavy, ne však o jednotlivých zákonech. Tím se do švýcarské ústavy někdy dostávají nepodstatné podružnosti. Takže vy, pánové, nedovolíte, aby se horská louka Ützer Alm prohlásila za rezervaci? Jak chcete. Vypíšeme lidovou iniciativu a necháme o tom hlasovat. A hned je kniha švýcarské ústavy zase o něco tlustší.

Možná jsem to s tím příkladem trochu přehnal, ale opravdu se stalo, že lidová iniciativa hlasovala o tom, aby armáda opustila horská rašeliniště a nerozrývala je pásy tanků a ostrou dělostřelbou. Návrh prošel a stal se článkem ústavy, ačkoli by býval stačil prostý předpis. Na kantonální úrovni je to jiné; tam je možno podávat i návrhy zákonů a předpisů, takže ústava netloustne, ani mnoho užitečných nápadů neodezní na stránkách novin do prázdna, jak takové věci vesměs končívají v zastupitelském království českém.

Ještě níž v pořadí stojí iniciativní impuls, který jen cosi navrhne, ale nevypracuje, takže zákonné znění musí zhotovit vláda nebo parlament. Je to prý dost nepraktické zařízení; můj švýcarský informant hlásí, že vrcholné státní orgány obvykle zpracovávají podané návrhy takovým tempem, že když konečně dojde k hlasování, iniciátoři impulsu už vymřeli. Ale třeba ten pán drobet přehání. Jiná věc je, že se kantonální iniciativy často týkají problémů rámec kantonu daleko přesahujících, takže se jimi přece jen musí zabývat federace. Tak přímá demokracie navzdory prohlášenému federalismu nakonec spěje k celostátním řešením, třebaže švýcarská ústava je výrazně autonomistická, a jak již řečeno, ústřední úlohu v ní hraje obec.

Nakonec následují ještě petice, které jsou ale zcela nezávazné a nepožívají ve Švýcarsku velké vážnosti, jelikož je může podepsat každý, prý i pes a snad dokonce i úslendr neboli cizinec. Tak se aspoň dozvídám z obvykle dobře informovaných kruhů.

Ale jak už jsem naznačil, ještě snad pozoruhodnější než regule přímé demokracie jsou ve Švýcarsku jisté jevy, které naprosto bezvadně fungují, ačkoli nejsou řízeny žádným zákonem aniž prosazovány policajtem. Jelikož patrně bylo k jejich vzniku a zakořenění zapotřebí oněch osmi set desíti let, uplynuvších od přísahy na louce Rütli, nenabízím je českému publiku k napodobení. Jedná se především o všelijaké obyčeje jazykové a národnostní, což je obzvlášť podivné, jelikož to jsou věci, o něž se lidstvo nejraději a s mimořádnou zálibou hádá, pere a odsunuje.

Zemi helvetského kříže obývají čtyři - nikoli národy, protože ten je jen jeden, švýcarský - ale jazyky: zhruba ze dvou třetin německý, z jedné čtvrtiny francouzský, v kantonu Ticino hlaholí mluva italská a v Graubündenu žije starobylý nárůdek Rhaetů, čítající kolem 40.000 duší. Tedy poměry dosti složité, které by již stačily k vydání nějakých Benešových dekretů. Ale nedochází k tomu, vládne svornost a etnicko-jazykové vášně nevypukají. Všechno se řeší samo sebou jednak v rámci autonomie obcí a kantonů, jednak naprosto neochvějným přesvědčením, že jazyková hranice je věc posvátná, na niž se za žádných okolností nesmí sahat.

Naskýtá se otázka: není ta posvátnost a stoprocentní závaznost dána právě tím, že v té věci žádný zákon neexistuje? Že se vše řídí jen starodávným, z tradice dodržovaným zvykem? Nepodřizuje se svobodný člověk ochotně přirozeným pravidlům slušnosti ve věci, proti níž by se vzbouřil, kdyby do něj byla natloukána palicí zákona? Ale pravda, pouze svobodný člověk. Není to species v současném světě obzvlášť rozšířená. Dostává se mi ovšem informace, že prý po referendech, v nichž lid německý hlasoval tak a lid romandský (francouzsko-italský) zrovna naopak, se pak v novinách rozhořčeně píše, že se s těmi druhými nedá žít v jednom státě. Ale to jen v pondělí po sečtení hlasů; už v úterý si myšlenku tak kacířskou nikdo nepřipustí.

Nedá mi, abych na závěr této kapitoly nevzpomněl Masaryka, který také chtěl ve své zemi zavést systém švýcarský, kantonální, s prvky přímé demokracie a jazykové tolerance, ale nepovedlo se mu to. Místo toho upadlo Československo do té nejkoženější partajní strnulosti, z níž se země česká dodnes nevyhrabala; z časů rakouských zděděná vysoká míra autonomie obcí a okresů byla silně omezena, centralistické komando posíleno. A místo abychom se aspoň pokusili o vytvoření jedné společnosti o více jazycích, pochopili jsme národnostní otázku jako lítý boj kdo s koho. Proto jsme dopadli, jak jsme dopadli, proto můžeme leda se smutkem a závistí vzhlížet k alpským vrcholům, z nichž vlaje bílý kříž v červeném poli na znamení ideálů nám nedostupných.

3. Součet předností a záporů přímé demokracie

A když jsme si tak pěkně pověděli, jak to ve Švýcarsku chodí s tím šidítkem přímé demokracie, řekněme si ještě, v co všechno to vyúsťuje a jak je tím ovlivněna nejen švýcarská politika, nýbrž i švýcarský všední den, životní způsob i sama duše národa. Bez velkého lichotnictví lze uznat, že velmi pozitivně.Především je třeba zdůraznit, že na rozdíl od sklonu partajně-parlamentních demokracií k rozhazovačnosti a zadlužování je švýcarský způsob značně úsporný. Není divu. Co se u nás složitě řeší na vládní úrovni a o čem probíhá dalekosáhlé handrkování mezi koaličními partajemi, na tom se Švýcaři už dávno z velké části dohodli v hospodě při zasedání obecní rady. I není jejich byrokratický bumbrlíček tak tlustý a nenažraný. Takzvaná státní kvóta (část výdělku, již erár občanu vytáhne z kapes v podobě různých daní a dávek) činí ve Švýcarsku něco kolem třiceti procent ve srovnání s 41 % českými, 43 % německými a požehnanými 56 % švédskými. Na spodním stupni toho nemilého žebříčku tak se Švýcary stojí už jen USA a Jižní Korea. A stupeň žebříčku by se mohl nalézat ještě níž, kdyby si občané Spříseženectví nedovolovali luxus udržování horského zemědělství, nevýnosného, ale dělajícího švýcarskou krajinu krásnou a malebnou.

Jelikož však erár nesahá tak hluboko do jejich měšce, mívají Švýcaři nejen víc citu, nýbrž i kapsu otevřenější pro krásu a malebnost krajiny, zatímco jinde se kolem životního prostředí většinou jen žvaní a pózuje. Armáda, založená na principu domobrany, rovněž něco stojí, ale švýcarský občan nežehrá ani na náročná každoroční vojenská cvičení, ani na břemeno nákladů, jsa přesvědčen o jejich nezbytnosti. Kdyby se nákladů na vojsko chtěl zbavit, mohl by začít sbírat podpisy a vynutit si referendum o změně ústavy v tomto bodu. Ale to se ještě nestalo. Výkon politiky je naproti tomu relativně levný, z velké části založený na bezplatné dobrovolnosti. Je to k nevíře, ale dozvídáme se, že politická práce je často i na spolkové úrovni vykonávána jako čestný úřad!

Jaký to rozdíl proti úporné snaze českého politika obdařit se erárním obročím co nejvýnosnějším a dát si z veřejných prostředků zaplatit i knoflíčky ke kšandám! Zkusme navrhnout našim drahým partajním demokratům, aby vykonávali své funkce jen za veřejné uznání; musela by jim za zády stát nastartovaná sanitka, aby je dopravila na stanici intenzivní péče. Na kantonální úrovni bývají přímým hlasováním schvalováni členové vlády, na obecní například učitelé. Následkem toho, byl jsem ujištěn, nemá švýcarský občan své politiky za šašky ani za vnucené, drahé a často zbytečné zlo, nýbrž k nim - věřit se tomu nechce - chová respekt a důvěru.

Přímá demokracie vychovává občana k samostatnosti a k zodpovědnosti. Je to přirozené; rozhodl-li se špatně či ukvapeně, nemůže se vymlouvat na ty nahoře, nýbrž má, co chtěl. Jelikož se hlasuje nikoli o partajích jako v demokracii zastupitelské, nýbrž o konkrétních problémech, je i role stran podružná, nesrovnatelná s jejich všemocí u nás i jinde. A protože jde při hlasování o jiné věci, než který ze zubících se plakátových pánů bude smět ukojit svou ješitnost vysokým postem, není třeba ani nákladných volebních bojů, v nichž se gerojové partajní politiky za poplatnické peníze navzájem osočují ze všech možných špatností a slibují voličstvu celé pytle modrého z nebe. Z téhož důvodu se nedostavuje ani zákonitá kocovina ze stokrát nesplněných slibů a z toho vyplývající únava věcmi veřejnými, názor, že politika je špína, a vůbec blbá nálada. Ledaže si přívrženecké duše tolik nepřijdou na své, jelikož lidové hlasování neskýtá tu krásnou příležitost k vzpěněnému fandění; ale toto potěšení je snad možno si odpustit výměnou za věcnost a střízlivost, v níž nemá místo slibovačná demagogie.

Přímá demokracie je ale také věc náročná. Aby jí švýcarský občan plně dostál, nestačí mu jednu partaj milovat a druhou odmítat, nýbrž musí věci, pro nebo proti níž hlasuje, pokud možno rozumět. Tak je ve světovém srovnání daleko vpředu co do občanské informovanosti a odborného zájmu, v přímém kontrastu se způsobem zastupitelským, operujícím zhusta bezobsažnými a žádné zvláštní informovanosti nevyžadujícími hesly. V referendech se obvykle nehlasuje o nadzemských ideálech, nýbrž například o penězích na zřízení silničního obchvatu; tím se ale jen velmi málo cítí osloveni lidé se sklonem k spasitelskému kazatelství.

Proto ve Švýcarsku nikdy nehráli podstatnější roli revolucionáři a ideologičtí doktrináři, třebaže sklonu k této duševní úchylce ani zde nechybí. Chybí však ovzduší politické rozplizlosti, v níž lze rozvinout světaspásné ideje a vyměnit realitu všedního života za vzdušné zámky pošetilých vidin. Kdoví, co na Švýcary čeká v tomto jedenadvacátém století; ale jako v minulosti, i tentokrát lze očekávat, že to nebudou žádné Vítězné únory ani Velké říjny. Takové padavky se v půdě přímé demokracie nerodí.

Ještě abychom se chvíli zaobírali námitkami, systému přímé demokracie obvykle předhazovanými. Tak například se říkává a rukou povzneseně mává, že švýcarská referenda beztak mívají nízkou účast, což zrovna nesvědčí o občanském zájmu. Inu, svatá pravda: koná-li se například hlasování o tom, mají-li či nemají psi povinně nosit známky, přijdou k urnám majitelé psů jakož i ti, jež už někdy bezprizorný pes honil po poli. Ostatní zůstanou doma, jelikož se daný problém jejich srdce netýká. Zato přijdou jindy, až se bude hlasovat o předmětu pro změnu zase jejich zájmu. To je, řekl bych, spíš přednost než nedostatek: švýcarský občan hlasuje o věcech, jimž rozumí a jež se ho týkají, kdežto v tom, co pro svou osobu pokládá za vedlejší, přenechá rozhodování jiným. Neobstojí ani argument, že přímou demokracii lze provozovat v malém Švýcarsku, ne však ve větších zemích, jako například v nedozírné říši české. Taková námitka mohla mít svou váhu, dokud se sčítacími archy v brašně kvačíval zasněženými průsmyky jízdní kurýr; ve věku počítačů lze zorganizovat i jiné velkoplošné akce než sčítání občanského zájmu.

Obzvláště rádi pak se odmítači přímé demokracie vyšklebují tomu, jak dlouho Švýcarům v některých kantonech trvalo, než přistoupili na volební právo pro ženy; ale ani zde neměřme švýcarské poměry latí našeho zvyku. V autonomistické společnosti, jak jsme si ukázali, je základní jednotkou obec, a ta sestává z rodin. Bývalo po staletí zvykem, že sněhy a mrazy se k obecnímu hlasování vydávala hlava rodiny, jíž obvykle byl pantáta. Pocit odpovědnosti hospodáře za rodinu zůstal ve švýcarské duši zachován déle než jinde, a není to po každé stránce zavrženíhodný pocit. Moderní doba si vymohla změnu, což je hodno spíš uznání než opovržlivého úsměšku. Neboť jen ten, kdo je ochoten ke změně podle měnících se okolností a potřeb, je schopen vývoje. Ti, kteří si postavili větrné zámky iluzorních představ a sveřepě na nich trvají, ve vývoji zaostávají. Jakými cestami se vydá vývoj západní civilizace v bouřích budoucího času, o tom se můžeme jen dohadovat.

Lze mít všelijaké názory na to, bude-li v nich spět ku zdaru spíš společnost svobodných, osobně se k otázkám obce a státu vyjadřujících lidí, nebo společnost občanů-neobčanů, jimž je dovoleno vložit jednou za čtyři roky mandát k rozhodování do rukou jednoho z partajních spolků a pak už jen bezmocně přihlížet, jak ti pánové ani při nejlepší vůli nedokázali splnit víc než skrovný drobeček z toho, co tak velkohubě malovali na volební plakáty. Tím spíš při vůli nedobré.

Nelze-li však nahlédnout do budoucnosti, je aspoň možno posoudit přítomnost a minulost. Ne podle toho, co kdekomu slibovala a co krásného a vznešeného chtěla, nýbrž co dokázala. Takto nazíráno, musí i největší protivník lidového hlasování uznat, že švýcarský systém přímé občanské účasti dokázal velmi mnoho. Že dosáhl výsledků zajisté lepších než systém zkožnatělé partajní všemoci, přímou občanskou vůli vylučující. V bohatství, úspěchu, mezinárodním respektu, v občanském sebevědomí, v svobodě jednotlivce, v pocitu identifikace se svou zemí i v osobní zodpovědnosti za zdar rodiny, obce a státu stojí Švýcarsko vysoko nad zbytkem kontinentu.

Skýtá-li systém demokracie zastupitelské nějaké přednosti, které by tento výčet zastínily, rád bych se o nich dozvěděl. Řekl bych však, že takových předností není; že z obojího způsobu je systém přímé demokracie morálně i v praktických výsledcích nadřazený. Systém nepřímý, zastupitelský, je přijatelný jen z nouze, není-li občan přímého rozhodování schopen. Což může být smutná pravda o nehotové společnosti české s jejím málo vyvinutým smyslem pro nezištnou službu celku. Nezbavuje nás to však povinnosti všemi silami k ideálu zodpovědnější společnosti směřovat. Bezmyšlenkovité ulehnutí v peřinách erární péče je sice snadné, ale natrvalo dost tvrdé. Neohánějme se příliš skutečností, že zastupitelský způsob je v dnešní Evropě převládající, kdežto Švýcarsko je jen jedno. To věru je. Ale ani zbytek Evropy se, tuším, změnám nevyhne, i v něm bohdá nesetrvá současný způsob navěky, nýbrž se v cosi dalšího vyvine. Možná v to, v čem má ta pěkná, bohatá alpská země už dávno náskok. Ušlápnuté, tolikrát oklamané, licoměrnými sliby za nos voděné společnosti české bude týž proces patrně trvat déle, ale tím spíš bychom se jej neměli zříkat.

(Hannover, 17. 6. 2001, ANNONCE, 18. 8. 2001)

Tolik tedy o hrdé švýcarské identitě, kteréžto podstatné jméno nám omazávají o nos přesně titíž pánové, kteří jakoukoli zmínku o přímé demokracii s nejvyšším rozhořčením zamítají. Je to vzor, uznávám, v plném provedení asi nenapodobitelný, který nejspíš musel vzniknout před osmi staletími, ještě včas, než z kvasu dějin vyvstali političtí profesionálové a zjistili, jak znamenité výhody jim skýtá demokracie zvaná zastupitelská. Nicméně se domnívám, že je český člověk zralejší a rozmyslnější, než za jakého ho má pan Říman i jiní obětavci, snímající z jeho beder břímě politického rozhodování.

Referendum o vstupu do Evropské unie jeho zralost potvrdilo v míře, již neočekával snad nikdo. Věřme tedy, že se rozvine i dál, jako se rozvíjí a vyvíjí všechno na zemi i v povětří. Co nám v tom ohledu může přinést vzdálenější budoucnost ... že bychom se oděli v národní kroje a šli na obecní louku hlasovat zvednutím ruky o návrzích zákonů, toho bych se nenadál; ale že by se mohla přes odpor politických profesionálů vyvinout demokracie počítačová, demokracie internetová, vyjadřující touž občanskou vůli, bych nepokládal za nemožné - ostatně náznaky takového vývoje se už leckde objevují.

Kdyby to došlo tak daleko i u nás a tato země se změnila v oblast politické zralosti a funkčnosti, její správa by byla jednoduchá, levná a vůli občana podléhající - třeba bychom si pak mohli dovolit být euroskeptičtí a zakuklit se ve své výjimečnosti, pokud bychom o to ještě stáli. Zatím tomu tak není, zatím zde máme nejen demokracii nižšího řádu, nýbrž i stav zvaný postkomunismus, a musíme se ohlížet, kdo nám podá ruku k vybřednutí, protože sami k tomu patrně sílu nemáme; a nikdo jiný než Evropská unie, při všech jejích nedostatcích, nablízku není. Na závěr bych ještě chtěl zabránit dojmu, že velebím Švýcarsko způsobem, jakým druhdy bývalo obyčejem opěvovat Sovětský svaz; i uvádím, že jsem slyšel naše švýcarské krajany na v jednom kuse se opakující nějaká referenda i pěkně nadávat a s jejich výsledky spokojen nebýt.

Inu, věčná nespokojenost lidská, a ještě spíš nespokojenost západního člověka, bez níž by nebylo ani demokracie, ani spravedlnosti, ani funkčnosti a prosperity.

Rekviem za Jörga Haidera

Zbláznil se nám, holoubek. Už nějaký čas jsem měl své pochyby o duševním zdraví Jörga Haidera, hejtmana korutanského, ale teď se mi z nich stala skoro jistota. Co se mu hnulo v hlavě? Co si asi mohl představovat, když v Bagdádu vystoupil z letadla a jal se potřásat rukou Saddáma Husajna, takto jedné z nejodpornějších postav současné světové politiky? Co si od toho sliboval? Čemu se domníval, že prospěje, když káravě zahovořil proti snaze Západu o potření terorismu a překročil tak jakoukoliv mez omluvitelnosti?

Zkusme uvážit několik alternativ, než se s konečnou platností rozhodneme pro poslední z nich, že enfant terrible evropské politiky Jörg Haider propadl šílenství. Vyřknout nebo udělat nějakou pitominu, aby se o ní mluvilo, je zajisté osvědčený způsob politiků třetího řádu, jak na sebe upoutat pozornost. Noviny pak dva nebo tři dny o pitomině píší, hněvivě ji zavrhují a s pilností perou politikovo prádlo, čímž je naplněn záměr i účel: politická nula, do té chvíle sedící v parlamentu jen do počtu, se dostala do všech hub a její jméno zazářilo. Jenže Haider nebyl nula. Jeho jméno bylo dostatečně známé, ať si kdo o něm myslel cokoliv, a křečovitě provokativního upozorňování na svou bezvýznamnost neměl zapotřebí. Ne, v tom to asi nebylo.Nebo zavětřil možnost rozšířit tím skutkem řady voličů své partaje? Podpořit svou osobní popularitu? To je zisk, pro nějž bývá prohnaný politik ochoten si potřásat pazourou třeba i se samým Luciferem, a Haider by jistě nebyl první. Nedávné tance kolem Temelína z toho důvodu, jak se všeobecně předpokládá, podnikl a dosáhl značného úspěchu, i když při pozornějším zaposlouchání už bylo možno zdáli zaslechnout zvonění rolniček bláznovských. Jenže to se pak proklatě zmýlil.

Své partaji saddámovským dostaveníčkem neprospěl, nýbrž ji rozvrátil a oslabil, je značně pochybné, bude-li FPÖ i nadále hrát v Rakousku podstatnější roli. Sobě samému prospěl ještě méně. Býval prvním z těch, o nichž se jinak nemluvilo a nepsávalo než s přídomkem populista, ale populista je přece ten, kdo bystře vycítí nálady v nejprostším lidu, byť i nesmyslné, vezme je za své a dosáhne tak přírůstku voličské přízně i svého osobního věhlasu. Je-li tomu tak, byl by Haider populista velmi mizerný, dospěvší k pravému opaku. Mohl přece vědět, že trucovitý antiamerikanismus, okázalou solidaritu s kýmkoliv, hlavně že se obrací proti nemilovanému Západu, má z největšího dílu neotřesitelně zpachtovanou postmarxistická levice, která se pod jeho korouhve nepohrne, i kdyby v tom Bagdádu třeba kozelce metal. Rovněž je takovým představením ovšem nakloněna krajní ... nepovím, že pravice, protože pravicovost je něco jiného, ale řekněme že dutolebý, tupomyslný nacionalismus. Ten by se možná dal pod Haiderovu korouhev shromáždit spíš. Jenže ... ne že by se takový v Rakousích nevyskytoval. Ale jeho potenciál je velmi omezený a nestojí za to ztrácet kvůli němu sympatie normálnějších občanských vrstev. Ani tato úvaha, zdá se, neobstojí před podrobnějším zkoumáním.

Honores mutant mores, řekl by latiník. Kdo vcelku dobře a rozumně konal svou práci v podřízeném postavení, tomu se zamotá hlava velikášstvím, když přičichne k vyšším šprinclíkům moci. Známe takových pádů, pravda, i mimo říš rakouskou. Také Haider býval dobrý a výkonný, i když poněkud prostohubý správce zemský, dokud se jeho působnost omezovala na zemi korutanskou. Byl jí dobrým hejtmanem a dokázal toho pro ni vykonat víc než všechny předešlé vlády, ať je vedl kdo chtěl. Zastával se lidového názoru, což je něco poněkud jiného než názor oficiální; ten bývá vytvářen v uměleckých, filozofických, akademických a tomu příbuzných kruzích a stává se etickým imperativem, jemuž kdo se protiví, je pes. Lidový názor vzniká spíš kolem piva a v podobných méně vznešených prostředích, bývá nerad slyšen a s opovržením zatlačován, ale kupodivu dějinný vývoj dává spíš za pravdu jemu.

Haider si zaslouží uznání přinejmenším pro nebojácnost, s níž se kritického, akademicko-eticky nevyšperkovaného lidového názoru dovedl zastat. Snad neměl vítězit v těch spolkových volbách. Neměl se stát vůdcem a duší koaliční strany. Měl zůstat ve své provincii, která ho ctila a uznávala. Ale on povyrostl, vystrčil hlavu do výšin, jimž nedorostl, a ona se mu zatočila. Vyšel ze slávy korutanské, začal dobývat rakouskou a všechno šlo až na nějaké ty bojkoty dobře; i zachtělo se mu slávy světové, jako, víte, v té pohádce o babce rybářce, co chtěla být Pánembohem. Když kdekdo jezdí do Izraele a k Arafatovi vyjednávat tam o mír - nemusí žádný vyjednat a také nevyjedná, ale k obrazu uznávaného státníka to stačí - proč to nenapodobit? A ne s nulou Arafatem, ale se samotným Saddámem Husajnem, aby všichni koukali. Ukázat něco, aby se to rozletělo světem a Bush se vztekal.

A to už přestřelil, už ztratil krok s rozumem, kouká teď a rozhlíží se, proč ho najednou nikdo neobdivuje a nikdo ho za ten čin neuctívá, inu, zbláznil se, holoubek, zbláznil. To by, inu, to by mohlo být. Ale cítím přesto, že tomu obrázku něco chybí do úplné srozumitelnosti; že by politik tak zkušený netušil, do čeho se to pouští? Že tím páše sebevraždu?

Může být i jiná příčina těch podivností: Haider nebyl žádný velký demokrat, a když, tedy jen z přinucení a že to jinak nešlo; ono je dnes v západním světě víceméně nemožné dosáhnout vysokého stupně moci jinak než demokratickou cestou. Ale vábila ho a imponovala mu moc neomezená, již mu kariéra rakouského politika, jakkoli úspěšného, nenabízela. Snad i proto se ohlížel tam, kde takovou moc nacházel a mohl ji obdivovat: k diktátorským režimům arabského Orientu, v posledku k samotnému Saddámu Husajnovi. Ale jen obdivovat, napodobit ne, pro takový účel se narodil v nevhodné zemi, v nevhodné civilizaci. Poznal to a udělal svůj poslední velký výstup, než odešel z politické scény, na níž ho už nic vyššího nečekalo. Mohlo to vypadat, že se zbláznil. Ale spíš to byla rezignace, trpké uznání nedostupnosti. To už je možnější.

Nebo ... nebo se Jörg Haider ani nezbláznil, ani rezignovaně nepráskl dveřmi, jen se zapletl s mistry švindlu obratnějšími, než byl on sám? Diplomatické kličkování nikdy nenáleželo k jeho silným stránkám, spíš si toho dost svou nevymáchanou přímostí pokazil, vzpomeňme jen jeho výroků o hitlerovské epoše rakouských dějin, jež by pravý diplomat nikdy nevypustil z huby, i kdyby si je třeba myslel. Nebohý Faust, prodavší svou duši ... jistě ne za nejvyšší tajemství Poznání, to spíš za prachy pro sebe a svou partaj, jak už se tak duše prodávají, však on Mefisto i v království českém takových nalovil dost. Nechci tuto domněnku vydávat za nepochybný objev, ale nemíval Jörg Haider už dřív svoje techtle mechtle s arabskými papaláši? Nebýval pečený vařený v Tripolisu u jiného charismatického vůdce islámu, ledaže Muammar Kaddáfí časem poznal, že zlotřilou Ameriku na záda nepřevalí, zmoudřel a do nejhrubšího terorismu se už neplete, aspoň zjevně ne? Haider by nebýval byl první, i dědouš Husák už loudíval u ropného velmože Kaddáfího o peníze a všelicos mu za to sliboval. Kdoví, co mu mohl slíbit Haider.

Kdoví, do čeho se to zamotal, milý korutanský hejtman, zamotal a vymotat nemohl. A teď dospěl k okamžiku, v němž by ho arabský Mefisto odnesl dírou ve stropě, takže se tomu raději rozhodl předejít politickou sebevraždou. To by mělo svou logiku, na rozdíl od vysvětlení jiných, nelogických.

Neminul ani příliš dlouhý čas a haiderovské divadlo se opakovalo, třebaže v jiném obsazení: německý politik Jürgen Möllemann, zjevem, charakterem i typem stranické příslušnosti Haiderovi překvapivě podobný, byl také samé bratření s arabskými diktátory, a stejně jako on si tím zadělal na svůj konec, ledaže ještě tragičtěji. Budu o těch věcech psát na jiném místě, takže se nyní omezím na tyto řádky; ale že je to podivné. Podivné a nápadné. K čemu oba potřebovali ty pochybné kontakty, o nichž museli vědět, že se jimi jen diskreditují? Nebo je nepotřebovali oni, nýbrž spíš jejich orientální kontrahenti? Budují si potichu předmostí svých zájmů v evropské politice, lapajíce do tenat ctižádostivce, jimž moc poskytovaná demokracií nestačí? Bude užitečné nepouštět tuto možnost ze zřetele.

Oč v tom Tripolisu mohlo jít? Oč v Bagdádu? Vím, že se dostávám na čím dál tenčí led dohadů, ale konec konců všechno souvisí se vším - a nesouvisí s tím vším nějak i náš přeslavný Temelín? Jisto je, že nad Haiderovým politickým pohřbem si mnohý úlevně vydechl, například slovutný pan ministr Grégr. Jiní opět zalomili rukama a hořce zakvíleli, třeba poctiví a bezelstní odpůrci jaderné energie. Jisté je, že bylo bagdádským fiaskem uvedeno vniveč rakouské protitemelínské referendum; kdo by ještě byl tak zatvrzele pošetilý, aby se jím i dnes oháněl. Potom tedy ... ano, kdo vlastně má hlavní užitek z prokletí, jež bylo uvaleno na jadernou energii, v Rakousku i jinde? Nejsou to náhodou režimy zemí produkujících ropu a nemajících mimo tento zlatý důl ani světu co nabídnout, ani zač si poskytovat svůj navyklý bezpracný přepych? Kdyby západní svět postavil své hospodářství na jiném energetickém zdroji, na jiné pohonné hmotě, zle by bylo milému Kaddáfímu, v prach pouště by se propadl hrdina Saddám, nemající už zač financovat své Matky všech bitev, i mnohým jiným by nezbylo než vsednout na velblouda a odjet na něm k beduínskému stanu, z nějž vyšli a do nějž se navrátí, až zlatý důl vyschne.

Mnozí podezírají Ameriku, že pořádá své válečné kampaně kvůli ropě; nelze obrátit tento argument i naruby? Nelze předpokládat všelijaké pletichy s cílem udržet panství ropy a odvrátit jeho konec? Arabští mocnáři přece nejsou tak omezení, aby tuto hrozbu neviděli. V tom případě by neblazí podpisovači temelínského referenda opravdu byli ... nu, netřeba to vyslovit tak hrubě jako pan premiér Zeman. Ale komusi by dělali, jak se tak pěkně po česku říká, vola. Jörg Haider také; ale poznal, že je vydírán, znechtělo se mu té role a udělal jí přítrž politickou sebevraždou.

Že jsem zašel příliš daleko? Snad. Probíráme však možnosti jednoho z nejzáhadnějších zhroucení politické osobnosti, co jich Vídeň zažila od smrti korunního prince Rudolfa, a každá z nich má nějakou mezeru, pro niž řekneme - ne, tak to nejspíš nebylo, takový blázen ten Haider nebyl. Tato poslední ... je dost divoká, uznávám. Ale takovou mezeru nemá. Je škoda zmařené politické schopnosti, je škoda člověka, který měl na to, aby se z něj vyvinul státník. Obětoval svou možnost buď touze po moci, jíž nemohl demokratickým způsobem dojít, nebo pletichaření s mistry podrazu, jejichž úlisnosti nedosahoval. Co z obojího to přesně bylo, se patrně nikdy nedozvíme. Budiž mu korutanská země lehká.

(Hannover, 19. 2. 2002, ANNONCE, 6. 3. 2002)

Ono ještě ke všemu vyšlo najevo, že si milý pan Haider v tom Bagdádu nepotřásal rukou se Saddámem, nýbrž s jeho k těm účelům vycvičeným dvojníkem, inu, ostuda, ostuda.

Ale možná jsem vystrojil Jörgu Haiderovi funus předčasně; dozvídám se právě ze zahraničního tisku, že si již opět nasadil svůj sebejistý výraz a hotoví se ujmout vedení své mateřské strany, počínající si za jeho nepřítomnosti dost neobratně. Bude ovšem záležet i na rakouském voliči, jestli jeho návrat odmění svým hlasem. Jestli ano, znamenalo by to, že jest jakási mezera v nabídce, již serióznější strany nezaplňují a v níž se politik Haiderova typu může uplatnit. To by ale nebylo vinou rakouského voliče, nýbrž systému, v němž je vše podřízeno akademické zásadě takzvané politické korektnosti, takže pro občanský, eticky nevykrášlený, z běžné zkušenosti vyšlý názor není místa. Což se netýče pouze voliče rakouského.

K ostatním dohadům svého článku bych ještě poznamenal toto: přihodilo se mezitím, že americký pan prezident, maje po krk ropného vydírání, vyhlásil program vývoje vodíkových motorů. Nedlouho poté jsem četl první zvěst o tom, jak strašlivě jsou takové motory nebezpečné, jak se spalováním vodíku zvětší ozonová díra a co všechno z toho pojde. Jistě to není zvěst toho druhu poslední; maje svou zkušenost, nepodivím se nikterak, dozvím-li se časem, jak neekologická je vodíková energie a jak jest třeba, abychom v zájmu životního prostředí dál spalovali benzin a naftu; taktéž mě nepřekvapí, začne-li západní mládež skrze vodíkovou energii demonstrovat a vytloukat McDonaldovy restaurace. Obrodivší se pan Haider by k tomu mohl zase vypsat nějaké referendum. Inu, každý brání svou kůži prostředky, jaké má po ruce, i ropní šejkové. Zda by západní veřejnost také tuto lahůdku spolkla ... nechovám velkých iluzí.

O vlastnostech předpony anti-

Byl nedávno v Berlíně návštěvou americký prezident a v očekávání té události se české noviny rozepsaly, řekl bych, až příliš dramaticky. Desetitisíce Němců se chystají demonstrovat proti americké politice! znělo varovné bubnování, a hned samo sobě položilo otázku: Proč Evropané nemají rádi Bushe? Seděl jsem před obrazovkou a čekal, kdy ta mela začne, víte, ona je taková správná demonstrace napínavější než televizní krvák, ale zklamal jsem se. Ohlašované desetitisíce byly všeho všudy dva, nic moc proti statisícovým kraválům za dob sovětského uvolňování napětí, takové množství by při stejně intenzivní agitaci dokázal z celého světa svolat i Svaz chovatelů papoušků a andulek. Žádné vrhání kamenů a zápalných náloží se nekonalo, žádné převracení aut a vytloukání výloh, nic, i ten McDonald,s všechno bez úhony přestál, já vám nevím, kam to spěje s bojovností proletářských mas. Jen zčásti tu reputaci napravila rota odpůrců válečného násilí, kteří vtrhli na pódium Zelených, hodlajíce jim namlet čumáky skrze zradu na idejích pacifismu. I měl jsem aspoň potěšení z logiky toho střetu. Jiného se nedělo skoro nic, radikální chlapečkové rozvinuli nějaké transparenty, poté se rozhlédli, spočítali se a jeli domů. V českých novinách, pámbu ví proč, vypadala táž událost, jako by se právě začaly hroutit hradby kapitalistického Jericha. Všechno je jinak, navzdory obvyklé hlasitosti se proti americké politice nebouří ani Němci, ani jiný evropský lid, nýbrž celkem nepočetné hloučky dušiček nedozrálých, ochotných bouřit se i proti Nejsvětější trojici, ber je vážně, kdo chceš. Obvinění prezidenta Bushe ze záliby v násilí pak obzvlášť věrohodně zaznívá z úst těch, kteří by s radostí nadělali kůlničku na dříví z Berlína i jakékoli jiné metropole, jen kdyby kolem nestálo tolik policajtů. Tolik tedy k tomu antiamerikanismu.

Avšak netrvalo dlouho a Německem otřásly zase jiné antismy. Jistý Jürgen Möllemann, místopředseda strany FDP, odkudsi vyštrachal naturalizovaného politika jménem Džamál Karslí a usadil ho v parlamentu spolkové země Porýní-Vestfálsko. Ten muž, jak byl zvyklý ze své arabské domoviny, hned se z této tribuny jal co nejošklivěji zlořečit Izraeli, srovnávaje jej s Hitlerem. Účel té akce se dal vytušit: inspirováni novými proudy evropské politiky se lidé kolem Möllemanna domnívali najít celkem bezbolestný způsob, jak na sebe upozornit, a přivábit tak davy chtivé jednoduchých hesel. Antiamerikanismus totiž mají zpachtovaný jiní, ale na Izrael je možno nadávat bez velkého rizika. Jenže zapomněli, holoubkové, že jsou v Německu, kde stín Osvětimi nedovolí jen tak zlehka si otvírat hubu.

Do věci se vložila Židovská obec, z účelového antiizraelismu se stal antisemitismus, a na něj je německá veřejnost od jistého času obzvlášť háklivá. Nic nepomohlo, původce celého maléru byl přinucen vyslovit omluvu, jeho odborník na nadávání Izraeli vyletěl z partaje i z parlamentu, a třebaže sebou Möllemann ještě všelijak cuká, už je znát, že se německým Le Penem nestane. Jakáž pomoc, na vlnu populistického úspěchu se nenaskakuje tak snadno, jak se někomu může zdát. Něco mě v hluku té hádky napadá. Ze strany německé Židovské obce to ovšem byl výtečný strategický tah, udělat z arafatovské nenávisti k Izraeli antisemitismus. Jinak je spíš škoda, že se v Německu nenašel ten, kdo by řekl ... ne, prosím, antisemitismus je ošklivá věc, ale nejde jen o něj. Rovněž tak a v stejné míře je ve slušné společnosti nepřípustný antiamerikanismus, antiizraelismus i jakýkoliv jiný apriorní, žlučovitý toho druhu -ismus. Konec demokratické diskuse je totiž tam, kde přestává kritika a začíná nenávist. Kritizovat můžeme zajisté všechno a nesmí být věcí nekritizovatelných, ani Amerika, ani Izrael, ba ani způsob židovský, třebaže to v Němcích není rádo slýcháno.

Musíme však vědět, co to kritika je: rozbor daného jevu, tím věrohodnější, čím prostší jednostranné zaujatosti. Je právem diskuse poukázat na destruktivní, smyslu pro slušnost a pravdivost odporující skutečnosti, ale musíme vyslechnout a uvážit i argumenty protivné strany. Intifádnickou nenávistnou zažranost s kritikou ani s diskusí nezaměňujme, nechme ji tam, kde je doma, v Gaze a pod prapory Hamásu, kdo ji chce zavlékat na půdu Západu, musí si nechat líbit otázku, co tím sleduje. Připusťme ale, že ani v západní společnosti není schopnost diskuse a analýzy dána každému, politiků nevyjímaje. Máme vrstvu lidí, řekněme omezené inteligence, která jim nedovolí víc než prostoduché přilnutí k některé partaji nebo k některému obzvlášť fotogenicky se zubícímu vůdci mas. Jsou to oni, konzumenti tupomyslných hesel a slibů, nahrazující neschopnost vytvoření skutečného názoru politickým fandovstvím. Tím demokracii ničí, protože její kvalita vždy závisí od početního poměru občanů, schopných samostatného úsudku, k fandovskému stádu. Poklesne-li pod určitou kritickou mez, je společnost vystavena nebezpečí, že se v ní dostanou k veslu nezodpovědní, jen vlastního prospěchu si hledící destruktivní tlučhubové.

Nachází-li kdo v předchozí větě souvislost s poměry v současné české politice, musím ho ujistit, že jde o podobnost opravdu, ale opravdu náhodnou.Tupomyslnými hesly se ohánějící a povrchní sliby kolem sebe trousící tlučhubové se vědomě zřekli podpory myslícího občana a postavili svou strategii na mentalitě hlupáků. Mají-li úspěch, zmocní se vlády nad společností jednak povýšené sobectví, jednak hloupost, což dějiny nenechají bez trestu. V lepším případě jím bude zaostání, v horším zhroucení funkcí státu, jak je v přítomné době můžeme s velkou poučností sledovat v Argentině. Ještě hůř to může dopadat tam, kde nezodpovědný, po moci za každou cenu dychtící demagog použije k ovládnutí méně soudných vrstev obyvatelstva strategii nenávisti.Jistý její rezervoár je přítomný i v západní veřejnosti. Nebo ani ne tak nenávisti, jako spíš sklonu nedozrálých lidiček vidět jak lineál rovnou cestu k cíli a pokládat každého, kdo není ochoten po ní běžet, za nepřítele. Nicméně i tento odpadek ducha ještě patří k inventáři západní demokracie, ostatně majitelé lineálovitých návodů na jasné zítřky ve svém rozvášnění obvykle poleví, jakmile jsou nuceni se sami živit a poprvé vyplnit daňové přiznání. Může se ale stát, že cíl jasných zítřků zmizí z myslí opravců světa a zůstane v nich jen kal nenávisti. Pak už se nenalézají na půdě Západu ani na půdě demokracie, i kdyby se pro lepší dekorum přizdobili obyčejem voleb a jiných rituálů.

Nejsou nic platny tam, kde se základem konání stala nenávist, a to, zdůrazněme, nikoli k idejím, nýbrž k lidem. Antiglobalistické, antikapitalistické a jiné vášně radikálních chlapečků, obracejících své hněvy proti skutečným nebo vybásněným principům, lze ještě mít za celkem neškodné blbnutí, jež odnese nějaká ta vytlučená výloha, ale názorové hodnoty občanské většiny se tím nerozvrátí. Antisemitismus, antiamerikanismus, antiizraelismus, to už je vážnější choroba. Nenapadá mlhovinu jakýchsi těžko definovatelných principů, nýbrž zcela konkrétní skupiny lidí, jimž je za vinu kladena prostá existence. Neplatí pokrytecká výmluva, že nemáme nic proti americkému (židovskému) lidu, avšak nesnášíme a ze všeho zla světa viníme Ameriku (Izrael); demokratický stát nelze oddělit od jeho občana. Kde končí politický systém, postavený na prostoduché, ke konzumaci hloupých hesel náchylné vrstvě společnosti, nám v přítomné chvíli nejnázorněji předvádí Argentina. Kde ... ne, ještě nekončí, ale k jakým koncům podle všech náznaků směřuje společnost nenávisti, toho příklad už zcela zjevně můžeme hledat v Palestině.

Stokrát můžeme zkoumat, kdo si v těch blízkovýchodních patáliích začal a kdo mu co oplatil: je to palestinská, ne izraelská veřejnost, která je prosycená čiročirou, destilovanou nenávistí. Nemůže to s ní dopadnout jinak než zle, i když se dočká svého nezávislého státu. Nenávist plodí nenávist, a to ne v protivníku, ale sama v sobě. Nenávist se jí stává životní potřebou, potlačuje sebezáchovné instinkty, v posledním důsledku se nenávistník obrací sám proti sobě a sám sebe zahubí. Bylo by předmětem jiné úvahy zkoumat, kde se ta úděsná potřeba nenávisti vzala ve společnostech současného islámského Východu. Západ by učinil moudře, kdyby ze sebe co nejrozhodněji vypudil všechno, co začíná onou zlověstnou předponou anti-.

Nepřizvukovat palestinským představám o tom, že jsou na světě národy od kořene a od kosti zlé, jejichž příslušníci se stávají zlými hned v okamžiku narození, že jiní než zlí ani být nemohou, takže je nutno je nenávidět, ani za mák jim nedůvěřovat, v každém jejich slovu či skutku nehledat nic než podlost a podle možnosti je vyhladit. I kdyby zrůdnosti té představy nebylo, hrdinové intifád a bojovníci za národní zájmy; svého protivníka sice potrápíte, ale sami sebe a svou zem zničíte, neboť takový je paradox dějin.

Ale ... málem bych pro samou Palestinu a podobné končiny zapomněl, že existuje i jistá nevelká, v samém srdci Evropy položená země, v níž jsou tímto časem také spíš slýchat nejapná hesla a hlupáčkům určené sliby než z hlubší úvahy vyplynuvší názor. Také mnohým z jejích politických vůdců se zdá být příhodnější postavit svou kariéru na slibech lehkověrným přitakávačům. A kdyby to nestačilo, pozvat si na pomoc úhlavního, odvěkého, od přírody a od kolébky zlého nepřítele, s nímž nediskutujeme, ani slovo mu nevěříme a nic než podlost od něj nečekáme. Obejdeme se přitom i bez předpony anti-, není-liž pravda, však máme v Čechách své osvědčené protiněmectví, dovedené do esence v odporu proti všemu sudetskému.

Pozor, lidé čeští, pozor na řeči o národním zájmu, zaznívají-li z týchž úst, z nichž plynou i tupomyslná hesla a jalové sliby. Rozeznejme skutečný národní zájem od apriorní zášti, která zatím vždy vedla nikoli k protivníkově, nýbrž k vlastní škodě a zkáze. Třeba jsou lidé, že jim tolik neleží na srdci úpadek vlastní země, hlavně že oni budou moci rajtovat na vysokém oři moci a vše obsahujícího vlivu; ale snad by ani jim neškodilo pohlédnout do Palestiny. Našli by v ní jistého Jásira Arafata, jejž uměle vzbuzená atmosféra zášti dohnala jako bumerang. Není mu co závidět, chytráci a vypočítavci, nelze docílit trvalého úspěchu sázkou na nenávist, není možno vydestilovat vlastní užitek z trosek a rozkladu.

(Hannover, 11. 6. 2002, ANNONCE, 26. 6. 2002)

Jürgen Möllemann, o němž byla už dvakrát řeč, mezitím dospěl na konec své spletité kariéry, spáchav sebevraždu. Tím je ukončeno jedno téma, neboť by bylo nevkusné dál rozebírat následky politického intrikánství na příkladu nebožtíkově.

Co se týče předpony anti-, ústřední linie celé úvahy, jsem dlužen rovněž jisté upřesnění, aby mi kritický čtenář nepředhodil, že jedno anti- soudím přísně, jiné pak shovívavě. A opravdu, je jistý postoj, zvaný antikomunismus, jejž sice s pohrdáním odmítá český pan prezident, ale pro podstatnou část veřejnosti včetně mé maličkosti je součástí jejího z trpké zkušenosti vzešlého názoru. Doplňuji tedy, co jsem opomněl: je zvrácené a vysoce destruktivní chovat a šířit apriorní zášť vůči určité státní, národní, rasové či jiné společnosti, jinými slovy podsouvat někomu nejhorší vlastnosti a úmysly proto, že si dovolil se narodit. Naproti tomu můžeme velmi oprávněně odmítnout jako celek ideologický systém a svůj postoj k němu označit předponou anti-, nebádajíce nad tím, jsou-li či nejsou jeho některé drobty správné nebo aspoň dobře míněné. Návod na opravu světa, do nějž se vloudil byť i jeden omyl - ale ono se jich tam obvykle vloudí požehnaně - se zvrhne v nesmysl právě tak zákonitě jako matematický příklad, v němž jsme přehodili znaménko, ledaže zvrzaná úloha z matematiky nekončívá tak vražedně jako spasitelské návody. Můžeme proto bez špatného svědomí být antinacisty, antikomunisty, antiteroristy ... jiný příklad mě právě nenapadá.

Mezi Evropou a Antievropou

Sleduji rozličné peripetie klání o českou účast v Evropské unii a nemohu se tvářit, jako by mi z toho bylo veselo. Ba, truchlivý byl pohled na sbor českých heroldů, rajtujících do Kodaně ne jako k poradě o věci společného zájmu, nýbrž jako do bitvy s lítým nepřítelem, jejž je nutno sklát v prach a vymáčknout z něj tučnou kořist. Stejně trapná a zahanbující je odezva sdělovacích prostředků i široké veřejnosti. Ne radost a uspokojení nad tím, že po půl století babylonského zajetí dostane tato země příležitost vrátit se mezi národy svobodného Západu, nýbrž tváře dozelena pokroucené nespokojeností a vyčítající svým heroldům, že z bruselského nepřítele vymáčkli málo.

Pro spravedlnost uznávám, že jsem zaznamenal i několik reakcí rozumných, ba moudrých; ale zanikly zcela v hněvivě lačném povyku. »Naval prachy, bídný Brusele!« Plní mě to melancholií a nedobrou předtuchou, protože už jsem něco velmi podobného jednou zažil. Byl totiž jistý historický akt, pokračující ve svých důsledcích dodnes: slavné, hotovými orgiemi nadějí provázené sjednocení Německa. Po víc než tuctu let se bohdá lze odvážit soudu o jeho výsledcích. Ne že by se vůbec nic nepovedlo; co se materiálního přilepšení týče, mohou si obyvatelé východní části Německa navzdory různým nářkům vesměs blahořečit.

Ale že by se krajiny za Labem staly zářným příkladem hospodářské funkčnosti a občanské uvědomělosti, že by staré prokletí bylo s konečnou platností svrženo, to tedy ne, to se, podtrženo a sečteno, nezdařilo. Nezdařilo se, neboť obě strany sjednocovacího procesu nechápaly jeho metody a cíle shodně. Německý západ se v explozi nevídaného idealismu dokořán otevřel zbídačeným krajanům, domnívaje se, že rovnost příležitostí už sama povede k vyrovnání úrovně hmotné i všech ostatních v obou částech země. A kde by takové vyrovnání naráželo na jejich chudobu ... nu dobře, můžeme jim nějaký ten groš přisypat, aby měli ty začátky snadnější. Ale groše do počinku nejsou to nejdůležitější, podstatnější je otevřená brána příležitostí. Nebo tak jsme si to aspoň představovali my troubové v staré, jak se tehdy říkalo, BRD, sahajíce si do daňových kapes pro solidární a jiné příspěvky. Saháme si pro ně dodnes, aniž by se německý východ ... kdežpak zámožnějšímu Západu přiblížil. V mnohém ohledu se od něj vzdaluje a není zcela scestný dohad, že západní slitovná rozdávačnost může dorazit to, co nestačil rozvrátit komunistický úpadek. Neboť jakkoli štědrý příspěvek, neslouží-li ničemu víc než prostému projedení, se nazývá almužnou. Jí se z žebráka nestává nic jiného, leda žebrák dočasně nasycený.

Nerozumějí si prostě rodní bratři po obou stranách bývalé hranice, již bylo snadnější rozorat a dát zarůst lesem než skutečně odstranit. Západní bratr zatím obětavě platí, ale nemůže pochopit, že jeho oběť nejen že nenese očekávané plody, nýbrž ani nedochází uznání. Aspoň trochu vděčnosti kdyby ti lidé ukázali, diví se poplatníci, hledíce na nakysle nespokojené tváře tam za Labem. Nu ovšem. Měli se zeptat nás, emigrantů. Pověděli bychom jim, že pojem vděčnosti už dávno vymizel z duší, otrávených léty poddanství. Že ani ti, kteří se pokládají za oběti a protivníky starého režimu, nevěří na nezištnou pomoc a idealistická obětavost v zájmu společné věci jim je k smíchu. Že mají zásady jiné, vyjádřené heslem - urvi, co můžeš! Teď, hned, dokud to neurve někdo jiný! K pomoci nabízená ruka je plní podezřením: co z toho ten Západ má? Jaký švindl na nás šije? Jistě nás chce ovládnout a pak o všechno obrat a zničit; tak se to přece dělá, o nějakých ideálech ať si každý vypráví své babičce! A tak miliardy plynuly, ale místo rozumného zužitkování byly poutráceny v jalovém konzumu.

Místo do investic k vybudování moderních hospodářských struktur se obrovské prostředky vsákly do předem ztracených pokusů o vzkříšení dávno pošlých průmyslových mastodontů, protože jinak by jejich pracující, rozumí se, vyšli do ulic. Demonstrovat a křikem se domáhat výhod a přilepšení bylo to první, čemu se východní bratříček z celé demokracie přiučil. »Chceme mít stejné výdělky jako ti na Západě,« rozléhalo se hněvivým sborem. »Chceme se mít jako oni! Chceme spravedlnost!« A bylo marné jim vysvětlovat, že stejný příjem může vyplynout jen ze stejně hodnotné produkce. Že ani západní bratříček neměl svůj blahobyt našup a naráz, nýbrž k němu musel dospět desítiletími usilovné, prozíravé snahy. Němečtí politici, vždy dbalí voličských hlasů, se zalekli nespokojeného křiku, povolili, nechali východní mzdy vyšplhat na západní úroveň ... a to se ví.

Kdo by investoval tam, kde musí zaplatit na mzdách víc, než se mu vrátí v produkci. Výsledkem domnělé spravedlnosti se ukázala být vysoká, neodstranitelná nezaměstnanost, celé krajiny se vylidňují, kdo něco umí a něčeho je schopen, hledá si novou existenci na Západě, už jen hloupí a přestárlí zůstávají doma. Starý, dávno opotřebovaný démon obchází ty, kteří zbyli, šeptá jim - vidíte, vidíte, za komunistů bylo lépe - a je mu pozorně nasloucháno.

Toto je příběh země, která promarnila svou příležitost. Promarnila ji, protože ji nepochopila. A třebaže se východoněmecké poměry nedají zcela srovnat s českými, vnucuje se otázka - jak budou vypadat Čechy třináct let po připojení k Evropské unii? První příznaky jsou totiž nedobré. I krajinami českými se rozléhá týž nespokojený křik - chceme se mít dobře! Chceme se mít jako tamti! Sem s vašimi penězi! Sem s nimi, ať je můžeme projíst, ať si máme zač pěstovat ty staré, plesnivé životní jistoty, jak je k nám zasel komunistický démon! Brána příležitosti se otvírá, pomocná ruka nabízí počinek k snadnějšímu startu, ale jaksi se všichni nemohou domluvit. Jak také, když v tolika mozcích straší nevíra v poctivý úmysl. Co oni z toho mají, že, jistě nás chtějí okrást. A nějaká práce pro budoucnost ... houby. Známe to, naslibovalo nám už staré panstvo všelijakých lepších zítřků a všechno to byl podfuk - navalte prachy, ať se máme hned tak jako vy po půlstoletí úsilí!

Naučil se už český človíček hbitě užívat slovíček demokracie a svoboda, ale zatím těžko přijímá samozřejmou pravdu, že svoboda, toť příležitost. Že ji lze uchopit a rozvinout, ale také že může bez užitku protéci mezi prsty. Uvyklý hrabat pod sebe z nevalné hromádky, jak ji nasýpal socialistický démon, se nezatěžuje pomyšlením na jakési lidi na druhém konci evropského dvorku, kteří pro naplnění ideálu mají sahat do vlastních kapes. Nenapadá ho, že by je to také mohlo omrzet, nedočkají-li se nejen viditelných výsledků, ale zejména vděku. Už teď se v západní Evropě nedá přeslechnout jistá rozmrzelost; mužové politiky ji překrývají diplomatickým optimismem, ale v lidu obecném se šíří nedobré nálady. Je slyšet cosi o čtvrtině, nejvýš třetině zastánců připojení a tendence je spíš klesající. Jestli se dnem otevření evropských bran vše vyřeší a v dobré obrátí, jak mnozí doufají ... nevím. Po těch zkušenostech se sjednocením v malém, jak nám je předvedl německý východ, bych nevěřil tak zcela. Spíš bych čekal, že i pak se povine ostrá hranice po šumavských hřbetech, třebaže ta celní a politická zaroste kopřivami. Na jedné straně že zůstane svět prosperity (arciže provázené různými pošetilostmi, ale o tom nechci tentokrát mluvit), na druhé pak rozpaky a zlost na ty, kteří rozdávají tak po tenku. A přes zrušenou hranici se povalí proud lidí schopných a podnikavých, do Nizozemí a do Irska, do Švédska, do Španělska.

Země, jíž po půl tisíciletí pouštěla žilou emigrace, si může zažít její poslední a konečnou vlnu, po níž už nezůstane nic. Jen ti, jimž stáří bude bránit vzít také nohy na ramena, a kromě nich ještě lidé nehybní, nízkého nadání a inteligence. Plni spravedlivého rozhořčení budou volat po blahobytu a po jistotách, ale nebude toho, z jehož kapes by vyplynuly.To je ovšem, uznávám, velmi pochmurný scénář, ale dovolil jsem si jej předložit k uvážení, neboť není nemožný. Čert sám ví, jak to ještě dopadne s německým východem, přes všechny západní miliardy a snad už biliony. Čert ví, jak to při téže mentalitě může dopadnout s námi.

Podrážděné domáhání se bruselských dárků a vzpěněné jézedácké bouře nic dobrého nenapovídají. Je nutno přepřáhnout, jézedácké dušičky, subvence ani jakékoli jiné almužny ještě ničí blahobyt nezaložily, ten se dostavuje vlastním důsledným úsilím a obětavostí. Musíme se rozhodnout, lidé čeští, neboť orloj dějin opět jednou bije dvanáct. Otvírá se brána příležitosti a jen na nás bude záležet, jak jí využijeme. Třeba dobře a moudře, s vynaložením všeho umu a schopností, jak nám to předvádí například Irsko, ještě donedávna chudobná končina na okraji Evropy, nyní však dynamický hospodářský tygr. Nebo též neochotně a závistivě jako náš někdejší severní soused, jejž všechny ty nesmírné miliardy nedokážou vytáhnout z postkomunistického močálu. Neboť brána příležitosti je zároveň branou konkurence, v níž jeden obstojí, jiný propadne, jak káže zákon, jejž nelze obejít.

Zajisté se můžeme takovým koncům na čas vyhnout, odmítneme-li bránou příležitosti vstoupit. Vypadá to, že ledakdo si nedovede nic lepšího představit, a není nesnadno uhodnout proč: všechny výhody, jež postkomunismus skýtá gaunerům a chamtivcům, by tak zůstaly zachovány, členům vybraných bratrstev by bylo umožněno tu zemi, jejímž vlasteneckým praporem se tak sršatě ohánějí, vysát až do dna. Potom ... na Bahamách prý ještě nejsou všechny pozemky rozprodané, slyšel jsem. Ostrov hrdé nezávislosti uprostřed zbyrokratizované Evropy, výspa národní svébytnosti, která od nikoho nic nepotřebuje a nad všechny je povýšená ... po třinácti letech soustavného klamání bychom už měli být na takové vějičky opatrní. Nebude žádných hrdých výsep, ani mezi Šumavou a Beskydem, ani kdekoli jinde mezi Baltem a Ukrajinou. Spíš ponurý pás ochablosti a ničím nebrzděné zlovůle, Antievropa úpadku a zániku.

Blíží se chvíle, kdy Čechové konečně dostanou možnost se vyprostit z chapadel postkomunismu. Ale bude je to stát velké, opravdové úsilí, mnoho je zanedbáno a skutečný úspěch se vykřičet ani vyšvindlovat nedá. Nebo usednou k společnému evropskému stolu a budou se rozhlížet, kdo by za ně zatáhl útratu; v takovém případě se stanou nepříjemným a nemilovaným přívěskem, zátěží, již budou lidé západních zemí tak dlouho posílat k čertu, až ji k němu nějakým způsobem pošlou. Nebo konečně mohou nad svou příležitostí ohrnout nos a zamířit zpátky k Uralu, do rozvrácené, neschopností a zločinem prolezlé Antievropy. Nelze pochybovat, že by to odpovídalo přáním mnohého demokrata a tržního odborníka; ale snad nemusíme těm, kteří nás třináct let vodili za nos, pomáhat ještě i v tomto podlém díle.

(Hannover, 10. 1. 2003, ANNONCE, 1. 2. 2003)

Jednu starost bychom měli mezitím za sebou: český občan, prozíravější, než jsou mnozí ochotni mu přisoudit, se jednoznačně vyslovil pro členství v Unii. Je to úspěch? Výsledek, s nímž můžeme být spokojeni? Úspěch - snad ano, dovolme si tu potěchu duše po šedesáti letech samých malérů. Ale spokojenost ... ne. Za žádnou cenu.

V Unii bychom jednou nohou byli, ale ukáže se ještě, jak snadné či nesnadné bude zasunout do ní i druhou. Právě probíhající žlučovité tahanice o šlechtické majetky, křečovité pokusy o prosaditelnost Benešových dekretů proti všemu, co je dobrým mravem v EU, nedávají tušit právě hladký začátek. Příslušnost k spojené Evropě je základ. Mnoho dobrého je možno na něm postavit, ale také mnoho zpackat. Jako Iry, ani nás nepřivede za ručku k úspěchu žádný bruselský komisař, jehož kompetence opravdu nesahá až k poslednímu občanovu pšouku (jak nám leckdo vypráví), nýbrž pouze my sami svou vlastní schopností. A schopností dohody. A odložením starých záští a nedůvěr. Aniž bychom mohli na kteréhokoli komisaře svádět svůj případný nezdar. Ostatně, když je řeč o těch komisařích: každou chvíli slyším a čtu posměšně odmítavé komentáře na adresu bruselské byrokracie, což se mi náramně líbí. Jako by ten hlas zazníval z nějaké rajské, svévolného úřednictva a korupce prosté končiny, a ne ze země české, nad niž byrokracií prolezlejší lze snad shledat jen v některých orientálních despociích.

Patálie kancléře Schrödera

Divné, předivné věci se dějí v Německu. Že vláda, vyšedši se slávou a vavříny z voleb, ode dne svého vítězství už jen pozvolna ztrácí na popularitě a její vavřínový věnec pelichá, je celkem obvyklý demokratický jev; velmi neobvyklé však je, aby všeobecný nesouhlas a posměch, dokonalý zvrat voličských nálad, divoká bouře výčitek a obvinění se strhly ani ne za týden. Kdyby se němečtí sociální demokraté usilovně nechválili sami, nepochválil by je už pranikdo, dokonce i levicověji laděná část tisku nenachází pro jejich kousky vlídného slova, procenta preferencí klesají do netušených hlubin, pan kancléř Gerhard Schröder, ještě před nedávnem sebejistá mediální hvězda a miláček publika, se proměnil ve vysmívaného otloukánka, na jehož posmutnělé postavě se s gustem popásají karikaturisté a kabaretiéři.

Pravda, až přespříliš směle se rozmáchl státník Schröder ve své předvolební kampani. Nad běžný obyčej se upnul na cíl volebního triumfu, nezatěžuje se otázkou, co by mělo přijít po něm. Že partajní profesionálové před volbami nešetří růžovým lakem, je ovšem zaběhlý zvyk a zkušenější volič snadno dokáže oddělit lakovou vrstvu od mnohem méně růžové skutečnosti. Co si však dovolila Schröderova sbornaja tohoto podzimu, přece jen překročilo meze obvyklého volebního folkloru, když zastrčivši volební vítězství spokojeně do kapsy, okamžitě vyrukovala s novými daňovými pohromami, o nichž se před málo dny svatosvatě dušovala, že jich nebude. Německý lid, v těchhle věcech přece jen ne tak otrlý jako jeho český protějšek, se cítí být nejen podveden - to se konečně přihází po volbách častěji - nýbrž i uražen. Zjevněji než je pravidlem mu dali političtí machři znát, zač jej pokládají a s jakým pohrdáním na něj shlížejí, což si nemíní dát líbit.

»Verarschung!« hřmí hněvivým sborem po luzích německých. Bohužel není českého výrazu, který by tomuto slovu ve významu a šťavnatosti odpovídal, ale můžeme si jeho překlad přiblížit pojmy jako výsměch, podfukářský trik, podlá věrolomnost. Lze čekat, že německé občanstvo, ne tak smířlivě zapomnětlivé jako český volič, svému panu kancléři jeho Verarschung nedaruje a v sérii zemských voleb, započínající už nastávajícím únorem, mu jej významně omaže o nos.

Neboť nic není růžového v německých zemích, a na poli ekonomickém obzvláště. Kancléřův heroický rozmach lakovací štětkou tu skutečnost ještě stačil zamáznout, ale už jen chatrně a nakratičko. Někdejší hospodářský motor Evropy ztrácí obrátky, hroutí se kdysi s pýchou za vzor dávané sociální systémy, daněmi a dávkami usoužení podnikatelé přiškrcují provoz na nejnutnější míru, zemí se valí vlna insolvencí a každý měsíc přináší novou Jobovu zvěst o růstu nezaměstnanosti. V Evropské unii, obávající se kdysi, aby ji Německo svou hospodářskou silou celou nepohltilo, stojí teď tatáž země na hanbě jako špatný žáček, octnuv se v ekonomickém vývoji na samém konci tabulky až za Portugalskem. Ovšem: s hospodářskými potížemi se tohoto času potýká celá Evropa a s výjimkami celý svět.

Jsou ale rozdíly v tom potýkání. Na rozdíl od například Finska či Holandska v něm Německo jednoznačně podléhá a nezdá se být věrohodné krčení ramen, že my nic, to že světová krize... Ne; patálie kancléře Schrödera pocházejí největším dílem z domácí kuchyně. Pokusme si je přiblížit, pro poučení, ale také a velmi sakramentsky pro výstrahu. Poctivě je nutno říci, že vinu za jednu část současných potíží sociálně demokratické vládě na hřbet naložit nelze: jako pohádkový drak si žádá stále čerstvých princezen a jeho hlad není nikdy nasycen, tak Německo až do dneška rdousí drak někdejší NDR, před třinácti lety slavně připojené, ale nikdy skutečně nestrávené. Drak se nespokojí s princeznami - to by se ještě dalo nějak zařídit - ale hltá každoročně mnohamiliardové sumy, aniž by jeho nenasytnost polevovala. Někdejší kancléř Kohl obtížil svou zem tímto nelehkým břemenem v optimistické víře, že jde o zátěž pouze dočasnou a že postačí finanční popostrčení, aby socialismem zplundrované Zálabí dohnalo svého západnějšího partnera a stalo se rájem na zemi. Mýlil se znamenitě, a my si ještě na závěr článku povíme proč.

Současný kancléř Schröder i celá německá levice na tom vývoji věru že nemají ani vinu, ani zásluhu; lidé s delší pamětí si ještě vzpomenou, jak ohnivě se bránila myšlence sjednocení a za jak posvátně nedotknutelný pokládala zchátralý Honeckerův stát dělníků a rolníků. Je to rozpor, z nějž patrně soud dějin nepomůže ani panu Schröderovi, ani jeho křesťansko-demokratickému předchůdci. Zachovat zpráchnivělý socialistický ráj za jeho dráty a minovými poli nebylo možné, ač si toho mnozí z té duše přáli; připojení pak přivodilo malér, a to, zdůrazněme, až v druhé řadě hospodářský.

Další z položek bankrotářského účtu však německé levici z kabátu odpárat nelze. Lpění na šlechetných, avšak ani za nejlepší konjunktury nezaplatitelných sociálních systémech, posun veřejného zájmu a podpory od produktivních vrstev společnosti k jejím neproduktivním okrajům, urputná touha kdekoho řídit, postrkovat, o něj pečovat, kdeco poskytovat, spravedlivě rozdělovat a přerozdělovávat, jedním slovem socialismus ... to samo by stačilo k udolání i tak robustního hospodářství, jakým bylo až donedávna německé. Aby toho nebylo málo, uzavřela německá sociální demokracie pakty, jež se jí zdály být výhodné přibližně tak, jako se musela doktoru Faustovi zdát smlouva s Mefistem.

Ledaže Gerhard Schröder má na krku Mefisty hned dva: odborové svazy s jejich vůdci, hledajícími v zatvrzele neměnném třídním boji oprávnění své dávno zbytečné existence, a ideologicky jankovitou stranu Zelených. Odborový Mefisto sráží jakoukoli vyhlídku na hospodářské oživení trváním na archaických ustanoveních k ochraně pracovních míst, zabraňujících podnikům přijímat nové síly, ačkoli je potřebují. Stále zjevnější je i zbytečnost celého ostatku odborářského rituálu: není skutečného důvodu, proč by se jako všechno ostatní, i pohyb mezd nemohl v této počítačové době řídit zákonnými směrnicemi místo paleolitického systému vyhrožování a vydírání. Mefisto barvy zelené pak ... dobře; ekologické zásady jsou rozumné a hodné zařazení do hospodářského systému moderní země. Ani ony však nesmějí být svým vlastním účelem, nýbrž musí přijmout za svůj princip tvůrčí, musí podporovat vytváření hodnot. Zpolitizovaný ekologismus je ovšem cosi po čertech jiného než péče o rovnováhu mezi zájmy člověka a přírody. Své cíle, zůstalo-li jimi něco nad prosté udržení moci, nedokáže prosazovat jinak než zdaňováním, zdražováním, znemožňováním, překážením, znesnadňováním a vůbec negativismem všeho druhu, věru že pravými to metodami k povzbuzení hospodářské konjunktury. Nezdá se být daleko den, kdy oba Mefistové odnesou nebohého Fausta ... pardon, kancléře Schrödera, dírou v stropě.

Člověku emigrantskému, dovedoucímu hledět na německé věci s odstupem, se však jeví i příčina úpadku třetí a patrně nejhlubší. Dobře se pamatuji na překypující sebedůvěru, jež mě v Německu obklopila, jedva jsem složil ze hřbetu svůj uprchlický raneček. Jsme mistři, zdálo se znít ze všech koutů, a když ne mistři ve všem všudy, tedy jistě ve věcech ekonomických. Jsme děti, ba majitelé hospodářského zázraku, naše prvenství, naše nesmírná výrobní síla je bezkonkurenční a neohrozitelná, naše bohatství nevyčerpatelné. Čeho se komu zachtělo, na to byly hned pohotově miliony a miliardy, nebylo nesmyslu tak drahého, aby někoho napadlo, že náklady na něj jsou vyhozené oknem. Ve skutečnosti tomu bylo drobátko jinak. Úpornou, obětavou snahou, odříkáním a krvavými mozoly vytvořila první poválečná generace v zemi, v níž nebylo nic než trosky a vdovy, dnes již legendární hospodářský zázrak.

Omyl kancléře Kohla, o němž byla před chvílí řeč, spočíval v tom, že i on pokládal jeho plody za samozřejmé - máme úspěch, jsme přece Němci! A ti za Labem jsou také Němci, takže bezpochyby dosáhnou téhož jako strůjci poválečného zázraku, o tom se nezdálo být sporu. A ono houby. Socialismem odkojení zálabští Němci předvedli místo fortele poválečného času jen popudlivé vymáhání západních mezd při východní produktivitě, což vyústilo do dnešního stavu, v němž by na německém východě investoval jen blázen, a kdo je mladší a něco umí, bere nohy na ramena. Ale i západně od bývalé hranice se ukázalo, že někdejší zázrak byl jednorázový, další generace už si jej pouze přisvojily a čerpaly z něj. A nejen čerpaly; byloť v sedmdesátých a osmdesátých letech přímo příkazem doby ohrnovat nad pílí a snahou otců nosy, z pojmů jako řád, kázeň, povinnost, zodpovědnost, pracovitost dělat málem že ne fašistický krám, hledat alternativní životní styly a ničeho si víc nepřát než rozbití onoho opovrženého měšťáckého, pouhému mamonu oddaného systému. Konzumní společnost, fíí, jaká nízkost! Mohutný stroj, nastartovaný hospodářským zázrakem, mezitím samotíží jel a poskytoval svým odsuzovatelům obživu i mnohý konzumní přepych, až nepodporován dalším úsilím se ... no, ještě docela nezastavil. Ale už to domydlil až za Portugalsko. Jak může pro Německo znít recept k nápravě, je nejisté. Snad se rozpomenout na odříkavé úsilí a krvavé mozoly poválečných předků. Ukrotit mocichtivost odborových šéfů. Nechat alternativních blbinek, opovrhujících konzumními chtíči, finančně však nákladnějších než kurtizány krále Ludvíka. Čím déle se bude váhat s návratem od rozdělovacího principu k tvůrčímu, čím déle budou nezbytné a bolestné reformy z ideologických důvodů odsouvány, tím obtížněji se bude Německo dostávat ... kdežpak na svou bývalou, hrdě bohatou pozici. Aspoň o stupínek pryč z toho ostudného posledního místa v evropském žebříčku.

Bystrý čtenář patrně uhodl, že autor těchto řádek zamýšlel nejen podat zábavnou zprávu o tom, jak to nyní chodí za krušnohorskými hřbety, nýbrž vyslat přes řečené kopce i jistý varovný signál. Pozor, slovutná česká vládo, pozor, ctní a důmyslní politikové, pozor, voličská obci. Patálie kancléře Schrödera jen v celkem ještě jemné míře předznamenávají, co se může přivalit i na břeh vltavský, nepřehodíte-li výhybku dost brzy. Neboť i v království českém se hýří a rozhazuje jako v salonu marnotratné hraběnky; i v něm se projídá víc, než se vytváří; i v něm se mužové politiky nejprve ptají, co všechno krásného a sociálně spravedlivého by chtěli mít, a teprve potom - pakli vůbec - kde na to vezmou.

Nikoli, pozdní socialisté, i tím nejspravedlivějším rozdělováním se z prázdného váčku nevylíhne víc než holá bída a rozkošnému živobytí na sekyru jde nevyhnutelně v patách pád do černé nouze. Německá mašinka dokázala jet čtyřicet let samotíží, než začala ztrácet páru; mašinka česká, páru sotva nabravši, hrozí skončit svou bezstarostnou pouť mnohem dřív. Nějak bylo, nějak bude, zdá se být heslem nově zvolené německé vlády. To jistě, ale může být i velmi zle a stále hůř, nebude-li opravdové a poctivé vůle k opravě. Což platí pro země české nejen jakbysmet, nýbrž ještě daleko naléhavěji.

(Hannover, 8. 12. 2002, ANNONCE, 12. 2. 2003)

Rok se s rokem ještě ani nesešel a můžeme začít bilancovat. První položkou páně Schröderova účtu jsou trojí katastrofálně prohrané zemské volby, po nichž hrozí následovat další; tím jeho vláda ztratila většinu ve Spolkové radě a je odkázána na podporu opozice. Další položky se kupodivu jeví o něco příznivěji, než bych sám býval čekal; pan kancléř zanechal svých hereckých úsměvů, jimiž dříve okouzloval obecenstvo, a dal se do velmi nesnadného klání za reformu sociálních systémů, za změnu zákonů ztěžujících podnikání a snad i za postupné odbourávání daní a byrokracie, což se ovšem snáze vyhlásí, než provede. Jako saň se proti jeho programu postavilo jak levé, marxistické křídlo jeho vlastní partaje, tak i ve své existenci ohrožení odboroví předáci, avšak pan kancléř se nedá ukřičet. Jak to ještě všechno dopadne, na to nezbývá než si počkat; ale je pozoruhodná shoda, s níž by se dalo v tomto odstavci jméno Schröder všude nahradit jménem Špidla a smysl by zůstal zachován.

Snad jde o víc než z podobných nesnází vzešlý podobný sled událostí; snad se přerozdělovací ideologii oddaná Evropa ocitla na konci svých možností a chtíc nechtíc bude muset načít jiný, mnohem úspornější soudek. To vypadá na dlouhý, bolestných zvratů plný proces, jejž zpovykaná voličská většina stěží bude honorovat kladně. Divím se, proč vlastně jsou české i německé partaje za této situace tak chtivé volebního vítězství; vždyť vládní zodpovědnost jim okamžitě naloží na hřbet nesnadná a nepopulární opatření, pod jejichž váhou se může zhroutit nejen jejich kabinet, nýbrž i nadlouho celá reputace takto postižené partaje. Kiš, kiš, kancléři Schrödře, kiš, milý pane Špidlo, měli jste raději prohrát volby.

Nebo je to přece jen jinak? Už delší čas jsem neviděl žádnou preferenční tabulku, ale zdá se mi, jako by se pád páně kancléřovy popularity v poslední době trochu zpomalil a posměšných kritik na jeho osobu ubylo. Je možné, že je občan trochu soudnější, než mu je politické profesionálstvo ochotno přiznat. Že neodměňuje svou přízní tupomyslné nadbíhání a sliby blaženého projídání budoucnosti, nýbrž rozhodnou snahu o nápravu, byť i provázenou momentálním utažením opasku. Jestli tomu tak skutečně je, bylo by to povzbudivé a spravilo by asi nejen můj dojem ze systému zvaného demokracie.

Jakožto korunu celé kapitoly si nyní dovolím uvést článek, týkající se spíš vnitrozemských věcí než evropsko-kontinentálních, ale nastal den, po němž asi bude čím dál obtížnější obojí od sebe odlišovat: den hlasování lidu českého o připojení k Evropské unii. Vandroval jsem tím časem právě s ruksakem na zádech českými kraji, a měl tudíž k řečeném lidu blíž než zpoza svého psacího stolu; k jakým pozorováním a závěrům jsem při tom došel, o to nemeškám se s čtenářem na následujících řádcích podělit.

Poutník referendum pozoruje

Je mi, jako by se kolem mne začal uzavírat jakýsi kruh. Toulával jsem se různými končinami celého světa, až mě teď, na stará kolena, cosi ponouklo vrátit se tam, odkud jsem vyšel, ještě jednou se projít krajinami mého mládí. Pomalu, pěšky, v rozporu s duchem tohoto času, kdy už lidé málem nevědí, k čemu jim narostly nohy. Má to své výhody; v chůzi se lépe pozoruje, přemýšlí, vnímá se krajina, setkává se s lidmi, lépe mohu sledovat a zjišťovat, co se tady změnilo za víc než půl století. Procházím tedy Podkrkonoším, už se mi na obzoru objevily Orlické hory ... pěkné je to, leda že je celý ten kraj mimo města jaksi vylidněný. Venkovský, ale nějak divně, nevenkovsky, neselsky. Málokde potkám živáčka, ve vesnicích míjím slepá okna a opadané fasády druhdy výstavných statků, ze zašlých nápisů ještě mohu vyčíst, že tady býval mlýn, hostinec, kovárna, snad i lufťácký hotel ... a nic, prázdno, i ty hospody jsou většinou otevřené jen od pátku do neděle.

Můj Bože! Co bývalo hospod v každé české vesnici, po pěti, po sedmi, a dnes jsem rád, najdu-li za celý den jednu, abych mohl sklenicí piva spláchnout celodenní vyprahlost. Jinde naopak míjím domy a chalupy pečlivě udržované, roubené, podkrkonošská stavení jako z obrázku, ale nedám se mýlit; i je přetvořil duch času, způsobivší, že se z krajiny hospodářské, plné života a lidského úsilí, stala krajina rekreantská, otvírající se životu jako ty okenice roubených chaloupek jen na neděli. A to ještě kdoví, na jak dlouho. Nedělní chalupnictví vzniklo za časů, kdy bylo zvykem odlajdačit čas mezi pondělkem a pátkem v předstírané práci, aby se ve zbývajících dvou dnech vykonalo fortelné dílo na vlastním. Na chalupě. Co se ale stane s rekreantskou krajinou, musí-li lidé naplno pracovat i v týdnu, takže se jim pak už nebude chtít do chalupářské dřiny? Až si řeknou - raději si připlatím a odpočinu si v nějakém penzionu, a třeba i v cizině, u moře, však se nadělám beztoho dost?

Je mi, jako bych viděl kraj v předposledním stadiu sestupného vývoje, zahájeného kdysi zkolchozničením českého venkova. Zpustne jednou úplně, protože jej už nikomu nebude třeba, ani k práci, ani k odpočinku? Nebo se ještě něco otočí a vrátí se do něj nesváteční lidský ruch? Ale zapovídal jsem se, promiňte. Co tak táhnu od Nové Paky k Náchodu, probíhá právě slavná chvíle národa českého, jíž se sice jakožto emigrant nesmím zúčastnit, ale zaměstnává mě velice: bylť řečený národ vyzván, aby rozhodl svými hlasy o vstupu do Evropské unie. Zajímá mě, jak se zdejší lidé k té věci staví, i zapřádám hovory, zkoumám názory, pokouším se z nich vyvodit, sejde-li se v urnách víc cedulek s ANO než s pochmurným NE, jakož i kolik lidí nechá slavnou chvíli proběhnout bez povšimnutí. Zatím se zdá, že snad skoro všichni. Nejsem, přiznávám se, z výsledků svého průzkumu zvlášť chytrý. »Nojo,« bručí strejcové u piva neochotně, »ale co já z toho budu mít, žejo. Co bude z tý Evropy mít malej člověk.« Celé je to jakési neslané a nemastné. Kdyby mi aspoň někdo ze srdce a z plné huby řekl, že chce hlasovat cedulkou NE, protože to by byl přinejmenším nějaký názor. Takhle ... jako by všechno bylo podmalované podezřením, že na nás zase nějací panáci něco šijí, aby se oni z toho měli dobře, a my to odskáčeme. Neboť taková jest zkušenost českého venkova posledních šedesáti let. I měl jsem své obavy ohledně výsledků referenda.

Přišel však sobotní večer a všechno bylo jinak a lépe: pětapadesát procent účasti, vida, a přes tři čtvrtiny kladných hlasů. Jsme v Evropě, sláva. Jen jedna myšlenka mě ještě zaměstnává: znamená to, že všichni ti na půl huby odpovídající a k velkému hovoru o možnostech připojení se nemající mi něco předstírali? Že bručeli, ale šli a hlasovali pro Unii, protože nejsou na hlavu padlí, ale raději o tom nikomu nevykládají, aby nebyli pro smích? Že se za své evropanství stydí?

Stalo se totiž v Čechách směšností být pro něco. Mít naději, skládat v něco důvěru. Hele, podívejte se ho, naivku, ukazovali by lidé prstem, on ještě v něco věří, jako by už dávno každý nevěděl, že všechno je lumpárna, že od pánů nikdy nic dobrého nepojde a malý člověk udělá nejlépe, když se stará sám o sebe a na ty jejich volby a jiné krámy se vykašle. Dost ulehčeně zjišťuji, že celá ta nabručená pochybovačnost je jen maskou duše dosud upřímné, lecjakého idealismu schopné, jen o něm nerada mluví, aby nebyla za blázna. Ještě že se v tom referendu hlasovalo tajně, povím vám, protože ruku by kurážně, soused sousedu na očích, asi sotvakdo zvedl. Ale nic, konec dobrý, všechno...

Počkejme; že konec? Leda toho hlasování, jinak všechno teprve začíná. Zdálo se mi občas, jako by ti podkrkonošští lidé viděli v EU nějakého nového pána, snad hodnějšího, než byli ti předešlí, s nímž se - jestli to ovšem zase není nějaký švindl - budou mít lépe. Uleví jim v robotě. Pravím tedy, že první podmínkou úspěšného členství v spojené Evropě musí být opuštění téhle poddanské mentality, vštěpované českému člověku už od císaře Ferdinanda a korunované vše pronikajícím poddanstvím komunistickým. Čeká nás pro mnohého těžko představitelný mentální zlom, bez nějž nám ani devatero Evropských unií k bohatšímu, spořádanějšímu živobytí nepomůže: musíme si zvykat, že jsme svobodní.

A nechápejme svobodu zase jen v tom starém, poddanském smyslu, jako možnost odmlouvat panstvu a nebýt za to seřezán drábem. Nikoli. Svoboda, toť vlastní vůle, vlastní výběr, vlastní rozhodování. Záleží jen na síle a schopnostech svobodného člověka, vyústí-li jeho snaha ve vyšší, kvalitnější životní způsob, nebo naopak v selhání. Ti, kteří velice hlasitě ukazují neomylné cesty k štěstí a blahobytu, bývají obvykle podvodníci. Cesta svobodného člověka - a není jiné, aby nevedla k zklamání - má v sobě zakletu obojí možnost, úspěchu i ztroskotání. A jít na to kličkami, po chytrácku, jak bývá zvykem poddaných robotězů, nelze. Svoboda je příležitost, nic víc, nic méně.

Vstup do Evropské unie není poukázkou na zázraky, jak někteří z nejapnosti tvrdí a jiní jim to celkem po právu nevěří. Je to zvýšení, zmnožení oné příležitosti, již poskytuje svoboda. O tom všem jsem z vlastní zkušenosti vykládal lidem, jež jsem cestou potkal: o Irsku, ještě před nemnoha lety chudobné, zaostalé krajině na kamenité výspě Evropy, která se však chopila příležitosti, našla v sobě skrytou schopnost a v krátké době se stala moderní, dobře rozvinutou zemí, kam se sjíždějí za prací kvalifikovaní lidé z celého evropského Západu.

O Finsku jsem vyprávěl, zemi rovněž kdysi chudé, navíc do značné míry svou produkcí závislé na Rusku, která však nedlouho po přístupu k EU vyrostla k špičkám výrobců moderních technologií. Daly by se jmenovat i další příklady, snad jen ne tak výrazné, v nichž ale vzestupu výkonnosti a z ní plynoucí životní kvality stála vždy za kmotru Evropská unie. Což je všeobecně a dávno již známo. Opravdu, ale opravdu se musím divit způsobu, jímž ledakdo dělá, jako by se Unie vylíhla z chaosu universa včera a my ji teprve musíme opatrně očichávat, než zjistíme, co je zač.Ale zajisté, mluvím o příležitostech, jež poskytuje schopným evropské souručenství, ne o rohu hojnosti, z nějž se sypou vlastním přičiněním nezasloužené miliardy subvencí.

Mluvím o vysvobození ze svázanosti do úzkého prostoru nacionálního státu, již tak mnohý - obávám se, že ne bez jistého úmyslu - hodlá prodávat za suverenitu. Přičemž se odvažuji říci, že příležitost, jíž se východoevropským zemím včetně České republiky dostává vstupem do EU, je daleko větší a zásadnější než ta, jíž užily k rozvoji země západní Evropy. Španělé nebo Irové by se možná - možná, pravím - dostali na úroveň vyspělejších evropských států i sami. My ne. Irové ani Španělé totiž nebyli před vstupem ukovaní do pout děravého práva, korupce a staroestébáckých vztahů. Nebyli tolik odkázáni na pomoc zvenčí, bez níž bychom se my Češi - nic si nenamlouvejme - nedokázali z pout vyprostit. Slyšme jen hlasy těch, kteří si říkají euroskeptici, a rozlušťme jejich vzkaz správně. Nejsou hloupí; oni dobře vědí, kudy a kam vede evropská cestička. Vědí také, že příležitost, otvírající se české zemi vstupem do EU, je zároveň začátkem konce jejich vlastní příležitosti k neomezenému kořistění. Je zatím těžké odhadnout, jak tvrdý a úspěšný bude tlak Evropské unie na postkomunistické manýry a jak dlouho může trvat, než zlomí moc tuzemských chytráků. Ale kdyby se to stalo třeba i jen z malé míry, je to víc, než k čemu by se politika této země, sama sobě ponechaná, dopracovala za sto let.

Doufejme tedy, že bruselský dohled bude spíš tvrdší, ať tím třeba utrpí suverenita některých vybraných pánů. České zákony že budou bedlivě přezkoumány, a kde se v nich najdou příhodné mezery a skulinky, bude vydán příkaz k jejich utěsnění. Že bude bez okolků zhodnocena činnost českých soudů i jiných institucí a učiněny důrazné kroky k jejich funkčnosti dle západního vzoru. Že službičky i protislužbičky prostřednictvím tu tlusté obálky, tu zas výhodné zakázky, budou měřeny metrem užívaným v blízkém i vzdálenějším Zašumaví. A je-li zváno ztrátou suverenity toto, tedy jen houšť. Protože - opakuji pro jistotu už poněkolikrát - sami z postkomunistického močálu vybříst nedokážeme.

Nevím, budu-li za dalších deset let mít ještě sílu vzít ranec na záda a znovu se pustit krajinami Podkrkonoší i jinými krásnými kouty svého mládí. Jestli ano, chci doufat, že je najdu takové, jak odpovídá schopnostem českého člověka a jaké mohly být bez půlstoletého zotročení: ne dosluhující krajiny opadaných fasád a dávno zrušených živností, krajiny nejvýš rekreantské, pro neděli, po zbytek týdne dřímající v nehybnosti, nýbrž kraj živý, dýchající úspěšnou podnikavostí, jaká vede zemi k prosperitě, aniž by ji přitom změnila v ukoptěnou průmyslovou poušť, kteroužto dovedností oplývá socialismus. Lidi že pak najdu otevřené, nebručlavé, za své ideály se nestydící, ochotné k přátelskému rozhovoru, k němuž nebude nutno se dobývat slupkou opatrné nedůvěry. To vše bych přál líbezným krajům českým, jak se k tomu nyní úspěšným referendem otevřela příležitost. Ale není ovšem příležitosti, aby nemohla být promarněna. Stane-li se tak, nedokáže-li český člověk užít své svobody, zůstane-li i nadále poddaným, vzhlížejícím k tomu, kdo by ho obšťastnil, k plnému stolu za ručku přivedl, ať zámecký pán, ať bruselská komise ... darmo se pak bude zlobit, na zlého pána po poddansku nadávat. Jen sám sebe může člověk opravdu pozvednout, jen z vlastních zdrojů a schopností může vzkvést země, zvenčí může být pouze poskytnuta pomoc k přetržení starých pout. Buďme za ni vděčni - ostatně pozoruji, jak i kousek vděku nenáleží dnes v království českém k úkazům právě všeobecným.

(Česká Skalice, 14. 6. 2003, ANNONCE, 18. 6. 2003)

Pročetl jsem si ještě jednou předcházející text a usnesl se, že k němu nebudu tentokrát nic dodávat. Nechám jej, ať tvoří předběžnou tečku za touto kapitolou i za jednou z etap vývoje české společnosti a státu. Čím začne a jakým rukopisem bude vedeno písmo následujících etap, o tom zatím nebádejme, to se ukáže samo. Začátek byl učiněn.

Opatrně s mušketou euroskepse

Pan Benjamin Kuras silně nemá rád Evropskou unii. Na stránkách Polygonu 2/2003 rozvíjí výstrahy, do jakých kaší upadne země česká a s jakými spletenci byrokratických i jiných hadů se po svém vstupu do tohoto problematického spolku bude muset potýkat, podobna v tom antickému hrdinovi Laokoonovi. Své barvité varování dokresluje mnoha příklady bruselských paragrafů, nařízení, usnesení, klauzulí a smluvních článků, v nichž aby se věru vyznal ďábel sám. Táže se v té souvislosti, zdali jsme přečetli celou Bibli a rozuměli jí; a to že ještě je Písmo svaté holé nic proti smlouvě o přistoupení k EU. Facit celého článku zní: Víte vůbec, dočeho lezete, Češi? A nevíte-li tak přesně, proč se toho odvažujete? Neboť za vším, jak je každému roduvěrnému Čechu známo, se skrývá nějaká lumpárna, od věků nás chce každý jen převézt, ošidit, vykořistit a odhodit, že ano. Že to se mnou myslíš dobře, říká Čech ... já ti dám, pacholku. Já do tebe vidím. Nevěřme nikomu ve světě širém, tak se k národu vyslovil klasik a jeho slova se stala základním krédem českého člověka. Občas se tentýž člověk podiví a rozhořčí, když mu nebývá ve světě širém zvlášť věřeno, čert ví, čím to.

Ale vraťme se k té zpropadené EU. V Písmu svatém si občas říkávám a snad se příliš nemýlím, řeknu-li, že jsem je takto na přeskáčku přečetl celé. Rozuměl jsem mu docela dobře a dokonce je shledával zajímavým a mnohdy docela zábavným; nevím, z čeho plyne páně Kurasova biblická poznámka. Texty evropských smluv, lze předpokládat, ovšem ani zdaleka tak zábavné nebudou. Pan Kuras se mě táže, zda jsem je také četl, i odpovídám, že ne, a ať jsem odvezen do pokojíčka bez kliky, jestli někdy přijdu na ten šílený nápad. Je to ale důvod k odmítnutí EU? Protože to bychom pak mohli být členy asi jen máločeho, spolku zvaného Česká republika nevyjímaje.

Před čtvrt stoletím jsem přijal občanství Spolkové republiky Německo. Učinil jsem ten krok, aniž bych se předtím prolouskal všemi knihami zákonů a nařízení, co jich tento ctihodný státní útvar stačil od svého vzniku naplodit, jelikož musím taky někdy jíst, spát a občas i pracovat. Řekl bych, že ani pan Kuras nestrávil dvě desítky let nad britskými zákoníky, než se rozhodl stát poddaným Jejího Veličenstva. Co se lejster a fermanů bruselských týče, nejde o nic příliš jiného. Nemyslím, že řada kněh obsahujících veškerou zákonnost německou či britskou, by byla nějak obzvlášť kratší než kněh evropských. Po jistých zkušenostech se ani nedomnívám, že by v jednom kubickém metru německých zákonů bylo obsaženo méně nesmyslů, spletitostí a nesrozumitelností než v stejném objemu ustanovení bruselských.

Přesto se německému právu podřizuji a zatím mi ještě hlava neupadla. Jest tomu prostě tak, že člověku v některých případech nezbude než se spolehnout na dobrou vůli a odbornou znalost jiných, protože kdyby neměl věřit nikomu ve světě širém, jak doporučuje básník a s obměnou i pan Kuras, musel by vzít konopný provaz a jít se na půdu oběsit. Tolik k otázce, zda opravdu rozumíme všemu, co na nás EU šije.

Zajisté člověk nerad leze z dobrého do horšího, v tom lze pana Kurase pochopit. Kdybych byl poddaným Jejího Veličenstva, snad bych se vůči EU nestavěl s tak zaťatou odmítavostí, ale asi bych byl v poměru k ní lhostejnější, říkal bych si - s EU dobře, bez EU taky dobře. Třebaže - tu poznámku si neodpustím - není britské dobře tak neodvolatelné a navěky Pánembohem přišpendlené; ještě před dvaceti lety byla Velká Británie v podobné pozici jako dnes Německo, ubohý ocásek na konci evropského hospodářského žebříčku, a jen výjimečná státnická kvalita jisté dámy ji z toho postavení vyvedla. Přesto bych si cenil rozšafné spolehlivosti, k níž se britský stát a právo propracovaly tisíciletým vývojem, takže by se mi je nechtělo vyměnit za narychlo upečené právo evropské.

Kdybych byl občanem švýcarským, pravděpodobně bych v referendu o přístupu k EU hlasoval lístkem NE, jelikož bych si víc cenil aktivního způsobu, jímž o svých záležitostech rozhoduje švýcarský spříseženec, než způsobu přes tři rohy zprostředkovaného, jenž je dovolen občanu demokracií zastupitelských a tím pádem i EU. Stal jsem se však občanem německým, což v přítomné době není žádná sláva; i nevadí mi tolik, musí-li se moje druhá vlast vzdát jisté části svého politického svérázu v prospěch nadnárodní organizace, ba dokonce pravím - kéž by nejeden takový svéráz čert odnésti ráčil.

Panu Kurasovi zřejmě uniklo, že se článkem v tomto časopisu obrací netoliko k občanům britským, švýcarským a německým jazyka českého, nýbrž ve vzrůstající míře i k domácí české veřejnosti. A může-li mít své výhrady k EU obyvatel zaběhlé západoevropské demokracie s fungujícím řádem hospodářským a právním, nabízet tentýž přístup trpitelům v bezvýchodnosti postkomunismu je, řekl bych, scestné a snad i maličko nevkusné. Český občan se v referendu z více než tří čtvrtin - a neplatí obvyklá výmluva, že ti, kteří nepřišli, by určitě hlasovali s námi hochy, co máme pravdu - vyslovil pro členství v EU. Pan Kuras se domnívá, že z naivity. Sám bych naopak soudil, že český volič dobře věděl, co činí. Neboť není, dlužno stále připomínat, poddaným britským aniž spřísežencem švýcarským, nýbrž... Pan Kuras maluje na vzduch ponurý obraz toho, co nastane, až přistoupí české Rychlé šípy k bruselskému Bratrstvu kočičí pracky.

Dovolil bych si navrhnout: co abychom se na chvíli zabývali obrácenou alternativou? Co by se stalo, otažme se, kdyby se český lid rozhodl dát bruselským námluvám košem? Soudě z článku pana Kurase, zůstala by v takovém případě země česká čnít jako ostrov dokonalé demokracie a nepochybného práva v moři evropské pokleslosti, nic od nikoho nepotřebující a hrdě vzdorující jeho kalným vlnám. A až to bruselská byrokracie domydlí ke koncům, jež jí pan Kuras zvěstuje, že pak pomýlení národové evropští připádlují k břehům českého ostrova, zkroušeně se domáhajíce - ó, poraďte nám, Čechové, jak se správně máme zachovati, neboť jsme pochybili a nyní nevíme, kudy kam! Co? Že takový závěr z článku nevyznívá? Dobře, co jsem napsal, je představa dosti praštěná, sám bych řekl.

Ale co tedy? Jak jinak si lze představit ostrovní alternativu? Není to otázka pouze teoretická; brzy budeme mít příležitost sledovat proces vytváření takových ostrovů, ba celé pevniny. Ostrovy se budou nazývat: Srbsko, Albánie, Bělorusko, Ukrajina, Moldávie a tak dál a tak podobně. V pevninu se spojí, i kdyby nechtěly; stará přilnavost je bude pudit k sobě. Znovu se napříč kontinentem potáhne dělící čára, proti bývalé železné oponě jen o něco východněji položená. Na jedné její straně spočine bruselský spolek se všemi svými nedostatky, jak o nich píše pan Kuras, jakož i se svými určitými přednostmi, jak plaše připodotýkám já. Na straně druhé ... co bychom si vyprávěli, že ano. Korupce a s politikou pevně provázané zlodějství, ledaže se už ničeho nebojící a nic nepředstírající. Demokracie obrácená ve svou vlastní karikaturu, vláda papalášů, vše pronikající mafiánské vazby.

Jdou Evropou jakési řeči o tom, že po připojení první desítky žadatelů budou s jistou přestávkou na vydechnutí následovat i ti, kteří v první vlně zůstali na ocet. Dovolím si vyslovit naději, že probůh, toho bohdá nebude. Ono je nejisté, vydrží-li EU už tektonický otřes, vzniklý koncentrovaným nárazem postkomunistické nesolidnosti po připojení první desítky. Může se snadno stát, že jej nepřežije, nebo ještě hůř, přežije jej v podobě další impotentní organizace, jakých je na světě už beztoho dost, slavnou OSN nevyjímaje. V tom bych viděl větší nebezpečí pro Českou republiku, než cokoli mohou natropit stohy bruselských paragrafů.

Nebezpečí má jméno zmařené naděje. Neboť nespatřuje-li v EU velkou naději občan britský nebo švýcarský, v případě jeho českého protějšku vypadá věc jinak. Nic mi neříkejte o všem pochybném a pošetilém, co má evropská jednota zašitého do svého rozevlátého pláště. Vím o nereálnosti představ, podle nichž se z Evropy má stát pevnost, jejíž děla budou namířena nikoli proti společnému ohrožení z islámského i postkomunistického Východu, nýbrž proti USA. Vím o tendencích udělat z ní cosi jako Velkou Francii, jelikož se na březích Seiny ještě každému sluchu nedoneslo, že Napoleon už umřel a velmocenská sláva s nějakým zpožděním také. A vím i o přirozené rozpínavosti každé byrokracie, tedy i bruselské, třebaže mi připadá žertovné, když se nad tímto jevem ošklebuje zrovna české euroskeptické státnictvo, jako by nebylo nad vši míru a představivost se namnoživší byrokracie domácí.

Nicméně a s přihlédnutím k všem těmto skutečnostem jde v českém případě o naději, jíž by nemělo být bráněno. Neboť vyzní-li naplano, nestane se nic jiného, než že zůstaneme, čím jsme, výše řečeným ostrovem východní nesolidnosti, inšalláh. Naplní-li se však naděje a Evropská unie dostojí alespoň zčásti svým úkolům, budou Češi ze svého členství těžit, a to podstatněji než západnější národové, u nichž jde jen o výhody plynoucí ze společného trhu, z neexistence celních a jiných bariér, jakož z nepotřeby přizpůsobovat se odlišným normám, regulím a předpisům na každých dvou stech kilometrech. Východoevropským zemím včetně Česka jde o víc, přičemž nemám na mysli subvence, kolem nichž se nadělá tolik křiku. Budou totiž, půjde-li všechno dobře, milí Čechové konečně podléhat dohledu. Jejich sobeckému, domýšlivému, hrabivému a z velké části neschopnému papalášstvu bude nad hlavu zavěšen Damoklův meč, a dejž Bůh, aby byl dostatečně ostrý. Jejich soudy budou bohdá přinuceny nikoli lajdačit a vyvlékat se ze zodpovědnosti, případně se ohlížet, čí ručka třímá naditější obálečku, nýbrž konečně soudit a rozhodovat. Modleme se všichni, aby tomu tak bylo. Aby z Bruselu pršely na česká zodpovědná místa modré obálky s důrazným upozorněním - tohle obojaké, nejasné, s kdovíjakým úmyslem vydané nařízení zrušte a nahraďte je jasným, skulin k příhodným švindlíkům neobsahujícím, s pádnými sankcemi za nedodržení. Dlouhá léta trvající soudní a jiná řízení smrdí na dálku vydíráním: stanovte rozumné lhůty a jejich překročení stíhejte. A tak dále, pokračovati netřeba, všichni víme, komu a čemu by bylo neobyčejně zdravé zapráskání evropského biče. Je více než zjevné, kdo v království českém má proč se jej bát, takže kolem sebe trousí pochmurná proroctví, obávaje se ztráty identity, suverenity a takových věcí. Bruselský bič, jakkoli váhavý, přece jen může značně omezit postkomunistickou identitu, jak asi je rozuměti tomuto substantivu, je-li vypouštěno z některých dostatečně známých hub.

Spodnímu tónu páně Kurasovu je naproti tomu rozumět obtížněji. Zůstává natolik v zajetí pohledu britského euroskeptika, že se nedovede podívat očima českého poddaného (nepravím občana), těžce zkroušeného čtrnácti lety sametové identity bez naděje na změnu? Stal se ze svého zahraničního povzdálí tak nadšeným přívržencem Václava Klause, že mu odezírá z úst? Slibuje, že nás už nebude otravovat, ale nějaký dovětek ve smyslu otázek, položených tímto článkem, by nám přece jen mohl poskytnout.

Zatím učiňme shrnutí: českému vládnímu systému, tak jak jej vidíme, není třeba suverenity ve smyslu nekontrolovatelnosti, ale dohledu. Postkomunismus, pokračování komunismu jinými prostředky, jak praví Clausewitz, trvá už dostatečně dlouho. Byla-li nějaká naděje, že z něj Čechové vlastními silami vybřednou ... pohleďme skutečnosti do očí a prohlašme ji za nereálnou. Impuls k změnám, potřebným k tomu, aby se Česká republika stala zemí bez výhrad a pochyb západní, bude muset přijít zvenčí, a to v podobě důrazného tlaku. Jelikož přihláška za jedenapadesátý stát USA nemá nejspíš naději na přijetí, není k tomu účelu po ruce nikdo jiný než při vší své nedokonalosti Evropská unie. Pan Kuras se stará, budou-li mít Češi možnost z ní také vystoupit; v té věci bych se ozval obavou jinou: snadno se může stát, že by nepotřebovali z Unie vystupovat, protože se implantací východní tkáně zahubí sama. Rozumím tomu, že by takový výsledek přivítali ti, kdož svého času doporučovali zhasnutí v komůrce české privatizace; kdokoli jiný by však měl s mušketou euroskepse zacházet opatrněji. Mohl by se jí střelit do kolena.

(Hannover, 30. 7. 2003, Polygon, 4/2003, ANNONCE, 10. 9. 2003)

Nemohlo to dopadnout jinak: kapitola, již jsem chtěl zasvětit otázkám širší evropské politiky, se nakonec zúžila do vše přerůstajícího tématu českého přistoupení k Evropské unii, což je právě nyní téma, hýbající veškerou veřejností českou a štěpící ji na neslučitelné tábory. Nemám tak pronikavé prognostické brejle, abych jimi viděl, nakolik bude aktuální ještě za tři, za čtyři roky, ani jestli se projekt rozšíření vůbec povede. Jistě se dožijeme mnoha blamáží a nezdarů, na něž budou radostně ukazovat ti, kteří by bývali nejraději zachovali postkomunistický ostrov, a říkat ... vidíte, vidíte, to jsme si mohli ušetřit, kdybychom do té Unie nevstupovali.

Ale je tomu jako s každým osudovým prahem. Je možno jej překročit, nebo před ním zůstat stát. Mít naději, nebo jistotu. Třetí možností je zázrak. Ale pozor, slovo jistota, jakkoli se těší náramné oblibě v zemích českých, neznačí automaticky něco dobrého či pozitivního. Jsou i jistoty ubohé, zoufalé, za fajfku tabáku nestojící; a je i jistota věčného dřepění v zatuchlé louži postkomunismu, jež jediná by mohla vyplynout ze současného stavu věcí v tomto utrápeném království. Jeho lid se však rozhodl pro naději, za což mu náleží uznání. Jen je třeba vědět, že samočinně se dostavuje pouze zázrak, kdežto o naplnění naděje se člověk musí sakramentsky přičinit.

(pokračování)

(ANNONCE, k. s., ISBN 80-900125-7-4)

Zpátky