Březen 2005

Uprchlíci prchají z Česka

Josef Greš

Seriál zdejší pohostinnosti pokračuje dílem Zásuvka. Je to, jako když se mávne kouzelnou hůlkou: donedávna přeplněné azylové tábory najednou zejí prázdnotou a slovo „uprchlík“ nepozorovaně vyšumělo z povědomí české veřejnosti. Tím mocným kouzlem byl vstup do Evropské unie: kdo může, bere nohy na ramena a žádá o azyl jinde než v Česku. Přesto téma běženců teď do veřejné debaty vrátila vzpoura bezmála kafkovská. Skupiny zdejších občanů chodí ministrům pod okna orodovat za to, aby úřad těm pár azylantům, co tu zbyli, nezakazoval používat na ubytovnách elektrické zásuvky. Ministra vnitra nakonec demonstranti a petičníci přesvědčili aspoň k tomu, že minulý týden sebral dva poslance a podnikl speciální služební cestu po táborech, aby se přesvědčil, jak to vlastně u nás s tou uprchlickou elektřinou je.

Bezpečí především

Vše začalo tak, že si sociální pracovnice nevládní Poradny pro uprchlíky Věra Roubalová všimla, že ve třech z deseti zdejších ubytoven nechala Správa uprchlických zařízení po rekonstrukci vypnout v pokojích elektrické zásuvky. „Najednou si večer nemohou rozsvítit lampičku, pustit rádio ani vyžehlit pleny. A nabití mobilu, jediné spojnice s domovem, teď vyžaduje tříhodinovou hlídku u povolené zástrčky někde na chodbě,“ popsala vzniklou situaci loni v létě překvapená paní Roubalová médiím a obvinila státní úředníky z ponižování lidí v nouzi. Šéfka Správy uprchlických zařízení Miluše Dohnalová to ovšem kategoricky odmítla. „Ubytovaní vlastnili spotřebiče, které nejsou schváleny pro provoz v ČR, a při jejich připojování do sítě porušovali pravidla ochrany před úrazem elektrickým proudem,“ vysvětlila v novinách s tím, že úřad byl nucen odpojením zásuvek „zabránit případným škodám na životech, zdraví a majetku uvedených osob“.

Podle nevládních aktivistů to nedává logiku. Jde-li opravdu o bezpečnost, proč se věc raději nevyřeší nějakým školením, a navíc – proč je „ochrana“ zaváděna jen někde, namítají s přesvědčením, že akce má jiný motiv: dát uprchlíkům najevo, že nejsou vítáni.

„To je absurdní obvinění,“ brání se slovenský doktor teologie Jozef Murín, který se v Česku usadil před několika lety, dnes pracuje pro Správu uprchlických zařízení a nápad s vypnutím zásuvek vymyslel a prosadil. „Sám jsem tady u vás vlastně cizincem a moc dobře vím, co uprchlíky trápí a co potřebují. Tohle je prostě otázka bezpečnosti, projev naší péče. A potvrdí vám to každý, koho se zeptáte v ubytovnách v terénu.“

Nepřestaneme být vděční

Pár kilometrů za Bělou pod Bezdězem je v lesích rozlehlý areál bývalých kasáren Sovětské armády. Několik veselých dětských kreseb zdobí tu a tam okna strohých vojenských budov a snaží se vyhrát marný zápas s bezútěšností mlžného, zamračeného zimního dopoledne. Vítejte v ubytovacím uprchlickém středisku Jezová. Zařízení právě prochází celkovou rekonstrukcí a v už hotových pavilonech jsou necelé stovce uprchlíků, kteří momentálně v táboře žijí, k dispozici zbrusu nové dvoupokojové jednotky. „Můžete se přesvědčit, že jim nikdo nechce ubližovat. Zásuvky nejdou pouze v obývací místnosti, ale v kuchyňce jsou normálně funkční,“ říká ředitelka Jezové Markéta Zámečníková. Smysl toho kroku je následující: kuchyňku se zásuvkami chodí úřad kontrolovat, ale obývák bez přípojek je nedotknutelným soukromím, kam kontrola nevstupuje.

Za dveřmi číslo 117 žije ruská rodina. Po zaklepání otevírá tichý, asi čtyřicetiletý muž. Paní Zámečníková se s domácím srdečně zdraví, na mužovo pozvání vstupuje do obývacího pokoje a ukazuje na šňůru od obstarožní televize. Na konci z ní trčí dvojice holých drátů. „Ještě včera byla připojena k tomuhle,“ vytahuje z kapsy roztřepenou, na koleně vyrobenou prodlužovačku. „Bylo to nataženo až ke kuchyňské zásuvce. Uznejte, že tohle je zbytečné riziko, s kterým je třeba něco dělat.“ Muž beze slova přihlíží a jen stydlivě klopí oči.

Čečenští manželé Isa a Fatima Uspajevovi utekli s dvěma malými syny z rozbombardovaného Grozného před dvěma roky. V Jezové žijí už patnáct měsíců a stále nevědí, zda azyl, o který zažádali, dostanou. Přesto, anebo možná právě proto nedají na Česko dopustit. „Nemusíme se bát, že nás někdo jednoho dne zastřelí. Lidé jsou tu milí, vůbec nic nám tady nechybí. Není nic, na co bychom si mohli stěžovat. I muslimskou modlitebnu nám tady v Jezové zařídili. Nepřestaneme vám být vděční za to, že jste nás přijali,“ opakují oba čtyřicátníci pořád dokola.

Naše věc a jejich věc

Paradoxní je, že zvýšená starost o bezpečí uprchlíků nabrala na obrátkách až v době, kdy zdejší tábory prakticky zejí prázdnotou. Po vstupu země do EU totiž počet žadatelů o azyl výrazně klesl a je nejnižší za posledních šest let. Loni u nás požádalo o azyl pět a půl tisíce lidí, což je ve srovnání s rokem 2003 necelá polovička. Česko, pověstné nízkým počtem udělených azylů – vstříc zdejší úřady vycházejí pouze necelým dvěma procentům žadatelů – začalo být pro běžence „nebezpečnou“ zemí. Podle pravidel Evropské unie totiž ten, kdo neuspěje v jedné členské zemi, nemůže už žádat v další. A protože Rakousko či Německo jsou podle statistik k lidem na útěku až čtyřikrát vstřícnější než Česká republika, snaží se dnes východoevropští uprchlíci žádat pokud možno tam.

„Možná jsme při výkladu mezinárodních úmluv striktní, ale je-li naše rozhodnutí napadeno, dávají nám soudy za pravdu, že jejich kritéria dodržujeme. Jsou-li okolní země benevolentnější, je to jejich věc,“ komentuje to ředitel Odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman. Jeho úřad i on osobně se přitom ve své zamračené přísnosti může spolehnout na společenskou podporu. Podle dva roky starého šetření agentury STEM, jehož se zúčastnilo přes tři tisíce respondentů, totiž sice drtivá většina zdejších obyvatel uprchlíkům v nouzi ráda pomůže finančním příspěvkem, ve své blízkosti je však snášet nechce. Více než dvě třetiny dotazovaných uvedly, že si nepřejí, aby se v jejich okolí vyskytoval utečenecký tábor.

Hledej kompromis

Tentokrát ovšem starost úřadů o „bezpečí“ uprchlíků narazila i u jinak spíš chladné české veřejnosti. Nevládní organizace připravily protestní petici, kterou podepsalo přes osm stovek lidí – včetně desítky poslanců a senátorů – a o zjednání nápravy požádala ministra vnitra i Rada vlády pro lidská práva. František Bublan po těchto intervencích minulý týden v doprovodu poslankyně Táni Fišerové a vládního zmocněnce pro lidská práva Svatopluka Karáska uskutečnil inspekční cestu do jednoho z postižených táborů a slíbil, že hned v nejbližších dnech se pokusí celou záležitost vyřešit.

Zda se ale zásuvky rozběhnou, zatím není jisté. Podle ministra totiž bude třeba „hledat kompromis“. „Přece jenom to není byt, ale ubytovna, a tak by běženci mohli mít pro určitá bezpečnostní opatření pochopení. Nejsou zle míněna,“ říká František Bublan. „A nezlobte se, ale přece jen mi to celé přijde jako trochu zbytečně nafouknutá marginálie, důležitější jsou jiné věci – třeba právní a psychologická pomoc – které bychom měli uprchlíkům zajistit především.“

(Respekt, www.respekt.cz)