Březen 2005

Smrt bez pohřbu

Martin Hála

V Pekingu zemřel Čao C’-jang, symbol nedotažených reforem. Někteří lidé jsou nebezpečnější mrtví než živí. Nikde to neplatí tolik jako v Číně. Při nedostatku veřejné diskuse nabývají na politickém významu symbolické události a smrt historických postav je zde obestřena symbolikou takřka rituální. Čínský režim může nepohodlné jedince vymazat z historie, ale nemůže jim zabránit umřít.

Neúcta k předkům

Čao C’-jang zastával v osmdesátých letech nejvyšší stranické a státní posty: od roku 1980 funkci premiéra a od roku 1987 též funkci generálního tajemníka strany. Zvláště tento druhý post ho předurčoval k nástupnictví po Teng Siao-pchingovi a teoreticky mu měl zaručovat prakticky nedotknutelnou pozici. Jeho pád v roce 1989 byl přímým důsledkem potlačení studentských demonstrací na náměstí Tchien-an-men – výrazného historického předělu, který ukončil opatrné snahy o politické reformy a pozvolnou demokratizaci, započaté s jistým zpožděním po smrti Mao Ce--tunga (1976). Čao se po Tchien-an-menu ocitl na doživotí v domácím vězení kvůli podpoře studentů, snahám o rozštěpení strany a vůbec „podkopávání“ socialismu. Jeden z pekingských stařešinů, osmdesátiletý stranický veterán Wang Čen, v roce 1989 prohlásil: „Kdo se staví proti straně a socialismu, zaslouží si smrt bez pohřbu!“

Bývalý generální tajemník Čao se nakonec takové smrti bez pohřbu skutečně dočkal. Pohřben samozřejmě bude, ale pouze při rodinném obřadu. Nedostane se mu pohřbu státního, který se jinak pořádá pro kdejakého okresního politruka. Úcta k zesnulým je v čínské kultuře hluboce zakořeněná od prehistorických dob a řada Číňanů spatřuje ve snaze bagatelizovat Čaovy zásluhy při modernizaci země šokující výraz „neúcty k předkům“. Ve skutečnosti je tato trapná neomalenost spíše výrazem hluboké nervozity čínského vedení.

Symbol Tchien-an-menu

Čao se stal, ať už právem, či neprávem, symbolem Tchien-an-menu a nedotažené demokratizace Číny. V jednom z mála oficiálních komentářů k jeho smrti prohlásil mluvčí čínské vlády, že toto období je dávno překonáno a uplynulých 15 let hospodářského růstu prokázalo, že nastoupená cesta (ekonomických reforem při pokračující tuhé politické kontrole) je správná. Právě tolik oslavované hospodářské reformy jsou přitom převážně výsledkem Čaovy práce ve funkci premiéra v 80. letech. Jeho patron, komunistický patriarcha Teng Siao-pching, byl nepochybně nadán grandiózní vizí hospodářské proměny zaostalé Číny v jednoho z hlavních aktérů globalizace; konkrétní náplň této vizi však dodal Čao C’-jang důslednou reformou tehdejšího zkostnatělého systému. Proto si ho konečně Teng zvolil do funkce premiéra.

Politickou reformu prosazoval v té době mnohem radikálnější Chu Jao-pang ve funkci generálního tajemníka. Když byl však po studentských demonstracích na přelomu let 1986–87 starou gardou odstraněn, dosadil na jeho místo Teng Siao-pching právě Čao C’-janga, a to mimo jiné i pro jeho tehdejší obezřetnost v politických otázkách. Ani relativně opatrný Čao však nakonec nemohl dojít k jinému závěru, než že důsledná hospodářská reforma není možná bez zásadního překopání archaického politického řádu. To ho přivedlo do konfliktu s dogmatickými stařešiny kolem Tenga, kterým nebyly úplně proti mysli ekonomické výhody kapitalismu, ale rozhodně nehodlali tolerovat jakékoli oslabení svého monopolu na politickou moc.

Přízrak nedotažených reforem

Odstavený Čao C’-jang tak zosobňoval nedotažené snahy o reformu politického systému v Číně. Současný režim projevuje u příležitosti jeho smrti nervózní sklon k tutlání a represím (na náměstí Tchien-an-men byla po oznámení jeho úmrtí zavedena „přísná bezpečnostní opatření“ s cílem zabránit veřejným projevům smutku) hlavně proto, že si sám uvědomuje, jakou zde má Achillovu patu. Přitom je nanejvýš pravděpodobné, že symbolika Čaovy smrti nevyvolá přes všechny emoce žádnou revoltu zárodečné čínské střední třídy prahnoucí po demokracii. Ta je zatím, zdá se, skutečně převážně pacifikovaná pokračujícím hospodářským růstem.

Čao C’-jangův přízrak nedotažených reforem obchází Čínou v jiných sférách. Pokud něco ohrožuje údajnou stabilitu současného systému, je to spíše latentní hrozba sociálního výbuchu ze strany obětí ekonomických reforem. Zásadní hospodářská proměna Číny v podmínkách zcela neprůhledného politického systému přinesla zákonitě bezprecedentní korupci, podvody a intenzivní vykořisťování znevýhodněných skupin obyvatelstva, především desítek milionů ekonomických migrantů z venkova, kteří se ve městech často ocitají v takřka bezprávném postavení. Příkré majetkové rozdíly a obecně rozšířený pocit bezpráví jdou samozřejmě na vrub nedostatku kontrolních mechanismů v období zásadního přerozdělování stávajícího i nově vytvářeného majetku. Zkuste si představit kuponovou privatizaci za vlády jedné strany. V Číně se posledních patnáct let hraje vysoká hra, jenže karty se rozdávají pod stolem.

Čao si uvědomoval, že jím zaváděné tržní metody v ekonomice mohou spolehlivě fungovat jen pod dohledem demokratických mechanismů v politice. Jeho odkaz může připadat pekingskému vedení překonaný, ale pohřbít ho natrvalo nemohou. Nedokončená politická reforma se jim bude vracet jako zombie z hrobu v podobě přízraku rostoucího sociálního napětí.

(Respekt, www.respekt.cz)