Březen 2005

Vítěz nezlomený svým osudem

František Houdek

Součástí mezinárodního kongresu roku 1987 v Budapešti byla i návštěva vinného sklípku. Mezi těmi, kdo u stolu nejzasvěceněji hovořil o víně a kdo potom na parketu nejbujařeji tančil čardáš, byl i významný teoretický fyzik Stephen Hawking. Zvláštnost spočívala pouze v tom, že za něho mluvil hlasový syntetizátor a tančilo pojízdné křeslo.

K tomu, že se tento zcela ochrnutý muž dostal z deprese zpátky do života a dosáhl v něm neobyčejných úspěchů, přispěly kromě jeho mimořádných duševních schopností - i dvě věci zvenčí; živly běžně zcela mimoběžné - láska a technika - se v jeho duši zkřížily a zachránily ji před peklem.

Věk nevinnosti

Kdo holduje ezoterické symbolice, může jásat: Stephen Hawking přišel na svět 8. ledna 1942, na den přesně tři staletí po smrti průkopníka experimentální fyziky Galilea Galileiho. V základní škole nikterak nevynikal, spíš naopak - děsil učitele rozháraným rukopisem a úpravou svých písemností. Spolužáci mu sice přezdívali Einstein, ale také se sázeli, že v životě nic pořádného nedokáže.

Na univerzitu v rodném Oxfordu byl přijat v sedmnácti. Tíhl k matematice a fyzice, neboť „spolu s astronomií mi nabízely šanci pochopit, odkud jsme přišli a proč jsme tu“. Díky rodinnému prostředí - otec bádal v tropické medicíně - považoval Stephen za samozřejmé, že se bude také věnovat vědě. Zatím se však učil jen tolik, aby v pohodě prolézal výš. „Nacházel jsem se tehdy, stejně jako většina mých spolužáků, ve stavu naprosté nudy, ovládán pocitem, že nic nestojí za větší úsilí.“

První úder

Krátce před dvacítkou poprvé bez příčiny upadl. A problémy při chůzi se stupňovaly. Krátce po dosažení plnoletosti se od lékařů dozvěděl, že má amyotrofickou laterální sklerózu (ALS), poměrně vzácnou a zatím neléčitelnou degenerativní chorobu pohybových nervů. „Byl to pro mě otřes. Jak se něco takového mohlo stát zrovna mně? Proč mám takhle předčasně odejít ze světa?“

Život pro Stephena přestal mít smysl. Začal pít. Zdávalo se mu, že má být popraven, představoval si, kolik užitečných věcí by mohl vykonat, kdyby dostal milost. V jiných snech se zase obětovával pro druhé. „Začal jsem poslouchat Wagnera, cítil jsem se tak trochu jako postava z tragédie...“ Při pobytu v nemocnici však taky ležel vedle kamaráda, který umíral na leukémii. „Nebyl to hezký pohled. Kdykoli se mě zmocní pocit sebelítosti, vzpomenu si na něho.“

Jane spasitelka

Hlavní změnu v Hawkingově postoji k životu však způsobila láska. Právě v čase, kdy trávil informaci o povaze své nemoci, potkal na večírku Jane Wildeovou. Zamilovali se do sebe, a když se ukázalo, že nemoc nepostupuje tak rychle, jak lékaři předpokládali, vzali se.

Najednou tu bylo něco, pro co mělo smysl žít... Dodělat doktorát, získat místo. Najít vhodný byt, což bylo z toho všeho nejtěžší. „Tak jsem poprvé v životě začal opravdu pracovat. Ke svému údivu jsem zjistil, že se mi to líbí... a že i s nejistou budoucností se raduji ze života víc než předtím.“ Svatbu měli roku 1965, za dva roky se jim narodilo první dítě. Hawkingova vědecká hvězda začala strmě stoupat, jeho fyzický stav naproti tomu pozvolna upadat. Ve dvaatřiceti letech byl zvolen členem prestižní Královské společnosti v Londýně, v témže roce - 1974 však také přestal být schopen se sám o sebe postarat. Od té doby u něho vždy bydlel některý z doktorandů. V roce 1979 se mu narodilo třetí, poslední dítě, v témže roce získal takzvanou lucasiánskou profesuru matematiky v Cambridgi (post, který před třemi staletími zastával zakladatel novodobé fyziky Isaac Newton). Zároveň však místo laické pomoci doktorandů musela nastoupit odborná péče zdravotních sester.

Druhý úder

V roce 1985 dostal Hawking zápal plic. Aby mohl vůbec dýchat, podstoupil tracheostomii (trvalé otevření průdušnice). Ta mu zachránila život, avšak zároveň jednou provždy vzala schopnost mluvit. Předtím mu rozuměli alespoň nejbližší, kteří mohli komunikaci s okolím zprostředkovat; bylo to sice obtížné, ale pořád ještě šlo o přímou komunikaci. V praxi to fungovalo tak, že vědecké práce a korespondenci diktoval sekretářce, přednášel pak skrze tlumočníka, který po něm všechna slova opakoval srozumitelně.

Po operaci se však mohl dorozumívat jen tak, že zvednutím obočí naznačoval, které písmeno nabízené z tabulky má být vybráno do slova. „Bylo to nesmírně obtížné a velmi mě to deprimovalo.“ Vypadalo to, že nepřízeň osudu přece zvítězí. Sudičky však ještě neřekly poslední slovo. Povolaly techniku.

Kovový hlas z Ameriky

O Hawkingových potížích se dozvěděl počítačový expert z Kalifornie a poslal mu svůj program umožňující výběr ze slov, nabídnutých počítačem podle jejich počátečního písmene, pouhým pohybem hlavy nebo očí. Sestavenou větu lze pak dalším pohybem poslat do hlasového syntetizátoru, který větu „přečte“. Toto mluvítko měl Hawking napřed na stole, brzy se mu však i s počítačem vešlo na invalidní vozík. Stephen dosáhl rychlosti asi patnácti slov za minutu. Navíc zjistil, že takhle se mu komunikuje lépe než předtím: „Vlastně mohu být docela úspěšným veřejným řečníkem před velkým publikem.“

Hawkingova situace se - už podruhé - takříkajíc stabilizovala. Na často se opakující otázku, jak se na sebe dívá, odpovídá většinou takto: „Moc o tom neuvažuji. Snažím se vést tak normální život, jak jen to jde, nemyslet na svůj stav a nelitovat věcí, které mi zabraňuje dělat. Není jich koneckonců tak mnoho.“ Což také dokazuje svým vědeckým i společenským životem.

Před nějakými deseti lety se rozvedl a znovu oženil s jednou ze svých ošetřovatelek (bývalá manželka Jane si pak vzala jednoho z rodinných přátel). Prosadil zbudování cest pro invalidy v Cambridgi. Publikuje ceněné práce, přednáší na konferencích.

Teoretický fyzik Jiří Bičák popisuje jeho přednášku takto: „Na kongresu roku 1987 v Budapešti už za něj mluvil stroj. Viděli jsme kombinaci křehké, útlé bytosti na vozíčku s monitorem, počítačem a syntetizátorem, ze kterého vycházel těžký hlas se silným americkým přízvukem. Vždycky když Steve přednáší, bylo by slyšet spadnout špendlík, tak je každý upoután tou zázračnou kombinací jeho zlé situace, intelektu a obrovské síly vůle. Nikdo se však nebojí s jeho názory nesouhlasit a kritizovat je - jako u každého jiného vědce.“

Práce a naděje

Jakkoli vztah Stephena a jeho o devět let mladší druhé ženy Elaine není a vzhledem k okolnostem ani nemůže být zcela standardní, zdá se, že oběma vyhovuje. Profesor Hawking, nyní už i dědeček, je v přiměřené kondici; dokonce se říká, že se lékaři dost možná zmýlili v diagnóze. Zatím naposledy o sobě dal vědět loni v červenci na kongresu obecných relativistů v Dublinu, kde veřejně přiznal, že se v jednom ze svých názorů mýlil.

„Je toho ještě hodně, co o vesmíru nevíme nebo čemu nerozumíme...,“ napsal v jedné ze svých knih, „ale možná se jednou propracujeme k úplné teorii kosmu. Potom se staneme opravdovými 'pány vesmíru'.“ Pokud by se do skóre započítávala i vůle žít, Stephen Hawking může být mezi prvními z nich.

Vesmír podle Hawkinga

Stephen Hawking se věnuje zejména fyzice černých děr a kvantové teorii gravitace v kosmologii, tedy společné aplikaci obecné teorie relativity a kvantové mechaniky na procesy vzniku, vývoje a zániku vesmíru a jeho složek. Hned jeho rané práce významně podpořily pravděpodobnost teorie, že vesmír vznikl velkým třeskem, další pak podstatně přispěly k tomu, že se dnes astrofyzikové na existenci „černých děr“, těchto výstředních objektů, dívají jako na „hotovou věc“.

Vůbec nejvýznamnějším Hawkingovým úspěchem však je objev z roku 1975, který popisuje možnost zániku černých děr tzv. kvantovým vypařováním (Hawkingovým efektem). Hned jeho první popularizační kniha Stručná historie času (1988) vyšla ve třiceti jazycích (česky 1991) a tři čtvrtě roku vedla v New Yorku žebříček nejprodávanějších knih.

(MFDNES)