Březen 2005

Velká sedma slibuje pomoc chudým

Marek Hudema

Ministři G7 se chystají oddlužovat hlavně na cizí účet. Ministři financí sedmi nejvyspělejších zemí (G7) na konci prvního únorového týdne v Londýně slavnostně ohlásili vymazání nebo alespoň snížení dluhů těm nejchudším zemím. Zatím se ale nedohodli, kolik procent dluhů by se vlastně mělo odepsat, za jakých podmínek a hlavně, kdo to všechno zaplatí. Přesto nejde podle komentátorů o planý slib a některé z nejchudších zemí světa se v dohledné době dočkají dne, kdy budou zbaveny svých mezinárodních finančních závazků.

Vyslyšený hlas

O snížení dluhů nejchudších zemí jednají západní státníci již téměř dvacet let. V polovině osmdesátých let uvažoval americký ministr zahraničí James Baker nejprve o změně podmínek úvěrů, o tři roky později se přešlo k odpouštění úroků a nakonec došlo i na snížení samotných dluhů. G7 před devíti lety uvažovala o jejich snížení na polovinu, pak o 80 % a 90 % a nyní zřejmě dojde k jejich úplnému odepsání. „Nejbohatší vyslyšeli hlas chudých. Je to poprvé, co bylo stoprocentní odpuštění dluhů zmíněno v komuniké G7,“ radoval se v Londýně 6. února britský ministr financí Gordon Brown.

Dohoda „velké sedmičky“ je zatím taková, že odpuštění dluhů by se mělo týkat okolo třicítky nejzadluženějších chudých států, z nichž většina je v Africe. Kritéria pro jejich výběr byla stanovena před deseti lety Mezinárodním měnovým fondem – jde o země, jejichž dluhy jsou větší než jejich příjmy z exportu za rok a půl.

Brown původně přišel na londýnský summit s představou o odepsání všech dluhů, ale ve výsledném dokumentu se objevilo odpuštění „až sta procent“ závazků. Nemá jít také o všechny dluhy, ale o závazky vůči mezinárodním finančním institucím (ty jsou pro mnoho z těchto zemí nejtíživější).

Ty ostatně postupně ruší dluhy těchto států již od roku 1996 a už takto odepsaly polovinu půjčených peněz. Světová banka tak přišla o více než 10 miliard dolarů, Mezinárodní měnový fond (MMF) o pět miliard a Africká rozvojová banka o čtyři miliardy. Představitelé těchto institucí teď varují, že rychlé stoprocentní smazání dluhů by mohlo „ožebračit“ Světovou banku, „oslabit“ fond a „zmrzačit“ africkou banku. V tomto ohledu s nimi souhlasí zástupci Německa a Itálie a zejména Spojených států. Proto navrhují trochu opatrnější postup. Američané zvažují odepsání zhruba 90 % dluhů a hlavně – jsou proti dalšímu půjčování nebo rozvojové pomoci těmto zemím prostřednictvím mezinárodních institucí.

Zdražit letenky

Kde ale i na „pouhé“ 90%ní odepsání dluhů vzít? S prvním nápadem přišli ještě v průběhu londýnských jednání evropští ministři financí: zdražme letenky nebo letecké palivo a část zisku pak můžeme věnovat chudým. Návrh má podporu většiny ministrů financí zemí Evropské unie, kteří o něm uvažují již od roku 1999. Zatímco benzin nebo nafta do automobilů či vlaků podléhá v Evropě vysokým spotřebním daním (například v Čechách zaplatíte za litr benzinu na daních přes deset korun, ve Finsku, Francii nebo Belgii pak dokonce přes patnáct korun), letecké společnosti svoje palivo nezdaňují. Strážci státní kasy pak pochopitelně vidí uniklé příjmy a jednu z mála politicky průchodných možností zvýšit daně.

Odpor by nebyl tak velký jako u automobilistů a navíc by byli podpořeni ekology. Ti by totiž prostřednictvím daní rádi omezili leteckou dopravu (Ta je nyní podle expertů Mezistátního panelu o klimatických změnách fungujícího pod záštitou OSN odpovědná za 3 % emisí oxidu uhličitého vypouštěného do atmosféry, v roce 2050 ale její podíl stoupne na 15 %).

Zavedení takové daně však brání dvě věci. Dosud i pro Evropu platná mezinárodní konvence uzavřená v roce 1994 v Chicagu (její platnost vyprší v roce 2008), která zaručuje signatářům letecké palivo bez daně. Druhou je postoj některých zemí. Pro Spojené státy je zdražení kerosinu nepřijatelné a v Evropě je proti Velká Británie. Premiér Tony Blair nyní prohlašuje, že „nechce neuváženě uvalit vysokou daň na lidi, kteří využívají levné létání“. A protože zavedení těchto daní by museli v Evropské unii schválit všichni, je tato cesta zatím neprůchodná.

Ošidné zlato

Ministr Brown proto navrhl použít „standardní“ metodu, ke které se přiklání většina bankéřů i politiků – Mezinárodní měnový fond odprodá část svých zlatých rezerv nebo změní jejich hodnotu. Fond je v současnosti třetím největším držitelem zlatých zásob na světě (po Spojených státech a Německu) ve výši 3216 tun (103,4 milionu uncí). Jde o pozůstatek z dob, kdy členské státy splácely ještě své příspěvky ve zlatě místo v penězích.

Přímý prodej zlata ale asi neprojde. Proti němu jsou totiž Spojené státy, které mají v MMF 85 % hlasovacích práv (v MMF mají jednotlivé státy rozdělená hlasovací práva podle výše svých příspěvků, nejvíce přispívají jako nejsilnější ekonomika pochopitelně USA). Mluvčí amerického ministerstva financí už prohlásil: „Nedomníváme se, že by prodej fondového zlata byl nutný pro odpuštění dluhů nejchudším zemím.“ Důvodem je mimo jiné to, že Spojené státy jsou jedním z největších producentů žlutého kovu. Prodej zlata by vedl k poklesu jeho ceny na světových trzích, a tudíž ke uzavření zlatých dolů a zvýšení nezaměstnanosti v několika státech na západě USA (například v Nevadě, Coloradu nebo v Kalifornii).

Zbývá tedy poslední možnost – zlato bude takzvaně „přeceněno“, tj. zvýší se jeho účetní hodnota a o příslušnou nebo spíše vyšší částku se sníží dluhy chudých zemí. Prostor pro takovou operaci existuje. Podle dohody z roku 1971 je zlato MMF oceněno většinou v rozmezí 30–40 dolarů za unci, tedy asi na desetinu jeho současné tržní ceny. Existuje tak možnost získat prostředky v řádech desítek milionů dolarů.

Zlato představuje ale momentálně pro Fond volné prostředky (na rozdíl od peněz nemusí ze zlata vyplácet úroky členským zemím), jakýsi polštář, z něhož může poskytovat členským zemím půjčky s nízkým úrokem pro překonání finančních krizí či jiných problémů. Jak říká bývalý český zástupce u MMF Jiří Jonáš: „Když naposledy v roce 1999 MMF přecenil část své zlaté zásoby, získal tím sice prostředky na pomoc zadluženým chudým zemím, ale nebylo to zadarmo. Jelikož přišel o část svých neúročených zdrojů, zvýšily se úroky z půjček poskytnutých například Turecku, Argentině nebo Brazílii. Tyto země, a nikoli vyspělé země, tak de facto hlavně financují náklady na pomoc chudým zemím.“

V létě uvidíme

Co se skutečně stane, by se mělo rozhodnout do půl roku: V dubnu by na svém zasedání ve Washingtonu měly Světová banka a Mezinárodní měnový fond posoudit otázku prodeje nebo přecenění zlata. V červenci se pak mají znovu sejít ministři financí G7 a ohlásit, jak budou oddluženy jednotlivé státy. Mezinárodní finanční instituce budou zatím pokračovat ve svém vlastním programu odpouštění dluhů třetím zemím – ovšem za podmínky, že zavedou hospodářské reformy, které jim doporučí MMF. Spojené státy by ještě rády viděly, aby tyto země musely prokázat, že v nich nevládnou diktátorské režimy a že ušetřené peníze neskončí v kapsách místních úředníků.

(Respekt, www.respekt.cz)