Březen 2005

Sedmdesátileté výročí insigniády z jiného pohledu

Václav Chyský

Ad Milan Nakonečný, Nový Polygon č. 6/2004 (text tohoto článku je uveden pod tímto příspěvkem).

Vážím si vědecké publikační činnosti Milana Nakonečného v oboru psychologie, avšak při čtení shora uvedeného článku mne ovanul závan národnostních sporů 19. a první poloviny 20. století, k nimž také náležela pošetilá otázka, kterému národu patřila Karlova univerzita. Ten závan je hodně zatuchlý a potřebuje důkladně provětrat.

I v Německu, když se hovoří o Praze, narážím u starší generace na naivní reflex, že zlatá Praha je krásné město, vždyť tam byla založena první německá univerzita. Reagují podobně jako starší generace české, které byly vedeny k tomu vidět dějiny nacionálním prizmatem.

Dnešní historiografická terminologie se oprostila od nacionalistických zátěží a označuje pražskou univerzitu jako první na sever od Alp nebo ve střední Evropě.

Nekonečné starorakouské a prvorepublikánské disputace o tom, zda byla středověká Karlova univerzita česká, či německá svědčily o nepochopení ducha středověkého myšlení, ve kterém ještě neexistoval pojem národa v tom smyslu, jak ho chápalo 19. a 20. století. Středověká univerzita byla společenstvím učitelů a studentů (universitas magistrorum et scolarium), kteří požívali privilegium svobodně volit místo svého pohybu a tudíž volit i místo svých studií. Ve středověké společnosti, jejíž řád spočíval na skupinových a individuelních privilegiích, výsadu svobodného pohybu požívali nemnozí. Studenti a profesoři byli středověcí kosmopolité, jejichž společná řeč byla latina a jejich identita křestanství.

Zakladatelem pražské university Karel IV. byl císař Svaté říše římské a v personální unii též český král – Regni Bohemiae Rex. Ocelové razidlo pečeti Univeruity Karlovy (sigillum universitatis scolarium studii pragensis) je ozdobeno jak českým korunovaným dvouhlavým lvem, tak říšským orlem. Karel IV. je na něm zobrazen klečící před patronem české země svatým Václavem. Tato symbolická pečeť s českým zemským patronem protiřečí německému nacionalistickému pojetí, že Karlova universita byla „první univerzitou německou, namířenou jako bašta německého ducha směrem na východ“, jak to formuloval rektor berlínské univerzity Friedricha Wilhelma profesor Fischer jako odezvu na pražské univerzitní nepokoje a na výrok rektora české university Karla Domina, že „Karolinum, které syn vlasti král Václav IV. věnoval Karlovu kolegiu náleží nám a jen nám, t. j. Čechům“. Jak vidno, akademičtí hodnostáři se předháněli ve výlevech národních emocí bez ohledu na historickou skutečnost.

Zakládací listina mluví o tom, že se císař Karel odhodlal založit univerzitu „...aby věrní obyvatelé království, kteří bez přestání lační po plodech věd, se nemuseli v cizině doprošovat almužny... a nalézali stůl k hostině připravený přímo doma“. Nepřesnost Dominovy interpretace spočívá v tom, že věrní obyvatelé království byli jak českého, tak německého jazyka. Mezi patricii velkých měst převládali v době Karlově Němci. Čechů studovalo v době založení Karlovy univerzity poměrně málo, jejich počet na univerzitě, která tehdy ještě nenesla zakladatelovo jméno, se odhaduje na 16 – 20%, později se podíl etnických Čechů zvyšoval.

Pražská univerzita byla po vzoru pařížské Sorbonny rozdělena na čtyři univerzitní národy, které však neodpovídaly etnickému původu studentů, nýbrž nebeským směrům, odkud studenti přicházeli: Natio bohemica, jak českého, tak německého jazyka, zahrnovala též Uhry a Chorvaty, do natio saxonica patřili Sasové, severní Němci a Skandinávci, natio polonica slučovala Slezany, Poláky a Litevce a konečně v natio bavarica se sdružovali Jihoněmci, Alsasané, Rakušané a Nizozemci.

Studenti na Sorbonnské univerzitě, kteří pocházeli z Českého království, byli vedeni pod národem anglickým; tedy i tady nehrál roli jejich etnický původ, což je našemu dnešnímu způsobu myšlení nezvyklé.

V 17. století existovaly v Praze vedle sebe tři vysoké školy s univerzitním charakterem – Carolina, Arcibiskubský seminář a Jezuitská akademie. Akademičtí hodnostáři těchto institucí si nebyli navzájem nakloněni, kterýžto spor vyřešil Ferdinand III. v roce 1654 tím, že školy císařským reskriptem sloučil v Universitas Carolo-Ferdinandea.

Karlo-Ferdinandova univerzita byla pak zákonem z 28. února 1882 rozdělena na univerzitu českou a německou, avšak i po tomto rozdělení došlo 1897 a 1898 k nacionalistickým střetům mezi českými a německými studenty. Uprostřed mezi rozvášněnými stranami pasivně stáli židé, kteří byli tělesně napadáni a jejich majetek rozkrádán. Přičinila se o to pražská ulice.

I po vyhlášení Československé republiky doutnaly na akademické půdě národnostní averze a prestižní spory o univerzitní archiv a insignie, které do té doby byly v držení německé university. Lex Mareš z ledna 1920 stanovil, že česká univerzita je pokračováním středověké univerzity, založené Karlem IV. Nešlo jen o ideální hodnoty, ale též o převedení institutů farmakologie, fyziologie a hygieny do vlastnictví české univerzity.

Pro odpor akademického senátu a rektorátu německé univerzity, jak píše Nakonečný, se 14 let nic nestalo. Teprve rektor botanik Karel Domin - Václavem Černým považován za člověka sice slušného, ale politicky primitivního - počal Lex Mareš důrazně prosazovat, což vedlo v roce 1934 k rozbouření národnostních vášní mezi studenty, mezi něž se vloudily i živly, které měly politický zájem na národnostních rozbrojích.

I tentokráte byly vytloukány židovské obchody. V této souvislosti není bez zajímavosti připomenout, že 7. dubna 1934 vznikla spojením deseti českých fašistických organizací Národní fronta, jejíž předsedou se stal profesor František Mareš, onen iniciátor Lex Mareš z roku 1920. Místopředsedou fašistické Národní fronty se stal politický dobrodruh Radola Gajda. 27. října 1934 došlo k vytvoření jednotné pravicové strany spojením Národně demokratické strany s Národní ligou Jiřího Stříbrného a Národní frontou Františka Mareše s názvem Národní sjednocení.

Profesor Mareš byl po léta v čele českého fašismu, byl ideovým zakladatelem Vlajky a v mnoha filozofických otázkách Masarykovým odpůrcem, což je v demokracii přípustné. Mareš se však vědecky zdiskreditoval ve sporu o pravost Rukopisů neboť hájil jejich středověký původ.

Insignie byly nakonec předány ministerstvu školství pod ochranou 200 jízdních policistů, kteří byli rozmístěni v okolí rektorátu.

Milan Nakonečný nazývá přední představitele české kultury F. X. Šaldu, K. Čapka, F. Peroutku, J. B. Kozáka a A. M. Píšu, kteří nabádali v záležitosti insigniády k umírněnosti, levičáckými intelektuály (v případě komunisty Zdenka Nejedlého má pravdu). Také Emanuel Rádl, Jan Stránský a historik Kamil Krofta protestovali proti výtržnostem, vědouce, že vřavy, které měly silnou antisemitskou nálož, škodí pověsti Československé republiky v zahraničí. Kamila Kroftu dehonestuje Nakonečný navíc jako svobodného zednáře, což se rovnalo ve vlajkařské terminologii židobolševismu. Milan Nakonečný uvádí, že demonstrace vysokoškolských studentů organizovalo tehdejší výrazně národovecké a pravicové hnutí Vlajka.

Označení Vlajky jako národovecké a pravicové hnutí je podivný politický eufemismus, uvědomíme li si, jaké cíle Vlajka sledovala a kde ideologicky skončila. Vůdce Vlajky Jan Rys–Rozsévač (narozen 1901, vlastním jménem Josef Rozsévač nedostudoval ani po osmi letech medicínu) obhajoval v knize z roku 1939 Hilsneriada a T. G. M. teze o rituálních židovských vraždách spáchaných na křesťanech a na příkladu zavraždění Anežky Hrůzové údajně Leopoldem Hilsnerem v Polné dokazuje zaprodanost T. G. M. židovským zájmům. Na smrtelné posteli se k vraždě přiznal bratr Anežky Hrůzové. Rysova publicistická činnost se zabývala převážně židovskou tematikou a svobodným zednářstvím, což bylo pro tohoto militantního antisemitu jedno a totéž.

Je obtížné obhajovat politické ideje Františka Mareše s poukazem, že se Mareš s Vlajkou rozešel poté, co v hnutí 1939 převzal moc Rys–Rozsévač, který přijal nacionálně socialistický program. František Mareš jako obdivovatel Mussoliniho vytvořil založením Vlajky již ve dvacátých letech politické forum pro šíření fašistických a antisemitských idejí. Spolupracoval s politickými dobrodruhy jako Radola Gajda, Jiří Stříbrný a Rys–Rozsévač. Mareš se nemohl divit, že se mu zlí duchové, které přivolával a jimiž se obklopoval, nakonec vymkli z rukou a přešli jako nejkrajnější kolaboranti do nacionálněsocialistických služeb.

Jako dospívající gymnazista jsem za války mohl pozorovat činnost lokálních vlajkařských aktivistů ve středočeských Velvarech, vydíravších občany a nutivších je pod hrozbou denunciace k členství, aby mohli prokázat, že Vlajka má v protektorátě širokou základnu příznivců. Vydíraní občané, většinou z řad podnikatelů a inteligence, kteří neměli s vlajkařským antisemitismem nic společného, měli po válce politické nepříjemnosti. Hlavní místní velvarský vlajkařský aktivista Marion Mareš byl po válce odsouzen k smrti provazem. Mareš se snažil uprchnout jako politický vězen z koncentračního tábora do Holandska, byl však Holanďany jako kolaborant vydán československému soudu.

Je známo, že nacisté preferovali kolaborantské služby Emanuela Moravce. Proto mnoho vlajkařských aktivistů pozavírali, neboť rušili jejich plány.

Je oprávněná otázka, jak ovlivňovala násilná a nedůstojná forma sporu o insignie národnostní smír v mnohonárodnostní republice, o který se zasazoval nejen Masaryk a značná část české kulturní elity, nýbrž též aktivistické politické síly na německé straně. Ptám se též, zda by se bylo nenašlo inteligentnější řešení pro používání insignií oběma univerzitami při akademických ceremoniích v zájmu nerušeného chodu akademického života a upevnění československého státu.

Podle mého mínění je možno boj o insignie řadit spíše k řetězci trapných nacionálních popichování jako bylo násilné obsazení Stavovského divadla při nacionálních bouřích Českým hereckým výborem 16. listopadu 1920. Nezákonné obsazení divadla tehdy odsoudil Emanuel Rádl a prezident Masaryk do divadla z protestu už nikdy nevkročil.

K dalším nepředloženostem pod heslem odrakouštění patřilo odstraňování pomníků Josefa II., Friedricha Schillera a jiných osobností nejen v pohraničních městech, nýbrž i v Praze, kde byl odstraněn pomník maršála českého původu Jana Josefa Václava Radeckého z Radče z Malostranského náměstí. Mezi nejpošetilejší akce iracionálního nacionálního vzruchu patřilo kácení mariánských sloupů nejen v Praze, nýbrž i v menších městech.

Ve výčtu akcí politické nezralosti by se dalo pokračovat. Bohužel i mezi politickými vůdci českého národa, který se hlásil k vítězům a považoval se za miláčka aliance, chyběla prozřetelná velkorysost většinového státotvorného národa, schopná občansky připoutat k nově vzniklému státu početné národnostní menšiny a zabránit vytvoření paralelních národních společenství, Československé republice víceméně nepřátelských.

Milan Nakonečný je význačný psycholog a tudíž zná i psychologii mas. Jeho vzpomínka na insigniádu je heroizování fašistického „sacro egoismu“, který zcela zákonitě vyvolává zrcadlově podobné egoistické netolerantní reakce národního protivníka. Neoddělitelnou komponentou Vlajky a ostatních českých fašistických organizací byl militantní antisemitismus.

Nacionální „sacro egoismo“ dovedené nacismem ad absurdum přivedlo Evropu do katastrofy. Milan Nakonečný, ročník 1932, si z této temné epochy může ještě něco pamatovat. Dnešní Evropa s půl stoletou periodou míru má před sebou jiné cíle.

***

SEDMDESÁTILETÉ VÝROČÍ INSIGNIÁDY

Milan Nakonečný

V listopadu t. r. (2004 – pozn. red. CS-magazínu) tomu bude sedmdesát let od události, která vzbouřila Prahu a rozdělila tehdejší českou kulturní a politickou veřejnost na dva, ostře proti sobě postavené, tábory. Touto událostí byla tzv. insigniáda, boj českých studentů o navrácení insignií, rektorských, prorektorských a děkanských odznaků Karlovy univerzity německou pražskou univerzitou, české Karlově univerzitě. Šlo o boj v pravém slova smyslu, neboť po opakovaném odmítnutí vydat tyto insignie zaútočili čeští studenti na budovy německé pražské univerzity a po zásahu české policie proti nim pak demonstrovali v centru Prahy a demolovali některé německé a židovské (které většinou pokládali za německé) obchody, a zaútočili na redakce komunistických a sociálně-demokratických listů a na kavárny, kde se scházeli levicoví intelektuálové.

Naprostá většina předních českých levicově různě zaměřených intelektuálů pak odsoudila tyto události jako českými "fašisty organizovaný útok" a jako nehorázný projev "českého šovinismu". V tomto duchu pak byla celá desetiletí naprostou většinou českých historiků a politiků insigniáda interpretována. Tak se "pravda o insigniádě" stala jednou z těch levicově intelektuálsky zabetonovaných "pravd" české historie. Tento článek má poukázat na pozadí událostí, které se tehdy jako tzv. insigniáda odehrály.

Boj o insignie má svou prehistorii v boji o Karlovu univerzitu vůbec. V lednu 1920 byl tehdejším československým Národním shromážděním schválen zákon navržený prof. F. Marešem (tzv. "Lex Mareš"), který stanovil, že česká univerzita v Praze je pokračováním staré Karlovy univerzity, a proto také Karolinum, univerzitní archiv, insignie, knihy a jiné památky této univerzity jsou vlastnictvím české Karlovy univerzity a mají jí být německou pražskou univerzitou vráceny.

Stará Karlo-Ferdinandova pražská univerzita, která vznikla r. 1654 spojením Karlovy univerzity, založené Karlem IV. r. 1348, s jezuitskou kolejí, byla r. 1882 rozdělena na českou a německou. Marešův zákon přiřkl jedině české pražské univerzitě název Karlova univerzita a usiloval o to, aby této české Karlově univerzitě byla německou pražskou univerzitou vrácena její majetková práva a také její historická kontinuita. Pro odpor akademického senátu a rektorátu německé pražské univerzity, která byla tedy od Karlovy univerzity oddělena, se to však po celých čtrnáct let (!) nestalo.

Teprve když se na podzim r. 1933 stal rektorem Karlovy univerzity světově významný botanik a vřelý národovec prof. Karel Domin, začalo se toto právo znovu, tentokrát důrazně, soudní cestou prosazovat. Rektor Domin se souhlasem akademického senátu po dalších marných intervencích na příslušných ministerstvech podal Krajskému civilnímu soudu v Praze návrh na realizaci tohoto práva, a přes další odpor německé pražské univerzity a po zamítnutí jejího rekurzu Vrchním soudem, se koncem dubna 1934 budovy Karolina, jeho archiv aj. konečně staly majetkem Karlovy univerzity. Insignie však zůstaly v držení německé pražské univerzity a zástupce jejího rektora prohlásil, že "nic nevydá". V dubnu 1934 vyhlásil rektor Domin celonárodní peněžní sbírku na obnovu budov Karolina, které se nacházely ve velmi ubohém stavu.

Po celou dobu tohoto boje o majetek Karlovy univerzity, o budovy Karolina, archiv, insignie atd. český levicový tisk v čele s Rudým právem a Haló-novinami, kterému pilně přizvukovalo sociálně-demokratické Právo lidu, vystupoval ostře nejen proti nárokům Karlovy univerzity, ale dokonce i proti restauraci Karolina. Boj vzplál plnou silou na jaře 1934 a levicoví intelektuálové všech směrů snahy rektora Domina odmítali jako projev českého šovinismu a jako politicky nevhodné dráždění Němců. K útokům českého levicového tisku na rektora Domina a Marešův zákon vůbec se přidaly německé pražské listy Bohemia, Prager Tagblatt a další a samozřejmě i velmi agresivní zahraniční německý, tehdy již nacistický tisk, který k tomu přidal ostouzení české vzdělanosti.

Boj o Karlovu univerzitu měl rovinu materiální a ideovou; ze strany českých levicových intelektuálů to byl boj označovaný nepokrytě jako boj proti českému nacionalismu, který byl ztotožňován s fašismem. Tak je také insigniáda charakterizována ve Slovníku českých dějin L. Vykoupila (2000) jako: "Demonstrace, které byly v duchu českého fašismu namířeny nejen proti Němcům, ale i proti Židům, komunistům a intelektuálním levičákům". Dále se zde uvádí, že: "Tyto ´kravály´narazily na protiakce soc. demokracie a nár. socialistů. Odmítli je nejen studenti a intelektuálové vůbec, ale i dělnictvo".

Je pravda, že demonstrace vysokoškolských studentů organizovalo hlavně tehdejší výrazně pravicové a národovecké hnutí Vlajka, které do nich zaneslo i hrubé projevy antisemitismu, avšak většina studentstva, jak o tom svědčily schůze různých organizací vysokoškolského studentstva, boj o insignie podporovala. Boj vyvrcholil útokem na Karolinum, obsazené německými studenty. Za rektorem Dominem stál početný Svaz čsl. studentstva, Spolek posluchačů přírodních věd a další organizace.

Agresivní, komunisticky orientované studentstvo vedl V. Sinkule. Exponenti intelektuální levice psali o "šovinisticko-nacionální orientaci dnešních vysokoškoláků", ostře byl napaden Dominův článek v Národní politice (z 24. prosince 1933), kde bylo uvedeno, že "naše studentstvo s vrací k národnímu uvědomění". Kromě jiných pravicových listů podpořila Domina agrární Brázda (16. dubna 1933), která ho pochválila, že chce dát Karlově univerzitě "vědomí souvislosti se slavnou minulostí". Jiní psali o Dominově "statečném zápasu za práva Karlovy univerzity".

Žádný z levicových intelektuálů, vystupujících proti Dominovým snahám se nezmínil o tom, že to trvalo plných čtrnáct let, než bylo právo prosazeno. K insigniádě se později vrátil i v protektorátu neblaze proslulý W. Wolfram von Wolmar (Prag und das Reich, 1943), který psal o boji statečného rektora německé pražské univerzity A. Naegela, chválil Právo lidu, které nabádalo ke klidnému vyřešení Marešova zákona s tím, že "prestiž musí jít stranou", vyzdvihl kladnou úlohu, kterou v boji o Karolinum sehrál početný pražský nacistický Studentenbund a odsoudil slova rektora Domina, že "Karolinum, které syn vlasti král Václav IV. věnoval Karlovu kolegiu, náleží nám a jen nám", tj. Čechům. Kosmopolitně a proletářsko-internacionalisticky orientovaným českým intelektuálům takový výrok musel ovšem znít odporně nacionalisticky. Vyjádřil to za všechny přední svobodný zednář K. Krofta, který v nejvypjatějším okamžiku boje o Karlovu univerzitu prohlásil v přednášce v německé pražské Uranii, že Karel IV. založil "mezinárodní univerzitu", čímž chtěl zeslabit nacionalistický aspekt tohoto boje (viz jeho prohlášení v Národních listech 28. dubna 1934).

Ve skutečnosti tu však zazněl typicky intelektuálský strach z akce, který vystihl Domin těmito slovy: "Páteř českého člověka změkla nezdravým opatrnictvím, česká paže se ráda zvedne k honosnému gestu, ale nikoli k pádné ráně" (Národní listy 1. dubna 1934). Paže mnoha českých intelektuálů byly určeny ke gestům, provázejícím fráze na tribunách, byly pouhými průvodci slov. Tamtéž pak Domin ještě napsal: "Náš národ je unaven a znechucen přepolitisováním veřejného života a vrací se k národní myšlence, v níž hledá spásy a východiska z dnešní mravní krise". Vlna této mravní krize se znovu vzdula již za pět let na to, když mnozí z těch verbálních umravňovatelů národa mlčeli, zatímco prostí lidé a zejména opět studenti vyšli v prvním roce nacistické okupace 28. října a 17. listopadu do pražských ulic.

Kroftovy výroky o mezinárodní povaze Karlovy univerzity odsoudil tehdejší prof. mezinárodního práva Ant. Hobza a historik Karlovy univerzity prof. V. Vojtíšek (Univerzita Karlova a boj Němců proti universitnímu zákonu z r. 1920, 1932) již dříve zdůraznil, že Karlova univerzita bylo české dílo vytvořené v Čechách především pro šíření vzdělanosti Čechů, ale ovšem i cizinců. Potvrzoval to nejen Karel IV. slovy své Zakládací listiny, ale i Kutnohorský dekret z r. 1409, který Karlově univerzitě znovu zjednal česká práva. Domin pak zdůrazňoval nutnost úzkého sepětí života univerzity s životem národa a to, že "jen zdravý nacionalismus může býti zárukou naší svobody a plného uplatnění všech sil, skrytých v národu a dosud plně nevyužitých k jeho prospěchu a rozvoji" (Můj rektorský rok, 1934). K tomu Domin přidal ostré odsouzení politikaření v českém veřejném a kulturním životě zvláště, když hovořil o "sešněrované demokracii do svěrací kazajky" stranických sekretariátů (Národní listy 26. srpna 1934) a jinde o tom, že: "Liberální demokratický duch dal rozbujeti všemožným ´ismům´, z nichž bolševism a internacionalism jsou býlím nejjedovatějším" (Národní politika 12. dubna 1934).

Tento výrok musel mnohé české levicové intelektuály, zahleděné k Moskvě a k růžovým perspektivám komunismu, přímo rozzuřit. Domin byl pak označován za exponenta českého nacionalismu a fašismu. Nicméně navzdory všem útokům levičáků, domácího i zahraničního, převážně již nacistického tisku, akademický senát Karlovy univerzity dospěl k závěru, že: "pouze naše česká universita má právo pokládati se za pravého a jediného dědice staré university pražské".

Dobojováno však ještě nebylo, neboť v listopadu 1934 byly insignie stále v držení německé pražské univerzity, a tak čeští vysokoškolští studenti zaútočili na budovy Karolina, kde sídlila část německé pražské univerzity, a začali s jejich obléháním. Potyčky, v nichž čsl. policie zasáhla proti českým studentům, se potom přenesly hlavně do ulice Na příkopech a šířily se, jak již bylo výše naznačeno. Konečně 26. listopadu 1934 byly insignie Karlově univerzitě vydány a týž den večer došlo k nadšené manifestaci několika tisíc lidí, převážně vysokoškolských studentů, před budovou právnické fakulty v Praze: když nový rektor zavěsil zlatý rektorský řetěz nejprve na hrdlo odstupujícího rektora Domina potom na hrdlo bývalého dvojnásobného rektora, významného vědce prof. Mareše, vypukly nadšené ovace a mnoho zúčastněných zůstalo na místě a radovalo se ještě dlouho do večera.

V následujících dnech se však znovu rozbouřil levicový tisk a patrně po podnětu spisovatele K. Čapka došlo k prohlášení Obce československých spisovatelů proti insigniádě, které bylo otištěno 30. listopadu v Tvorbě a které podepsali desítky nejpřednějších českých intelektuálů, počínaje F. X. Šaldou, F. Peroutkou a Z. Nejedlým, A. M. Píšou konče, mezi nimi téměř všichni významní spisovatelé a básníci. Insigniáda byla označena jako "násilné útoky proti spoluobčanům jiného jazyka a náboženského a politického přesvědčení" a jako "organizovaný útok fašistů na svobodu ducha".

Stalo se to, co přesně popsal R. Scruton (Slovník politického myšlení, 1989): "intelektuálové nakonec způsobí, že bezprostřední skutečnosti praktického života jsou zahaleny rouškou abstrakcí a politika se vzdálí instinktům lidí ... intelektuálové dychtí politické ideje spíše formulovat než uskutečňovat".

Insigniáda po čtrnácti letech planého dohadování vzala mnoha českým levicovým intelektuálům jim tak velmi milou příležitost k dalšímu vyprodávání pseudodemokratických a pseudohumanistických hesel. Insigniáda byla nepochybně zatížena hloupým a později ještě surovým českým antisemitismem na jedné, a "zradou vzdělanců" na druhé straně, vzdělanců alergických na obranu národních zájmů, neboť jejich největší hodnotou byl proletářský internacionalismus a abstraktní ideje kosmopolitismu.

Mnohý levicový intelektuál se stal přízrakem českého politického života; znovu se přihlásil ke slovu v r. 1948, znovu ve skupině "osmašedesátníků" a posléze se vetřel na politickou scénu po listopadu 1989 s balíky frází a vždy začasto jako "užitečný idiot". Jen v období národního temna prozíravě mlčel, poníženě přijal titul "inženýra lidských duší" a pilně bojoval za mír a odzbrojení Západu. Mnohý intelektuál vždy sloužil jen sobě samému, své sebelásce, nezřídka i prostřednictvím ponížené služebnosti, jeho parketou byla duchovní samoobsluha podle stávajících nabídek politického trhu.

Proto dnes národ už nezná jména Domin, Mareš a dalších, kteří sloužili národu jako z demokracie exkomunikovaní nacionalisté, a tak se nedostali do čítanek, o jejichž obsahu u nás již skoro celé století rozhodují kádrováci české historie.V oněch čítankách české politické mytologie se však zahnízdilo mnoho těch, kteří sloužili jen sami sobě, blahoslavení hokynáři s frázemi o demokracii a humanismu. Insigniáda byla také bojem s nimi a připomíná nám jedno z jejich historických selhání.

(Nový Polygon, 6/2004)