Březen 2005

Hitler: Uneste papeže!

Josef Koláček

„Dostal jsem od Hitlera osobně rozkaz unést Pia XII.“ To tvrdí Karl Friedrich Otto Wolff, Obergruppenführer generálního štábu SS a generál Waffen SS, bývalý vedoucí osobního sekretariátu Heinricha Himmlera a pak Hőchster SS- und Polizeif?hrer (neboli nejvyšší velitel SS a policejní velitel) v Itálii v prohlášení, které bylo uloženo 24. 3. 1972, o událostech, které mohly změnit poslední roky 2. světové války. Je to dokument, který potvrzuje snad nejšílenější nápad Hitlera: unést Pia XII. a ausradieren (vymazat) Vatikán, ne-li celé křesťanství.

Jen třeštění? Vůbec ne. Tento plán byl promýšlen a upřesňován do podrobností. Wolffovo svědectví poskytuje chybějící článek, který umožňuje objasnit dosud záhadnou kapitolu 2. světové války a ještě jednou odhaluje, jak hluboce Hitler nenáviděl Pia XII., kterého považoval za „nepřítele socialismu a přítele židů“. Wolffovo svědectví je dnes mezi listinami procesu blahořečení, pochází ze sedmého rogatoriálního procesu v Mnichově (ostatní se konaly v Římě, v Janově, Varšavě, Lisabonu, Montevideu, Berlíně a Madridu). Když se proti Piu XII. navzdory historickým faktům a uznání ze všech stran o jeho pomoci židům, rozpoutala pomlouvačná kampaň, podnícená komunistickými aparáty dezinformace, jejichž nástrojem byl Rolf Hochhut, který v roce 1963 udal tón svým dramatem Náměstek, Wolff už vypověděl během norimberského procesu proti nacistickým válečným zločincům o různých aspektech konfliktu v Itálii.

Uvedl také, že na jaře 1943 mu Hitler dal rozkaz, aby byl unesen Pius XII. Tehdy se mu ještě podařilo odvrátit jej od provedení toho záměru. Tehdejší soudci však neprohloubili – jak si stěžoval historik Robert Graham – otázku plánovaného únosu papeže. Právě to však udělal Wolff při diecézním procesu v Mnichově v roce 1972, kde upřesnil, že po prvním květnu 1944, kdy dlel v Hitlerově hlavním stanu, dostal jakési ultimatum. Události v Itálii dostaly překotný vývoj a Hitler nestrpí další odkládání, ani záminky. Po návratu do Říma Wolff požádal - asi přes vyslance Weizsäckera – o audienci u Pia XII., „aby mu mohl referovat o závažných a velmi naléhavých otázkách týkajících se jeho osoby“. K audienci došlo 10. května, ani ne měsíc před útěkem Němců z Říma v noci ze 4. na 5. června.

Generál v civilním obleku byl doprovázen P. Pankrácem Pfeifferem, představeným Salvatoriánů (který byl po celou válku „longa manus“ Pacelliho v jeho pomoci židům). Wolff bez okolků sdělil Piu XII., co zamýšlí Hitler a vybídl papeže, aby udělal všechna opatření, protože situace je zmatená a plná nebezpečí, i když on neprovede zmíněný rozkaz. Pius XII. tedy požádal Wolffa jako důkaz jeho upřímnosti, aby osvobodil dva odsouzené k smrti. Generál to provedl 3. června - jedním z nich byl Giuliano Vasalli.

Podle rekonstrukce P. Grahama (který neměl k dispozici svědectví Wolffa z Mnichova) se k únosu papeže mobilizovaly jednotky SS, zatímco na „zabezpečení“ vatikánských archívů bylo určeno Kunsberg-Kommando, jednotky týchž SS, specializované na katalogizování dokumentů. Papež měl být unesen na sever do zámku Lichtestein ve Würtemberku (fámy té doby jej zaměnili s hradem knížectví Liechtenstein).

V částečně autobiografickém románu Monte Cassino dánský spisovatel Sven Hassel, voják 27. trestního praporu Wehrmachtu vypráví, že operaci Rabat (to bylo krycí jméno podle Hassela) měl provést prapor SS , který měl „zachránit“ papeže před útokem bandy partyzánů vedených židy a komunisty, ve skutečnosti členy německého trestního praporu. Podle Hassela zpráva o Rabatu vzbudila ve vojsku takový rozruch, že sama Wehrmacht měla připravený plán na obranu papeže.

Hassel z historického hlediska byl předmětem protichůdných kritik. Ale je třeba uvést, že román Monte Casino byl napsán v roce 1968, kdy byly k dispozici jen skrovné prameny. Shoda jednotlivostí vyprávění s tím, co se vynořilo z dokumentů, je zvláštní a snad dostačuje k tomu, aby osvětlila podrobnosti vztahující se na celou akci. Potvrzují navzdory všem oficiálním dementi hlasy o možném únosu papeže. Tato fáma sílila den ze dne, takže brazilský vyslanec u Sv. stolce Ildebrando Acciola - připomíná P. Graham - „skutečně zahájil iniciativu mezi diplomaty, sídlícími ve Vatikánu, aby byli ochotni jít s papežem do vyhnanství, kdyby došlo k jeho únosu.“

Ostatně v rekonstrukci P. Grahama, první dokumentované stopy obav o záměru nacistů zásahu proti papeži sahají do roku 1941. 6. května toho roku sekretář Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti mons. Domenico Tardini, si zaznamenal, co bylo referováno Piu XII. 25. dubna několik dní po setkání ministra zahraničí Německa Joachima von Ribbentropa a Itálie Galeazza Ciana. Podle přijatých informací Reich „požádal Itálii, aby se postarala o to, aby (papež) opustil Řím, protože v nové Evropě by nemělo být místo pro papežství“. A kardinál Egidio Vangozzi vyprávěl, že „už od roku 1941 některé důležité dokumenty... týkající se vztahů mezi Vatikánem a Třetí říší... byly na mikrofilmech poslány apoštolskému delegátu ve Washingtonu mons. Amletovi Cicognanimu“ a že „Pius XII. dal uschovat své osobní listy do dvojité podlahy svých soukromých pokojů... a jiné dokumenty byly skryty v historických archivech“, protože „byly zřejmé obavy, že dojde k nejhoršímu“.

Vatikán bral nacistickou hrozbu vážně. Ostatně nenávist Hitlera k Eugeniu Pacellimu, vytříbenému diplomatu, který nikdy neskrýval svůj odpor k nacismu již od jeho vzniku, byla smutně známa. Je faktem, že od jeho zvolení na Petrův stolec se rozjela naplno úděsná mašinérie nacistické propagandy proti Piu XII. Tón udal Berliner Morgenpost, orgán nacistů už 2. března 1939 slovy: „Volbu kardinála Pacelliho nepřijalo Německo příznivě, protože byl vždycky odpůrcem nacismu“. Od té doby se na něho valila záplava téměř každodenních zavilých článků, žumpových karikatur. Avšak v tom všem bylo zakořeněno ještě něco chorobnějšího, co vysvětluje zuřivou snahu Hitlera „vyhnat celou tu bandu p... z Vatikánu“, jako to Hitler podle Galeazza Ciona vykřikoval přede všemi.

V roku 1941 německá vojska zabírala jednu zemi za druhou. Nacismus se zdál být nezadržitelný a sláva Reichu na dosah ruky. V září referoval mons. Tardini v jednom listu apoštolskému delegátu ve Washingtonu mons. Amletu Cicognanimu, že asistoval obřadům Svatého týdne v Sixtinské kapli a jeden německý funkcionář mu řekl: „Obřady byly zajímavé. Ale příští rok se zde nebudou slavit“. V lednu příštího roku kardinál Maglione zachytil obdobnou hrozbu od knížete Otto von Bismarcka, plnomocného ministra německého vyslanectví.

Co bylo za tím? Vždycky se říkalo, že nacismus se snažil prezentovat jako nové náboženství. K tomu je zajímavé, co vypráví ve svých pamětech Josef Kessel, který uvádí vzpomínky finského maséra Felixe Kerstena, který byl po celou válku stínem Heinricha Himmlera: „V květnu 1940... aby unikl onomu panoramatu ničení, Kersten hledal útočiště... v polní knihovně Himmlera. Tam udělal překvapivý objev: všechny svazky byly náboženská díla: Veda, Starý zákon, evangelia, korán....

„Neříkal jste mi, že nacista nesmí mít žádné náboženství?“, ptal se jednoho den Himmlera.

„Jistě“,odpověděl rázně tázaný.

„A tedy...?“ ptal se Kersten a ukazoval rukou na svazky.

„Inspirovaný a usmívající se“ Himmler ho uklidňoval: „Ne, neboj se, neobrátil jsem se. Tyto svazky jsou nutné pro mou práci. Hitler mi svěřil úkol, abych připravil nové nacistické náboženství... Po vítězství Třetí říše Führer zničí křesťanství a na jeho troskách založí germánské náboženství. Zachováme ideu Boha, ale bude to jen vágní, neurčitá idea. Führer se stane Kristem jako spasitel lidstva. Tak miliony a miliony lidí budou pronášet ve svých modlitbách pouze jméno Hitler a po stu letech nikdo už nebude znát jiné náboženství než toto nové... Chápeš, proč potřebuji pro toto nové evangelium dokumentaci?"

(www.radiovaticana.cz)