Březen 2005

Juščenko mezi miliardáři

Bohdan Kopčák

Co udělá nový ukrajinský prezident se svými oligarchy? Provázání politiky a byznysu, zpackaná privatizace, neuvěřitelná míra korupce a zejména téměř všemocní oligarchové – to není popis „tureckého“, ale současného ukrajinského hospodářství. Od 23. ledna vládne zemi prodemokratický a prozápadní prezident Viktor Juščenko, který se bude muset s těmito problémy co nejdříve vypořádat. Nový vůdce sice na předvolebních shromážděních naznačoval, že se zbohatlíky z postsovětské éry se bude veřejnost podrobněji seznamovat zejména v soudní síni, ale při podrobnějším pohledu se zdá, že si je tváří v tvář místním oligarchům buď vědom své bezmocnosti, nebo po jejich hlavách vlastně ani netouží.

Od dolů po fotbal

Oligarchové – neboli miliardáři, kteří vydělali na svých stycích se státní správou a rozkrádáním státního majetku v neprůhledné privatizaci a neplacením daní – nyní ovládají většinu země. Vlastní nejen téměř všechen těžký průmysl včetně dolů, ale také banky, hotely či největší fotbalové kluby. Majetek oligarchů se počítá v miliardách dolarů.

Obvykle bývají ukrajinští oligarchové zjednodušeně zaškatulkováni do tří teritoriálních klanů – dnipropetrovský představuje zeť bývalého prezidenta Leonida Kučmy Viktor Pinčuk, kyjevský vedou šéf administrativy bývalého prezidenta Viktor Medvedčuk spolu s Hryhorijem Surkisem a třetí, který sídlí v Doněcku, má v čele nejmladšího a nejbohatšího ukrajinského oligarchu Rynata Achmetova.

Viktor Pinčuk se vrhl do podnikání jako inženýr-třicátník v roce 1990 a na výsluní se dostal v druhé polovině devadesátých let díky sňatku s dcerou prezidenta Kučmy. V jeho impériu je dnes kromě jiného několik velkých továren těžkého průmyslu, cukrovary, banka a hned tři soukromé celostátní televizní stanice z osmy.

Kyjevská klika Viktora Medvedčuka se zaměřuje na banky, energetiku a železárny. Patří jí jedna z nejsledovanějších televizí Inter a spolu s i v Česku známou americkou CME je akcionářem i v další úspěšné televizi 1+1. Medvedčuk má také podíly v mnoha dalších velkých společnostech, ale veřejně se k nim nehlásí. Skupina Rynata Achmetova ovládá kromě uhelných společností, bank a pivovarů také 98 procent celoplošné televizní stanice Ukrajina. Všechny tři klany mají „své“ politické strany, které svorně stály za Juščenkovým protikandidátem Viktorem Janukovyčem.

O podporu vlivných podnikatelů se opírala i Juščenkova Naše Ukrajina. Ale většina z nich by ve srovnání s oligarchy „prvního řádu“ neobstála. I premiérka Julie Tymošenková, označovaná kvůli svému působení ve státní plynárenské společnosti v polovině 90. let za „plynovou princeznu“, hrála jen druhou ligu. Výjimkou byl pouze „čokoládový baron“ a poslanec Petro Porošenko, který také projevil zájem o úřad premiéra. Porošenko vlastní desítky podniků a jeho koncern Ukrprominvest ovládá na Ukrajině třetinu výroby cukrovinek.

Odnese to zeť?

Pokus srazit nepřátelské oligarchy do prachu by se Juščenkovi nemusel vyplatit. Ukrajinští oligarchové, i když se jim nepodařilo prosadit do čela státu svého koně Viktora Janukovyče, mají stále velkou moc. Protijuščenkovská parlamentní opozice, jakkoli je dnes vnitřně nejednotná a rozhádaná a nemá v parlamentě většinu, není proti nové moci beze zbraní. Pokud se rozhodne jít novému prezidentovi a jeho vládě po krku, jimi ovládané „nezávislé“ televizní stanice a noviny jim k tomu mohou poskytnout dostatečný prostor. Nejbohatší Ukrajinec Rynat Achmetov se již nechal slyšet, že pokud ho budou chtít srazit na kolena, sám vstoupí do politické arény. Do aktivní veřejné politiky se údajně chystá vrátit i Viktor Medvedčuk, který kdysi býval místopředsedou parlamentu.

Zatím se ale zdá, že scénář tvrdých úderů proti oligarchům nehrozí. Juščenko má nyní jiné priority. Před svým nástupem do úřadu slíbil hloubkovou kontrolu činnosti daňové policie (která šikanovala poctivé podnikatele) ze strany generální prokuratury a uvažuje i o jejím zrušení. To se musí zamlouvat i těm, kdo nemají čisté svědomí. Pokud prezident skutečně vyslyší „volání lidu“, dojde patrně především na přezkoumání nejkřiklavějších privatizací. V této souvislosti jsou často zmiňovány železárny Krivorižstal, které stát prodal Pinčukovi a Achmetovovi téměř za hubičku ve zmanipulované soutěži. I v případě omezené konfrontace s oligarchy ale bude patrně Juščenko postupovat „v rukavičkách“. Chce se totiž vyhnout ruskému „vzoru“, kde boj prezidenta Putina s ropným koncernem Jukos vážně zneklidnil zahraniční investory. Ty bude nová pomerančová Ukrajina nezbytně potřebovat, aby zacelila díry v rozpočtu a vytvořila nová pracovní místa, a snížila tak obrovskou skrytou nezaměstnanost (asi 40–50 %).

S čistým štítem

Juščenko je oblíbený a zkušený politik. Jako bývalý šéf centrální banky snížil inflaci a nastolil stabilitu ukrajinské měny, za jeho působení v úřadě premiéra byly vyplaceny dlouho zadržované mzdy a hlavně – nikdy s ním nebyla spojována žádná korupční kauza. Nepochybně také dobře zná fungování státní mašinérie zevnitř. Proto neslibuje, že si s oligarchy a jejich nezákonně získaným majetkem poradí rychle a snadno. Radši opatrně lidu oznamuje, že orgány činné v trestním řízení zkontrolují minulé hospodaření, posvítí si na křiklavé privatizační případy a že se zasadí o to, aby netransparentní výprodej státního majetku už nepokračoval. Pokud si policejní vyšetřovatelé, státní zastupitelství a soudy neporadí se složitými případy a obratnými advokáty oligarchů, nebude to jeho vina. Ukrajinští oligarchové na to zřejmě spoléhají a paradoxně se tak i oni nyní dovolávají úcty k právu a zákonům.

(Respekt, www.respekt.cz)