Březen 2005

Denacifikace a etnická čistka

Emanuel Mandler

Tento text navazuje na předchozí článek Etnická čistka je amorální, i když poněkud oklikou. S tímto mým článkem polemizoval 26. ledna t. r. v MFD Miroslav Bednář, přičemž použil a propojil nové argumenty. Nyní proto navazuji bezprostředně na Bednářův článek. Je jistě užitečné seznámit se aspoň se stručným obsahem textu obsahující námitky mého oponenta.

V prvním odstavci prohlašuje autor Benešovy dekrety za denacifikační zákony a na tomto základě problematizuje moje odsouzení tzv. odsunu Němců: "Naši předkové prý zhřešili etnickou čistkou a my asi máme tyto zákony zrušit, abychom patřili do moderní západní civilizace." Druhý odstavec se zabývá hlavně reparacemi "jako odškodnění za Německem způsobené škody". Zabavování majetku Německu vítěznými Spojenci, tedy i Československem, se stalo součástí jejich rozhodnutí o reparacích jako odškodnění za Německem způsobené škody. Naprostá většina německých občanů, říká Miroslav Bednář, souhlasila s vedením druhé světové války "a aktivně se na ní podílela".

V třetím odstavci autor vzájemně spojuje a chválí "reparační opatření a vysídlení". Obojí ovšem podle jeho názoru nevychází z principu kolektivní viny ("jak lživě tvrdí landsmanšaft a s ním někteří čeští publicisté"), ale z volby občanství, za kterou nesou jednotlivci plnou individuální odpovědnost - v této souvislosti uvádí Miroslav Bednář otce paní Colloredo-Mansfeldové. Rozhodnutí o "vysídlení" vznikalo již od počátku války "hlavně v britských politických kruzích, nikoli v naší exilové vládě a v Sovětském svazu, jak naznačuje pan Mandler a říká landsmanšaft." Komunistická podpora odsunu byla pozdější a sledovala jiné cíle.

Chtít zrušit denacifikační zákony, uvádí Miroslav Bednář, znamená žádat veřejné odmítnutí morálky, kdy se mravně zdůvodněné a veřejností chápané jednání vítězů klade na úroveň zločinného chování Německa, protože jednání nacistického Německa se tak přinejmenším relativizuje. Na tento krok čekají v Německu jako na precedens ti, jejichž politické úmysly jsou amorální.

K tomu vlastní připomínky autora tohoto článku:

Jak postupuje čas, hovoří naše oficiální politika čím dál tím méně o protiněmecké etnické čistce, která byla součástí poválečné revoluce. Je to pochopitelné, emotivní argumenty jsou stále méně použitelné; a co lze říci ve prospěch etnické čistky racionálního? Ve veřejnosti - a teď i v tisku - se tedy v její prospěch prohlašuje, že byla nutná. O nutnosti v dějinách lze psát eseje (byly nacismus, říjnová revoluce, holocaust nutné?), nicméně u nás se jako o nutnosti hovoří o vyhnání třímilionového etnika, o vyhnání, které bylo předem chladnokrevně plánováno a uskutečňováno všemi stranami tzv. Národní fronty. Prý to jinak nešlo.

V pozadí, tohoto tvrzení stojí pozoruhodné argumenty, které jsou do jisté míry (ale ne úplně) zamlčeny, i když vycházejí z většinového názoru uplatňovaného v dosavadních diskusích o tzv. odsunu.

Obsahem prvního argumentu je přesvědčení, že protiněmecká nenávist byla obrovská ve všech vrstvách českého obyvatelstva, tak jak to odpovídalo nebývalé perzekuci a teroru nacistů proti Čechům. Nacistická perzekuce byla opravdu značná, ale v této argumentaci je účelově přeceněna; v mnoha okupovaných zemích byla horší. Dnes je politika nacistů proti "etnicky podřadným" Čechům dobře známa. Byla to politika cukru a biče, jejímž cílem byla jednak trvalá pacifikace "nehodnotného" národa (postupná likvidace inteligence), jednak, a především, snaha přimět české obyvatelstvo, aby co nejvíce a nejlépe pracovalo pro Wehrmacht. O značné protiněmecké a protisudetoněmecké nenávisti českého obyvatelstva nemůže být pochyb, ale byla různě silná v různých vrstvách obyvatelstva. Ani tuto nenávist nelze přeceňovat ad absurdum.

Druhý argument vychází z názoru, že český národ je naprosto amorální, natolik, že je schopen zahubit kohokoli, čímkoli a jakkoli. Často můžete slyšet nejen u piva o motivech, které vedly k vyhnání Němců: nebýt tzv. odsunu Češi by sudetské Němce buď prostě vyvraždili, anebo by se s nimi vůbec nebavili. Jenomže realita byla takřka dokonale opačná. Kdyby se tehdy ještě málo diferencovaná česká politika, která měla od počátku značný vliv na mínění obyvatelstva, chtěla chovat občansky, to znamená slušně, musela by poskytnout sudetským Němcům jako celku seriozní ochranu. Musela by se chovat aspoň tak, jak to komunisté (!) proklamovali ještě v roce 1943, a to, že také z německého etnika mají být potrestáni pouze ti, kdo se provinili proti zákonu. Prosadit slušný, civilizovaný vztah k sudetským Němcům bylo vhledem k protiněmecké nenávisti obyvatelstva jistě těžší než naplánovat a udělat etnickou čistku. Ale možné to bylo.

Věnujme se však dalším tvrzením Miroslava Bednáře. Přečtěme si vcelku jeho hlavní argument pro oprávněnost české etnické čistky:

"Právně u bývalých československých Němců reparační opatření a vysídlení nevycházely z principu kolektivní viny, jak lživě tvrdí sudetoněmecký landsmanšaft a s ním někteří čeští publicisté, ale z jejich volby občanství (nebo navíc i členství v nacistické straně NSDAP). Ta byla výrazem svobodné vůle, a jednotlivci za ni proto nesli plnou individuální odpovědnost, jako otec paní Colloredo-Mansfeldové."

To vše si ovšem pan Bednář vymyslel. Rozhodující v tomto smyslu jsou dekrety č. 5/1945 Sb. a 12/1945 Sb. Dekret č. 5 z 19. května uvalil národní správu na "státně nespolehlivé osoby" a v § 4 stanovil: "Za osoby státně nespolehlivé jest považovat: a) osoby národnosti německé nebo maďarské…". A § 6 dodává: "Za osobnosti národnosti německé nebo maďarské jest považovat osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti…". A aby nemohla vzniknout jakákoli pochybnost, že záleží na národnosti, a nikoli státní příslušnosti, ustanovil dekret č. 12 v § 1: "(1) S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely zemědělské reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví a) všech osob německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost…".

Kromě té roztomilé záležitosti, že vůbec, doslova vůbec nic z toho, co v uvedeném odstavci pan Bednář napsal, není pravda, dověděli jsme se od něho dvě pozoruhodné novinky: z jeho argumentace vyplývá, že volba státního občanství náleží do oblasti trestního zákona. Dále pak, že otec paní Colloredo-Mansfeldové, pronásledovaný nacisty „nese plnou individuální odpovědnost". Paní Colloredo-Mansfeldová má asi štěstí, že se mu nedostala do rukou.

Dalším argumentem Miroslava Bednáře jsou reparace. Přesněji řečeno autor propletl Benešovy dekrety a vyhnání Němců reparacemi, aby mohl zdůvodnit, že nešlo o etnickou čistku, násilné vyhnání, obrání Němců o individuální majetek. Avšak Benešovy konfiskační dekrety se netýkaly jen Němců a Maďarů. Je logické, že čtyři dekrety (100, 101, 102, 103), které konfiskovaly všechny velké a větší majetky a ještě před nimi dekret č. 50/1945 Sb. o zestátnění kinematografie, nemají nic společného s reparacemi. Ale vyvlastnění Němců také s reparacemi nesouvisí.

Dávno před Postupimí a před reparační konferencí byl dekretem č. 12/1945 Sb. odebrán všem Němcům v Československu veškerý zemědělský majetek, půda, lesy i stavení náležející k tomuto majetku. Smysl dekretu uvádí jeho preambule: "…jednou provždy vzíti českou a slovenskou půdu z rukou cizáckých německých a maďarských statkářů… a dáti ji do rukou českého a slovenského rolnictva a bezzemků…". Tak vypadají Bednářovy "reparace" ve skutečnosti. Doufejme, že Miroslav Bednář nepovažuje za reparace majetek těch statisíců Němců, kteří museli s holýma rukama utéci ze země a těch desetitisíců, které přišly o život.

Stojí za to zastavit se u dalšího pojmu, jímž Miroslav Bednář zdůvodňuje poválečnou etnickou čistku. Skloubil reparace s vítěznými Spojenci. Pokud jde o válku s Hitlerem, je chápání Spojenců jako celku do jisté míry oprávněné, ale pokud jde o reparace, je to nešťastné propojení (vždyť Západ na rozdíl od Sovětského svazu posléze Německu reparace prominul). To souviselo s tím, že v otázce poválečného uspořádání Evropy se USA a Velká Británie od Sovětského svazu neobyčejně lišily. Zatímco západním mocnostem šlo o osvobození zemí okupovaných nacisty, chystal se Sovětský svaz učinit z osvobozených zemí součást své stalinské říše, a také to udělal.

Ovšemže "komunistická podpora odsunu byla pozdější a sledovala jiné cíle" (Miroslav Bednář ) - vždyť ještě v roce 1941 byli Třetí říše a Sovětský svaz spojenci. Jenomže v druhé polovině války, v době, kdy západní mocnosti měly s tzv. odsunem problémy, stavěl se už Kreml k vyhnání Němců tak jednoznačně kladně, že mu napomáhal bez ohledu na to, co tomu říká Západ.

K nejistotě západních mocností jistě přispěly velké potíže, které měly s tím, že se musely ve svých okupačních pásmech starat o velký a zcela rozvrácený kus Německa a o základní obživu německého obyvatelstva. Československá vláda o rozpacích a nejistotách západních Spojenců dobře věděla. Tak prezident Beneš v poslední rozmluvě před odjezdem z Velké Británie (20. února 1945) dostal od britského velvyslance Nicholsona ve věci odsunu odpověď, kterou považoval za více než rozpačitou. Zaznamenal si, jak britský velvyslanec reagoval na jeho plán vydat ve věci odsunu zákon, který by zásadně stanovil odsun, zbavil všechny sudetské Němce českého občanství a zřídil úřad na provádění odsunu. Edvard Beneš o tom říká:

"Nicholson“ /mne/ „důrazně žádal, abych bez dohody se Spojenci“ (velmocemi) „takový zákon nevydával. Když jsem mu vykládal, co by to pro nás znamenalo upustit od takového zákona (rozvrat, boje, masakry Němců), doporučoval, abychom prohlásili to… jako svůj program, ale nežli to definitivně začneme dělat, napřed bychom museli míti o způsobu, rozsahu atd. plnou dohodu se Spojenci…" (Červinková, M., Otáhalová, L.: Dokumenty z historie československé politiky II, s. 749)

Dr. Beneše ještě méně potěšil Winston Churchill, s nímž hovořil před svým odjezdem z Anglie. Churchill sice o "transferu" stručně pohovořil, ale s pramalým nadšením; dr. Beneše to překvapilo a zarazilo.

Československá vláda si nemohla pomoci sama. Na pomoc přispěchal velký spojenec, Sovětský svaz. Pražská vláda jednak spolu se Sověty uskutečňovala za zády Západu neobyčejně násilný tzv. divoký odsun, který se odehrával mimo jakoukoli zákonnost a vedl k tragickému množství německých obětí, jednak ustavila vládní komisi pro přípravu "regulérního" vyhnání Němců. Spoléhala na to, že Stalin na konferenci vítězných mocností prosadí souhlas s vyhnáním Němců. To se také stalo. Pokud jde o Sovětský svaz, nemusíme o jeho záměrech pochybovat. Přestěhování pár set tisíc obyvatel na druhý konec světa (lépe řečeno kamkoli) pro něj nebylo problémem a existence "menšin" ve střední Evropě komplikovala správu budoucí sovětské říše. "Odsun" Němců Stalinovi vyhovoval.

Proč si však pojednou nebyly zcela jisty západní mocnosti? Vypomůžeme si dvěma citáty. První je z pera Henry Kissingera: "Když vítězové konstruují mírové uspořádání, musí při zacházení s poraženým nepřítelem zvládnout přechod od nesmiřitelnosti, která byla nutná k vítězství, ke smíření, bez něhož nelze dosáhnout trvalý mír." (Umění diplomacie, Praha 1999, s. 80) A druhý citát, slova Winston Churchilla, jako by byl šit na naše poměry: "Mravní naučení. Ve válce: rozhodnost. Po porážce: vzdor. Po vítězství: velkomyslnost. V míru: dobrá vůle."

To poněkud vysvětluje rozpaky západních zemí nad vyhnáním Němců. Byly civilizované, i když "civilizovanost" nepřeháněly do té míry, aby se snažily "transferu" účinně zabránit (přiznejme, že to bylo dosti těžké). Bohužel, pokud jde o Československo, jestli se od konce druhé světové válce něčím řídilo, pak opakem výše citovaných moudrých rad. A nemůže být nic horšího než šedesát let po vítězství znovu a znovu živit vzdor, prošpikovaný lží kde je to jen možné.

A k tomu ještě poznámka. Přestože to Miroslav Bednář naznačuje, nehovořil jsem v článku Etnická čistka je amorální o zrušení Benešových dekretů. Ne snad pro pochyby o tom, že jejich zrušení by bylo pozitivní. Také chápu, že na takový akt to dnes ani trochu nevypadá. Nicméně je nepochybné, že zrušením Benešových dekretů ex nunc (bez zpětné působnosti) by Česká republika vyhověla požadavku dobré vůle, požadované Winstonem Churchillem. Samozřejmě, obhájci odsunu by nesměli vydávat legislativu etnické čistky za denacifikační zákony. Čeho je moc, toho je příliš, říká naše přísloví.