Březen 2005

Pokračování revoluce

Emanuel Mandler

Nálezem českého ústavního soudu, který de facto znovu zkonfiskoval Colloredo-Mansfeldům jejich majetek, začíná konečná fáze vytvoření českého národního státu. Lze ji vyjádřit úslovím: co nám nepatří, to zkonfiskujeme, všechno uvnitř pohraničních hor je naše, české. Tímto způsobem postupovala česká politika hned po druhé světové válce - zejména přes tzv. Benešovy dekrety. Bylo tu tehdy cizí, třímilionové německé etnikum. Sudetští Němci byli po první světové válce k Československu připojeni násilím. Ve snaze dosáhnout národní samostatnosti se dopustili té hloupé nemorálnosti, že se v třicátých letech spojili s Třetí říší proti ČSR.

Po válce se pražská vláda s Němci rychle vyrovnala. Uvedená hloupá nemorálnost ("rozbití Československa") pomohla české exilové vládě jako argument doma i v cizině k tomu, aby mohla postoupit na cestě, kterou ještě dávno před cestou do Moskvy Edvard Beneš vyjádřil kancléři Smutnému: "My musíme v této válce zvětšit své etnografické hranice… Co nám pak pomůže, když budeme mít na počet víc obyvatel, ale budou to lidé nespolehliví. Jednou pro vždy musíme získat víc prostoru pro své lidi. A to je možné jen válkou. Taková příležitost jako dnes se nám zase dlouho nenaskytne."

V článku Dekrety: nutné a nemorální (Mf Dnes 19. 1. 2005) Martin Komárek tvrdí, že tzv. odsun, toto úspěšné úsilí vyhnat Němce, byl sice nemorální, ale nutný. Dekrety prý vyjadřovaly jednoznačnou vůli Čechů po porážce Německa. Potom co Němci prováděli za války, Češi už nemohli dále žít s Němci a ti podle válečné logiky ztratili právo na domov.

Opravdu hovořily Benešovy dekrety, když odebraly Němcům jejich domovy, za celý český národ? Uvažme, proč se hned po válce rozjeli členové vlády a státních orgánů po Čechách a Moravě se zlověstnou protiněmeckou agitací: "Každý Němec, který se odstěhuje, je posílení našeho národního a státního života" (V. Široký). "Spolužití s nimi ukázalo se pro nás nemožným" (Edvard Beneš). "Zbavit se tentokrát této páté kolony!" (Kl. Gottwald). "Máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi" (Helena Koželuhová). "Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako veliká lidská stvůra" (Edvard Beneš). A tak dále. Proč by byla nutná tak silná protiněmecká agitace, než přesvědčit celý národ?

Zajisté, zejména na přelomu války a míru se modifikovalo české veřejné mínění podle své reprezentace. Ta počítala s poválečnou radikalizací a hodlala ji zveličit tak, aby vzniklo nacionální a sociální revoluční vření, založené na vyhnání Němců. Tohoto vření se účastnily a prováděly je především radikalizované a deklasované živly. A tak česká politika (většinou za podpory tzv. Benešových dekretů) zkonfiskovala všechny banky, velké a větší průmyslové podniky i kinematografii a zakázala opozici. Samozřejmě že především vyhnala Němce a umožnila rozchvácení jejich majetku. Tzv. odsun opravdu považovala česká politika za nutný.

Jenže nešlo o historickou nutnost, nýbrž o předem naplánovanou etnickou čistku. "Pochopitelnost" Benešových dekretů je zřejmá: byly legislativou poválečného revolučního dění, jeho formou byly zejména etnické čistky. Nezměnitelnost odsunu je úplně jiná věc: jak by se, probůh, měl po šedesáti letech odsun měnit?

Tvrdí-li Martin Komárek, že odsun nebyl v rozporu s postupem Spojenců proti poraženým Němcům, je to dílčí a velmi podivná pravda. Němce vyháněli výlučně v zemích, které po válce okupoval Sovětský svaz. Stalin - a to je dobře známo - šokoval účastníky postupimské konference ujištěním, že v Československu už odsun probíhá. Za pomoci Sovětů tento tzv. divoký odsun skutečně probíhal - měl postavit ostatní Spojence před hotovou věc, což se podařilo. Přece jen byl mezi totalitním Sovětským svazem a ostatními Spojenci rozdíl - dokonce i v pohledu na vyhnání Němců.

Martin Komárek se mýlí, rozděluje-li vlastnosti tzv. odsunu na "nutnost" a morálnost. Etnická čistka je amorální a zavrženíhodná. A hotovo. Proč nenazývat věci pravým jménem?