Březen 2005

Před dalším výročím

Emanuel Mandler

Celá Evropa bude oslavovat šedesát let od konce druhé světové války. Takové výročí by mělo být zdrojem poučení, i když - není to příliš pravděpodobné. To neznamená, že bychom na poučení z takových důležitých dějinných událostí měli rezignovat.

Cesta k druhé světové válce byla poměrně dlouhá. Významným milníkem k jejímu rozpoutání bylo jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem 30. ledna 1933; je to tedy počátkem roku také jakési výročí. A má trochu jiný charakter, než jak žije v obecném povědomí.

Vzhledem k jeho činnostem ve dvacátých letech se většinou domníváme, že Hitler byl od počátku diktátor. To je poněkud nepřesné, ale toto "poněkud" je důležité. Byl jmenován kancléřem na základě dohody vládní koalice a jako představitel strany, která získala ve volbách roku 1932 přes 37 % hlasů. Jeho jmenování do úřadu kancléře proběhlo tedy zcela demokraticky. Tento demokratický akt však nevedl k demokracii, nýbrž k národně socialistické revoluci, k Hitlerově diktatuře a válce.

Shodou okolností probíhaly během krátké doby poprvé demokratické volby v Palestině a v Iráku. Tyto volby mají společné to, že jsou začátkem dlouhé cesty. Z palestinské strany lze číst a slyšet slova nadšení, že jejich demokratické volby povedou zcela jistě k demokracii. Jenomže tak jednoduché to není. Demokratické volby a jejich výsledek dávají šanci pro mírový proces v Palestině a pro dlouhodobé vytváření palestinské demokratické společnosti - ale nic víc. Palestinci jsou příliš rozděleni na frakce včetně silných frakcí teroristických a mohou právě tak dobře vytvářet demokratickou společnost jako propadnout do anarchistická destrukce. To není důvod k radosti ani k zděšení. Je třeba vidět skutečnost reálně, nemá-li nás zklamat.

Irácká společnost, ohrožovaná teroristickými útoky, je skeptičtější. Je také nepochybné, že cesta k demokracii nebude v této tak důležité zemi krátká a jednoduchá. A také v Iráku není ani trochu zaručeno, že bude završena demokratickým uspořádáním země. Nicméně vysoká volební účast svědčí o vůli iráckých občanů po svobodě.

Uvedené výročí jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem může posloužit k mnoha dalším poučením. Jedno je zvláště aktuální pro nás, protože se týká koaliční politiky a otázky sjednocení národa. Bezprostředně poté, co nastoupil do vysokého úřadu, považoval Hitler za potřebné dát najevo svým občanským partnerům, že z něho nemusí mít strach, protože jeho činnost se bude řídit výhradně zájmem německého národa. Svou koalici nazval "vládou národní revoluce" a hned po jmenování kancléřem vydal prohlášení k německému národu, ve kterém sliboval sjednocení německého obyvatelstva:

"Národní vláda zachová a bude bránit základy, na nichž spočívá síla našeho národa. Udělá to pod záštitou křesťanství, které je bází naší morálky; rodina bude jádrem našeho národa. Vláda bude stát nad stavy a třídami, vrátí našemu lidu vědomí jeho rasové a politické jednoty a odtud vyplývajících povinností. Přeje si dát mládeži vzdělání, které by respektovalo naši velkou minulost a hrdost na naše národní tradice…"

Ale už zanedlouho začal v Německu národně socialistický teror a 29. února vzplál Reichstag…

Hitlerova demagogie o sjednocení národa není pro nás poučením v tom smyslu, že každá "národní jednota" je špatná. Spíše jde o to, že si na ni, na "národní zájmy" a podobné krásné celonárodní instituce musíme vždy dávat náramný pozor. Platí to přirozeně pro politiky - oni to byli, kdo dostal Hitlera k moci - i pro voliče, kteří politiky zvolili.