Březen 2005

Proč nebombardovali Osvětim?

Ondřej Matějka

Maďarský spisovatel židovského původu Imre Kertész, deportovaný v roce 1944 do Osvětimi, pronesl při přebírání Nobelovy ceny za literaturu v prosinci 2002 tato slova: „Problém Osvětimi nespočívá v tom, zda za ní udělat tlustou čáru, nebo ne, zda na ni vzpomínat, nebo ji spíš zasunout do odpovídajícího šuplíku Historie, zda stavět pomníky milionům obětí a jaké. Opravdový problém Osvětimi je v tom, že se stala a že na tom nemůžeme nic změnit… Osvětim se stala v křesťanské kultuře a zůstává otevřenou ranou.“ V souvislosti se šedesátým výročím osvobození Osvětimi je součástí návratů k této hluboké ráně i diskuse, zahájená na konci 70. let americkým historikem Wymanem, o tom, proč Spojenci nebombardovali vyhlazovací tábory či alespoň koleje, po kterých k nim přijížděly statisíce obětí.

Slovenské poselství

Jádro klasické obžaloby přihlížejícího Západu shrnuje hojně citovaná formulace Elieho Wiesela: „Svět věděl a mlčel.“ Spolehlivé důkazy o spojeneckém povědomí o šoa rozhodně nechybí. Britští zpravodajci, kteří prolomili německý kód, si již od léta 1941 četli ve zprávách z východní fronty o tisících Židů postřílených elitními formacemi SS, tzv. Einsatzgruppen. V srpnu 1942 telegrafoval představitel Světového židovského kongresu v Ženevě Gerhart Riegner americkým i britským autoritám o zprávách od spolehlivého zdroje z blízkosti vůdcova hlavního stanu, že se plánuje vyhlazení evropských Židů. Podobně polská exilová vláda v Londýně, informovaná o osudu Židů domácím odbojem, své přesné údaje sdílela se západními vládami. První známá zmínka o systematickém vraždění v Osvětimi touto cestou dorazila do Londýna 27. 11. 1942.

Nejpřesnější popis osvětimského pekla s explicitní žádostí o bombardování tábora pak přinesla zpráva sepsaná na konci dubna 1944 dvěma slovenskými Židy, Waltrem Rosenbergem (Rudolfem Vrbou) a Alfredem Wetzlerem, kterým se podařilo z Osvětimi uprchnout. Spojenecká letadla v průběhu léta 1944 opakovaně útočila na industriální cíle v bezprostřední blízkosti tábora, 20. srpna dokonce zasáhla Monowitz, část komplexu osvětimských táborů. V souvislosti s těmito operacemi se na konci 70. let dokonce objevily snímky z archivů CIA ze zpravodajských přeletů nad oblastí kolem Osvětimi. Na některých z nich bylo možno rozeznat zástupy lidí kráčejících k plynovým komorám.

Jen pro vybrané

Proč se tedy Spojenci o nic nepokusili? Proč Američané i Britové opakovaně argumentovali, že kvůli „humanitárním důvodům“ není možno „rozptylovat letecké prostředky, zásadní pro úspěch našich rozhodujících operací jinde“? Nebyly tyto důvody a všechny další úvahy o technické obtížnosti přesného bombardování tak daleko od základen jen planými výmluvami, vyvrácenými navíc úspěšnými útoky tohoto typu například na území Francie? Neovlivňovala uvažování britských a amerických politických a vojenských špiček lhostejnost k osudu Židů, či přímo antisemitismus, který byl v té době naprosto běžný?

Jak jinak vysvětlit, že Američané odmítli zvýšit imigrační kvóty pro židovské uprchlíky i v průběhu války, kdy už bylo všem jasné, co Židům v Evropě hrozí? Copak Britové nereagovali zděšením na návrh rumunské vlády propustit v roce 1943 70 000 Židů? Bylo pro ně nepřijatelné umožnit takovému množství Židů imigraci do Palestiny, kde se snažili udržet křehkou rovnováhu mezi arabskou a židovskou populací.

V Palestině ale koneckonců o uprchlíky z Evropy nestáli ani místní sionistické elity. Izraelský historik Tom Segev našel v jednom z memorand Židovské agentury z roku 1943 následující pasáž: „Musíme jasně říci, že pokud lze zachránit 10 000 lidí, kteří mohou přispět k budování země a národnímu obrození židovského lidu, oproti záchraně milionu Židů, kteří budou břemenem, nebo přinejlepším apatickou masou, musíme se omezit a zachránit oněch deset tisíc.“ Sionistická forma selekce?

Nejsem schopen uvěřit

A máme je tu všechny: Brity, Američany, Židy v Izraeli, vlastně celý svět. Svět, který „věděl a mlčel“. Tak jednoduché to ale samozřejmě není, je třeba se vyvarovat anachronismů. Interpretovat, či ještě hůř soudit jednání aktérů dějů minulých podle dnešních kritérií a s výzbrojí dnešních poznatků, vede jen k trapným omylům. Aféra kolem leteckých fotografií Osvětimi dobře ilustruje technickou rovinu anachronických bludů. Ano, Spojenci měli k dispozici snímky oblasti s plynovými komorami, ale teprve se současnými přístroji je možno provést potřebné zvětšení, abychom na záběrech dokázali označit zástup obětí před krematoriem. Každý dokument tohoto typu také nepromluví, dokud mu nepoložíme tu správnou otázku. Povědomí o masovém vraždění v Osvětimi, natož o užití plynu, nebylo na sklonku války tak rozšířené, aby zpravodajec, analyzující na jaře 1944 snímky z nepříliš známého koutu Polska, na něm hledal plynové komory a obrovská krematoria. Musíme si taky připomenout, že úvahy o bombardování Osvětimi jsou přesně ohraničeny v čase. Diskuse na toto téma neprobíhaly od začátku války, ale teprve v červnu 1944, kdy bylo už přes 5 milionů Židů po smrti a kdy Spojenci vedli těžké boje po vylodění v Normandii. Právě tehdy do Washingtonu a Londýna dorazily zprávy založené na svědectví Vrby a Wetzlera. Osvětimské pece zatím pracovaly na plný výkon. V 54 dnech léta 1944 je sytilo především 154 transportů maďarských Židů: 437 000 mužů, žen a dětí.

Na tomto pozadí je bezpochyby intelektuálně náročné, ale nezbytné pokusit se porozumět uvažování těch, kteří mohli o případném útoku na Osvětim rozhodnout. Musíme hlavně zapomenout na vše, co víme dnes o rozměrech a ďábelské dokonalosti šoa. Ve válečných letech byla totiž i ta nepřesvědčivější osobní svědectví z východních popravišť totálně mimo hranice představivosti západních politických elit.

Nejlépe toto neporozumění zachytil Jan Karski. Tento odbojář, plnící roli spojky mezi polským podzemím a londýnskou exilovou vládou, přivezl na podzim 1942 do Londýna unikátní poselství o utrpení Židů v ghettech (viděl na vlastní oči situaci ve varšavském ghettu) a jejich systematické likvidaci (odvážil se vydat v převleku do tranzitního tábora v Izbici, předsíně vyhlazovacího Belzecu). Karski, brilantní mladý intelektuál, nasadil po příjezdu do Londýna všechnu svou energii, aby přesvědčil spojenecké vlády o rozsahu židovské tragédie. Podařilo se mu dostat až k samotnému Rooseveltovi. Stal se ovšem jen svědkem další tragédie – neschopnosti porozumět. Ve svých vzpomínkách vylíčil setkání s Felixem Frankfurterem, soudcem amerického Nejvyššího soudu židovského původu. Frankfurter na Karského líčení reagoval: „Pane Karski, nejsem schopen uvěřit tomu, co vyprávíte.“ Polský velvyslanec, účastnící se této schůzky, se rozčileně zeptal, jestli soudce obviňuje Karského ze lži. Frankfurter odpověděl: „Neřekl jsem, že tento mladý muž lže. Řekl jsem, že nejsem schopen mu uvěřit. To je rozdíl.“

Rozdíl, který vysvětluje, proč Spojenci považovali bombardování Osvětimi za zbytečné plýtvání prostředky. Nedokázali a snad ani nemohli uvěřit zprávám o rozsahu katastrofy, vstupující tehdy v létě 1944 v šíleném tempu do svého posledního dějství.

(Respekt, www.respekt.cz)