Březen 2005

Evropský dějepis: Poznej svého nepřítele

Tomáš Menschik

Husité Jana Žižky z Trocnova šířili teror po Evropě, až Habsburkové to napravili. Jiný příklad: V Praze vznikla péčí Karla IV. "první německá" univerzita. Češi, přivandrovalci z venkova, v těch dobách pracovali jako námezdní dělníci, centra měst obývali bohatí Němci. Kdyby se Češi učili dějepis na školách v cizině, asi by nedošli k maturitě.

Neshodneme se skoro na ničem, říká rakouský učitel Herbert Woi, který na Rakouské škole v Praze vyučuje angličtinu a dějepis. S českými studenty často vede spory. "Osobnosti, které u vás vidíte kladně, posuzujeme u nás záporně. Existují jen dvě výjimky, Karel IV. a Marie Terezie. O ně se nepřeme." Opačným příkladem je figura Rudolfa II.

"Pro nás je to šílenec, vy Češi ho považujete za umělce a velkou renesanční osobnost," soudí Woi. O habsburském císaři v rakouských učebnicích stojí, že se vůbec nevěnoval vládě a říši ovládali jeho příbuzní. Konfliktní je pro jižní sousedy Rudolfův Majestát, který Čechům zaručil náboženskou svobodu, a země se tak stala neovladatelnou.

Hrdinové Moravského pole

Do pomyslné středoevropské učebnice dějepisu by se ze starší české historie dostali pouze Karel IV., husité a Bílá hora. Následoval by až Mnichov a rozbití Československa v roce 1938, pak už by si zmínku vysloužil jen rok 1968, Alexander Dubček a Václav Havel. Jiných momentů a osobností si učitelé ze zemí, k nimž má Česko nejblíže, nevšímají. Ve vzdálenější Francii, Británii či Itálii se toho školáci dozvídají ještě méně, maximálně útržky o mnichovské dohodě a Václavu Havlovi.

Autorům kapitoly s názvem Češi v pomyslné středoevropské učebnici by šla hlava kolem. Sousední země se dívají na naše dějiny jinak než zdejší historici. Nesoulad začíná nejpozději letopočtem 1278 čili bitvou na Moravském poli. Již zmínění Rakušané sice shodně s Čechy uznávají Přemysla Otakara II. za jednoho z nejmocnějších panovníků říše, výklad samotné bitvy se však liší. Zatímco Češi zdůrazňují, že na Moravském poli položil život "král železný a zlatý", rakouské učebnice mají slabost pro Přemyslova protivníka Rudolfa Habsburského, jenž se díky bitvě stal prvním příslušníkem rodu, který definitivně ovládl část rakouských zemí.

Přivandrovalci s lopatami

Období Lucemburků na českém trůně označují německy mluvící sousedé stejně jako Češi za "zlatou éru" střední Evropy. "Karel IV. se intenzivně věnoval správě svých zemí, podporoval hospodářství a dopravu a z Prahy vytvořil zlaté město," píše se například v rakouské učebnici Stationen (Zastávky) z roku 1990 ve shodě s českými knížkami. Potíže nastávají se založením Karlovy univerzity. Podle česko-německé historičky Evy Hahnové se o ní spolkoví školáci učí jako o první německé univerzitě. Rakušané jsou nacionálně střízlivější, přesto zjednodušeně tvrdí, že král Václav IV. "nadržoval" českým profesorům a studentům, a proto univerzitu opustila tisícovka německých žáků.

Jak přibližují autoři německy psaných učebnic školákům samotné obyvatele českých zemí? Za vzdělance je rozhodně nepovažují, píší o Češích jako o národě "tovaryšů, učňů, stavebních a sezónních dělníků". "Bohaté měšťanstvo Prahy a většiny ostatních měst v Čechách bylo německé, předměstím dominovali Češi přivandrovalí z venkova," vyslechnou rakouské děti, když ve škole probírají příčiny husitských válek. Mezi historiky a učiteli přetrvává velmi troufalé tvrzení, že česká šlechta prakticky neexistovala. "Když jsem nedávno navštívil jižní Čechy, opět jsem si uvědomil, jak patrný je zde vliv německých Rosenbergů," svěřil se TÝDNU rakouský učitel Elmar Forster z Rakouské školy v Praze. Tuzemská historiografie přitom považuje Rožmberky za elitní představitele české šlechty a jejich pětilistou růži považují staromilsky založení Češi takřka za národní erb.

Také pasáže věnované husitům mají u sousedů poněkud jiný náboj. O bojovnících Jana Žižky hovoří většina cizojazyčných učebnic jako o "nebezpečí pro střední Evropu", lze najít citát, podle nějž husitské učení "stupňovalo teror" v regionu. Učebnice nicméně připouští, že mezi německými a českými historiky panují v tomto směru neshody. Češi prý husity vnímají především jako bojovníky proti Němcům a jejich mocenskému bezpráví, naopak druhá strana je přesvědčena, že jde o "vražedné žháře" (doslovný překlad německého Mordbrenner). Autoři knihy zadávají žákům ve snaze být korektní tento úkol: "Zkuste posoudit husitské povstání z různých hledisek. 1. z pozice pražského arcibiskupa; 2. bohatého německého patricije; 3. českého dělníka; 4. šlechtice; 5. sedláka; 6. stoupence Viklefova učení."

Obnovené zřízení zemské

Přímo o Janu Husovi se učitelé v Německu zmiňují jen krátce, pouze jako o následovníku anglického teologa a reformátora Jana Viklefa. V bavorské učebnici Wege durch die Geschichte (Cesty historií) z roku 1992 dostává větší prostor až období předcházející třicetileté válce. Píše se zde o porážce českých stavů na Bílé hoře roku 1620, o násilné katolizaci a o tom, že zemi opustilo 150 tisíc protestantů. Němečtí ani rakouští žáci se ale ve škole vůbec nic nedozvědí o českém národním velikánu, protestantském "učiteli národů" Janu Ámosu Komenském (znají ho však v Nizozemsku, kde je pohřben, a s jeho dílem stejně jako s odkazem Jana Husa se zběžně seznamují také ruské děti).

Nucenou emigrací českých protestantů po roce 1620 se rakouský dějepis nezabývá vůbec, opomíjí popravu 27 českých pánů. V tradičním pojetí české historie se tyto události řadí k největším národním tragédiím a představují začátek čtyřsetleté české poroby, avšak Rakušané se s nimi vyrovnávají jen ledabylou poznámkou pod čarou znázorňující časovou osu: "Obnovené zřízení zemské (1627). Čechy se stávají absolutisticky ovládanou dědičnou zemí Habsburků."

Překvapivě podrobně se době třicetileté války věnuje bavorská učebnice. Osudy Albrechta z Valdštejna popisuje dokonce podrobněji než české školní texty, jeho válčení a smrt v císařských službách má posloužit jako důkaz, jak se v první polovině sedmnáctého století "obchodovalo s válkou". Bavorský školák se dozví, jak mohl "majitel" žoldnéřské armády přijít k takovému majetku a vlivu, že se stal konkurentem císaře.

Šafárik jako Šafařík

Rovněž národní obrození přináší protichůdné výklady a třenice. Zatímco Češi a Slováci období interpretují jako boj proti útlaku Vídně a Pešti, Rakušané je komentují obsáhlým textem "o vzniku nacionalismu a jeho nebezpečích". Různice existují také mezi českými a slovenskými učebnicemi. Slováci nezapomínají na české buditele, připomínají myšlenky česko-slovanské, respektive slovensko-slovanské vzájemnosti, nechybějí ukázky textů v češtině. U nás nic takového dvanáct let po rozdělení země není k nalezení. Ukázky ve slovenštině zmizely, historie Slovenska a Uher se zmiňuje jen okrajově, o slovenském národním obrození se české děti nedozvědí vůbec nic.

V Praze vydaný Dějepis pro gymnázia z roku 2001 dokonce ani nezmiňuje slovenský původ obrozenců Jána Kollára a "Pavla Josefa Šafaříka" (na Slovensku se jmenuje Pavol Jozef Šafárik) a uvádí oba muže arogantně v jedné řadě s českými buditeli. "Nezájem českých škol o slovenskou historii je smutný. Mohlo by jej snad změnit větší osobní nasazení českých učitelů," říká profesor Robert Letz z Pedagogické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Kvůli přehlížení slovenských dějin a literatury na českých školách se nedávno na univerzitě v Olomouci konala speciální konference. "Čeští učitelé na slovenštinu nemají čas. Prý jsou rádi, když děti naučí aspoň něco o Čapkovi," říká předsedkyně Slovensko-českého klubu Naďa Vokušová.

Kde je to Česko?

Česká přehlíživost vůči slovenským dějinám působí přinejmenším jako malost. Vždyť školáci takřka na celém světě se dodnes dozvídají víc o Československu než o České republice. "Na gymnáziích se studuje vlastně jen československá historie dvacátého století: vznik Československa po pádu habsburské monarchie a mnichovská konference. Následuje už jen zmínka o Československu jako satelitu Sovětského svazu a hrst informací o roce 1968," říká Ines Espositová, předsedkyně neapolského Česko-italského kulturního spolku Bohemia.

Alena Martinů z Československého spolku v kanadském Montrealu hlásí, že v učebnicích svých dětí narazila na jediný informační útržek o Česku: týká se Mnichova 1938. Rovněž v jihoamerickém Peru se děti učí nanejvýš o německé okupaci Československa. "Většina Peruánců ale stejně neví ani to, že Česká republika leží v Evropě," říká překladatelka Dora Muňová.

Zaběhanému přístupu k českým dějinám se vymyká snad jen Kuba. "Kubánští školáci se učí o Gustávu Husákovi a historii komunistické strany. Nebo o tom, že se v Československu vyrábějí nejlepší motocykly na světě," uvádí učitelka Lenka Danielová, která se na Kubě narodila a prožila tam většinu života.

V německých školách převládá mezi zmínkami o Česku hitlerovská okupace. Například učitelé v Berlíně a Braniborsku své žáky vybízejí: "Vžijte se do situace Čechů a posuďte jejich očima mnichovskou dohodu." Ještě ohleduplněji přistupují německy psané učebnice k české poválečné historii. Jméno prezidenta Edvarda Beneše se v nich vůbec neobjevuje, nepadne ani slovo o dekretech, ani sporný termín "vyhnání". Bavorští školáci si přečtou jen letmou připomínku tří milionů Němců "vysídlených" z Československa, Rakušané se drží ještě víc zpátky. Výraz "vyhánění" spojují pouze s "loupením, zabíjením a znásilňováním", jichž se na Němcích po celé východní Evropě dopouštěla Rudá armáda.

"O Benešovy dekrety se studenti začali zajímat až v posledních letech. Při výkladu se mi stává, že se mnou studenti v lecčem nesouhlasí. Chyba je na obou stranách, každý jen hledá chyby toho druhého," říká učitel Elmar Forster z Rakouské školy v Praze-Holešovicích. Česká učebnice Dějepis 4 sice pitvá právní pozadí tuzemských poválečných zákonů, ale hovoří o nich eufemisticky jako o "dekretech znárodňovacích a dekretech řešících osudy německé a maďarské menšiny". Ani slovo o tom, jak odsun konkrétně vypadal.

Vytí beskydských vlků

O pražském jaru 1968 se toho nejvíc dozvědí v Polsku, jde o jedinou detailněji zpracovanou kapitolu českých dějin v polských učebnicích. "Poláci dodnes trpí traumatem za svoji vojenskou účast na srpnové okupaci Československa," říká Józef Szymeczek, předseda Kongresu Poláků, který sdružuje polské spolky a instituce v České republice.

Szymeczek ovšem rovněž připomíná, že děti čtyřiceti tisíc Poláků žijících v tuzemsku, zejména ve Slezsku, se o svých národních dějinách nedozvědí prakticky nic. Stížnosti polské menšiny z Těšínska adresované ministerstvu školství prý státní úředníci vnímají jako šovinistické vytí beskydských vlků. "Učebnice jsou sice přeloženy do polštiny, ale co je to platné, když se v nich píše o polských dějinách jen v případě, že se jedná o události spojené s českým vítězstvím," říká Szymeczek.

Podobné problémy jako Kongres Poláků řeší všichni, kdo vyučují podle "cizích" učebnic. "Při hodinách není čas všechno uvádět do souvislostí. Nezbývá než nadiktovat fakta a aspoň stručně vysvětlit český a rakouský postoj," říká učitel Woi. Jeho kolega Forster připomíná, že české či rakouské předsudky nejsou žádnou výjimkou.

"Když jsem učil v Maďarsku, každé slovenské dítě vědělo, že maďarský básník Petöfi měl slovenské předky a znalo jeho údajný výrok, že by si raději usekl ruku, kdyby věděl, že v ní koluje slovenská krev. Ke svému původu se vůbec nechtěl znát," vzpomíná Forster a dodává: "Dětem v Maďarsku přitom stejná slova vůbec nic neříkala."

Jíme, co nám chutná

"Každý dějepis respektuje zájmy vlastního národa," míní učitel Pavel Doležal z Německé školy v Praze. Zdá se tedy, že učebnice dějepisu sestavují historici a pedagogové podle jednoduchého principu: "Nebudeme učit nic, co bezprostředně nesouvisí s naším národem." Často v osnovách chybějí události a postavy, které součástí národních dějin sice jsou, ale většině společnosti je zmínka o nich nepříjemná. Pro Čechy to může být násilí spojené se sudetským odsunem, pro Rakušany třeba poprava českých šlechticů. Vyřešilo by "slepotu" vytvoření univerzálního evropského dějepisu? "Asi ne. Pohledů je mnoho, žádné absolutní pravdy bychom se rozhodně nedobrali," míní Forster. Část pravdy mohou mít všichni. Češi jako Rakušané, Slováci jako Maďaři.

Užitečný výlet do historie

Text je velmi podnětný, jen neupozorňuje na dva tábory českých historiků. Na jedné straně idealisté od Palackého přes spisovatele Jiráska po Nejedlého, který z nich čerpá a posloužil komunistickému zneužití historie. Na druhé straně realisté od Pekaře přes Šustu až po současné Janáčka, Spěváčka a další, jejichž výklad dějin se již tolik neliší od podání autorů z německy mluvících zemí. Výlety do historie slouží současnosti, jen tak dál!

Petr Foglar

(Týden)